Zavřená, spánkem dosud ztěžklá víčka se lehce pozvedla. Jeho ospalý pohled se začínal rozjasňovat, pronikl skrz závoj dlouhých černých řas a vzhlédl vzhůru.
Bílý, ničím neporušený strop. Nikdy takový nespatřil. Byl mu neznámý.
Odhrnul sněhově bílou přikrývku, zapřel se o spánkem zesláblé lokty a prudce se posadil na posteli, jeho tvář se zkřivila nepříjemným pocitem, bolestí, jež ostře projela jeho hlavou, a nelítostně mu připomenula večer, vyčítala mu kvanta tvrdého alkoholu, skleničky naplněné až po okraj, jež do sebe bezmyšlenkovitě obracel.
Bolestivě usykl a přivřel víčka pod nepříjemným náporem, odehrávajícím se v jeho hlavě, prsty si unaveně promnul spánky, úporně se snažil vybavit si večer. Detaily, jež zůstaly v jeho paměti, měly poskládat, dát mu dohromady včerejší noc strávenou v baru.
Nepamatoval si nic, jeho otupělá mysl si vybavovala pouze začátek toho všeho, nic z toho, co se odehrávalo poté. Vzpomínal si na první kvalitní láhev vodky, na několik velkých plných skleniček, jejichž obsah trucovitě vypil, nevnímal silnou chuť alkoholu, jenž mu začínal kolovat v žilách, působil na jeho mysl jako uspávadlo. Úlisný a vtíravý, nehezký muž, jenž si k němu přisedl. Silný, neomalený dotek dlaně v nebezpečné blízkosti jeho klína a horké rty, drze přejíždějící po odhalené pokožce na jeho bílém laním krku, byly tím posledním, co si pamatoval, než svět kolem něj splynul ve velkou, nekončící šmouhu.
Mohl se jen domnívat, jen hádat, co se odehrálo potom. A přesto to věděl již teď. Nemusel přemýšlet. Byl si jistý, téměř přesvědčený, nemohl se splést, ta možnost byla vyloučena. Vždycky, pokaždé to dopadlo stejně, každý večer, jenž strávil v některém z barů, a podlehl tomu množství alkoholu, jež se pro něj stalo osudným. Tahle noc jistě nebyla výjimkou.
Protřel si ospalá, unavená víčka a přitiskl jemnou látku pokrývky blíž ke svému odhalenému tělu, rozhlédnul se kolem.
Ne, to jistě nebyl jeho pokoj. Jeho ložnice byla drahá a honosná, velká místnost s vysokými okny, s těžkými, protkávanými závěsy po obou jejich stranách. U zadní stěny stála jeho velká postel, potažená hebkým, nadýchaným saténem, s několika malými, měkkými polštářky, s vysokými nebesy. Slunce sem nezasvitlo po celý den, jeho paprsky sem nikdy nenašly cestu, jen večer, když zapadaly, jejich záře se rozlila po celém drahém pokoji, pohladila svým rudým nádechem všechnu honosnost, neobvyklé věci, z nichž čišelo nezměrné množství peněz a luxus, jež se v něm nacházely.
A teď… nacházel se v místnosti, již neznal, v níž se dosud nikdy neocitl. Pokoj se ani zdánlivě nepodobal tomu, na co byl zvyklý, co miloval. Nemohl se srovnávat s tím jeho, v ničem. Byl malý a drobný, nečišela z něj honosnost, nýbrž skromnost a zvláštní chudoba, již směl spatřit kdekoli, kam jeho oči jen pohlédly.
Tento pokoj nepatřil jemu. Jistě jen jednomu z jeho milenců, jedné z těch jednorázových záležitostí, jež pro něj nikdy neznamenaly víc než jednu promarněnou noc. Nebyl to první ani poslední z pokojů, v nichž se kdy náhodně probudil. Pokaždé vstal a bez jediné odezvy z nich zmizel stejně rychle, jako se v nich objevil. A tento nebyl výjimkou.
Nebo se snad mýlil?
Pokrčil kolena, objal je svými pažemi a schoulil se do klubíčka, jeho ospalé oči si již plně přivykly dennímu světlu, jejich pohled pomalu putoval po místnosti, pozorně si prohlížel vše, co se před ním objevovalo.
Na jeho čele se vytvořila malá vráska přemýšlení, jak nakrčil obočí, jeho pohled nyní směřoval k něčemu neobvyklému, k tomu, co neočekával.
Jeho svršky neležely zuřivě poházeny po podlaze, nezůstaly jedním z němých svědků včerejší noci. Byly poskládány a úhledně složeny v malé hromádce klidně spočívající na křesle.
Odtrhnul od nich pohled a prudce sebou trhl. Pustil svá kolena a prsty rychle nadzvedl lem bílé peřiny, jeho pohled sjel dolů, pod látku přikrývky, jež mu odhalila další skutečnost.
Jeho spodní prádlo bylo neporušeno, plně zahalovalo jeho intimní partie, zůstalo nedotčeným po celou noc, přesně tak, jak si jej včera oblékl.
Položil lem peřiny, rozhlédl se po posteli, v níž se ještě před chvílí probudil. Žádná stopa po žhavé noci, žádná vůně hříšného, nespoutaného sexu, jež jej obvykle probouzela, již byl přivyklý cítit.
Ani jeden z použitých kondomů, jež nacházel v rohu pokoje či vedle sebe na polštáři.
Ani jeden z jeho milenců a obdivovatelů, jenž ve chvíli jeho probuzení stále klidně spal vedle něj, plně uspokojen bouřlivou nocí.
Teď vedle něj neležel nikdo. Ani jedna z těch jednorázových záležitostí, na něž byl zvyklý. Dnes, toto ráno zůstal sám. Sám v cizím pokoji, v měkké posteli, pod teplou přikrývkou, jež zahřívala jeho nahé tělo.
Nebo snad ne?
Tiché odkašlání přerušilo hluboké ticho v místnosti, přinutilo jej natočit tvář, setkat se s nesmělým pohledem plachých, čokoládových očí, jenž k němu vzhlížel.
Seděl na chladné podlaze, jeho tělo bylo zpola zahaleno jen lehoučkou, tenkou přikrývkou, pod níž strávil dnešní noc. Sklopil pohled, přerušil tak oční kontakt s mladíkem sedícím na jeho posteli, jenž si jej bez ustání prohlížel, neschopen jediného slova.
„Asi… bych měl něco vysvětlit,“ zašeptal, jeho pohled utkvěl na dlaních složených v jeho klíně, jež se nepatrně chvěly, odhalovaly nervozitu vzrůstající uvnitř něj. Trhaně se nadechl.
„Včera večer… jsem šel z práce domů a cestou jsem se zastavil u jednoho z barů. Viděl jsem vás a nějakého cizího muže, který se kolem vás pořád točil. Když jsem zahlédl, jak podstrčil prášek do vašeho pití, vběhl jsem dovnitř a řekl mu… řekl jsem mu, ať vás nechá na pokoji. Odešel a já jsem zaplatil vašimi penězi všechno to pití, které jste vypil. Byl jste… opilý, usnul jste na baru a já vás opatrně odnesl sem, ke mně domů, aby se vám nic nestalo, aby vám nikdo nemohl ublížit. Proto jste teď tady.“
Jeho hlas se opět ponořil do ticha a ztratil se v něm. Opatrně vzhlédl, jeho pohled byl plný očekávání, díval se na mladíka, připraven na jeho reakci.
Byl to zvláštní okamžik. Neobvyklý zlom v jeho sebejistém a dokonalém chování, jenž by nikdy neočekával. A přesto jej teď cítil.
V tuto chvíli, kdy seděl na posteli a klopil tvář, neodvažoval se vzhlédnout k pohledu očí, jenž se na něj upíral. Jeho prázdná mysl si vytvářela souvislosti, promítala si všechno to, co právě slyšel.
Byl opilý a usnul na barové desce. Neschopen jediného pohybu, lacině se nabízející všem, kteří o něj stáli.
Sklopil tvář ještě víc a pohledem utkvěl na bílé látce pokrývky, jeho líce se zarděly. Zastyděl se.
Přitáhl si kolena blíž k bradě, jeho pohled se němě upřel do prázdného místa, jak přemýšlel, v hlavě si promítal následky toho všeho.
Po celý čas si střežil své soukromí, dával pozor, aby jej v situacích, podobných této, nespatřil nikdo z jeho podřízených, nikdo z těch, kteří byli svého času jeho milenci. Jejich svědectví, líčení toho, co viděli, mohlo být pro ostatní až příliš pravdivé.
A teď… teď chyboval. Ten chlapec věděl moc, až příliš na to, aby si to bláhově nechal pro sebe. Kdokoli to směl slyšet. Kdokoli se směl dozvědět, že…
„Nikomu to neřeknu.“
Jeho odpověď byla tichá a krátká. Jako by věděl, nad čím přemýšlí, dokázal z jeho prázdného pohledu vyčíst vše. Všechny ty myšlenky, jež volně proplouvaly jeho myslí. Jeho slova byla projevem jeho oddanosti.
„Odejdu.“
Pustil svá kolena a odkryl látku pokrývky ze svého těla, pomalu vstal. Jeho kroky zamířily ke křeslu opodál.
Oblékl své svršky, upravil sako na svých ramenou a vzal do rukou svoji malou, drahou kabelku, vyběhl ze dveří pokoje ven, rychle zmizel chlapci, sedícímu na chladné zemi, z očí.
autor: Rachel
pěkný díl :))
Kam jde?? Kam si myslí že jde?!!
Tak Tom ho zachrání ze spárů hnusnýho, oplzlýho úchyla, postaá se mu o placení, dotáhne ho domů kde se o něho postará, nechá ho spát v posteli a sám spí na zemi..a po té co se Diva ujistí že ji Tom nepráskne se zvedne a odejde? Grrr ten mě naštval 🙁
Doufám že za ním Tom vyběhne a nějak si spolu všechno vyříkají..a on mu konečně řekne o mamince..přece Bill není z kamene aby mu ani nepoděkoval..
Nádherný díl jako obvykle 🙂
Nieeee , prečo Bill odišiel 🙁 ?
Tom je úžasný 🙂 a statočný, spravodlivý, roztomilý, dobrácky a .. sexi 😀 . Wah . Občas ma napadá , či si ho Bill vôbec zaslúži .
Neviem sa dočkať ďalšieho dielu a to som ešte len teraz dočítala tento 😛 , fascinuje na námet tejto poviedky .
Mám síce rada tvoje statické opisy , ale sem tam ma rozčulujú , chcelo by to viac dynamiky (nebite ma za kritiku prosím 😀 ) .
Přece nemůže jen tak odejít a ani nepoděkovat…Jsem zvědavá jak to bude pokračovat :))
Je mi líto, čekala jsem od toho víc, ale nejsem tak bláhová, abych si myslela, že jsi nechala šanci jen tak běžet. Jistě z toho ještě něco bude.
Jinak na tenhle díl jsem se těšila celý týden. 🙂 Konečně mám něco, kvůli čemu sem na blog chodit.
Nevim, jak tento dil pusobil na ostatni ctenare, ale mi prisel naprosto realny a to, co Bill provedl, kdyz se sebral a ve strachu, aby se mu neposramotila povest a dekorum, zbabele utekl, se dalo vice mene ocekavat. Kdyz si clovek da do spojitosti jeho dosavadni zivot, jake byly jeho "priority", a ze tim jedinym, co ho kdy zajimalo, byla jen jeho vlastni osoba a to, jak si co nejlip uzit, tak se opravdu neni cemu divit, ze ted zdrhnul jak parchat pristizeny pri prohlizeni Playboye. Billovo ego je vyssi nez Kilimanjaro a je to do sebe zahledeny sobec, ktery nikdy nepotreboval prijit do styku s tim opravdovym, kazdodennim svetem jeho milencu, ktere si vydrzoval. To se ted Tomovou akceschopnosti zmenilo a nas mily Bill narazil… setkal se na vlastni kuzi s dobrotou, altruismem ale taky tvrdou zivotni realitou nekoho, o kterem v podstate do te doby nic nevedel. To s clovekem musi zamavat. Sila podvedomi je mocna…jak pohodlne bylo zaplatit si sluzbicky sexy Toma, aniz by v nem muselo hlodat svedomi, aniz by o Tomovi a jeho osobe a zivote musel vice premyslet. Tom to ale ted vsechno zmenil a v Billovi se zarucene zacne ozyvat sziravy pocit hanby a snad i neceho vic. Rucicka vah jejich "vztahu" se vychylila a Bill je postaven pred skutecnost, se kterou nepocital. Emoce, city, svedomi, zodpovednost… to budou asi nove pojmy v jeho slovniku zivota. Bill je sice sobec, ale blbec to neni. Zalezi jen na nem, co s tim vsim ted udela. Muze zustat tvrdy a chladny a predstirat, ze se toto male fau pax nikdy nestalo, nebo ma zivotni sanci na sobe zacit makat. Rachel…. co s tim provedes?
Říct "děkuju" by ho taky nezabilo.Jinak super díl jako vždy =)
Tááákže, kde bych začala…no asi nejlíp od začátku že… uhm… nečekala jsem, že vlastně, jak se divě přemítalo v hlavě, kde je, tak tam bude něco ve smyslu, že už tohle víckrát zažil. Jako takhle si přihýbá, jak čolek jo?? Tak to jsem si myslela, že s projevy na veřejnosti bude opatrnější, protože v takovýchhle podnicích a barech ho může vidět kde kdo, navíc, když se na něj takhle upíná obrovská pozornost, když někam vejde. Sjede se jak žito a pak pomalu ani nevnímá, kdo mu tam sahá na frantíka… no to sou věci… jako takhle vlastně ani nemá jistotu, jestli s tím borcem použil ochranu nebo ne a kde se to vůbec dostal… s takovýmhle stylem buď jednou chytne vod nějaký smažky nějaký svinstva anebo by ho taky moh klidně někdo unést a dělat s ním bůh ví co… to teda chlapec solidně riskuje, když se sebou v nevědomosti nechá takhle manipulovat. A ještě si stěžuje, jen co votevře oči, že to není takovej luxus, na jakej je zvyklej×DD njn ne každej má penízky na originální kvalitní drahý nábytek×DD Co měl říkat Tom, ten ho chudák zachránil, táhnul se s ním až dom, ještě ho nechal spát ve svojí posteli a celou noc beztak probděl na zemi, přehozenej nějakou pochybnou dekou… ale čekala jsem teda, že divě bude víc blbě, že sama neodkráčí. Možná jsem od něj čekala i nějaký větší projev vděčnosti, ale to sem si asi dovolila moc×DD on z toho byl pravděpodobně celej vyhukanej, takže možná, až se z toho doma vzpamatuje, ještě něco bude. Určitě to bylo i tím, že to byl právě Tom, kdo ho zachránil, protože určitě ze všech těch lidí co by ho mohli takhle vidět, si přál asi ze všeho nejmíň, aby mezi nimi byl i Tom. Navíc to určitě bylo tak nějak poprvé, kdy se vůbec někdo staral, co s ním bude a nenechal ho tam vlastnímu osudu. Tak jsem teda zvědavá, jestli bude schopný přijít do práce ten den. Něco mi říká, že možná jo i když… a taky už tu nic dlouho nebylo o Tomově mámě… docela by mě zajímalo, jak se jí daří. No, tak těším se na další díl, víc jsem toho pro tento díl ze sebe vypotit nedokázala, mozkovnu mám dneska vyčerpanou, ty moc dobře víš proč ×P×D takže to by bylo asi tak všechno×D
Tyjo a co třeba "děkuju"Bille? To ti nic neříká? asi ne,jak vidím. No ale nedivím se,že Bill tak rychle vypálil.Muselo mu být trapně.V tenhle moment totiž nebyl ten dokonalý. Chudák Tom.To "děkuju" by si od svého pána zasloužil. Jsem zvědavá,jak se z toho teď Bill vzpamatuje a že aspoň Tomovi něco řekne.Doufám,že si co nejdřív nějak citlivě promluvěj :)…popravdě,nemůžu se toho dočkat.:)! skvělej díl.
[6]:,[8]:
Totálně ve všem souhlasim
komentáře modrozelenky a Emilii opět maximálně nejlepší. 🙂 jeden takový intelektuální (s výzvou pro Rachel, ke které se přidávám) a druhý zase takový pěkně od podlahy. 😀 ale oba úplně pravdivé. 🙂
musím se podivit sama nad sebou, jak moc jsem se nechala autorkou oblbnout, že mě možnost, že by Tom vzal Billa k sobě, ani nenapadla. 😀 a to, že Bill řekl jedno slovo a zbaběle zdrhl, mě taky dost překvapilo, já čekala, že neřekne totiž ani ň. 😀
uff, to byl zas díl. měla jsem napětím stáhlé útroby. 😀 nějakou další spontánní akci ani nepředpokládám. takže Tom půjde jako robot opět do práce a Bill se s kockou dopotácí nějak domů a půjde to zaspat, než aby si zavařoval mozeček přemýšlením. :/
stále se ale u každého dílu podivuju nad povedeným stylem psaní. takový..honosný. úplně se to k tomu hodí. 🙂