Puberťák 21.

autor: Terý

Omlouvám se za mezeru mezi tímto a předcházejícím dílem. Ale nějak jsem neměla čas psát. Pořídila jsem si štěně, a tím mi přibylo strašně starostí, takže se omlouvám. Děkuji, že povídku komentujete, moc mě to těší. Přeji hezké počtení tohoto dílu.

Tom:

„Ale jistě, Tome. Určitě za ní můžeš,“ vřele se na mě usměje a pustí mě dál. Já jí úsměv opětuji a jdu rovnou k pokoji, kde přebývá. Mám docela strach. Nevím, co si od toho slibovat, ale jedno vím. Tímto dnem skončí vztah mezi mnou a Nicol. Chci ji také poprosit o to, abychom to Billovi neříkali, že jsem byl s ní, ale to se mi asi nepovede. Myslím, že stačí, když se zmíním o tom, že mezi námi něco je, a už bude možná křičet, ale uvidím.

„Nicol?“ zavolám a pootevřu dveře jejího pokoje. Pomalu vejdu. Pode mnou zakřupe podlaha a já nakouknu do místnosti. Nicol, která leží na posteli se na mě podívá uplakanýma očima.

„Co chceš?“ zavzlyká a čeká, až vejdu. Zavřu dveře a posadím se vedle ní na postel.

„Chtěl jsem s tebou mluvit,“ skoro zašeptám, ale jsem si jistý, že mě slyšela.

„Já s tebou taky,“ zvedne ke mně smutně pohled a znovu ho sklopí k zemi.

„Tak začni,“ pobídnu ji a čekám. Mám z toho čím dál tím divnější pocit.

„Tome…“ na chvilku se odmlčí, ale potom pokračuje. „Přemýšlela jsem o nás a… viděla jsem, jak jste se s Billem na sebe koukali. Nemůžeme spolu být dál. Vím, že mě nemiluješ. Miluješ Billa. Už jsem si toho všimla dřív, ale doufala jsem. Teď už to nejde. Nemůžu mezi váma překážet. Bill tě také miluje a myslím, že to moc dobře víš. Promiň…“ sklopí hlavu a čeká na moji reakci. No, tak už jí to nemusím říkat. Řekla to za mě. Nevím, co jí na to mám říct. Po chvilce ticha se na mě znovu podívá.

„Co jsi chtěl ty?“ řekne smutně a polohlasem.
„Já no…“ poškrábu se zezadu na krku a podívám se na ni. Dívá se na mě.

„Chceš mi říct to, co jsem ti teď řekla, že?“ zeptá se zničehonic a já se nezmůžu na nic jiného, než jen přikývnout. „Já to věděla. Myslím, že bys měl jít, Tome…“ sklopí hlavu a ukáže na dveře. Jen přikývnu a opustím její pokoj a celý dům.

Jdu rovnou domů. Nemám na nic náladu. Nevím, jestli to bude Nicol brát moc dobře. Snad si nic neudělá, to bych si nikdy neodpustil. Ale teď na to nemusím myslet, i když toho mám plnou hlavu. Musím myslet na něco jinýho, ani na Billa nemůžu. Už teď mi chybí, a představa tří měsíců bez něj je děsná.

„Kde jsi byl?“ vyhrkne mamka, když vejdu do dveří.

„Odkdy se staráš, kde jsem byl? Nikdy tě to nezajímalo!“ odseknu jí a chci ji obejít, ale postaví se mi do cesty.

„Já jsem se tě na něco ptala!“

„Byl jsem s kamarádem, stačí?!“ Nechápu, co jí to přelítlo přes nos, ale nemusí se takhle chovat. Nic jsem neudělal.

„S kamarádem? V protidrogový léčebně?“

„Jo v protidrogový léčebně. Nastupoval tam, stačí?“

„Proč?“

„Co ti je do toho?“ pozvednu koutek rtů, obejdu ji a jdu rovnou do pokoje. O tomhle se s ní bavit nehodlám. Nic jí do toho není. Nikdy se nezajímala, tak nevím, proč se zajímá zase teď.

Po půl hodině ke mně do pokoje přijde táta.

„Jestli mi chceš dělat kázání o mámě, tak můžeš zase jít,“ řeknu mu a ani se na něj nepodívám.

„Nejsem tu kvůli mámě,“ odpoví mi a posadí se na postel vedle mě.

„Tati, nechci s tebou teď mluvit. Nemám náladu, promiň. Nemohl bys přijít jindy?

„Dobře,“ smutně přikývne a odejde z mého pokoje.

*O týden později*

Bill:

Sedím na posteli smotaný do klubíčka a jen tak se pohupuju. Je to tu šílený. Potřebuju alespoň jednu dávku, nebo se tu zblázním, bože, celý se potím, mám kruhy pod očima. Vypadám strašně, takhle jsem se nikdy neviděl, ale to je teď jedno. Potřebuju alespoň jednu dávku. Jen jednu jedinou.

Zvednu se a pomalu přejdu ke dveřím, které otevřu a kouknu se po chodbě. Jde tam doktor, který mě má na starosti. Běžím k němu a postavím se před něj.

„Pane doktore, prosím,“ udělám na něj psí oči, i když se mi to moc nedaří.

„O co prosíte?“

„Alespoň jednu dávku, prosím. Jen jednu, vždyť vám to nic neudělá.“

„Ne. Vraťte se zpátky na pokoj, za chvíli za vámi přijdu,“ zakroutí hlavou a chce odejít, ale já ho chytím za plášť a prosebně se na něm podívám. Znovu zakroutí hlavou.

„Tak chci domů. Pusťte mě domů, stejně jsem sem chtěl jít já. Bylo to moje rozhodnutí a asi špatné, teď chci domů!“ řeknu velitelským tónem, ale jeho tvář je kamenná.
„Jděte na pokoj. Přijdu tam za vámi,“ ukáže klidně na dveře pokoje a odejde.

„Kurva!“ zakleju a vrátím se zpět na pokoj. Musí být přeci nějaký způsob, jak tady odsud vypadnout, ne? Rozhlídnu se okolo sebe, ale žádnou únikovou cestu nevidím. Možná, že kdybych sehnal klíč, tak bych se mohl nějak dostat ven, ale kde ho sehnat?

„Už to mám,“ zajásám a vyjdu zase na chodbu. Naštěstí je prázdná, takže ji rychle přeběhnu a zalezu do kanceláře doktora. Nechává ji odemknutou, spoléhá na to, že ji zamknou uklízečky, ale ta tu ještě nebyla, dnes má zpoždění, takže je tu otevřeno.

Rozhlídnu se, ani nevím, co tu vlastně hledám. Tedy vlastně vím, ale kde to mám hledat nevím. Potřebuju najít klíč, tady to prostě nevydržím, potřebuju dávku. Celý se třesu, a to jen kvůli tomu, že jsem tady.

Posadím se na židli, která je u stolu, a začnu se přehrabovat ve všech šuplících, ale nic tam nenajdu. Štve mě to, ale zvednu se a jdu do skleněné skříně a začnu se prohrabovat i tam, ale ani tam nic nenajdu. Už opravdu nevím, kde bych měl hledat, protože tu už snad ani nic není, kde by se mohl skrývat klíč. Když už chci odejít a vymýšlet jiný plán, zaseknu se u pláště, který visí na věšáku u dveří. Rychle k němu přejdu a sáhnu do kapsy. Když ruku vyndám, držím v ruce klíče. Konečně tady odsud můžu vypadnout. Usměju se sám pro sebe a kouknu ven, jestli někdo nejde. Když se ujistím, že je vzduch čistý, vyběhnu a namířím si to rovnou k hlavním dveřím.

Doběhnu k nim, naposledy se rozhlédnu a rychle je odemknu. Trochu času mi zabere, najít správný klíč, ale naštěstí ho najdu. Klíče si radši beru s sebou, kdyby náhodou se přede mnou naskytly ještě nějaké dveře. Bez váhání běžím až k těm nejhlavnějším dveřím, to bude problém, tady je ochranka. Připadám si tu jako ve vězení. Musím se u nich pomalu proplížit, až pojede někdo ven autem, aby si mě nevšimli.Doufám, že to zvládnu, už chci být tady odsud pryč.

Tom:

Sedím v lavici a poslouchám ty pitomí řeči učitelky. Ano, už je škola a učení. Mohli by prázdniny prodloužit, protože já na učení teď nemám ani pomyšlení. Když si představím, jak asi musí být Billovi. Ach jo, škoda, že tu není se mnou. Byl bych moc rád.

„Tak, pane Trümpere. Kolik vyjde tento příklad?“ vytrhne mě z mého přemýšlení učitelka. Donutí mě se podívat na tabuli. Všichni se na mě dívají, asi jsme to měli počítat už před nějakou dobou, ale já na příklady neměl ani pomyšlení. Pokrčím rameny a skloním pohled k mýmu sešitu. Ani jedna poznámka, ani jeden příklad za tuhle hodinu, bože, co to se mnou je?

„Měl jste na vypočítání příkladu 5 minut!“

„No, ale za těch 5 minut jsem to prostě neudělal, no.“

„Nebuďte drzý, copak se chcete vyrovnat vašemu kamarádovi Kaulitzovi, který tu není, a ještě dlouho nebude?“ zachichotá se. Ona se mu bude smát? No co je tohle za učitelku. Nebudu jí nic říkat, měl bych z toho problémy. Položím hlavu na lavici a počkám, až zazvoní.

„Pane Trümpere, já jsem se vás na něco ptala!“ skoro zakřičí. Zvednu k ní tedy hlavu a znovu přejedu příklad.

„Hmm, výsledek je nula,“ zavrčím a zase si položím hlavu zpět na lavici.

„Správně,“ odfrkne si a dál si mě už nevšímá. A to jsem si jenom tipl.

Jakmile uslyším zvonění, vylítnu z lavice a jdu rovnou na chodbu, konečně můžu domů, je to hrůza, tady to přetrpět, ani nejdu do šatny, do školy se nepřezouvám, tak jako skoro každý.

„Pane Trümpere?“ uslyším za sebou, když chci vyjít ze školy. Ale né, co zas chce?

„Ano?“ otčím se s milým úsměvem.

„Upozorňuji vás na vaše chování. Zatím to nebudu řešit, ale jestli to bude takhle pokračovat, budete mít problémy,“ řekne vysměvavým tónem. Tak rád bych jí něco řekl, ale to by byl konec na týhle škole, a to nemůžu. Až se sem Bill vrátí, bude to tu mít těžký a já mu to tu pomůžu vytrpět.

„Ano, paní Greyová. Omlouvám se, jen jsem měl blbou náladu,“ přikývnu. Ona se uměje a dovolí mi opustit budovu.

Před školou na mě čekají kluci ze školy, nevím, co po mně chtějí, nikdy jsem se s nima nebavil.

„Hele, Tome, kde že je Bill?“ zasmějou se.

„Di do prdele!“ zavrčím a chci je obejít, ale stoupnou si proti mně, snad si nemyslí, že by proti mně měli šanci.

„Je v blázinci, co?“ zasměje se a postoupí proti mně. To je debil, není to blázinec, i když bych to ještě před nedávnem taky tak nazýval.

„Tam patříš možná tak ty!“ zasměju se a odstrčím ho z cesty.

„Snad si ho tam nechají dlouho!“ zakřičí ještě na mě, než zmizím za rohem. Bože, jak já tyhle kecy miluju. A to budu poslouchat necelý 3 měsíce. No, nevím, jestli to vydržím, abych jim nedal do držky. Ne, to ne, to bych měl zase problém, protože jak znám je, tak by to nahlásili ve škole.

„Ahoj, Tome,“ objeví se přede mnou Danny. Bože, tak dlouho jsem ho neviděl. Přestal se se mnou bavit, když si našel Denise.

„Ahoj Danny,“ usměju se na něj a obejmu ho. Chvíli váhá, jako by se něčeho bál, ale potom mne také stiskne v náruči.

„Kde se tu bereš?“ odtáhnu se od něj po chvíli.

„Chtěl jsem tě vidět. Chybíš mi,“ usměje se na mě upřímně. A já myslel, že jsem pro něj jen zdroj peněz. Úsměv mu opětuji. Škoda, že dneska musím být doma dřív, slíbil jsem tátovi, že si promluvíme.

„Nechceš někdy někam zajít? Dneska docela pospíchám,“ usměju se na něj a doufám. Že bude souhlasit.

„A co zejtra? Třeba támhle v pizzerii,“ ukáže na pizzerii naproti nám. „Ale platím,“ dodá a mně spadne čelist. On a něco platit? Co se s ním stalo? Není nemocný?

„No tak jo. Zejtra ve tři?“

„Dobře, budu se těšit,“ usměje se, znovu mě obejme a ztratí se v parku, který byl vedle nás. Jsem rád, že jsem ho po dlouhý době zase viděl. Strašně moc mi chyběl.

Dojdu ke dveřím našeho domu a odemknu. Když vejdu, vidím mámu. Je docela naštvaná a uklízí si boty.

„Ty jsi někde byla?“ zeptám se s pozvednutým obočím. Měla být dneska doma s tátou.

„Co ti je do toho? Ty mi taky neříkáš, kde a kdy jsi!“ skoro na mě zakřičí.

„Tak tohle poslouchat nebudu,“ zuju si boty a jdu rovnou do mého pokoje. Nic jsem jí neudělal, tak nechápu, co jí zase je. Hodím batoh do rohu místnosti a svalím se na postel, jsem unavený.

——–

„Tome?“ probudí mě hlas táty. Podívám se na hodiny, spal jsem hodinu, to jsem si mohl povídat s Dannym, nechápu, proč se se mnou domlouval, když stejně přišel pozdě.

„Proč jsi přišel až teď?“

„Byl jsem tu před hodinou, ale spal jsi,“ usměje se a sedne si vedle mě na postel. Posadím se do tureckého sedu a podívám se na něj.

„Co se stalo, že se mnou chceš mluvit?“

„Víš Tome, já a tvoje máma si nerozumíme a prostě jsme se dohodli, že spolu žít nebudem. Říkám ti to takhle na rovinu, protože si myslím, že už jsi velký na to, abys to pochopil.“

„Cože?“ vykulím oči, tak tohle jsem nečekal, ale má pravdu. Jsem dost velký na to, abych chápal, že to někomu prostě neklape. A abych řekl pravdu, tak se nedivím, protože život s mámou musí bejt děsivej. Stejně mi je už 18. Ani jsme neoslavovali moje narozeniny. Táta mi jen popřál, dal mi peníze a tím to skončilo. A máma? Ta ani neví, že jsem narozeniny měl.

Táta přikývne a skloní hlavu.

„Budu se stěhovat a chtěl bych, aby ses odstěhoval se mnou,“ podívá se na mě doufajícím pohledem. Myslím, že se ani nemusí ptát, to je přeci jasný, že půjdu s ním. Je to můj táta a máma se o mě stejně nestará, ještě než stačí odpovědět, tak pokračuje.

„Tome, ale chci ti oznámit, že bychom se stěhovali daleko. Ne jinam do Hamburgu, ani do Berlína. Pojeď se mnou do Ameriky. Vím, že se ti tam strašně líbilo. Chci, aby ses tam se mnou odstěhoval. Bude nám tam dobře.“

autor: Terý