autor: sarahyelow
Dnes tady máme překlad delší jednodílky od nové autorky jménem sarahyelow, kterou budu muset rozdělit nejspíš na čtyři části. Vybrala a přeložila ji pro vás LilKatie. V povídce se vyskytuje tzv. najáda, což je mýtická postava, tady si můžete přečíst, co je to přesně zač. Bohužel, čeština zná jen ženský rod toho slova, chlapi zřejmě najádami nejsou, ale kvůli tomu z Billa holku dělat nebudeme. Takže možná vás to bude obrazně tahat za uši, ale tady bude Bill „ten najáda“. Díky LilKatie a vám hezké čtení, J. :o)
Mladý Řek, novopečený námořník na moři, který musí prokázat svou kuráž, Tom, ztroskotá a jako jediný přežije z rozlámané lodi po písni sirén.
Naštěstí pro něj, na ostrově žije ještě jedno stvoření; Bill.
Přizpůsobení se
„Ten kluk vesluje už skoro půl dne.“
Z místa, kde seděl, shrbený na bedně na přídi lodi, Apollodoros se nesoustředěně podíval na nejnovějšího člena jejich posádky. Ten muž byl mladý, stěží dvacet let, a jmenoval se Tom. Jeho světlejší vlasy a kůže mu dávaly vzhled cizince, a starší členové posádky mu kvůli tomu dávali opravdu zabrat, dávali mu více než těžké úkoly.
Abderian se prokázal jako odhodlaný pracant, nikdy se ve svých úkolech neopozdil nebo si nestěžoval na velká břemena, která mu byla dávána, a červeno-vousý Apollodoros si nemohl pomoci a chtěl mu za to dát nějakou odměnu. Otočil se zpátky na svého přítele a společníka; dal si fajfku, kterou kouřil, zpátky do úst, a promluvil s ní mezi rty.
„Pak ho někým vyměň, jestli musíš.“
Kyros zavolal na blonďáka dolů na loď.
„Tome! Ať tě vymění Diogenes a pojď sem!“
Apollodoros se na něj nechápavě podíval, mumlal kolem své fajfky
„Proč jsi tohle udělal? Nechci s tím usmrkancem mluvit.“
O pár chvil později se Tomovy kroky ozvaly na palubě lodi. Kapitán byl k chlapci otočený zády, takže ho viděl jen koutkem oka, když vyšel nahoru a posadil se na volné sedátko. „Kyrosi,“ pozdravil mile, trochu bez dechu, „kapitáne.“
Kyros chlapce poplácal po rameni a trochu se zasmál. „Ale neříkej mu kapitáne. Už takhle nám dělá dost potíží. Tady jsme všichni jen námořníci.“
Apollodoros se zamračil nad chováním svého přítele. K nováčkům se všichni vždycky chovali hrubě. Přátelské chování bylo určeno pro tvrdé a prověřené muže a Kyros se tak choval k někomu, kdo byl na lodi jen stěží tak dlouho, aby se naučil chodit po palubě, když byly na vodě vlny.
„Tady, napij se. Dnes jsi pracoval dost tvrdě.“
Tom si vzal vodu, která mu byla nabízena, a dlouze se napil. „Díky.“
„Není zač, Tome, není zač. Takže jak se ti líbí na moři?“
Blonďák vyhýbavě pokrčil rameny. „Je to fajn, řekl bych. Ani lepší ani horší, než jsem čekal.“
První důstojník se pobaveně praštil do kolene. „Tak vidíš, Apollodore, pravý námořník, přímo tady před tebou! Zeptám se ho, jak se mu líbí moře a on řekne, že to není ani lepší, ani horší než si představoval!“
Zrzavý muž zavrtěl hlavou. „Názory v sobě mají míň, než si myslíš, blázne. Jediné, na čem záleží, je, jak muž pracuje, a tenhle to zvládá celkem slušně.“ Podíval se na Toma, a mladík přikývl.
„No, dobrá a pevná láska k moři nám vždycky dokáže udržet Poseidona na naší straně, to je jisté. A ti, kteří by raději zůstali na pevnině, vyskáčou z lodi hned, jak se objeví první problémy.“ Kapitán na to přikývl a v tichosti se díval na dřevěnou podlahu na palubě. „A jak vidím, brzy budeme u zrádné Anthemoessy, raději tu chci mít statečné muže než sraby, vy snad ne?“
„Ano.“
„Anthemoessa?“ zeptal se Tom, krčil zvědavě obočí.
„Ano, nebezpečné místo. Říkají, že tam žijí ženy, používají své kouzelné písně k tomu, aby nalákaly muže k smrti, která je čeká na skaliscích. Říká se, že dno moře po kraji ostrova je plné jejich kostí.“
Abderian vykulil oči, ne vyděšením, ale nejspíš zaujetím. „To musí být velmi překrásné ženy, že jich utopily tak moc.“
„To je pravda, vskutku, nejzáludnější svůdnice. Svádí, dokud se muž nechytí do jejich sítí. Pak se objeví jejich pravá podoba a ony tě stáhnou z kůže tak jednoduše, jako oddělíš rybu od kosti.“
Zatímco Kyros pokračoval ve vyprávění, Tom poslouchal a snažil se vstřebat všechny informace, někdy se zeptal, když plně nerozuměl. Apollodoros jen seděl a kouřil ze své dýmky, mumlal si komentáře jako „pověry, které mektají námořníci, co dostali úžeh,“ pod vousy.
***
Bill se díval ze svého místa na útesu, jak v dálce roste loď. Skousl si ret, přemýšlel, jestli muži na její palubě vědí o nebezpečí, do kterého plují. Když se podíval dolů, viděl Eugenii a její sestry na kamenech, čekaly. Známý pocit strachu naplnil mladého najádu, znal jejich úděl. Jako už mockrát před tím, udělají z těch mužů svou kořist.
Nikdy se neopovážil vplout do vody, aby lidi varoval, ale vždycky hledal přeživší po tom, co ženy zmizely. I když tu nikdy žádní nebyli. Pobřeží ostrova bylo nevlídné, samé ostré kameny, které z lodí dělaly třísky, zlé vlny, které utopily i toho nejlepšího plavce.
Bill se díval dolů na pobřeží, jak se loď blíží. Viděl obrysy mužů na palubě, jak chodí a dělají to, co mají za úkol. Dlouhá vesla lodi ji vedla stále blíž k ostrovu, až moc blízko, i když byla tak daleko. Bill usykl, když se začaly ozývat první tóny písně sirén, začátek konce ubohých námořníků, byl to zvuk, kterému žádné lidské ucho neodkázalo odolat.
Kyros přeběhl na místo u stěžně, kde stál Apollodoros. „Můj kapitáne! Musíme si zacpat uši, nebo se nepřibližovat!“
Rudovlasý muž si odfrkl, mávl nad ním rukou. „Dost už dnes hloupostí, Kyrosi. Jestli od tebe ještě něco uslyším, tak tě pošlu ke dnu!“
První důstojník se podíval na zmenšující se vzdálenost mezi nimi a ostrovem, oči měl vykulené zděšením.
„Nesmíme se k tomu přiblížit! Je to jistá smrt, jestli se ještě přiblížíme!“ Když se mu dostalo zavrčení a ignorance, Kyros se rozčílil ještě víc, naléhal. „Pane!“
„Tak zmlkni už! Přestaň tady fňukat, jasný?“ otočil se, aby se podíval na veslaře, viděl, jak několik z nich zpomalilo nebo zastavilo, nejspíš slyšeli panikaření prvního důstojníka. „Co si, vy chátro, myslíte, že děláte?!“ zakřičel. Někteří začali znovu veslovat, ale pár jich stále váhalo. Rozzloben strachem z pověr, červenovlasý kapitán odmašíroval k jednomu, který se nehýbal a vzal ho tvrdě zezadu za jeho tuniku, zvedl ho do vzduchu. „No? Tak makáme!“ chytl se vesla sám a začal pracovat. Ostatní začali kopírovat jeho akce a brzy byla loď znovu v pohybu.
Když připluli zas o kus blíž, melodický zpěv zpívajících dívek dorazil k jejich uším. Píseň se valila přes vlny a neskládala se z řeckých slov, jen z jakési zvláštní a neznámé řeči. Ale text se nezdál důležitým, ať už to byla řeč jakákoliv, melodie v mužích probouzela tu nejzazší touhu. Pluli blíž, a když spatřili spoustu krásný žen, vášeň se rozhořela v jejich srdcích ještě víc, a bila pro ně, pro ta zvláštní, překrásná stvoření sedící na kamenech.
Nakonec dopluli tak blízko, že je nesly samy vlny, co nejblíž k pobřeží, a všichni muži pustili svá vesla a přeběhli k lodnímu zábradlí, nakláněli se, aby viděli ty překrásné dívky, ty přenádherné krásky, které na ně volaly, natahovaly k nim zoufale své roztomilé ruce. Tom zamrkal, byl stejně polapený jako zbytek, jeho mysl byla zamlžená okouzlující melodií písně sirén. Vysoký námořník po Tomově pravici nadával.
„Podívejte na ně! Potřebují nás, musíme pro ně!“
I když někteří z nich stále šeptali, že to není správné, Tom s tím mužem musel souhlasit. Nebyl schopný odtrhnout oči od těch perfektních dívek, které volaly z kamenů, dokonce si ani nevšiml, že leze po lodním zábradlí, dokud nestál připraven skočit do šedé vody pod nimi. Podíval se do strany a viděl, že skoro všichni jsou ve stejné pozici jako on, a malé podezření se mu vloudilo do mysli, než píseň zesílila a jeho pozornost byla zaměřena zas a jen na ten důležitý úkol před ním, dostat se k těm dívkám.
Skočil do moře beze strachu a bez starosti o svůj život.
Bill se prsty držel kamene, nakláněl se celý vystrašený, když ti, co byli na lodi, skočili na léčku sirén. Všichni skočili, jeden po druhém, do nemilosrdných vln, a obličej mladého najády se zamračil nespokojeností, sledujíc je, jak padají jako korkové zátky přímo do šumivých vln, než zmizeli. Utopeni. Sebráni smrtí a odsouzeni ležet na dně oceánu. Zpěv sirén utichl, když byli všichni lidé ve vodě, a teď se jen smály a užívaly si poslední chvíle života smrtelníků. Pár z nich se zdálo být lepšími plavci než ti ostatní, jelikož se prali s vlnami déle. Po chvíli se Eugenia začala nudit, její pobavený výraz zmizel, a tak pobídla své sestry, aby s ní odletěly domů na druhý konec ostrova.
Bill čekal, dokud nezmizely z dohledu, než se dostal dolů na pobřeží. Došel až ke břehu a vylezl na vysoký kámen, aby se podíval do vody. Tam, kde vlny narážely do kamínků, žádná těla nebyla, a dál ve vodě také neviděl žádnou hlavu. Jeden dlouhý, smutný okamžik strávil tím, že se díval na moře, než se otočil, aby se vrátil domů na ostrov.
O pár kroků dál se Bill zarazil. Přímo před ním, ve vzdáleném bazénku vytvořeném odlivem, byla mužská postava. Pootevřel ústa, překvapen touto novou událostí, Bill se rozeběhl po písku. Když byl z poloviny tam, naděje, která zářila v jeho srdci, začala znovu uvadat. Ležel obličejem dolů, pohnul se pokaždé, když si s ním pohrála vlna, ten člověk nevypadal moc naživu. Vlastní vypadal vcelku mrtvě.
Bill stále cítil nutkání toho námořníka obrátit a odtáhnout ho na souš, jen pro případ. Když měl člověka – mladého muže jeho věku, jak najáda zjistil – plně ven z vody, posadil se vedle něj, sedl si do tureckého sedu a čekal. Nezdálo se, že člověk dýchá, a Bill věděl, že je to špatné znamení, protože lidé měli dýchat, tím si byl jistý.
Díval se a čekal, jestli uvidí nějaký pohyb, nebo jestli všechna snaha byla marná. Zatímco tam seděl, díval se Bill na to, jak mladík vypadá, nebyl schopný přestat myslet na to, že mrtvý nebo ne, tohle byl určitě ten nejkrásnější člověk, kterého kdy viděl. Zrovna když se naklonil a prstem mu přejel po obličeji, námořník otevřel oči panikou. Roztřeseně se nadechl a dal si ruce na krk, okamžitě se rozkašlal a plival a dělal ošklivé zvuky. Když otočil hlavu na stranu, vytekla mu z úst spousta mořské vody, a pak se mu, zdálo se, dýchalo snadněji. Předklonil se, čelem se opřel o písek a ztěžka dýchal.
Bill se soustředěně mračil, dělal si starosti o námořníka, který byl konečně při smyslech, natáhl ruku a na uklidněnou ho pohladil po zádech. Položil mu dlaň na lopatku a člověk před jeho dotykem okamžitě ucukl, a oči zděšením vytřeštil, tentokrát na něj.
„Kdo, kdo jsi?!“ zeptal se, hlas vysoký strachem.
Bill neměl čas vymyslet odpověď, výraz mladíka se změnil jen ze strachu na strach a porozumění, doprovázené odporem. Zdálo se, že člověk si na to, co Bill je, udělal svůj vlastní názor, protože o chvíli později se od něj škrábal pryč, ječel. „Ty! Ty jsi jedno z těch stvoření! Jdi pryč!“
Bill otevřel pusu, aby člověka uklidnil, aby mu řekl, že opravdu rozhodně není siréna, ale než mohl cokoliv říct, byla na něj hozena plná hrst písku. Bill si utíral obličej, když něco mnohem tvrdšího vrazilo do jeho hlavy, vykřikl bolestí. Když dostal písek z očí, Bill viděl, že ten neznámý objekt je velká mušle. Rozčilený a dotčený zvedl pohled a viděl, že člověk utíká pryč po pláži.
Bill se postavil a promnul si bolavé místo na hlavě, kde si byl jistý, že bude mít modřinu. Jaký nevděčný člověk! Pomyslel si. I když to byl první člověk, kterého kdy viděl. Možná, že všichni jsou takoví. Nemůže to nijak zjistit. Bill se podíval zpátky na námořníka, a viděl, že jeho tempo se zmírnilo. Muž přestal běžet, a pak šel pomaleji a pomaleji, než se zastavil. Bill zamžoural, aby viděl, co tam v dálce dělá, a pak zalapal po dechu, když si člověk dal ruku k boku, než se předklonil v bolesti, a pak se skácel k zemi.
Bill okamžitě běžel k němu, aby zjistil, co s člověkem je, že se najednou tak skácel.
***
Bill se díval ze svého místa ve vodě, jak se Tom pomalu probouzí. Po několika dnech se najáda rychle naučil, že nesmí být blízko člověka, když byl při smyslech. Včera málem dostal pěstí do obličeje, a tak teď zůstal v potoce, nad hladinou měl hlavu vystrčenou jen tak, aby viděl, a tak čekal, jak ho dnes mladík přijme.
Tom -jak se Bill naučil, že se jmenuje- se probral, a znovu si prohlédl své okolí. Na moment byl Bill nezpozorován, a díval se, jak se člověk posadil a zabručel, ruku si okamžitě přiložil k bandáži na svém boku.
Člověk byl raněn, velká tmavá modřina tomu nasvědčovala. Ale nebyla to otevřená rána, takže ať už s námořníkem bylo cokoliv, bylo to uvnitř. Bill o takových věcech něco málo věděl, a tak ho obvázal obinadlem tam, kde se zranění zdálo být největší.
Pro den nebo dva se zdálo, že člověk zemře. Bill ho odnesl (s nějakými potížemi) na místo na ostrově, kde rád trávil čas. Sledoval se starostmi a bezmocně, jak se námořník utápěl v hodinách horečky, bolesti a deliria. Nakonec po tom, co se zdálo jako věčnost, ale rozhodně to nemohlo být tak dlouho, se zdálo, že se muž pomalu uzdravuje.
Když se Tom poprvé probudil, Bill seděl po jeho boku, ale byl tak slabý, že nebyl schopný udělat nic jiného, než jen na Billa zamumlat: „‚Di pryč„. Bill šel a uvařil mu nějakou rybu, nechal ji vedle spícího muže, a tak když se pak námořník probudil, měl v sobě dost energie na to, aby zaútočil na mladého najádu.
Po tom, co nastalo několik dalších nevlídných odpovědí, se Bill rozhodl, že nebude už nic riskovat. Díval se z bezpečí potoka, kde by mohl rychle utéci, kdyby se Tom rozhodl být znovu zlý. V tichosti se díval, opovážil se vylézt z vody trochu víc, dokud se nad vodou neobjevil i kořen jeho nosu. Námořník se dotýkal obvazů na svém pasu a jakoby se snažil je sundat.
Bill se vynořil pusou z potoka. „Ne, nedělej to!“
Tom očima okamžitě přejel k najádě, překvapený. „Ty!“ vydal ze sebe, ruce dal pryč z pasu a zvedl se.
Bill udělal vystrašený zvuk a zalezl zpátky do vody, zacouval, že mezi ním a člověkem byla velká mezera, ale stejně mu koukal obličej. Tahle obranná odpověď přinutila člověka zastavit se, a Tom se stáhl, rozzlobený výraz trochu změkl, když se znovu posadil. Stále se podezřívavě díval na stvoření ve vodě, a v jeho hlase byl nádech úzkosti, když se zeptal: „Proč jsi pořád u mě, hm? Co mi chceš udělat?“
Bill nevinně zavrtěl hlavou. „Nic.“ Věděl, že si o něm námořník myslel, že mu chce ublížit jako jeho sestřenice sirény, a on pod vodou natahoval ruce v mírumilovném gestu, aby zahnal jeho strachy.
„Vytáhl jsem tě z vody,“ nabídl. „Nehýbal ses.“
„To protože jste zpívaly ty písničky a očarovaly nás!“ zahřměl Tom, znovu se pohnul dopředu, jako by chtěl za Billem jít. Pohnout se byl ale špatný nápad, protože ho v boku bolestivě píchlo.
Ve vodě Bill nakrčil se zájmem obočí, ale zůstal tam, nebyl si jistý, jestli se má k člověku přiblížit, ne když se k němu chtěl stále chovat násilnicky.
„Jsi… v pořádku?“ zeptal se.
„Ne, jsem zraněný. Měl bys to vědět, tys to zavinil!“
Bill se nad tímhle zamračil, nebavilo ho, jak ho pořád někdo obviňuje. Rozhodl se, že tohle nedorozumění trvá už dost dlouho, zvedl se z vody trochu víc, pohoršeně krčil rameny.
„Já jsem ti neublížil,“ řekl a člověk vypadal šokován tou náhlou změnou v jeho chování a tónu. Hlas se mu trochu uklidnil, když dostal člověkovu pozornost, Bill pokračoval. „To udělaly sirény. Zachránil jsem tě, když se nedívaly.“
Tom na něj zíral s přimhouřenýma očima, jako kdyby zvažoval, zdali je k němu Bill upřímný. „Ty nejsi siréna?“
„Ne,“ odpověděl Bill klidně z vody, byl rád, že ho alespoň poslouchal. Předtím totiž člověk utekl dřív, než Bill dokázal něco vysvětlit.
Tom si odfrkl ze svého místa a nasál svou tvář ve frustraci.
„Řekněme, že ti věřím. Co pak?“ Bill pokrčil rameny, a Tom střílel dál. „No co jsi?“ ukázal tam, kde Billovo tělo mizelo ve vodě, a on mohl vidět dlouhý rybí ocas. „Neměls včera nohy?“
„Jsem najáda,“ řekl mladík, jako by to všechno vysvětlovalo. Nechápající pohled od námořníka říkal, že ne, a Bill to rozvinul. „Můžu mít nohy, když chci.“
„Oh.“
Bill si skousl ret a zvažoval, že se přiblíží. „Uhodíš mě znovu, nebo můžu jít k tobě?“
Tom na něj na chvíli zamrkal, vypadal překvapeně, než zavrtěl hlavou. „Ne. Jen… se mě nedotýkej.“
„Dobře.“ Bill se dostal k břehu potoka, založil si ruce na zemi, která dělala břeh. „Cítíš se líp?“ ukázal na obvazy, které udělal z jeho zničené tuniky.
Tom nepřítomně přikývl, než překvapeně zvedl pohled. „Tos udělal ty?“ rukama znovu zajel k obvazům a Bill souhlasně přikývl. „Oh. No děkuju. Myslím, že jsem si zlomil žebro.“
„Nemáš zač,“ odpověděl Bill klidně.
Tom se na něj podíval. Opravdu se na něj podíval, teď když strach z toho, že ho zabije ve spánku, byl pryč. Předtím hádal správně, když si myslel, že to před ním je něco jiného než člověk. Ten chlapec – najáda, připomněl si – nevypadal moc jinak než ostatní lidé. Měl stejné proporce, a když měl nohy, tak vypadal normálně. Až na to, že byl nahý.
Nebyla to jedna věc, ve které vybočoval od ostatních, bylo to spíš jako celkový dojem, jako záblesk něčeho, co můžete vidět, když se podíváte koutkem oka, ale zmizí to, když se na to pokusíte podívat zpříma. Okolo najády byla nepolapitelná aura, která z něj dělala naprosto jinou bytost. Nečlověka.
Ale byl krásný. Jeho kůže byla bledá, ale namísto toho, aby vypadala nezdravě, zdálo se, jako by zářila, když na něj posvítily sluneční paprsky; nezářil ale tak, že by si toho hned každý všiml. Mokré, černé pramínky vlasů se vznášely na vodní hladině, a oči, kterýma mrkal, byly velké a zvědavé, orámované nepřirozeně dlouhými řasami. Stvoření jménem Bill bylo překrásné, ale tak tajemně.
Bill se sám pro sebe usmál. Věděl, že je pozorován, ale nevadilo mu to. Bill si myslel, že člověk také není k zahození. Když se Tom probral z transu a uvědomil si, že se na něj Bill také dívá, rychle odvrátil pohled. Bill se položil tváří na mech a sledoval, jak se člověk pokoušel zvednout.
„Opatrně,“ varoval ho. „Jestli jsi raněný uvnitř, pak to hodně pohybu zhorší.“
Ze shrbení, do kterého se mu povedlo dostat, Tom zabručel. „Musím – umph, ah!- zpátky na pláž. Jestli něco nezbylo z lodi.“
„Nezbylo,“ informoval ho Bill, Tom zaskučel, jak se dál snažit narovnat. „Díval jsem se.“
„Jo, no,“ námořník chvíli ztěžka dýchal, než se zvedl s námahou z kolene. „Doufám, že nejsi moc šokovaný, že ti to nevěřím.“ Teď už stojící udělal několik kroků pryč, zkoušel svou sílu a skoro se mu dařilo nemotat se. „Půjdu se podívat sám.“
Bill sledoval ze svého místa ve vodě, jak Tom odešel. „Nechoď do oceánu!“ zavolal za odcházejícím mužem. Doufal, že Eugenia a její sestry se budou od člověka držet dál tak dlouho, dokud zůstane na pevnině.
autor: sarahyellow
překlad: LilKatie
betaread: Janule
Awww. LilKatie si očividně libuje ve fantasy námětech a já jsem za to jenom ráda! Krásně mi to připomnělo čtvrtý díl skvělých Pirátů z karibiku. ♥ Zatím to vypadá moc hezky, Bill je roztomilý. Těším se, až se začnou sbližovat. 🙂
No teda, ziram jak vitr z bedny:-) To teda vybrala LilKatie luxusne. Uzasna povidka. Sarahyellow jich ma na podobnou tematiku vice a jsou zajimave vsechny. Tato povidka je moc a moc pekna. Takze vyber maximalne schvaluji a opet pred LilKatie smekam, protoze na preklad musela byt opravdu narocna. Ta terminologie, tematika, styl jazyka… hold kdo umi, ten umi:-)
Diky, diky, diky:-)
Toto, je netipický, a veľmi pekný námet. Mne je Billa ľuto, že jeho prvé stretnutie so človekom bolo takéto, ale nedivím sa Tomovy, že sa bál, myslím si, že vetčšina ľudí sa bojí neznámich a nových vecí.
Dakujem za preklad.
No to je tak dokonalý! Mě to tak šíleně baví….tyjo .skvělej nápad.
moc se mi to líbí 🙂
wazne krasny! uzasnej napad 🙂 snad dalsi dil nebude az pristi tyden :/ 😀
[5]: Bude, samozřejmě. :p 😀 Je málo povídek, lidi nepíšou, není co zveřejňovat, musím se přizpůsobit. J. :o)
Mám otázku , posielaš komentáre autorke , LilKatie ? Lebo ak nie , tak budem komentovať v slovenčine nech sa teda nenamáham zbytočne 🙂 .
Wow . Prekvapivý námet , úplne originálny a úžasné spracovanie . Nemohla som ani žmurkať pri čítaní , veľmi ma to zaujalo 🙂 Krása , krása , krása 🙂 . Neistý pracovitý námorník Tom so zlomeným rebrom je perfektný 🙂 a Bill ako najáda je ešte lepší 😛 a dokonca nahý x) úžasné . Neviem sa dočkať ostatných dielov (normálne rozmýšlam , že si ich prečítam v origináli aj keď mi to bude trvať tri razy toľko )
[7]: Ano posílám 🙂 Ale klidně piš slovensky, nemám s tím problém 🙂
To oslovení – "ČLOVĚK" mě naprosto dostává!:D Ale je to zajímavý. Mám Billa, coby nějakou záhadnou bytost, ráda a tady to zatím vypadá slibně ♥
Už teď se těším na další díl ^^