Genesis 26.

„Tak povídej, obchodníku,“ usmál se pod fousy Karl, napil se piva a prohlížel si vyplašeného Saschu před sebou. Ten kluk měl sice odvahu, ale sledovat někoho neuměl ani za mák. Nejdřív se na něj vyptával ve vrátnici, odkud Karla samozřejmě ihned informovali, a pak ho jako špatného špeha odhalil už po pár desítkách metrů; po letech praxe měl na to čuch, i kdyby předem nic nevěděl. Ten kluk byl ale vytrvalý, čekal na něj, ačkoliv nemohl tušit, jestli ještě vyjde z domu, tak se rozhodl mu neutíkat a dát mu šanci.

„No… věc se má tak,“ začal Sascha, rovnal si slova v hlavě, aby neřekl nějakou pitomost. Měl z toho tlusťocha naproti respekt. Celou dobu sledování mu nedal ani jedním pohybem nebo otočením najevo, že o něm ví, a Saschu to opravdu zaskočilo. Teď měl mluvit o něčem, co chtěl probírat až později s nějakým trumfem v ruce, ale neměl na vybranou, teď nebo nikdy, jinou šanci už nedostane. „Jde o jednoho chlápka, po kterém je vyhlášeno celostátní pátrání,“ začal opatrně.

„Jméno?“ stručně se zeptal Karl, jak byl zvyklý z výslechů.

„Nevím, jak se jmenuje, ale je nějak zapletený do únosu mladýho kluka,“ odpověděl už bez zaváhání Sascha. Pomalu se uklidňoval, přece jen věděl něco, co detektiva musí zajímat, a chtěl mu to dát najevo. Jakmile dořekl větu, viděl na tlusťochově tváři změnu. Určitě pochopil, o který případ jde, a z jeho výrazu Sascha usoudil, že ho to zajímá.

„Co o něm víš?“ zněla další stručná otázka, ale na tu už detektiv tak jednoznačnou odpověď nedostal.

„No… něco vím, ale…“ odmlčel se, a doufal, že Karl Hüne pochopí, co se mu snaží naznačit. Jenže ten se napil piva a nic neříkal. Když bylo ticho už delší dobu, utřel si pěnu a netrpělivě se zeptal divně se tvářícího novináře.

„Ale?“

„No… potřeboval bych… za tu informaci jistou službu,“ skoro vykoktal Sascha, měl pocit, že mu v tu chvíli musely zrudnout i uši. Oči naproti ho propalovaly, když dodal už potichu: „Jako něco za něco… jsem myslel.“

„Jo tak pan novinář myslel,“ zasmál se Karl nečekaně nahlas, až zvedli hlavy všichni okolní štamgasti, aby se zvědavě podívali, co se děje. Sledovali, jak detektiv Hüne chytil mladíka přes stůl za ruku a zacvakl pouta, která si pro legraci vzal doma ze šuplíku. Hodlal se na účet toho mladého ušatce trochu pobavit. „Půjdete se mnou, mladý muži. Zatýkám vás za vydírání veřejného činitele a zamlčování důležitých skutečností ve věci únosu-„

„Ježiš ne, já vás nechci vydírat,“ vystrašeně sebou cuknul Sascha a zkřivil tvář, když se mu kovová pouta zaryla do kůže. Rychle ruku vrátil na místo, kde předtím byla, a prosebně se zahleděl do detektivových očí. „Já vám všechno řeknu, prosím,“ zoufale kuňkl. Nemohl si dovolit ještě platit kauci, rodiče by ho nechali nejspíš v té base shnít, nikdy nebyli pro to, aby se živil jako novinář, chtěli mít doma doktora, a tohle by byla voda na jejich mlýn. Musel toho cvoka před sebou ukecat, že to tak vůbec nemyslel.

„Dobrá, takže žádné podmínky, vyklop to, mladej, a až uvidím, o co jde, tak tě možná,“ udělal významnou pomlku, „možná pustím. Mluv,“ zakončil svou výhrůžku jasnou výzvou a dobře se u toho bavil. Vykulené oči mladého novináře byly k nezaplacení. Celá hospoda ještě chvíli ztuhle civěla na stůl v rohu, ale když se dál nic dramatického nedělo, vrátili se štamgasti zase k tomu, co dělali předtím.

„Já… vím, kde ten chlápek pracuje,“ vydechl rezignovaně Sascha, pomalu se loučil s první stránkou celostátních novin, se svou kariérou novináře, skoro i se životem, protože mu bylo jasné, že nakonec umře hlady, chudý a zanedbaný jako bezdomovec někde pod mostem.

„Vážně?“ vykulil oči Karl, tohle byla informace, na kterou čekali tak dlouho, že nedokázal hrát divadýlko, aby kluk nepochopil, že má opravdu momentálně navrch.

„Jo, narazil jsem na něj v jednom butiku, když nakupoval hadry, poznal jsem ho z novin, byl přesně tak bledej jako v popisu, a sledoval jsem ho až tam,“ přikývl Sascha, trochu se mu ulevilo, když viděl detektivovu reakci. Bezdomovec pod mostem se začal zase pomalinku vzdalovat, bylo vidět, že to detektiva naproti zajímá. V tu chvíli cvakla pouta a jeho ruka byla opět volná, mohl ji stáhnout pod stůl a pohmožděné zápěstí si pořádně promnout, což také hned udělal. „Děkuju,“ špitl pokorně a čekal na další otázku.

„Takže ty neznáš jeho jméno, ale víš, kde dělá, jo?“ ujistil se ještě jednou Karl. Sascha naproti jen němě přikývl, snažil se totiž v tu chvíli svlažit hrdlo, které mu za poslední dvě minuty totálně vyschlo strachy. „A seš si jistej, že je to skutečně ten, kterýho hledáme?“

„Stoprocentně,“ sebevědomě prohlásil Sascha. „Fotku sice nemám, ale jsem si jistý, jako že jste dneska prohrál všechny prachy, co jste do toho automatu naházel,“ zazubil se Sascha, bylo mu jasné, že má pro detektiva zásadní informace. A informace byly vždycky na prodej, to jako novinář věděl dobře.

„Fajn,“ pokýval Karl za stolem. „Co bylo to něco za něco?“ Bylo mu jasné, že cena téhle informace, pokud bude pravdivá, je pro jeho šéfa nevyčíslitelná. Pro něj samozřejmě také, byl to jeho případ, a chtěl ho konečně rozlousknout. Na jeho vkus to trvalo už příliš dlouho.

„No…“ zaváhal novinář naproti, „rád bych měl o tom případu informace z první ruky a povolení o něm napsat velkou reportáž,“ vyhrkl odpověď Sascha. „Samozřejmě až po jeho vyřešení, to dá rozum,“ dodal, když viděl, jak se detektiv naproti nadechuje k námitce.

„Dobře,“ přikývl Karl, „máš můj slib, že to dostaneš, ale teď už klop, kde ten zatracenej feťák Jost vlastně vězí.“

~*~

„Takže ty se chceš pokusit o útěk?“ ujistil se Tom, když Paul řekl hlavní myšlenku dnešního večera.

„Jo, a nejen já, myslím, že bychom mohli zdrhnout všichni tři,“ potvrdil Paul.

„Jak to chceš udělat?“ přidal se Bill, nedovedl si něco takového vůbec představit. Podle něj bylo podzemí tak dobře zajištěné, že přes bezpečnostní systém nemohla dovnitř nebo ven proklouznout ani myš, natož oni tři.

„Máš nějaký plán?“ zeptal se Tom. Paul se pousmál a napil se rozvážně svého výborného piva, užíval si po týdnech abstinence jeho chuť.

„Mám plán, a ty jsi v něm hlavní postava,“ kývl bradou směrem k Tomovi. Než se dotyčný stačil zeptat jak a proč, pokračoval. „Musíme se dostat do tvé hlavy. Bohužel, zatím jsem se ještě nedozvěděl, jakým heslem se tvoje blokáda paměti otvírá, ale myslím, že to nebude trvat tak dlouho a budu schopen to z Kata vymámit.“

„Jak to chceš udělat?“ vyhrkli Tom a Bill současně, a vzápětí se všichni tři rozesmáli. Paul si v tu chvíli uvědomil, jak neuvěřitelně synchronní pohyby ti dva po celou dobu měli. Téměř současně si přehodili nohy, podrbali se na nose a podobné drobnosti, jenže mu to docvaklo, až když současně řekli tutéž větu. Bylo to zvláštní, ale musel pokračovat ve vysvětlování svého plánu.

„Promiň, Tome, ale budu hrát na Kata, jak tě nenávidím, žes mi sebral místo kytaristy, aby mi věřil a pro všechny případy mi svěřil heslo. Kvůli tomu mě vlastně zaučuje, aby to někdo věděl, kdyby se s ním něco stalo. Myslím, že mi to nebude trvat dlouho, ale datum zatím říct nemůžu,“ usmál se na ty dva před sebou. Pohledem skákal z jednoho na druhého a jeho podvědomí zaznamenalo, že ti dva mají naprosto stejné oči. Ačkoliv jedny byly černě orámované, něco v jejich pohledu bylo totožné. „Krom toho, máme na oddělení plán na rozmístění kamer po celém podzemí. Tudíž vím, kudy a kam vedou klimatizační šachty. To ovšem znamená, že nesmíte ztloustnout, pánové, jinak se tudy neprotáhnete,“ smál se na ty dva hubeňoury před sebou. Jeho poznámka vyvolala další salvu smíchu, pánové se dobře bavili. Bylo jasné, že si padli do oka, a jejich přátelství už těžko někdo naruší.

Chvíli ještě probírali, jak důležitá je pro všechny Tomova paměť, protože bez ní by je nejspíš chytili a přivedli zpátky. On jediný se na povrchu vyznal, věděl, jak tam věci fungují, co od koho očekávat, a jak řídit ukradené auto. To všechno měl Paul v hlavě vymyšlené, ale bez Tomovy pomoci a znalostí to bylo nerealizovatelné. Čas ale letěl, a když se podívali na hodiny, byla skoro jedna po půlnoci. Čas jít spát. Paul se musel potichu a nenápadně dostat zpět na ubytovnu mezi chlapy, kteří vstávali ráno do práce, a potřeboval být na zítřejší směnu u Kata odpočatý. Zvedl se, poděkoval za dvě piva, o která zmenšil zásoby Billovy ledničky, a už byl připravený u dveří, když ho Tom ještě zastavil zvědavou otázkou.

„Paule, kvůli čemu jsem vlastně dneska byl u vás?“

„No…“ zarazil se Paul, váhal, jestli to Tomovi prozradit, přece jen to bylo trochu choulostivé téma. Pak se ale rozhodl, že jsou chlapi a nemají důvod mít mezi sebou pocit trapnosti, když se probírá tohle téma, a odpověděl.

„David si stěžoval Katovi, že nemáš zájem o trenérky, tak jsem dostal za úkol ti tou dnešní hypnózou trochu popohnat chuť na sex,“ šklebil se od dveří na Toma, který na něj jen ohromeně mlčky zíral, a ticho přerušilo až Billovo pištivé kvílení, které mu uteklo, jak se snažil nerozesmát nahlas a schovával tvář do dlaní. Paul už nehodlal čekat, až se Tom probere z ohromení, mávnul na oba, potichu otevřel dveře a zmizel.

V tu chvíli se Bill rozesmál nahlas, načež schytal lehký dloubanec do boku, a vzápětí vypískl znovu, když ho Tom začal jako pomstu lechtat. Za chvíli už se ti dva kočkovali na zemi, bylo jim jedno, že je podlaha tvrdá, v zápalu boje postel nebyla třeba.

„Ty potvoro, nesměj se mi,“ syčel přitom s úsměvem Tom, bylo mu jasné, že celá ta šaráda s mučením na oddělení převýchovy Paulovým sdělením získala úplně jiný význam, ale kdo mohl tušit, že tam jde kvůli takové prkotině? Krom toho Billovi došlo, jak nadržený nejspíš musel Tom být, když se vrátili z koncertu, a díky čemu vlastně. Oba se tím nakonec dobře bavili, a když se uklidnili a Tom odešel spát k sobě, napadlo Billa, že byl možná hrdý předčasně, když se domníval, že to on Toma tak moc vzrušuje. Třeba by si to rozdal s kýmkoliv, kdo by byl v tu chvíli po ruce, byla jeho poslední myšlenka, než naprostou únavou konečně ve dvě ráno usnul.

~*~

Druhý den se Tom s Billem sešli až u oběda. Kytarista celé dopoledne prospal, a Bill, jak slíbil Sakimu, šel navštívit Miru a svou sestru Jenny. Dorazil tam sice až v jedenáct hodin a dlouho se nezdržel, ale povinnou návštěvu vykonal. Celou dobu musel myslet na to, co se včera dozvěděl od Paula. Je možné, že někde tam nahoře, na povrchu, žije jeho máma? A možná i táta? A možná má nějaké sourozence. Sestru nebo bratra… Teď, když si představil, jaké to pro jeho rodinu muselo být, když jim unesli syna, chtělo se mu brečet. A on si o své mámě celou dobu myslel tak špatné věci. Hajzlové! Parchanti zatracení! Rozčiloval se v duchu, aby se skutečně nerozbrečel. Tohle byl tak obludný podraz, že měl chuť vzít mikrofon a rozhlásit to všem při koncertě. Říct jim nahlas, jak je podvádějí, ale tím by všem třem definitivně uzavřel cestu ven, to mu bylo jasné. Zadíval se na Toma naproti sobě.

„Jsme zvaní na oslavu, narodila se mi nová sestřička,“ oznámil mu novinku, když zapíjel denní dávku minerálů a vitamínů, již dostávali automaticky k obědu. Jako náhrada za slunce a všechno, co jim v podzemí chybělo, to bylo nutné, jinak by za chvíli celé společenství vymřelo.

„A kdy?“ neprojevil Tom žádné zvláštní nadšení nad novým přírůstkem do Billovy rodiny, malé děti ho nijak zvlášť nezajímaly.

„Zítra po mši se sejdeme u Miry, dneska odpoledne si pro malou Evu jdou do porodního oddělení. Narodila se před třemi dny, a prý je nádherná,“ rozplýval se Bill. Měl malá miminka rád, zažil už Jenny, a pamatoval si, jak úžasná byla, když vyrůstala a na všechno se neustále vyptávala. Vždycky svého staršího bratra zbožňovala a bylo to od začátku vzájemné.

Tom jen přikývl, měl zrovna pusu plnou špaget, které nadevše miloval, a nerad by se udusil ještě dřív, než se jim podaří uskutečnit Paulův plán. Od té chvíle, co jim ho Katův pomocník prozradil, nebyl schopen myslet na nic jiného. Miloval adrenalin a tohle byla přesně akce, která zaručovala, že se mu ho do krve vyplaví maximální množství.

„Ty mě vůbec neposloucháš,“ zaslechl zdálky Billův vyčítavý tón, který ho svou zvláštní intonací probral ze zamyšlení.

„Ale poslouchám,“ odpověděl Tom typicky mužským způsobem.

„A co jsem říkal?“ zeptal se načuřeně Bill. Už delší dobu neřekl ani slovo a sledoval Toma, jak zírá do blba a přitom žvýká špagety.

„Že mě miluješ?“ zkusil to potichu a s šibalským úsměvem Tom, a vysloužil si za to plácnutí přes ruku, kterou se akorát snažil nabrat další várku špaget. „No podívej se, co děláš?“ vykřikl, když jedna z nich přistála přímo na jeho čistém bílém tričku. „To si vypiješ,“ namířil na Billa vidličku jako pistoli, a naznačil, za současného zvukového doprovodu, že zmáčkl spoušť. Bill se zcela vážně chytil na druhé straně stolu za srdce, jako by ho Tomova kulka zasáhla, a padl jak podťatý rovnou na stůl. Aniž by to ovšem zamýšlel, čelem přitom zavadil o talíř se zbytkem špaget, které se rozhodl nedojídat, a které jako vždy čekaly, až se jich ujme Tom. Ten ale teď jako ve zpomaleném filmu sledoval, jak jeho špagety vylítly do vzduchu a přistály přesně na zpěvákově hlavě, kde se usadily v čerstvě umytých a učesaných černých vlasech. Takové představení už v jídelně dlouho nezažili…

Když Bill asi za dvacet minut po návratu z oběda vylezl čerstvě vykoupaný ze sprchy, seděl Tom už v novém tričku na posteli a četl si v Billově písničkovém sešitě.

„Krásně voníš,“ zvedl se a sešit položil na stolek. Popošel k Billovi, jehož boky byly obtočeny osuškou, a z druhé si udělal turban na hlavě. Tom si přitáhl zpěváka za pas k sobě. „Mám rád tvoji vůni,“ sklonil se k jeho krku a jemně Billa políbil. „Dal bych si říct,“ pokračoval, zatímco rukama jezdil po Billových zádech, jejichž vlhká a teplá pokožka byla v tu ránu pokryta husí kůží. Když se jejich rty setkaly, spadla Billovi osuška z hlavy, protože ji přestal přidržovat, nestačil si ji pořádně upravit, ale to ho v tu chvíli nezajímalo. Zaplašil vtíravou myšlenku na hypnózu, kterou včera Tom absolvoval, a rozhodl se, že si tím nebude zatěžovat hlavu. Když se to vzalo kolem a kolem, bylo to vlastně v jeho prospěch. Raději si užíval, když jedna z rukou, které ještě před chvílí byly na jeho zádech, stiskla přes osušku zpěvákův drobný zadek. Vydechl vzrušením do Tomových nenasytných úst, a nebýt toho, že se podíval na hodiny a zjistil, že je půl druhé, snad by Tomovi i dovolil tu osušku za chvíli strhnout. Jenže se na hodiny podíval.

„Tomi,“ zašeptal, když přerušil jejich polibek. „Ve dvě musíme být na zkoušce,“ vysvětlil, když se snažil vymanit z Tomova sevření. „Budeš muset počkat na večer,“ chlácholil vzrušeného kytaristu, který ačkoliv věděl, že opravdu nemají čas na to, na co měl momentálně největší chuť, nechtěl Billa jen tak pustit.

„Kašlem na pitomou zkoušku,“ zakňučel, když se mu Bill snažil vykroutit. „Vždyť to stejně všechno umíme nazpaměť, nechápu, proč s těma zkouškama David furt tak prudí.“

„Nemůžeme tam nejít,“ vysvětloval trpělivě Bill, zatímco mizel pozadu zpátky do koupelny. Musel se učesat, namalovat a oblíknout, na to mu ta půlhodina bude stačit jen stěží, stejně přijdou už tak pozdě. Otočil se k umyvadlu a začal se upravovat. „Večer,“ podíval se do zrcadla, v jehož odrazu viděl Tomovu zklamanou tvář. „Slibuju,“ dodal s úsměvem, když se kolem jeho pasu zezadu obtočily Tomovy ruce. „Teď buď hodný, musím se namalovat, a jestli mě budeš osahávat, vypíchnu si tužkou oko.“

„To nevadí, máš ještě druhý,“ položil si Tom opatrně hlavu na Billova hřejivá záda. „Aspoň mi tě nikdo neukradne, když budeš mít pásku přes oko,“ rozvíjel svou teorii s úsměvem do Billových zad.

„Ty žárlíš?“ zasmál se Bill do zrcadla, zatímco si rozčesával vlasy.

„Jo, na všechny ty zatracený fanynky, co ječej při koncertech tvoje jméno,“ přiznal Tom bez váhání, začínal ty krásné a geneticky perfektní holky opravdu nesnášet. Bill se široce usmál do zrcadla, tahle zpráva ho vyloženě potěšila.

„Ale Tomi,“ otočil trochu hlavu; Tom ho ale svíral kolem pasu pevně, neměl šanci na něj vidět. „Vždyť jsem ti říkal, že miluju jen tebe.

autor: Janule