Who am I? 55.

BILL

Během 14-ti dnů se všechno změnilo. Ale jedině k lepšímu, dle mého názoru. Přistěhoval jsem se k Tomovi nazpět. Už jsem tu měl zase všechny věci. Probouzel jsem se po jeho boku. Opět jsem měl za úkol ho ráno probudit, aby mě odvezl do práce. Když měl čas a vyšlo to, tak pro mě odpoledne přijížděl. Trávili jsme spolu každičkou volnou chvilku. Nebylo to jako dřív. Bylo to už… jak to jen říct. Takové úplné. Cítil jsem z našeho vztahu den ode dne víc a víc lásky. Pořád jsme náš vztah budovali a rozvíjeli. Náš vztah byl pořád silnější. A já si přeju, aby tomu tak bylo napořád. Ani jsme se nehádali. Jen občas proběhla nějaká změna názorů, ale to u nás bylo normální. Bylo to takhle dobré. Byl jsem spokojený. A doufám, že i Tom.

Rozhodli jsme se, že opravdu pojedeme hledat mého otce. Za zkoušku nic nedáme. Sice z toho mám strach, ale zkusit to musím. Chtěl bych, aby to bylo všechno dobré. Přece se to jednou všechno už vyřešit musí. A to samé platí i v Tomově případě – pár dní před svátky chceme odletět do Ameriky za jeho rodiči. Byl bych tak rád, kdyby Toma pochopili a nezavrhovali ho za to, jakou práci měl. Velké obavy mám ovšem i z toho, co mu řeknou na mě. Přece jen u něj byli doteď zvyklí na holky, a teď si tam přivede mě. Podivného kluka. Přemýšlel jsem o tom, a dokonce to Tomovi i říkal, že bych tu možná měl zůstat, ale nenechal si to vymluvit. Bylo to od něj hezké, že se za mě nestydí, ale nechtěl jsem mu působit další a další problémy.

TOM

„Hm hmm hm hmm,“ broukám si melodii, když vystupuji z výtahu. Ruce mám plné tašek, takže ztěžka začnu hrabat v kapsách po klíčích. Když je najdu, vytáhnu je, ale samozřejmě mi upadnou. To bych jinak nebyl já. „Sakra,“ zakleju a sehnu se pro ně. Konečně si odemknu a poté, co vejdu, za sebou nohou zavřu. Vyzuji se a s těmi taškami jdu do kuchyně. Po chvilce se objeví Bill.

„Ahooj,“ vypískne radostně jako malé dítě a doběhne ke mně.

„Ahoj,“ usměju se a držím před sebou varovně tašky, aby na mě neskočil a všechno nerozbil. Ale on mi ty tašky opatrně vezme, položí je na zem a obejme mě.

„Mmm,“ dám mu dlouhatánskou pusu a se smíchem se odtáhnu.

„A to je všechno, mladý muži?“ zasměje se a políbí mě.

„Počkej, až se svleču, nebo se upeču,“ oplatím mu se smíchem polibek a začnu si rozepínat bundu.

„Já ti pomůžu!“ vztyčí ukazováček, plácne mě lehce přes ruku a sám mi bundu rozepne. Pak mi ji sundá a cupitá s ní do chodby. Po chvilce se vrátí. „Co budeme svlékat dál?“ uculí se.

„Nic. Já uklidím nákup a ty se mezitím obleč,“ rozhodnu. Seberu tašky ze země a odnesu je do kuchyně.

„Proč? Jsem oblečený,“ zamračí se nechápavě, „já ti to pomůžu uklidit,“ sebere mi jednu z tašek a hrne se s ní do kuchyně.

„Obléct jako do kalhot. Přece nepůjdeš mezi lidi v teplákách… ty obzvlášť,“ zasměju se a začnu to sklízet do lednice.

„A kam půjdeme?“ natáhne se a nějaké věci, co jsem koupil, dává nahoru do skříňky.

„No nakupovat, přece.“

Otočí se na mě a podzvedne levé obočí. „Teď jsi byl nakupovat.“

„Půjdeme nakupovat oblečení, Bille. A taky dárky,“ ujasním mu. Chvilku na mě tak kouká, ale nakonec se uculí.

„Tak dobře,“ kývne. Pomůže mi uklidit ten nákup, a když je hotovo, zaběhne do ložnice. Vezmu si z lednice pár kuliček hroznového vína a pomalu dojdu za ním do ložnice. Opřu se o futra a sleduji ho, jak zírá do skříně a neví, co si vzít. Celý on. Má tam dost věcí, ale neví, co si vzít. Ale chápu ho, je v tomhle jako holka. Potřebuje nové věci a já mu je rád dopřeji. Navíc určitě bude chtít vypadat před mými rodiči i před svým tátou co nejlépe.

„Potřebuješ rozšířit šatník, hm?“ pousměju se a hodím si do pusy další kuličku. Koukne se na mě a usměje se.

„No, možná. Anebo ho spíš zúžit.“

„Zúžit ne. Rozšířit. Musíme ho obohatit o několik pěkných kousků do Ameriky, a také až pojedeme za tvým taťkou,“ řeknu s malým úsměvem a dojdu k němu. Hned mi omotá ruce kolem krku.

„Ale to bychom v tom případě měli oba. Chci, aby sis udělal nějakou radost. A… chci ti ji udělat i já, víš?“

„Neboj se. Už mám taky něco vyhlídnutého,“ usměju se. Strčím mu do pusinky jednu kuličku hroznového vína a pak mu dám pusu.

„To je jedině dobře,“ usměje se, když to sní. Otočí se zase ke skříni. „Máš na mně něco vyloženě rád? Líbí se ti na mně něco? Chtěl bych vědět, jakou máš představu a tak,“ prohrabuje se oblečením.

„Opravdu bych ti mohl vybrat oblečení já?“ zakřením se a hned začnu hrabat skříňkou.

„Zkus to, ale jestli nebudu souhlasit…“ rozesměje se. Hah. Fajn. Vezmu černé boxerky Calvin Klein a strčím mu je před obličej.

„V tom můžeš, lásko, jít,“ zaculím se.

„Jo, jasně. Jenom v tomhle,“ zasměje se a vezme mi je z ruky. Začne si sundávat tepláky.

Jen se ušklíbnu a začnu se prohrabovat jeho tričky. Nakonec vyberu jedno černé s nějakým potiskem a dám mu ho. Když prohrábnu mikiny, hned sáhnu po tmavém roláku, který hezky obepíná jeho štíhlou postavu. Vyberu mu černé upnuté kalhoty a nakonec koženou bundu. Má skoro samé tmavé věci, takže se nedá moc vybírat.

„Je tam až taková zima?“ Už má na sobě boxerky a právě si natahuje tričko.

„Popravdě je tam dneska dost velká zima. Asi bude padat brzy i sníh,“ potvrdím mu. Natáhnu se po černé čepici a navléknu mu ji na hlavu. Rozesměje se a sundá si ji.

„Dobře, dobře, navléknu to na sebe,“ nasouká se do džínů, pak do roláku a nakonec si vezme bundu. Tu čepici ale vrátí zpět do skříně. „Tak děkuju,“ líbne mě na tvář.

„Proč si ji nevezmeš? Sluší ti,“ zamračím se. Natáhnu se pro šedou čepici, a když mu upravím vlasy, narazím mu ji na hlavu. Hned popadnu jednu velkou šedivou kabelu a vrazím mu ji do ruky. „Vezmeš si k tomu ty šedivý kozačky.“

„Ty módní mágu, já tu čepici nechci,“ zasměje se. Tse. Fajn. Tak ať mu třeba umrznou ty jeho plachťáky. Stáhnu obočí a ublíženě si vytáhnu ze svojí skříně fialovo-černou čepici a nandám si ji.

„Dobře, dobře. Poslechnu tě. Jestli se ti to tak líbí, vezmu si to,“ usměje se po chvilce a jen si čepici trošku poupraví. Urovná si rolák a utáhne pásek. Tak nakonec si ji bude brát jen kvůli mně, jo? Skvěle. Sundám mu čepici, hodím ji do poličky a zabouchnu skříň. Vytáhnu si svůj černo-fialový kostkovaný šátek a zavážu si ho kolem krku. Pak se rozejdu do chodby pro bundu. Po chvilce Bill přišel i s čepicí na hlavě a obul se do šedých kozaček, jak jsem mu řekl. Kouknul se na mě a nejistě se pousmál. Najednou si ji vezme. Tak teď mě nasral. To si ji jako bude brát jen proto, abych byl spokojený či co? Ať jde taky někam. Naštvaně mu tu čepici z hlavy servu a zavřu ji do botníku. Tak. Nechtěl čepici, tak ji mít nebude. Zamračí se.

„Ale ona k tomu vypadá vážně dobře,“ zaprotestuje a otevře botník. Zapnu si bundu a upravím si šátek. Taky neví, co chce.

„Nechtěl jsi ji, tak si ji neber,“ odseknu. Vezmu klíče od auta a vyjdu ze dveří. Zaslechnu, jak si tam pro sebe něco ještě zabrblá.

Za chvíli už mě dobíhá na chodbě. Čekám na něj v zavřeném výtahu s prstem na tlačítku do přízemí. On je tak pomalý, proboha. Svatý ženský. Když si konečně nastoupí, tlačítko znuděně zmáčknu. Opřu se zády o stěnu a koukám do stropu na světlo. Hlavně, že tu svojí pitomou čepici má.

„Kam přesně pojedeme?“ zeptá se tiše.

„To je fuk,“ zahučím.

„Tome,“ řekne a přistoupí ke mně, „budeš naštvanej kvůli čepici? Prostě jsem si to rozmyslel. Uznal jsem, že to vypadá dobře. Tak se už prosím nezlob,“ šeptá smutně. Vlezka jedna, jak hned žehlí.

„Hmm,“ našpulím rty.

„Promiň, prosím,“ nahne se ke mně. Pozvednu nohu a kolenem ho od sebe poodstrčím. Usměju se a dlouze ho políbím. Nesnáším, jak furt ustupuju. Neumím se na něj zlobit.

„Mm,“ vydechne a oplatí mi to. Dlaní mi vyjede po stehně a usměje se.

„Ale už mě neser, Trümpere,“ zasměju se a jelikož zastavíme v přízemí, vystoupím z výtahu. Chytnu Billa za ruku a přesuneme se do garáže. Pak jedeme do města na nákupy.

Jdeme s Billem kolem jednoho butiku, pro mě už známého butiku. Pro Billa asi ještě známějšího. Louis Vuitton. Máme už pár tašek i věcí, ale i přesto se zastavím u výlohy. Zastaví se taky a dojde k výloze. Jen se v tichosti dívá.

„Na co koukáš přesně?“ usměje se.

„Myslel jsem, že tohle jsou ty boty, které se ti líbí,“ ukážu mu je. Jsou vážně pěkné. A ta cena… no, ta taky. Nikdy jsem nekupoval tak drahé boty, ani jsem to neměl v plánu. Ne sobě, natož někomu jinému. Ale zdá se, že letošní Vánoce udělám změnu.

„No, ale koukni se na tu značku a na tu cenu,“ broukne, „pojď, půjdeme dál,“ chytne mě za ruku.

„Bille, počkej,“ zastavím ho. Sice bude asi jasné, že se mu je chystám koupit, ale ohledně takových věcí si musím být jistý, že je chce. Hned se na mě koukne a kývne.

„Teď narovinu… Chtěl bys je?“ zeptám se.

„Ne, já nevím,“ koukne se na ně znovu. „Nikdy bych si je nekoupil. Jsou příliš drahé a jde jen o tu značku. Neříkám, že nejsou krásné, ale tohle ne…“

„…aha,“ šeptnu a dlouho ho jenom pozoruji. Teď si vážně nejsem jistý, zda bych mu udělal radost, kdybych mu je opravdu koupil. „…dobře.“

„Jsou nádherný,“ broukne po chvilce. Takže ano, chtěl by je. Líbí se mu. Udělaly by mu radost. Propletu si s ním prsty, otevřu dveře do butiku a vejdu.

„Ne, ne, ne, Tome,“ šeptá a snaží se mě táhnout zpět, ale to se mu nepovede.

„Pojď,“ šeptnu. Hned se nás ujme prodavačka.

„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ řekne s úsměvem.

„Dobrý den. Mohla byste nám přinést jedny ty boty z výlohy? Myslím, že…“ podívám se na Billa. „…42,“ dodám s jistotou a usměju se.

„…samozřejmě. Zatím se posaďte,“ přikývne ochotně a odejde. Posadím se a stáhnu si Billa k sobě. Chudinka, je tak vylekaný.

„Proč tohle děláš? Tomi, jsou strašně drahé a… To nejde,“ kroutí hlavičkou a drží si mě za ruku, jako by se bál.

„Pšššt,“ utiším ho polibkem, „líbí se ti a já bych ti je rád dal k Vánocům, dobře? Budou ti slušet,“ usměju se.

„Ale i to je příliš drahý dárek. Tohle přece nejde,“ smutně nakrčí obočí a přitulí se ke mně. „Tohle si nezasloužím.“

„Právě, že si zasloužíš cokoliv na světě, co se ti jen zalíbí. Proto ti to chci všechno dopřát,“ pošeptám mu do ouška a jemně ho na něj políbím. Nesnáším, když se tak podceňuje. Přál bych si, aby aspoň někdy viděl, jak dokonalý je. Dělá ze sebe jen to nejhorší.

„Ale tak to není, vážně ne,“ vydechne a snaží se mi zadívat do očí, ale to už přijde prodavačka.

„Tak, prosím… Tady máte číslo 42,“ řekne prodavačka s úsměvem a podá mi krabici.

„Děkuju,“ oplatím jí úsměv a kouknu na Billa. „Alespoň si je zkus. Prosím.“ Upne ke mně pohled a viditelně přemýšlí.

„Dobře, ale jen zkusit,“ šeptne a rozepne si zip na kozačkách. Když si je zkusí, už je z nohy nebude chtít sundat. Takže jsem vyhrál. Potěšeně se usměju a zatím boty vybalím. Rozepnu jednu a podám mu ji.

„Díky,“ usměje se a vezme si ji. Prohlédne si ji, pak si ji obuje a zapne. Když si vezme i druhou, stoupne si. Rozejde se k zrcadlu a prohlédne se.

„Opravdu vám sluší,“ řekne mu prodavačka.

„To bych řekl,“ odsouhlasím s úsměvem, i když vím, že ona to říká jen proto, aby je prodala.

„No, děkuju,“ usměje se a ještě se chvilku prohlíží. Pak ke mně dojde, posadí se a začne si je sundávat. „Jsou pohodlné,“ usměje se.

„Dobře,“ řeknu jen. Pomůžu mu z nich, vrátím je do krabice a dám je té paní. „Jdu se ještě kouknout po krámu,“ oznámím mu a rozejdu se pryč. Za regálem tu ženskou zachytím.

„Schovejte mi je tady. Zítra si pro ně přijdu. Bude to překvapení k Vánocům,“ řeknu jí tiše s úsměvem a podstrčím jí 50€.

„S radostí,“ usměje se. „Schovám je s lístečkem za kasu do pultu s vaším jménem.“

„Kaulitz,“ řeknu už jen a spokojeně odejdu.

Dojdu ke kabelkám a jen tak si je prohlížím, zda by se Billovi nějaká nehodila. Zanedlouho mě někdo chytne kolem pasu.

„Ještě se tu chceš po něčem podívat?“ zeptá se to stvoření, co mě tak tiskne k sobě. Že by je opravdu tolik chtěl? Najednou se neobvykle lísá.

„Když ne boty, tak co nějaká kabelka?“ pootočím k němu hlavu a ukážu mu několik zlatých regálů s kabelkami.

„Tome,“ zasměje se a položí mi hlavu na rameno. „Tady je všechno příliš drahé. Ať jde o boty, kabelu či cokoli jiného. To víš, že se mi tu líbí pár věcí, ale to je drahé.“

„Když tobě je strašně těžký něco kupovat,“ povzdechnu otráveně, „buď se ti to nelíbí, nebo je to moc drahý. Nevím, co jiného ti mám koupit než oblečení. Připadá mi, že největší radost ti dělají sladkosti, oblečení a sex se mnou,“ řeknu v klidu a zakroutím hlavou.

„Dělá mi radost každičká maličkost ať je levná nebo drahá, velká nebo malá. Já jen nechci, abys za mě utrácel,“ pohladí mě po břiše.

„Tak za mě taky utrácej,“ namítnu. Vytáhnu mu z kabely peněženku, odkud vylovím kreditku a strčím mu ji před obličej. „Tohle je karta k penězům, které můžeš utrácet, za cokoliv chceš. Díval ses alespoň jednou, kolik tam je? Nepoznáš, jaké peníze jsou moje nebo tvoje. Jsou naše, tak za ně nakupuj, ano?“ zadívám se mu naprosto vážně do očí.

Už nevím, jak jinak vyřešit problém s penězi. Už mě to vážně ničí. Pořád se cítí jako méněcenný a mě to opravdu deptá. Jak mám vyřešit nepoměr mezi námi, sakra? Nechci mu kupovat nějaké levné šmejdy, když mám na ty drahé. Navíc si to zaslouží, tak v čem je problém? Chápu, že se musí cítit divně, ale já nedokážu najednou vydělávat tolik jako on. To prostě nelze.

Bill se zhluboka nadechne. Nakonec kývne a sklopí oči. „Dobře.“

„Dobře,“ zopakuji po něm šeptem a něžně ho políbím. „A teď se koukni na nějaké ty kabelky.“ Znovu ho políbím. Oplatí mi to. Jen se pousměje a prohlíží si všechny ty tašky, co tam jsou. Zatím si sednu doprostřed a jen tak koukám. Po chvíli se zastaví u jedné černé poměrně velké a vezme si ji do ruky. Rozhlédnu se, kde je prodavačka a když zjistím, že nás pozoruje, kývnu na ní a ukážu na kabelku. S úsměvem přitaká.

„Ta se ti líbí?“ zeptám se ho.

„Mmm,“ řekne zamyšleně a rozepne ji. Prohlédne si ji zevnitř. „Je hezká, jak je jednoduchá.“

„Okay,“ přikývnu a nechám ho dál koukat. Třeba si toho vybere víc. Prohlédne si ještě pár kabelek, ale pak se ke mně vrátí.

„Copak?“ usměju se.

„Nic,“ pousměje se a zahledí se kamsi. Podívám se tím směrem, abych zjistil, na co kouká. Na ty boty! Mám chuť se začít smát, ale neudělám to.

„Tak, půjdeme?“ zeptám se a zvednu se.

„Můžeme,“ vydechne a líbne mě na rty, „ty by sis tu asi stejně nic nevybral, viď?“ zasměje se.

„Já chci naproti ke Guccimu,“ zazubím se. Vezmu ho za ruku a jdeme pryč. S úsměvem kývnu na prodavačku a opustíme butik. Přeběhneme silnici a zabrousíme do Gucci. Vyberu si pár věcí a jdeme dál nakupovat. Strávíme celý den nakupováním a vybíráním dárků.

„Tak… tady to máte, pane Kaulitzi,“ podá mi prodavačka obrovskou tašku, uvnitř které jsou Billovy boty, kabelka a k ní jsem vybral i peněženku. Hezky k sobě ladí. Už byl další den a já musel donakoupit plno dárků. Billa jsem nechal doma, jednak kvůli překvapení, a navíc, aby si mohl začít balit na cestu do USA.

„Díky,“ podám jí kreditku.

„Děkuju,“ vezme si ji ode mě, a když převede peníze, s úsměvem mi ji vrátí. Podepíšu fakturu, hodí mi do tašky ještě záruku a já můžu jít.

„Děkuju moc. Nashledanou,“ pozdravím ji ode dveří.

„Nashledanou. Přeji vám hezký den.“ Zavřu za sebou, přejdu k autu a hodím tašku dovnitř. Rozhlédnu se po ulici, zase auto zamknu a rozejdu se do nedaleké galerie umění. Moje máma má ráda starožitné věci, různé vázy, obrazy, sochy. Vždycky byla tak trochu blázen do umění. Vzpomínal jsem na jejich dům v Americe a procházel jsem mezi výtvory, až mě zaujala jedna světlá velká váza, různě zdobená. Dokázal jsem si ji živě představit dole v chodbě. Usmál jsem se a šel se dohodnout na ceně.

Když jsem i s vázou vyšel z budovy, zamířil jsem do specializovaného krámu. Pro tátu jsem měl předem vybráno a objednáno, co mu koupím. Měl rád doutníky. To mi stačilo. Koupil jsem mu krabici Kubánských doutníků a poté jako bonus jeden drahý kousek „Gurkha premier cigar – Majesty’s Reserve“. Je to jeden z nejdražších doutníků na světě a není jich moc. Doutníky jsou udělány ze speciálního tabáku, načež jsou namáčeny do drahého Louis XIII koňaku.

Vzpomněl jsem si na Billa ve chvíli, když jsem opouštěl krám. Koupili jsme jeho tátovi jeden velký dárkový koš, ale přišlo mi to málo. Proto jsem se vrátil a koupil ještě jedny Kubánské doutníky. Pokud je alkoholik nebo byl, určitě i kouří. Tím pádem doutníky nepohrdne.

Jel jsem městem a přemýšlel, zda něco ještě nepotřebujeme, ale začal mi hrát iPhone. Tak jsem se pro něj natáhl, přijal hovor a zapnul ho na Handsfree.

„Ahoj, lásko, jsi ještě v centru? Nakupuješ?“ ozve se Billův hlas.

„Ahoj, zlato. Jo, ještě jsem. Potřebuješ něco? Vzpomněl sis ještě na něco?“ zeptám se a zastavím na červenou.

„Prosím, kup mi rámeček na fotku. Zhruba tak na A5,“ řekne. Tomu se podivím.

„Oh, a na co?“ nechápu. Rámeček, rámeček. Sakra. Dám blinkr a nacpu se do vedlejšího pruhu.

„Mám tady jednu fotku a rád bych ji tátovi dal, pokud se nám ho ovšem podaří najít.“

„Aha… Dobře, já tam zajedu. Máš nějakou představu?“

„Jen obyčejný rámeček. Vezmi, co se ti zalíbí, jen ať je to jednoduché. A mockrát děkuju.“

„Není zač,“ pousměju se. „…pokud se nám ho ovšem podaří najít.“ Pořád to slyším. Určitě by si ho přál najít, vidět se s ním a vědět, že žije. „Bille, jak se jmenuje tvůj táta celým jménem?“

„Jörg Trümper,“ odpoví. „Proč?“

„Jenom tak. Díky. Ahoj,“ řeknu v rychlosti a zavěsím, abych nemusel nic vysvětlovat.

Vytočím hned číslo na Vincenta a rozjedu se. Po chvilce vyzvánění se ozve.

„Nazdar, Tome. Tak jak žiješ, brácho?“ zeptá se vesele.

„Čus, Vinci. Hele, potřebuju, abys mi zjistil, kde bydlí Jörg Trümper. Může mu být tak kolem 50-ti let a víc. Je to důležitý. Uděláš to pro mě?“ pořádám ho.

„Jasně. Proč ne, brácho,“ odsouhlasí.

„Díky. Pošli mi všechny výsledky smskou a já už si pak vyberu. Hoď mi tam i svoje číslo konta, přepošlu ti prachy tam. Dík. Čus.“ Zavěsím, schovám iPhone do přihrádky a jedu do obchodu. Když koupím tmavě zelený rámeček s nějakými stříbrnými ozdobami, opět nasednu do auta a jedu co nejrychleji za Billem. Zítra ho čeká velké setkání se svým tátou, je nervózní a já nechci, aby teď byl sám.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne