Za linií nepřítele 12.

Bill lapal po dechu, hrabal se z postele. „Já myslel, že jsi na mě zapomněl.“

„Ne, to ne… pustili mě z nemocnice, jsem u… Sarah.“ Tom klopil oči ke kolenům.

„Tak to já vás tam nebudu rušit,“ povzdechnul si Bill, položil se zpátky do dek. Nějak to tušil, Tom mu měsíc nevolal a on se s tím stále snažil smířit. Řešil to tak, že si našel práci na směny a většinu času spal nebo pracoval. Bylo celkem snadné odejít od armády. Nechtěl už bojovat, najednou mu to celé přišlo postavené na hlavu. Bojovali jenom proto, aby se NATO mohlo vytahovat, že zažehnalo další konflikt. Odfrknul si nad myšlenkou jet znovu do té pustiny, kde není nic, jen poletující kulky a nepřátelé na každém kroku.

„Prosím…“ ozval se zas Tomův hlas z telefonu.

„Je doma Sarah?“ rezignoval Bill. I když byl ospalý, myšlenka, že uvidí Toma, ho dokázala probrat. Akorát tu holku potkat nechtěl, opravdu ne.

„Ne, odešla do práce… konečně.“ Tom poslední slovo skoro zašeptal. Neuměl si představit, že by s ní strávil ještě jeden celý den. Pořád kolem něj poskakovala, kvokala mu do ucha a pečovala o něj až tak, že si připadal nesvéprávně. Jako uvězněný v kleci jejích řečiček. Ale stejně si neuměl představit, že by ji opustil, znali se přece tak dlouho. Až se uzdraví, bude zase normální, fajn holka. Věřil tomu.

„Tak dobře…“ pousmál se Bill sám pro sebe. Nevěděl, proč to dělá, proč mučí sám sebe. Už na něj skoro zapomínal, a teď za ním zase jde. Ale musel to udělat. Pozorně poslouchal adresu, kterou mu Tom diktoval. Sarah bydlela v nové zástavbě nedaleko Billova bytu.

Bill stál před skříní, rozpačitě zvažoval, co si vzít. Chtěl prostě vypadat hezky, zase jednou po tom měsíci, co na sebe hodil jen rifle, triko, řasenku a šel. Rozhodl se pro úzké džíny, bílé tričko s dlouhým rukávem a černou koženou vestu. Smál se sám sobě, když se zase po čase pečlivě maloval a vybíral si náramky. Věděl, proč se tak snaží. A měl chuť si nafackovat, a zároveň se sám sobě vysmát.

Vyšel na ulici, do uší si zarazil sluchátka. Pomocí hudby utíkal z každodenního života, pomáhala mu srovnat se se skutečností. Matku měl 200 kilometrů daleko, ale neodjel k ní. Zůstal ve městě, i když ho tu podle jeho mínění už nic nečekalo. Možná, že dnešní odpoledne mu trochu pozvedne náladu.

S lehkým úsměvem zazvonil na určený zvonek pod jménem Sarah Nüblingová.

Nemusel čekat dlouho a za dveřmi se objevila ona známá tvář. Tomova tvář. Lehce se na něj usmíval a pozval jej dál do bytu. Bill vešel, zul se a pokračoval dál do bytu. Cestou si jej prohlížel. Šlo poznat, že to byl byt ženy. Už jen podle dekorací a pořádku, ale přece jen se tam nějaká ta mužská stopa našla. Tom Billovi nabídl nějaké občerstvení a společně si pak sedli na gauč a povídali si.

„Prozraď mi, co tady celý den děláš?“ otázal se Bill a napil se kávy ze svého hrnku.

„Nudím se. Snažím se nějak zabavit, ale většinou skončím buď u televize nebo spím,“ lehce se pousmál.

„No velice zábavné“ zasmál se Bill a Tom se přidal.

„Asi tak. A navíc to, jak kolem mě Sarah pořád skáče, jako bych byl invalida, mně už taky pěkně leze na nervy.“

„No tak jí to řekni, že jsi soběstačný,“ řekl Bill. Docela si to dokázal živě představit. Už jen ta návštěva, když přišla Sarah do nemocnice a tulila se a culila na Toma jako na děcko.

„No to už jsem taky zkoušel, jenže já nevím, co jí je. Ona má asi v mozku nějakou gumu, že všechna slova, co jí řeknu, se hned vygumují a ona to stejně dělá znovu,“ pokrčil Tom rameny.

Bill by věděl jedno řešení, které by Tomovi pomohlo. Prostě by se s ní měl rozejít. Je to slepice barbínovská. Podle něj se Sarah k Tomovi moc nehodí. On potřebuje takovou ženu, která se o něj dokáže postarat, ale dá mu prostor, aby se i on mohl starat o ni a ne, aby byl jako ptáče v kleci, které nemůže roztáhnout křidélka a proletět se.

„Chápu…možná bys jí to měl říct nějak rázně, aby to konečně pochopila,“ zadíval se Bill na Toma a neuhýbal pohledem.

Tom chvíli mlčky přemýšlel, než nakonec přikývl.

„Možná máš pravdu. Budu jí to muset nějak vysvětlit. Připadám si jak něco mezi invalidou a dítětem.“

Nakonec změnili téma a bavili se o různých věcech. Jak se hojí Tomovo rameno, že jsou rádi, že už nemusí bojovat, co dělají ve volném čase, jaké mají koníčky a mnoho dalšího.

Tomovi došla smska od Sarah, že dneska přijde později, jelikož jde s kamarádkou ještě nakupovat, a neví, kdy se vrátí. Tohle Tom docela uvítal, protože v Billově společnosti mu bylo přece jen lépe. S Billem si rozuměl a mohli si spolu povídat celé hodiny. A jejich pocity? Byly jako na jehlách. Bill se zájmem poslouchal Toma a Tom zase Billa. Hltali navzájem slova, pohledy, anebo i letmé dotyky, když si poposedli, protože poloha, ve které se nacházeli, už jim nebyla příjemná.

Takhle si povídali až do večera. Nevnímali čas, vnímali jen tu vzájemnou blízkost. Neměli důvod někam spěchat. Sarah je svým příchodem nerušila, tak co.

Mohlo být už asi kolem sedmé hodiny večer. Bill byl loktem opřený o kraj gauče a tvář si opíral o dlaň. Tom na tom byl nějak podobně. Bill zrovna něco vykládal a Tom se na něj zaujatě díval. Nevnímal jeho slova, ale ty pohyby rtů. Bezmyšlenkovitě k němu natáhnul ruku a pohladil ho po tváři. Byl pořád tak jemná. Bill se zarazil a jen na Toma hleděl. Nepřestával. Dál hladil jeho tvář a palcem přejel po jeho spodním rtu. Olízl si ty svoje. Měl na Billovy rty chuť. Chtěl vědět, jak chutnají. Už neváhal ani minutu. Přitáhl si Billa jemně za týl k sobě a políbil ho. Tenhle pohyb už Bill čekal a neucukl. Byl jako omámený. Snadno manipulovatelný. Začal Tomovi jeho polibky oplácet a tiskl jeho tričko v dlani, za které si jej přitáhl ještě blíž. Byli jako smyslu zbavení. Ovládaly je jen jejich chtíče. Polibky pomalu nabíraly na dravosti a bůhvíjak daleko by to mohlo ještě zajít, kdyby je nevyrušilo cvaknutí v zámku a až přeslazený hlas, který volal na Toma.

Jako by do nich uhodil blesk. Prudce se od sebe odtáhli a snažili se dělat jako že nic. Oba se odtočili na opačnou stranu gauče, koukali všude možně, jen ne na sebe. Tom se nevědomky usmíval, připadal si, jako by si něco šlehnul. Už věděl, jak chutnají Billovy rty, a rázem se potýkal s dalším problémem. Měl chuť je líbat po zbytek svého života.

„Ahoj Sarah,“ vydechl, snažil se působit nevinně. Ale na pravou míru – mohl by se tu s Billem líbat klidně před ní. Nic si přeci neslíbili. Vlastně spolu oficiálně ani nechodili, ne podle Toma. Ale jenom si představil její zklamaný a smutný výraz, věděl, že tohle jí udělat nemůže. Nezvládl by se potom omlouvat, a přitom sledovat, jak smutná je.

„Myslela jsem, že bych udělala nějakou dobrou večeři, ale mám věci jen pro dva lidi.“ Sarah mluvila, zatímco nesla jednu nákupní tašku na kuchyňskou linku. Ještě se stihla výmluvně kouknout na Billa.

„Ne, to si nedělej starosti, já půjdu,“ řekl Bill, sbíral u toho svoji tašku a zvedal se z gauče. Pořád mu brněly rty od toho polibku, jediné, co momentálně chtěl, bylo zopakovat právě minulý okamžik. Nejradši by se na Toma vrhnul už tady, před Sarah. Konečně dal svým pocitům průchod, a ty ho teď sžíraly jako kyselina.

„Půjdu tě doprovodit,“ ozval se Tom.

Sarah vyletěla z kuchyně. „Tome, nesmíš se namáhat!“

„Výtahem jezdit můžu. Už mi z tohohle bytu hrabe!“

„Ale měl bys ležet!“

„Nechci ležet, nejsem invalida,“ odfrknul si Tom, obul si široké skate tenisky. „Jsem zpátky za pět minut.“

autor: Tina & GossipGirl