Na samotě u lesa 16.

autor: Mary

„Myslím, že Gustav něco tuší.“

Tom šokovaně zvedl hlavu od papíru, na který si zřejmě kreslil nějakou sprosťárnu, soudě podle toho, co bylo vidět. Pohledem se vpil bratrovi do očí.

„Cože?! Buď mám halucinace, nebo jsi mi právě oznámil, že Gustav ví, že spolu spíme!“

„Ne, říkal jsem, že možná něco tuší.“ Opravil ho Bill pedantsky. „To je rozdíl!“

„Aha, jasně, hned jsem klidnější,“ prohlásil Tom ironicky a ušklíbl se, než se znovu ponořil do své kresby. „Tak, ještě tady a bude… sakra, ta je!“

Bill zasyčel a vyrval mu papír z rukou. Nesnášel, když ho bratr neposlouchal. Opatrně se rozhlédl kolem a ztišil hlas těsně nad šepot, jako by je snad mohl někdo tady na okraji lesa – a zvláště když byli oba přátelé uvnitř chaty – odposlouchávat. Ale člověk nikdy neví, že.

„Sleduje mě na každém kroku a pořád se mě ptá, jak jsme se tady měli, co jsme dělali a jestli spolu nemáme nějaké problémy… Tuší to, Tome, určitě to tuší!“ Panicky tahal bratra za cíp mikiny.

Tom chápavě přikývl a svraštil čelo.

„No a, ehm… nepřeháníš to trochu?“

„To teda nepřeháním!“ Bill zavrčel jak vzteklý pes. Neměl daleko k hysterickému záchvatu a to, že mu bratr nevěří, mu nijak nepomáhalo. Vážně si nemyslel, že by si to namlouval, to jistě ne. Gusty o něj od rána projevoval podivný zájem, capkal za ním jako ocásek, kamkoli se jen hnul a pořád se ho na něco vyptával. Billovi se ho povedlo zbavit až před chvilkou, kdy hlasitě oznámil, že si musí odskočit a proklál Gustava přísným pohledem, to aby ho snad nenapadlo jít s ním. Zabarikádoval se zevnitř v koupelně a utekl oknem. A to vše jen proto, aby mu Tom řekl, že je nejspíš paranoidní. Jak milé.

„Jako neber si to špatně, ale… já si ničeho takového nevšim…“ zamumlal Tom poslední slovo a klopil oči před bratrovým upřeným pohledem.

„Já si to nevymyslel!“

„Já netvrdím, že jo, jenom si všechno moc bereš a uvažuješ nad každým detailem.“ Snažil se ho uklidnit, chtěl, aby se usmál. Přitáhl si ho za zápěstí k sobě a krátce ho políbil na rty.

„Zapomeň na to, oni dva na to sami nikdy nepřijdou.“ Zakoulel očima.

Bill zjihl. Se zavrněním se nechal obejmout kolem pasu. Naklonil se k bratrovu uchu a svůdně zašeptal: „Věříš mi, že bych tě teď děsně chtěl?“ Zachichotal se.

Tom zabořil obličej do jeho vlasů a stiskl jej pevněji.

„Kdo jsi a cos udělal s mým malým bráškou?“

Bill se usmál. „Já-„

„Aúúú!“

Chlapci od sebe v mžiku odskočili, když se okolím rozezněl Gustavův zoufale bolestivý výkřik, tak hlasitý, že několik ptáků opustilo svá hnízda i s mláďaty a zděšeně uletělo.

„Myslíš, že mu Georg oplatil ten salám?“ zeptal se Tom pobaveně, natáhl k bratrovi ruce a pomohl mu vstát. Bill se totiž tak lekl, že se doslova posadil na zadek.

„Tak se půjdem podívat, ne?“

Společně vběhli do chaty a skoro čekali, že někde uvidí kaluž krve. Nestalo se tak, našli jenom Gustava, který poskakoval po místnosti a zběsile kolem sebe máchal rukou, a Georga, úplně rudého v obličeji, jak se snažil odolat záchvatu smíchu. Kluci zůstali vyjeveně zírat.

„Co se tady sakra stalo?“ ptal se Tom s očima navrch hlavy.

Gustav byl natolik zaujatý svým hraním si na větrný mlýn, že si ani nevšiml, že Bill přiběhl zvenku, i když podle všech fyzikálních zákonů měl být v koupelně. Geo trhaně vysvětloval.

„On… on má… třísku!“

„Cože má?“ zeptala se dvojčata nechápavě.

„No, on mi chtěl ukázat, že taky umí točit hůlkou, jak takový ty mažoretky. Tak si vzal vařečku a teď… má třísku!“ zahýkal smíchy.

Bill překvapeně zamrkal a otočil se na Gustava. „Ty umíš dělat mažoretku?“

Georg zařval a zhroutil se tváří na desku stolu, až to zadunělo. Hlavu si kryl rukama a evidentně se mohl umlátit smíchy.

„Samozřejmě,“ ozval se Gusty ukřivděně. „Není to nejhorší, i když vystupovat bych s tím asi nemohl…“ Pokrčil rameny.

„Gustave, ta tříska musí ven,“ zavrkal Tom sladce. Gustav vyděšeně ustoupil o metr zpět.

„Ne!“

„Ale zlato, ona vážně musí ven,“ přidal se Bill na bratrovu stranu. „Jinak ti to zhnisá, zčerná a upadne ti prst!“

Gusty se podíval na svůj palec a zpátky na kluky. Vypadal, jako by řešil nějaké hluboké dilema. „Tak ať!“

Georg vyskočil od stolu a aktivně se hrnul k na smrt vyděšenému příteli, v ruce velký rezavý hřebík, který s menší námahou a nasazením vlastního života vyrval z dřevěného obložení jedné ze stěn. Ve tváři měl takřka ďábelský úšklebek. „Já ti to vyndám…“

„Pomoc!“ zaječel Gustav a panicky se vrhnul ke dveřím. Snad by i utekl, kdyby ho bratři nechytili a násilím nedonutili sednout si na židli. „Ne, já nechci! Maminko, Pomóóóc!“

„To jsem rád, že Georgovi po tom včerejšku nezůstaly žádné doživotní následky, ty taky?“ prohodil Bill směrem k bratrovi, jako by se bavili o počasí.

„Si piš.“ Tom mu ochotně vrátil úsměv.

Gustav se bránil, vzpouzel a naříkal jako podřezávané sele, bylo stále těžší ho udržet na místě, aby se nehýbal. Když už si Tom začínal myslet, že to dlouho nepotrvá a oni ho pustí, přestal se Gusty zmítat a se slzami v očích jen tiše pofňukával.

Georg se napřímil a odhodil hřebík kamsi za sebe. „To máš za ten salám…“

autor: Mary