No one is innocent II – I will love you forever 36.

„Ok.“ Zakroutím hlavou. Ne, ne. Něco tomu chybí, takhle se mi to nelíbí. Až moc stručný! Našpulím rty. Hmm… Nikdy jsem nebyl nápadité a tvořivé dítě, pokud se nejednalo o tvořivost či nápaditost v posteli. Pokrčím rameny a ještě se mu tam krasopisně podepíšu jako Tomi. Uculím se nad tím. Co dál? Pořád je moje odpověď tak moc prázdná… Jo, jo! Nakreslím mu k tomu kytičku a pár smajlů. Tak, teď je to ono! Usměju se pyšně nad svým dílem a nenápadně mu to hodím zpátky. Tohle ho donutím si zarámovat! Tolik jsem toho v životě nenakreslil ani ve výtvarce.

„Tome, soustřeď se!“ šťouchne do mého boku Bill, ale pořád sleduje profesorku u tabule. Protočím panenky a zakroutím hlavou. Jako by mě to zajímalo. Pff. Mám větší starosti než učení. Třeba ve které části domu si pustím porno od blonďáčka. Ahahah. Pamatuju si, jak jsem se s Andym díval poprvé na porno. Takový věci se jenom tak nezapomínají. Ale jací malí parchanti jsme tenkrát ještě byli. Ušklíbnu se nad tím. Někdy mi to chybí. Zazívám. Chystám se usnout, položím hlavu na ruce na desku stolu. Když se už tak začne pomalu dařit, zazvoní zvonek. Nesouhlasně otevřu oči a začnu si sklízet věci. Ani všechno nestihnu dát do batohu, už u mého a Billova stolu přešlapuje blonďák.

„Jdeme?“ mrkne.
„Kam jdeme?“ slyším z druhé strany Billa. Mhhh… Asi jsem mu to měl přeci jen říct. Ještě tam nebyl… I když ty lidi tak trošku zná. No co. Teď s tím už stejně nic neudělám.
„Do klubovny.“
„Ne. Tom jde se mnou domů,“ zakroutí černovlásek nesouhlasně hlavou a probodne Andrease pohledem.

„Hm,“ našpulím rty a vydechnu. Sjedu pohledem nejdřív Billa a pak blonďáčka. Bill k němu není od té oslavy zrovna nejmilejší. Ale chápu to, celkem.
„No ták, Bille. Jenom na chvilku, hm?“ zamrkám a zaprosím očima. Vždyť… No tak! Můžeme dnes dělat něco podle mě, ne? Může to být fajn, třeba by zase začal Bill Andrease brát. I když moment… Bral ho někdy? Co já vím, je to fuk.

„Um… Tak dobře,“ kývne na souhlas a taky si pomalu sbalí věci. Jakoby schválně zdržoval. Ale to je jedno. Alespoň jsem ho nemusel nijak extra přemlouvat…

Když se zvedne, dám mu nahoru židli. Nevím proč, ale dělám to takhle pokaždé. Možná proto, že nechci, aby se s tím Bill tahal? Jo, to bude možná ono. Nechci, aby se namáhal takhle zbytečně, když může ruce využít jinak, ne? Heh, zase tohle myšlení. Ale já za to prostě nemůžu… Je to dědičný.

„Je to daleko?“

„Hm… Co já vím, na metry to nepočítám. Záleží, co je pro tebe daleko,“ pokrčím rameny a ušklíbnu se. Zazívám. Musím se nějak… jakkoliv probrat. Napadá mě pár věcí, ale ty se nesmějí provozovat ve škole, takže nic. Ale co, velcí kluci můžou všechno! Dobře… Ne tak úplně všechno. Ale více méně. Pousměju se na Andyho. Proč? Protože nevím. Prostě tak, proč ne?

„Nemusíš být na mě nepříjemný,“ sykne Bill a vtiskne svoji štíhlou dlaň do mé.

„Nejsem,“ zakňučím a ublíženě na něj zamrkám. Stisknu mu ruku. „To se ti jenom, jenom, zdá.“ Přikývnu si vážně. Jo, já umím být i vážný! Já jsem… Pořád jsem vážný, sice momentálně ne tak úplně vážný, ale pořád je tam ta vážnost. A to je na tom to vážný. Pro boha, už mám popletený i myšlenky. Ale komu to vadí, mně ne. Já jsem vždycky miloval svoje myšlenky. Třeba… Když si v hlavě povídám sám se sebou. Ahah. To mi jde ze všech nejlíp. Jako všechno.

„Dobře.“

***

„Vypadá to tady eh no… Zajímavě.“

Kouknu na Billa, má nakrčené obočí. Sjíždí pohledem celou místnost, zastaví se pohledem na malém, trošku ušpiněném gauči. Pomalu k němu jde a sedne si. Vydechnu. Opravdu se neštítí tam sedět? Kdyby jen věděl… Co všechno tam je. Možná je lepší, že to ani neví.

Začmuchám, cítím ve vzduchu trávu. Dlouho jsem už neměl. Neměl jsem… Od začátku s Billem. Nezakrývám, že bych si s chutí dal. Nehulím pravidelně, občas to nemůže uškodit. Navíc… Všude se píše, že jsou cigarety škodlivější, ne? Ale což. Vlastně od příchodu Billa do mého života se změnilo a odpadlo hodně věcí. Možná až příliš… Povzdechnu si a zakroutím hlavou, opřu se o zeď a podívám se pobaveně na Billa. Přijde mi v tom všem binci okolo vtipný. Je to takové… K němu nepřirozené.

„Hey, co tady tak bezdušně koukáš? Dal by sis něco?“ strčí do mě Gerd a koukne se mi do očí. Má nechutně vybledlé zelené oči… Možná se dá říct, že až strašidelně? Zamrkám a ušklíbnu se. Jo, dal bych si Billa. Tady, teď. Protočím sám nad sebou oči a zakroutím hlavou.

„Jaké je denní menu?“ ušklíbnu se a zvednu jedno obočí. Vyhledím pohledem Andrease, pak Billa. Proč Andyho? Potřebuju mít na očích pouze černovláska. Tak. No co, musím si ho hlídat. Stačí, že mu zachutnal nikotin, ještě aby začal blbnout s nějakýma dalšíma sračkama. To doopravdy nechci.

„Dobře, dobře,“ povzdechnu si a přikývnu. „Když klasika, tak já si dám svoji klasiku,“ ušklíbnu se. Jak jinak… Rozhlížím se okolo. Vzhledem k tomu, že jsem tady jen krátce nebyl, stejně tady nevidím nic nového. Klasika.

„Fajn, tady máš,“ sáhne do kalhot, odkud vyndá krabičku a podá mi brko. „Ale raději si sedni, pokud si dlouho nehulil, kámo,“ zasměje se a bouchne mě přátelsky do ramena.

Ušklíbnu se. Fajn. Jdu s tím za Billem, nejdřív se na to, na čem sedí, ušklíbnu, ale pak se vměstnám k němu. Opřu se a potáhnu si.

„Co to je?“ koukne se na mě.

„Hádej,“ pokrčím rameny a podám mu to. Jako by to neznal. Nebo… Nezná? Což o to. Detail, malý a nepodstatný. I když by se tomu nemusel učit.

„Tráva?“ nakrčí nos a prohlíží si to snad ze všech stran. Kdybych s Billem nechodil… Asi bych se začal smát, protože to vypadá opravdu hodně vtipně. Jak se na to dívá ze všech úhlů… Jak k tomu čuchá.

„No.“ Pobaveně zvednu jedno obočí a olíznu si rty. Přitáhnu si ho na klín, je to tak vlastně pohodlnější. A je to zvyk. Položím dlaně na jeho zadek.

„Dlouho jsem neměl. Respektive… Ty víš od čeho. Mohl bych si dát?“ koukne se mi do očí. Vypadá… Roztomile. Ne, nevypadá roztomile. On roztomilý je, tak. Pousměju se na něj a přikývnu mu. No co, zakazovat mu nic nemůžu, tak ať. Jezdím mu rukou po noze, koleně. To by bylo až nemožné se ho chvíli nedotýkat.

(Bill)

Pousměju se na Toma a kývnu na znamení díků. Vlastně ani nevím, jak mě to napadlo? Nechci si přeci zničit zdraví, ne? Nevadí… Možná je na čase, abych se změnil chováním a nebyl pořád jen slušný Bill, který by neudělal nic špatného. Nechci takový být, tedy… Asi. Vlastně nevím, jaký chci být. Hlavně chci být sám sebou, tak. Takže zavrhuju všechny myšlenky na změnu. Jsem takový, jaký jsem…

Pohladím Toma po břiše, stejně tak, jako on hladí mě po noze. Políbím ho na krk. Cítím, jak rostlina pomalu uhořívá. Olíznu si rty. Opravdu jsem neměl dlouho. Naposledy na té… Ne, nemám rád to slovo ve spojitosti s tímto. Už ani nevím, jak to chutná. Netuším, jestli je to dobré. Je to už opravdu doba.

autor: Catherine & Sch-Rei