Zeiten ändern dich 4.

„Já nedosáhnu na ubrousky,“ postěžuje si Nelly hned při našem vstupu do dveří.
„Vyndám je,“ s úsměvem dojdu do kuchyně a sáhnu do nejvyšší poličky ve skříni.
„Tatíí, umyj si ruce,“ upozorní Nelly Gordona, než vejde do kuchyně, a osobně ho doprovodí do koupelny. Připravím mezi tím ubrousky na stůl a nandám jídlo.
„A Bille, musíš toho sníst hromadu,“ vzpomene si Nelly, hned jak dosedne ke stolu. S úsměvem se ujmu příboru.
„Ty ho teď kontroluješ v jídle?“
„Slíbil mi to,“ s úsměvem se pustí Nelly do jídla.
„Jo, slíbil, protože je stejná jako ty a tvrdí, že nic nejím.“
„Tak to je správný,“ zasměje se Gordon a na gesto sehranosti si plácnou. Nelly se zahihňá a kývnutím hlavy naznačí, že bych měl začít.

„Vy jste teda zrádný tým,“ procedím naoko naštvaně mezi zuby a začnu jíst. Je fakt, že po dnešku, po Tomově dobrovolném propuštění, se mi ulevilo natolik, že se žaludek z velikosti lentilky, vrátil do normálu a po dlouhé době, jsem zase pocítil normální hlad.
„Volal mi děda kvůli babičce. Už je zase z nemocnice doma. Mohli bychom ji zítra po tom aquaparku navštívit, když už jednou budeme v Magdeburku.“
„Ježiš, to je skvělý,“ znatelně si oddechnu.
„Super, a můžu u babičky zase vyvenčit Argu,“ zajásá Nelly.
Arga, šest let starý dobrman. Plánujeme s Gordonem taky pořídit štěně, nejlépe zlatého retrívra nebo labradora, ale jako překvapení pro Nelly k jejím narozeninám v červenci. Myslíme, že už má rozum na to, aby se dokázala postarat o štěně, samozřejmě s naší pomocí.
„Jo, to můžeš,“ usměje se Gordon a lehce na mě mrkne. Asi myslíme oba na to samé.
„To bude skvělý!“ vykřikne Nelly, a hned na to si ucpe celou pusu jídlem.

„Co to máš s rukou?“ kývne Gordon hlavou směrem ke mě. Podívám se na svou levou ruku způsobem, jako bych doteď nevěděl, že vůbec nějakou ruku mám.
„To je odřený,“ vyleze ze mě hloupě.
„To jsem si všiml,“ přikývne Gordon, ale očima mi naznačí, že tím to neokecám. Takže mu budu muset večer věnovat dlouhý rozhovor, a tím vlastně splnit přání Nelly, abych mu všechno řekl. Zatím jsem ale v sobě nenašel dostatečnou odvahu. Nelly asi pochopí, že to najednou po tomto dotazu ztichlo, a tak rázně zakročí.
„Máš to, Bille, moc dobrý.“
Zabořený pohled do mého talíře pozvednu na Nelly a usměju se.

„Děkuju.“
„Jo to je pravda,“ přidá se s úsměvem Gordon.
„A porušuješ slib,“ nezapomene si Nelly rýpnout, při pohledu na můj skoro plný talíř. Ovšem! Když ale opět narážíme na známé téma, komu nemá být při vzpomínce na gang špatně, tudíž ho přejde jakákoliv chuť i sebevětší hlad! Abych jim udělal radost, pokusím se do sebe dostat aspoň půlku. To taky ještě nemám páru, jak provést.
„Bille, a upleteš mi dneska večer copánky? Abych měla zítra krásný vlásky,“ zazubí se Nelly.
„Stejně si je namočíš, není to škoda?“ podotkne Gordon.
„Ne není. Budu si dávat pozor.“
„Jo upletu,“ reaguju už trochu opožděně. Nějak se mi hlavou totiž začala motat věta, kterou Tom vyslovil: „A teď zmiz ty!“ Když na ni myslím, je mi neskutečně zle, ale zároveň něco uvnitř mě mi říká, že třeba nastane změna, třeba to skončí jednou provždy. Mé druhé já zas do toho vší silou křičí, že je to pouhá naivita. Někdo jako Tom a spol. s tím nepřestanou nikdy. Když omezí útoky na mě, budou ubližovat zas někomu jinému. Co je to za lidi sakra?! Ne, omyl, tohle lidi nejsou! Tohle jsou pouze tyrani! A ubližují třeba jen proto, že jim taky bylo ublíženo, ale to je přece nemyslitelné, vždyť z nich jde tak neskutečný strach! Začíná se mi skoro motat hlava a až v ten moment mi dojde, že na mě Gordon mluví.

„Bille, co se děje?“
Přistihnu se, že se lehce třesu. „Eh… nic, to je dobrý.“
„Já jen, že jsi bílej jako stěna. Je ti dobře?“
„Ne tak úplně, ale to přejde,“ ujistím ho. Nelly na mě upře své velké modré oči.
„To z toho, že jíš?“
Anorexie! Prolítne mi hlavou, až mi přijde to slovo nechutné.
„Ne, jen se mi na chvilku neudělalo dobře. Už je to lepší. A nekontroluj mě, když máš sama ještě půlku talíře.“
„Ale já jsem malá.“
„A já málo hladovej.“
Začnu teda napodobovat to, čemu se říká jezení, který jsem poslední dobou fakt zanedbával. Přiznávám.

Po večeři se Gordon nabídne, že umyje nádobí, tak se pro změnu já nabídnu, že Nelly umyju hlavu, aby jí ty copánky lépe držely a vlasy měla po probuzení fakt vlnité, jak chce. Když se po velkém třesku v koupelně, tak že mám celé mokré triko, povede, že se Nelly vykoupe, sedneme si v obýváku na pohovku a začnu s pletením copánků. Nesnáší totiž, když si musí namáčet vlasy, takže je to vždycky boj. Asi po šesti úspěšných copánkách po půlce hlavy klesne Nelly hlavička. Do obýváku dojde Gordon.
„Usnula ti,“ usměje se a dosedne do křesla.
„Stihl jsem si všimnout,“ tiše se zasměju při pohledu na stočené andělské klubíčko v mém klíně.
„Už je ti líp?“ Neurčitě přikývnu.
„Myslím, že lepší. V kolik to zítra začíná?“
„Něco málo po jedný hodině, tak stihneš vstát, neboj,“ rozesmějeme se oba. Opravdu pozdě vstávám o víkendech. Vím, že nemám žádnou povinnost vstávat jako v týdnu, a tak si mé tělo vyžádá dlouhý spánek.

„Budeš zítra vařit?“ zvednu jen na krátkou chvilku pohled, jinak upřený na pletení copánků.
„Jo, to asi jo, neodjedeme hladový.“
„Super,“ dopletu poslední copánek a pohladím Nelly po tvářičce.
„Odnesu ji,“ vstane a opatrně si ji převezme do náruče.
„Dobrou noc, princezno,“ špitnu s úsměvem a dám jí pusinku na čelo. Ta se jen lehce zavrtí a spokojeně si položí hlavu na Gordonovo rameno. Zadívám se na televizi, kterou jsem až doteď absolutně nevnímal, a zaposlouchám se do večerních zpráv. Nedozvím se ale nic pozitivního, takže se rozhodnu si dát taky sprchu. Když se vrátím ze sprchy, zajdu si nejprve do kuchyně pro mléko, a pak se vrátím do obýváku.

„Dneska mi Nelly ukazovala pírko, který jí tam prý nechala mamka, z jejích křídel, když se na ní v noci přiletěla podívat oknem,“ usrknu ze sklenice.
Gordon se usměje. „Je fajn, že na nás myslí.“
S úsměvem zahloubám v myšlenkách o mamce.
„Bille, nechci ti kazit náladu, ale ta tvoje ruka fakt nevypadá dobře. Skutečně mi o tom nechceš nic říct?“
„Mamka by se zlobila,“ špitnu stále ve svých myšlenkách.
„Nezlobila, ale trápilo by jí to. Asi tak, jako to teď trápí mě.“
„Nevím, jak ti to mám říct,“ roztřese se mi hlas.
„Jakkoliv. Vždycky tě budu poslouchat.“
„Ty kluci… oni Nelly neublížili, víš, oni jen měli přihlouplý kecy, jako normálně v tom lepším případě. Nedovolil bych jim na Nelly sáhnout.“
„Bille, nejde tu o Nelly, věřím, že je s tebou v bezpečí. Spíš mi přibliž ty kluky s pohledem na tebe.“
„Jo, to oni můžou za tu ruku. Můžou i za tu zlomenou ruku předloni a můžou i za všechny mé kiksy z údajných tělocviků.“
„Takže?“
„Takže to celou dobu byla lež. Na tělocvik nechodím.“ Všechno se ze mě sype, tak jak to je ve mně usazený už dva roky. Nevím, kde se to ve mně bere, že mám odvahu mu všechno říct. Sice se skloněnou hlavou, ale přeci.

„Takže oni… Bille, jak dlouho?“
„… dva roky.“ Můj hlas se třese.
„Proč jsi sakra nic neřekl?“ vyděšeně jeho hlas vystřelí. Mlčky zkoumám vzor pohovky. Gordon se z křesla přesune ke mně na gauč. „Celý dva roky, co jsme tady?? To je šílenost! Proč jsi nic neřekl, mohlo to všechno být jinak. Co ve škole?“
„Tam je to nezajímá. Nebylo by nic jinak, i kdybych ti o tom řekl dřív, jako teď nebude nic jinak. Oni nepřestanou,“ lehce zavrtím hlavou a pocítím vlnu nevolnosti.
„Vždyť můžeš jít na úplně jinou školu. Nebo… sakra, nenapadá mě teď zcela účinné řešení, ale nemůžu dovolit, aby ti ubližovali. Nelly nemusí nastupovat na základku v Magdeburku, můžete oba třeba začít ve Wolmirstedtu. Jen mi musíš věřit, OK?“
„Ale když půjdeme oba dva do Wolmirstedtu, co potom finance a tak?“
„Bille, prosím, finance jsou to poslední, co bych řešil, pokud mi jde o vás dva. Řekni mi, proč to dělají?“
Zvednu bolestný pohled ke Gordonovi a spodní, už takhle dost bezmocí rozkousaný ret, se mírně začne třást. Ne, kvůli těm blbečkům už ne! Ne teď! Slzy jsou to poslední, co chci v téhle situaci Gordonovi ukázat. Jenomže Gordon to pochopí i bez slov i bez slz.
„Mám plán ano?“ nakloní se ke mně, aby mě objal. Najednou mám po dvou letech pocit velké podpory, a to způsobí, že mi stejně zpod víčka utečou neposedné slzy. „Zajdu do školy, aby tě na ty poslední dva měsíce uvolnili, a závěrečné zkoušky si doděláš v náhradních termínech. Nějaký ten důvod už vymyslím. Co myslíš?“ zase se odstrčí, aby mi mohl kouknout do očí. Něco se ve mně ale vzepře, strach, že už stejně není před těmi čtyřmi žádné východisko.
„Já chci dochodit ty poslední měsíce,“ řeknu dost tiše, polykaje všechny slzy.

autor: Mintam