Doppelleben 25.

Se smíchem jsme vběhli do zkušebny, ale hned, jak jsme spatřili výrazy kluků, oba jsme zmlkli a nechápavě na ně zírali.

„Někdo umřel?“ zamumlal Tom.

„Ne, jen David zase dělá scény,“ protáhl obličej Georg a odložil kytaru. „Ještě jste asi neměli čest vidět dnešní noviny, co?“

„Co tam píšou?“ natáhl jsem se přes stůl a zmiňované noviny vzal z jeho klína.

Když jsem se po krátkém boji s rovnováhou znovu postavil a pohlédl na noviny, žaludek se mi zhoupnul jako na horské dráze. Sám titulek hlásal, že můj i Tomův vztah byl ukončen a přiložené fotografie říkaly své – Carrie s kufry a já promoklý na kost v dešti.

Trucovitě jsem odvrátil pohled a otočil se zády všem, aby neviděli slzy hrnoucí se mi do očí. Tomova dlaň mě konejšivě pohladila po zádech, ale já ucukl a němě se na něj podíval.

„Budu v pohodě,“ zamumlal jsem a pevně sevřel víčka k sobě.

„David ať to vůbec neřeší a nechá nás být, nic mu do toho není,“ zavrčel Tom a obrátil se ke mně. „Pojď sem,“ zašeptal, přitahujíce si mě pro objetí. S tichým vzlykem jsem se k němu přitiskl a zdvihl k němu pohled.

„Není to tak, že by mě to mrzelo, Tomi! Štve mě, že mi ukradli mojí chvilku, kdy jsem chtěl být sám. Věříš mi to, že ano?“ naléhavě jsem šeptal ve snaze přesvědčit ho, že se mýlí ve svých myšlenkách.

S jemným úsměvem přikývl a do vlasů mi vtiskl nepatrný polibek.

„Klid, Bille, David se uklidní,“ překvapeně vydechl Gustav, když si všiml slz na mých tvářích.
„David ať táhne ke všem čertům,“ zamumlal jsem.

„Zase začínáš, Bille?“ ozvalo se ode dveří kousavě a já se ani nenamáhal otáčet se tam, jen jsem zvedl ruku se vztyčeným prostředníčkem. „Můžu se tě vůbec zeptat na vysvětlení? Alespoň jednoho z vás?“

„Ne, to teda nemůžeš, Davide. Už dávno sis mohl zvyknout, že do určitých věcí si kecat prostě nenecháme. My ti taky nemluvíme do manželství,“ odsekl hrubě Tom.

„To je něco jiného.“

„Ne, to teda není! Tvůj soukromý život a náš soukromý život. My nepromlouváme do duše tobě a bylo by fajn, kdybys nepromlouval ani ty nám. Nejsi náš otec, ale manažer.“

David překvapeně zíral na Toma, skálopevně hájícího náš soukromý život, ve snaze najít v hlavě cokoli, co by mu mohl říct. Když mu došlo, že nemá šanci, němě přikývnul a otočil se na vysmáté kluky. „Jdeme zkoušet, ne?“

Všichni se poslušně zvedli a odešli do vedlejší místnosti, jen my s Tomem zůstávali na svých místech.

„Jsi v pořádku?“ starostlivě mě pohladil po tváři.

„Děkuju,“ pousmál jsem se. Rychle jsem zkontroloval situaci, a když jsem zjistil, že je všude kolem prázdno, rychle jsem si ukradl polibek. „Běž, budu tady, dívat se na tebe,“ usmál jsem se a popostrčil ho ke dveřím. Vrhl jsem na něj povzbudivý úsměv, snažící se zamaskovat nové slzy.

Sotva odešel, zhroutil jsem se na gauč do pevného klubíčka a nechal slzy volně téct. Bylo mi jasné, že Tom se na mě starostlivě dívá, místo aby hrál, ale neměl jsem sílu a ani chuť zastavit pláč, kterým jsem ze sebe dostal úplně všechno.

***

Pousmál jsem se na Toma, poctivě hrajícího na kytaru. Slyšel, že tam něco neladí stejně jako všichni ostatní, ovšem pouze on se nedůvěřivě díval na postarší ladičku stojící v koutě. Bylo jen otázkou času, kdy Tom vybouchne a rozkope jí.

„Ta ladička je totálně v hajzlu,“ zavrčel po nějaké chvíli. Překvapeně jsem sledoval, jak se snaží zůstat v klidu, což se nestalo téměř nikdy. Co se týkalo hudby, chtěl mít vždycky všechno perfektní a chraň bůh, jestli nebylo.

„Měla by se koupit nová,“ souhlasně přikývl Georg.

„To bude ale nějakou dobu trvat,“ zabrblal David.

„Jenže do té doby nemá cenu vůbec zkoušet. Potřebujeme slyšet čistou hudbu a ne tohle. Kdy myslíš, že dorazí?“

„Myslím, že až za čtrnáct dní, dřív bych tomu moc nevěřil,“ pokrčil rameny a v mobilu se snažil najít číslo na dodavatele.

„Takže do té doby dovolená?“ zakřičel jsem přes sklo s nadějí v hlase.

„Neprovokuj, Bille, nebo tu budeš trčet, ty ladičku nepotřebuješ,“ zabručel a vrhl po mně vzteklý pohled, přičemž jsem si všiml, že zatíná ruce v pěst.

„Nic neříkám,“ zvedl jsem ruce na znamení, že se vzdávám, ale se zářivým úsměvem se zadíval na Toma, který se vesele šklebil.

„Asi bychom měli jít, než David ztratí svou skvělou náladu a dovolenou nám zatrhne,“ hlasitě se rozesmál. Jen o kousek se vyhnul letící paličce, kterou David ukradl Gustavovi, a hodil ji po Tomovi.

„Vypadněte,“ povzdechl si, zatímco vyvolával něčí číslo.

Všichni se bleskově spakovali, věci nechali věcmi a rozutekli se. Neváhal jsem ani minutu, vzal si knížku a bundu a rychle vyběhl za Tomem, který už se na mě šťastně culil ode dveří.

„Něco mě napadlo,“ zašeptal mi do ucha.

Zvědavě jsem ho chytil za ruku a celou cestu k autu na něj zíral, snažil se zjistit, co se v té jeho maličké hlavičce zrodilo za úžasný plán.

„Odjedeme na dovolenou,“ konečně mi to prozradil, jen co jsme dosedli do auta.

***

„Do Řecka nechci, Tomi, tam se mi moc nelíbilo,“ znuděně jsem zívnul.

Už několik hodin jsme zírali na obrazovku počítače a hledali místo, které by přesně odpovídalo všem našim vysokým požadavkům, ale nic se nám nelíbilo. Už jsme vyloučili Anglii, Los Angeles, New York, Mexiko, Tokyo i podobná velkoměsta. Chtěli jsme najít teplé místo s alespoň částí soukromí, přičemž jsme nechtěli skončit zase na Maledivách, ale nakonec se asi jinam nedostaneme.

„Honolulu!“ nadšeně vyjekl Tom náhlým zjištěním.

„To vůbec není špatný nápad!“ vesele jsem přikývnul a svalil se do peřin. „Poletíme pravděpodobně naším letadlem, že? Bude to hodně dlouhý let, pokud vím.“

„To ano, zavolám pilotovi za dvě hodiny, až si odpočineme. Kolem sedmé a domluvím se s ním,“ opřel se o ruku vedle mé hlavy a svůdně se usmál. „V letadle můžeme dělat spoustu věcí,“ volnou rukou mi zajel pod tričko na břiše, přičemž mě začal něžně hladit.

„Och, Tome! Ty jsi zase nadržený, to není možné!“ hlasitě jsem se rozesmál.

„Já za to nemůžu, tvé tělo mě omamuje a vzývá k sobě, vážně,“ se smíchem se obhajoval. „Vábí mě, našeptává mi.“

„Vážně?“ obkročmo jsem se na něj posadil a sklonil se nad něj. „Co hezkého ti šeptá?“

„Že miluje, když se ho dotýkám a líbám ho. Že chce, abych ho nepřestával držet,“ sevřel mou hlavu v dlaních, zatímco mi skousával ušní lalůček.

„Je vidět, že nelže,“ s úsměvem jsem zasténal.

„Moc dobře znám tvé tělo, aby mi mohlo lhát, Billy,“ za zadek si mě k sobě přitiskl. Z úst se mi vydral hrdelní sten, v zádech jsem se prohnul a zatnul mu nehty do ramen.

„Bastarde,“ zavrčel jsem a dravě ho políbil.

autor: Saline A.