Kopretina

Začínalo léto a sluníčko zářilo jako pominuté. Lidé se se spokojenými úsměvy vystavovali jeho záři, aby nabrali alespoň trošku bronzu během cesty z domova do práce. I na venkově je o chytání bronzu nouze, protože většina lidí z vesnice dojížděla do práce do nedalekého města.

Slunce se odráželo od hladiny oceánu, který se kousek od přístavní vesničky rozléhal. Byla to pouze malá vesnička, ale její obyvatelé si ji nemohli vynachválit. Měli tu klid a pohodu, která vládla mezi všemi obyvateli. Občas se scházeli všichni v domě některé ze starších obyvatelek, která všem navařila pověstný bylinkový čaj nebo horkou čokoládu s domácí šlehačkou, a povídali si až dlouho do noci.

Dokonce i mladí často oceňovali tyto možnosti, protože jich nebylo zrovna moc a rádi mezi sebou utužovali přátelské vztahy. Tak to bylo i u čtyř chlapců, kteří celé dětství strávili spolu a ani teď, když už byli dospělí, tomu nebylo jinak. Tyhle společenské večery u krbu při čaji nebo horké čokoládě přímo zbožňovali. Čas od času, když už byli starší, chodívali potom ještě zasednout do malé hospůdky k pivu a jinému alkoholu. Často se blížilo ke svítání, když se vraceli domů.

Bylo nádherné odpoledne a sluneční paprsky poskakovaly po křišťálové hladině oceánu. Čistá voda přímo sváděla ke koupání, avšak počasí tomu stále ještě nepřálo. I když teplota vzduchu se blížila k pětadvacítce, teplota vody byla daleko nižší. Nikdo z vesnice si ještě vodní hrátky nedovoloval. Daleko radši chodívali na hodinové procházky po pobřeží nebo vysedávali na některém z útesů pokrytých trávou, stejně jako jeden ze čtyř chlapců.

Seděl v husté trávě, která skoro skrývala jeho tělo, a rukama si podepíral unavené tělo. Neměl nic na práci, protože ani žádnou práci neměl. Ještě se nechtěl nutit do práce; chtěl si užívat mládí, dokud je to možné. Nechal na svoji tvář dopadat váhavé slunce a větrem čechrat na krátko střižené havraní vlasy. Uvažoval, že by vrátil svým vlasům barvu slunce, ale zatím nechtěl nic měnit. Počká do dva-a-dvacátých narozenin. To bude stylové.

Myšlenky mu přeskakovaly jedna ke druhé, mísily se dohromady a vytvářely zvláštní spletence, které absolutně nedávaly smysl, ale jemu to nevadilo. Jeho srdce si zastesklo, když se jedna myšlenka na budoucnost spojila s milou vzpomínkou, která vždy hřála jeho srdce.

Sem na útes kdysi nechodil sám. Chodila sem jeho babička. Už když byl malý, babička ho brávala za ruku a chodila s ním až sem. Spolu se potom vyhřívali na sluníčku a sledovali mraky, které pluly po obloze. Přirovnávali jim různé tvary. Když je to přestalo bavit, babička si přitáhla chlapcovu hlavu do klína, čechrala mu krátké hnědé vlásky a vyprávěla mu příběhy, které se přenášely z generace na generaci.

„Víš, Bille,“ říkávala mu často. „Moje maminka mi vždycky říkávala, že až budu velká a někdo se do mě zamiluje, donese mi květinu. Každý kvítek má nějakou symboliku. Není těžké ji odhalit. Než se to naučíš, pamatuj, že člověk, který ti dá kopretinu, bude ten nejlepší partner na celý tvůj život. I mně váš dědeček dal kopretinu,“ zasmála se tiše a zatahala láskyplně chlapce za vlásky, které se podobaly hadím ocáskům.

Bill na babičku rád vzpomínal. Když byl starší, vysvětlovala mu významy květin, aby věděl, jakou květinu má dát dívce, až se o nějakou bude skutečně zajímat. Bill ji vždycky bedlivě poslouchal, aby později něco nezmastil. Babička mu říkávala, že dívky mají pro květiny daleko větší cit než chlapci, ale i Bill byl v rozeznávání významů květin dobrý.

Vydechl do šumění vody a tiše popotáhl. Babička mu strašně chyběla, i když už to bylo několik let, co vydechla naposledy. Bill se z její ztráty nikdy pořádně nevzpamatoval. Přál si, aby její hrob byl na útesu, ale jeho matka rozhodla jinak. Babička byla na normálním hřbitově za vesnicí jako všichni ostatní občané. Bill tam nerad chodil, nesnášel onu nepříjemnou atmosféru, která na hřbitovech panuje. Už jen mrtvolná nálada na hřbitovech byl důvod, proč babičku skoro nenavštěvoval.

Opatrně sepjal prsty kolem stébla trávy, které ho šimralo na tváři. Utrhl jej a pořádně se posadil. S nanicovatou náladou na něm začal splétat uzlíky. Nebylo to nic náročného a on se rychle vrátil pod hladinu svých myšlenek. Tentokrát se zabýval tím, jestli on někdy dostane kopretinu jako babička, nebo jestli ji někdy někomu dá. Ve vesnici nebylo moc dívek a žádná z nich nestála za to, aby se za ní otáčel.

Kousek dál, ponořený do trávy, stál za Billem jeho bratr. Chlapec s havraními copánky, který se hrdě mohl nazývat tím starším, i když jen sotva o 10 minut. Rád to vytahoval, když se spolu jakkoli pošťuchovali. Tentokrát měl však v plánu něco úplně jiného. Nikdo si nikdy nedovolil Billa rušit na útesu. Bylo to jeho útočiště a každý tento fakt respektoval. Jeho bratr to však shledával nejlepším místem pro rozhovor.

V ruce mačkal stéblo kopretiny, když se dal znovu do pohybu, aby se o pár okamžiků posadil do trávy vedle Billa. Ani jeden z nich nic neříkal.

„Ahoj,“ otočil se na Billa a usmál se.

„Co tu chceš, Tome?“ zeptal se s kamennou tváří Bill. Neměl rád, když někdo narušoval jeho soukromí na útesu. Za normálních okolností byl velice společenský člověk, ale útes byl odjakživa kolébkou ticha a klidu; to na něm Bill miloval.

„Chtěl jsem si s tebou popovídat někde v klidu, víš? A taky jsem ti něco donesl,“ pousmál se Tom a položil Billovi na stehno bílý kvítek. Bill zamžoural do svého klína, kde se mu v mírném větříku pohupovala krásná kopretina. Cítil, jak se mu do tváří žene krev a do očí slzy.

„Tome, ale takovou květinu mi nemůžeš jen tak dát,“ vypísknul. Krk měl svázaný rozpaky.

„Proč bych nemohl?“

„Taková květina… prostě ji nemůžeš dát svému bratrovi. To nejde. Mohl jsi mi donést třeba… vlčí mák. Vždyť těch jsou teď plná pole. Proč jsi mi donesl zrovna kopretinu?“ zeptal se Bill, jeho hlas zněl mírnými výčitkami. Celý život si představoval, jaké to bude, až mu někdo donese kopretinu, nikdy by ho však nenapadlo, že to bude Tom.

„Mohl jsem donést vlčí mák, mohl jsem donést chrpu, mohl jsem donést naprosto cokoliv, ale já jsem donesl kopretinu, tak se s tím smiř. Prostě chtěla k tobě.“ Bill vzal křehkou květinku do ruky, aby si ji pořádně prohlédl. Usmíval se, když palcem přejížděl po sametových lístcích. Kopretiny jsou a budou krásné. V jednoduchosti je krása… přesně to na ně pasovalo.

„Měli bychom jít domů, abych ji mohl dát do vody. Byla by škoda, kdyby uvadla,“ zamumlal roztržitě Bill, ale jeho pohled patřil pouze květině, kterou svíral mezi prsty.

„Vlastně… nevybral jsem ji náhodou,“ začal Tom a divoce se škrábal vzadu na krku. Tak dlouho chtěl něco podobného říct, ale nikdy nenašel vhodnou situaci a odvahu. Tohle mělo všechno změnit a on si byl jistý, že kopretina sama o sobě je dobrou záminkou pro změnu. Pokud ona Billa nepřesvědčí, tak už nic. „Vídal jsem tě, jak chodíš na babiččin hrob se stále stejnou květinou, jak dáváš stále stejné květiny mámě k narozeninám, i když se jí vůbec nelíbí. Není to zase tak dlouho, co mě máma poslala, abych jí něco donesl z půdy a já jsem tam našel malinký herbář. Chtěl jsem ti ho donést, ale všimnul jsem si poznámek, které do něj babička kdysi napsala. Proto jsem vybral kopretinu… Znázorňuje přesně to, co jsem měl a stále mám na srdci. Vím, že znáš její význam,“ špitl Tom. Jeho hlas se během proslovu stále víc lámal. Neměl sílu pokračovat, byl rád, že došel tak daleko. Tady jeho cesta končí, tady předal své břímě Billovi.

V tichosti se sebral ze země a odešel. Nechal tam černovlasého chlapce opět s jeho samotou, ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát na jeho srdci leželo těžké kouzlo kopretiny. Opatrně uchopil jeden její okvětní lístek a pak další. Šeptal si známou říkanku, kterou slýchával u děvčat z vesnice.

„Má mě rád, nemá mě rád, má mě rád, nemá mě rád…“ špital, dokud neutrhl poslední lístek, při kterém se mu na tváři rozlil šťastný úsměv.

Vyskočil ze země a rozběhl se nejbezpečnější cestou dolů z útesu, aby dohonil bratra a skončil v jeho náruči…

autor: Helie