Doppelleben 26.

Netrpělivě jsem pobíhal po pokoji a balil poslední věci na plánovanou dovolenou, na kterou jsme odlétali za tři hodiny, zatímco Tom se spokojeně opíral o dveře na balkon a kouřil. Možná si to nechtěl přiznat, ale já moc dobře věděl, že je stejně jako já nervózní, pod tou svou slupkou drsňáka. Byla to naše první společná dovolená jakožto páru, a ani jeden z nás nevěděl, co od toho očekávat.

„Máme sbaleno,“ pousmál jsem se.

„Jsi šikovný,“ oplatil mi úsměv a znovu dlouze popotáhl z cigarety. Pomalu jsem k němu přešel, ale nesnažil se o žádný fyzický kontakt, nechával jsem mu prostor, aby nenastala možnost, že zpanikaří.

„Všechno v pořádku? Neměl bys kouřit, Tomi.“

„Vždyť nekouřím,“ zamumlal. Líně típnul nedopalek a ruce vrazil do kapes.

„Dobře,“ kývnul jsem. „A všechno je v pořádku?“

„Jsem jen trošku nervózní,“ přešel do ložnice, přičemž já ho následoval.

„Nemusíš se bát, Tome. Nezapomínej, že v ničem nejsi sám. Já jsem tady a jsem ochotný ti s čímkoli pomoct, ano? Pojď ke mně,“ zašeptal jsem, čekajíc s rozpaženýma rukama, než přijde. Po chvilce váhání udělal nesmělý krok ke mně a o něco klidněji se mi stulil do náruče. Bylo zvláštní mít obrácené role, ale neskutečně mě uspokojovalo vědomí, že Tom se vážně uklidňuje.

„Děkuju, Billy,“ spokojeně mi zamumlal do krku. „Asi jsem byl nervózní víc, než jsem si myslel.“

„To není nic špatného. Jsem tady, se mnou můžeš mluvit,“ konejšivě jsem ho pohladil po zádech.

„Já vím,“ usmál se a vzhlédl ke mně. „Miluju tě,“ palcem mě polaskal po tváři.

„Taky tě miluju.“

Se zářivým úsměvem se ke mně sklonil s něžným polibkem, zatímco dlaněmi pevně svíral mé boky. Zavzdychal jsem, když rty sjel na můj krk a přitiskl mě na okno. OKNO!

„Bože, Tomi, musíme pryč od toho okna!“ vyhrkl jsem prudce. V náhlém uvědomění se ode mě odtrhnul a vystrašeně uskočil.

„Kruci, vůbec nedáváme pozor!“

„To není pravda, Tome. Jen jsme se nechali trochu unést, obvykle jsme opatrní, vždyť i v autě máme všude neprůhledná skla, i přední!“ dvěma kroky jsem k němu přešel. Opatrně jsem ho chytil za ruce ve snaze navrátit klid, který mu ještě před chvílí panoval tělem.

„Dobře,“ znovu zamumlal.

„Tome, všechno je v pořádku, ano? Pro teď toho necháme, jestli chceš, můžeme vyjet na letiště pomalu.“

„To bude asi nejlepší,“ kývnul. „Nějak… bože, nevím proč, necítím se bezpečně,“ nechápavě zavrtěl hlavou. Dřív, než jsem stihl cokoliv říct, vzal naše kufry a rychle se vydal k autu. Posadil jsem se na postel, a zatímco Tom dával kufry do auta, já tiše zíral do zdi. Tomova změna chování byla velmi podivná, nechápal jsem její příčinu. Snažil jsem se přijít na to, co se dělo v uplynulých dnech, co se mohlo stát, ale nenašel jsem jednu jedinou znepokojivou věc.

S nespokojeným zabručením jsem vstal a loudavým krokem se vydal za Tomem. Stál u auta, ostražitě se rozhlížel kolem sebe. Měl jsem chuť ho obejmout a láskyplně mu šeptat do ucha, že všechno bude v pořádku, ale lítostně jsem musel konstatovat, že by mu to akorát přihoršilo.

„Můžeme?“ zašeptal jsem, když jsem k němu přišel.

„Jasně,“ ochotně přikývl. Bez dalších slov jsme nastoupili a odjeli na letiště.

***

„Ahoj, Björne,“ kývnul jsem na pozdrav pilotovi, vesele čekajícímu na schodech letadla, než nastoupíme na cestu k naší dovolené.

„Nazdar, kluci! Vážně moc díky, že jste mi zařídili pokoj po celou dobu vašeho pobytu, jste skvělí!“ nadšeně si mumlal pod nos.

„Za málo, Björne. Dlužíme ti to za to, že jsme tě tak náhle vytáhli.“

„Žádný problém!“ vyhrkl.

„To jsme rádi,“ zasmál jsem se a pomalu ho strkal do letadla, abychom mohli konečně vyrazit. „Snad abychom vyrazili, ne?“ dodal jsem, aby se nezmýlil v tom, že bychom si ještě mohli povídat.

„Jasně, jasně, už běžím!“ vesele vykřikl a rozběhl se k pilotní kabině, kde byl už druhý pilot.

„Pojďme, Tome.“

***

Zhruba šest hodin už jsme seděli v letadle, otrávení vším kolem, a nemohli se dočkat, až ten dlouhý let konečně skončí. S Tomem jsme moc nemluvili, každý byl zahloubaný ve svých myšlenkách a nechávali jsme prostor jeden druhému. Modlil jsem se, aby po přistání bylo všechno v pořádku, aby Tom zahodil svou starostlivost za hlavu a byl ochotný užít si naši společnou dovolenou, což by jinak asi nešlo.

„Tomi?“ s tichým šeptem jsem se k němu otočil.

„Jo?“ polekaně sebou škubl.

„Co se stalo? Od rána jsi jako na trní, pořád se rozhlížíš, jestli nás někdo nesleduje. Ublížil ti někdo?“

„Psala mi Carrie,“ tiše připustil a ustrašeně mě chytil za ruku. „Psala o tobě a ‚našem malém sladkém tajemství‘, máme si dávat pozor.“

„Vyhrožovala ti?“

„Slíbila, že nikomu nic neřekne. Ale prý bychom si měli lépe zabezpečit dům, okna.“

„Až přistaneme, napíšu Andymu, jestli by se o to postaral, ano? Nechci, aby ses u nás doma necítil v bezpečí, miláčku. Udělám pro to cokoliv,“ ochranitelsky jsem se k němu přitiskl a vtiskával mu tisíce drobných polibků na tvář. „Klidně nám najdu nový dům, když budeš chtít.“

„Bojím se, Bille,“ hlasitě vzlykl. „Nevím, o čem Carrie mluvila. Máme tisíce tajemství! Za tu dobu, co u nás žila, se stalo tolik věcí, které by nás mohly zničit, které by nás mohly rozdělit. Jsem si jistý, že o nás dvou nic neví, ale co kruci ví?!“ rozeštkal se. Ohromeně jsem na něj zíral, jak pevně svírá mou ruku a pláče strachy, zatímco i mně se hrnuly slzy do očí.

„Tomi, šš, no tak,“ něžně jsem ho přitáhl do své náruče a kolébal s ním. „Přísahám, že nás nic nerozdělí, protože já to nedovolím, rozumíš? Nevzdám se tě, ne teď!“ naléhavě jsem mu šeptal do ucha. Slzy mi stékaly po tvářích, mísily se s Tomovými, ale zdálo se, že má slova jsou bez odezvy.

„Nikomu bych tě nedal,“ ozval se po chvíli společného pláče. „Vím, že teď na to moc nevypadám, ale pral bych se kvůli tobě.“

„Vždyť já vím,“ usmál jsem se. „Moc dobře to vím, nebojím se o to, Tomi.“

„Miluju tě.“

„Já tebe taky. Kdyby ne, nebyl bych tu teď s tebou a neletěl s tebou na romantickou dovolenou na Honolulu. Nikdy nepochybuj o tom, že tě miluju,“ dlouze jsem ho políbil. „Tohle je věc, která se nezmění. Slibuju.“

„Pamatuju, že jsme si kdysi slíbili, že náš vztah bude jen o sexu,“ zamumlal a hlavu složil do mého klína.

„Byli jsme vážně hloupí,“ přikývl jsem souhlasně. „Nevím, jak nás mohlo napadnout, že půjde mít sex bez jakýchkoli citů. Bylo jasné, že dřív nebo později něco ucítíme. Jen jsme si to nechtěli připustit,“ jemně jsem ho hladil ve vlasech.

„Cítil jsi něco už dřív?“ překvapeně ke mně vzhlédl.

„Několikrát jsem si všiml, že žárlím, ale snažil jsem se to potlačovat. Bylo zvláštní, že jsme spolu spali, natož abych žárlil. Všechno by to akorát zkomplikovalo a tenkrát, myslím, byl ten vztah celkem vyhovující, bylo by nefér, kdyby nějaké komplikace vznikly.“

„Nevadilo by mi to.“

„Náš vztah byl o něčem jiném, Tomi. Potřebovali jsme dospět, abychom byli schopní milovat,“ s úsměvem jsem se k němu sklonil a políbil ho.

autor: Saline A.