Phantom of the Opera 17.

Vracel jsem se s tácem a prázdnými skleničkami za bar; už zase zvonilo. Ruch na chodbách se začal uklidňovat, pouze poslední diváci vybíhali ze záchodů, protože na záchodech se vždycky utvoří největší fronta. Mary už u baru nikoho neměla a umývala našpiněné nádobí. Přihodil jsem jí skleničky a ona se jen ušklíbla.

Tak jako při první části jsem přidřepl u dveří a sledoval krvavě rudou oponu, která se postupně začala roztahovat. Uprostřed podia stála Carlotte a otevírala pusu, aby začala zpívat. Z jejího krku však nevyklouzl ani tón, spíš jen tiché chraptění. Zkoušela to znovu a pak ještě jednou, ale výsledek byl stále stejný. Nemohla zpívat. Všichni diváci si mezi sebou začali překvapeně štěbetat, dokud je neutnul zlomyslný smích, který se rozezněl sálem jako bouře.

„Ah, Carlotte, chudáčku. Kdybych vás předtím nevaroval… Měla jste mě poslechnout, drahoušku. Nevyplácí se vzpírat se mé vůli, to už byste sama mohla vědět. Nehody se přece mohou stát naprosto nečekaně a naprosto kdykoli,“ zahřměl hlas škodolibě a většina lidí koukla směrem k lóži číslo pět, odkud se hlas ozýval. Všichni herci zmateně vyběhli na podium a koukali do lóže vyhrazené pro vlastníky Opery. I můj pohled tam padnul. Firmin se zběžně zvedal a Andre jen překvapeně zíral na stovky lidí, kteří čekali na vysvětlení.

Zničehonic se kolem mě prořítil Firmin, aniž by si mě všiml, upaloval k jevišti. Možná to tak bylo dobře a asi bych se měl stáhnout zpátky za bar, ale já byl zvědavý, jak to všechno dopadne. Mary by mě uškrtila, kdybych jí řekl, že jsem v tom nejlepším odešel. Firmin už stál na jevišti a hlasitě si odkašlal, aby mu diváci věnovali pozornost. Zdál se daleko víc rozčilený než vykolejený.

V odpověď Firminovi přišlo naštvané bručení a já se zvedl spolu s diváky, kteří plánovali neplánovanou přestávku strávit v baru. Rychle jsem doběhl za bar. Mary už zase vysedávala na své rozkládací židli a zvědavě ke mně zvedla pohled. Vysvětlil jsem jí celou situaci, ale to už jsme oba stáli za barem připravení na nabručené diváky. Mary plnila jejich požadavky s přívětivým úsměvem. Oči jí svítily nadšením.

*

Zbytek představení odehrála Christine, přesně podle Fantomových instrukcí. Ani jeden z nás to bohužel neviděl, protože chodbou celou dobu pobíhali nějací lidé, údajně Carlottini zaměstnanci. Nebylo by dobré, kdyby některý z nás opustil bar.

Ani si nedovedete představit, jak strašně rád jsem byl, když představení konečně skončilo a já směl jít domů. Loudal jsem se tmou, zatímco jsem uvažoval, jaká asi byla Christine v hlavní roli. Jestli jsem chtěl něco skutečně vidět, pak to byla právě tato část, která mi bohužel byla zapovězená. Čím blíž jsem byl domovu, tím víc jsem zrychloval a myšlenky se utlumovaly.

Dorazil jsem příjezdovou cestu k domu, když v tom jsem si všimnul osoby, která seděla v trávníku vedle svého stroje.

„Neberu drogy, nepiju, nekouřím. Myslím, že znáš můj názor na tyhle aktivity. To ty jsi tu ten, který kouřil už ve třinácti. Ne já. Tome, tak strašně rád bych ti všechno řekl, ale prostě nemůžu,“ zašeptal. Jeho hlas zněl zlomeně, i když ke mně sotva doléhal.

„Bill je zpátky,“ houknul jsem na ni a bez dalšího slova odešel do pokoje. Najde si ho, pokud Bill zase někam nezdrhne. Nevěřil jsem mu ani slovo, ale nejvíc mě mrzelo, že on nevěří mně. Vždycky jsme si říkali naprosto všechno, tak kam se to ksakru podělo?

Zalezl jsem do svého pokoje a zlostně sebou plácl na postel. Už zase jsem měl sto chutí něco rozbít, ale nerad bych likvidoval svůj majetek. Byl jsem si stoprocentně jistý, že kdybych znal Billovy přátele, rozmlátil bych jim držky za to, jak mi změnili brášku. Jenže Billovy přátele prostě nikdo nezná, takže bych si musel najmout nějaké soukromé očko, aby mi to zjistil.

Popadl jsem polštář a zabořil do něj pěst. Pak znovu a znovu… A ještě jednou. Přestal jsem, až když se ozvalo ťukání na dveře.

autor: Helie