Zeiten ändern dich 6.

Zpomalím, odhodím tašku do rohu s výdechem a dosednu na jednu ze židlí. Jsou tři minuty po sedmé. Dneska ráno mám vážně hlad jako vlk, což je překvapením jak pro mě, tak i pro můj žaludek, hlasitě protestuje. Napiju se mléka a zakousnu se do máslového croissantu. S každým polknutím mě pomalu opouští rozmrzelost. A nakonec měl Gordon pravdu, máme vlastně ještě dost času. O kom se mluvívá… Nelly už oblečená a usměvavá dosedne na židli proti mně.
„To si stihnul ty?“ koukne na mě. Zavrtím hlavou už se značným úsměvem.
„Jé tatí,“ vypískne a obdaruje Gordona sluníčkovským úsměvem.
„Díky,“ pronesu s plnou pusou.
„Aspoň že snídáš,“ mrkne Gordon. No jo, prostě mi není vždy dopřána chuť k jídlu.
„Kolik času máš?“ vzhlédnu opět ke Gordonovi.
„Myslím, že bude stačit, když dorazím do osmi.“
„Nemusíš to dělat kvůli mně.“
„To je moje starost, hm?“ řekne klidně.

Po chvilce kouknu na hodiny, na kterých se už ručičky nebezpečně doploužily až ke čtvrt na osm.
„Měli bysme vyrazit, pokud nemáš v plánu jet jako Schumacher.“
„Melancholiku. Dobře, vyrazíme pod podmínkou, že si vezmeš svačinu,“ vydírá mě se spokojeným úsměvem. Ušklíbnu se a vydechnu.
„Platí. Sem s ní, než si vymyslíš další pravidla.“
Vítězně dojde na linku pro naplněný sáček. Naplněný snad víc, než jeho obsah snese. Zatvářím se trošku trpitelsky, ale to už mi Gordon sáček podává. Bezva! Doufám, že mi bude volat každou přestávku, co všechno už jsem snědl, což znamená, že budu muset prohlédnout obsah, než celý sáček netknutý skončí někde v koši, nebo ho daruju někomu ze třídy. Připadám si, jako když jsem věkově ještě menší než Nelly. Ta už je ostatně připravená k odjezdu dřív, než stačím svačinu nacpat už do tak dost přeplněné tašky.

Když dojedeme do Magdeburku, přesvědčím Gordona, že já do školy půjdu sám.
„To není můj plán. Uvidíme,“ napůl svolí.
„Nic se nezmění, jestli tam budeš se mnou, spíše naopak.“
„Ok, ale jakmile se tě dotknou, platí, že to tady ukončíme, hm?“
Lehce přikývnu a otočím se na Nelly. Ta se spokojeným výrazem kouká z okýnka.
„Nelly, nevadilo by ti jít do první třídy ve Wolmirstedtu?“
„Tam půjde i Sára a Klárka, protože se tam stěhujou. Mě by to nevadilo,“ řekne po chvilce mlčení. „A proč?“ stočí pohled z okýnka na mě.
„Vysvětlíme ti to jo, až bude víc času,“ předežene mě Gordon s odpovědí, protože už zastavuje u školky.
„Mám ji odpoledne vyzvednout?“ optám se, než vystoupím.
„Kdy končíš?“
„Ve tři.“
„Zavolám ti do té doby, ale myslím, že ji spíš vyzvednu já.“
„Dobře.“

Vystoupíme z auta všichni, jen pomůžu Nelly otevřít dveře a zjistím, že to měl Gordon vážně vypočítaný, protože je pár minut po půl osmé. Rozhodnu se proto s nimi dojít ještě do školky. Když se s Nelly rozloučíme, vyjdeme ven s neodbytnou myšlenkou Gordona.
„Vážně se mnou ke škole nechoď.“
Gordon se nadechne.

„Tvrdohlavost z tebe nedostanu. Každopádně dohoda je stejná, a po škole tě vyzvednu, to taky platí.“
„Ok, ve tři před školou,“ souhlasím, ale nevím, zda dělám dobře. Zadívá se na mě, než nastoupí zpátky do auta.
„Tak se měj.“
Lehce jen na pozdrav mávnu rukou a vydám se ke škole. Ještě stále mám čtvrt hodiny a nevím, zda je dobrý tam chodit takhle s předčasem, zvlášť pak ještě k tomu, když školu otvírají za pět osm. Dosednu na jednu volnou lavičku a snažím se být neviditelným.

„Ahoj, Bille,“ s úsměvem ke mně dosedne Mark.
„Ahoj,“ pousměju se. Mark, kluk, který i přese všechny rozdíly, kvůli kterým se stávám nenáviděn okolím, se mnou soucítí a k mému překvapení se on se mnou dal do řeči. Bylo to tak před rokem a půl, když mě gang napadl a on jediný se mě zastal. Ředitelnu už jsme v té době dávno oba vzdali, takže mi jen pomohl na záchody, abych si omyl rány. I když je o rok starší a taky poznal sílu gangu, myslím, že si rozumíme i přes to, že o sobě skoro nic nevíme. Byla to prostě jen spontánní záchrana a spontánní kamarádství, jestli to tak lze nazvat. Jediný rozdíl, kterého si jsem vědom, je takový, že on se gangu postavil, já nemám sílu. A vlastní jakýsi útulek pro psy, což je můj ráj. Znám ho ale téměř jen z vyprávění.

„Jaký byl víkend?“
„Byl úžasnej. Vzali jsme Nelly do aquaparku kvůli dnu dětí, měli tak skvělý stanoviště. Strašně si to užila. Vrátil bych se, abych nemusel sedět tady. A co ty a víkend?“
„To věřím. Já jsem zas provětrával naše malé štěně. Dostali jsme ho ve čtvrtek. V pátek jsem proto nešel do školy. Mělo by být ještě u mámy, tak jsem ho musel krmit já. Omluvenku si stejně napíšu sám, tak jsem se o něho aspoň postaral. Je strašně krásný. Měl bych ti ho ukázat. Mohl by si vzít sestru.“
„Vlastně proč ne…,“ pousměju se souhlasně, ale větu mi přeruší jiný hlas, který je velmi blízko, a to za mými zády.
„Trümper, a já si říkal, proč mi ta snídaně nechutná. Bez něho. Víkend byl tak dlouhej.“
„Listing, vypadni,“ ozve se Mark. Přísně se na Marka podívám, nechci, aby mě bránil, nemá to cenu. Už cítím Georgovu ruku na mém krku, ale do toho se ozve skřípění gum a vypínání hlasité hudby. Všichni se otočí za tím zvukem. To zastaví i Georga, a tak jen odstrčí prudce mou hlavu a vydá se za tím zvukem, jako dost lidí stojící před školou. Až teprve když Georg odejde, dovolím si pozvednout hlavu. Naskytne se mi pohled na auto, které patří jen jedinému řidiči. A to Kaulitzovi, který frajersky vystoupí a ignorantně projde davem lidí, kteří chválí jeho auto a jen kývne na členy svého gangu.

„Super! Málem bych zapomněl, co je dneska za datum. Osmnáctka na krku, tatínek měl přebytečný konto?“ hvízdne Georg a hned za ním se hrne Gustav.
„R8? Tatínek má ale vkus,“ uznale protáhne Gustav.
„Kde je Andy?“ ledabyle se Tom optá, asi mu chybí jeho názor. Pohlédnu na Marka, zírajíc na auto, a pak prudce stočím hlavu na vchod školy, do kterého pomalu začínají vcházet lidi.
„Půjdu,“ pokynu hlavou ke vchodu. Mark jako by se právě probral prudce vstane mlčky, jen očima naznačí, že je to dobrý nápad a vydá se ke škole. Vstanu k odchodu taky, pootočím se k lavičce, abych sbalil svůj batoh, ale když se otočím zpět, střetne se můj pohled s Tomovým. Nestojí ode mě ani metr.
„Tohle je teprve dárek,“ pevně mě uchopí za bradu. Ucuknu.
„My jsme vlastně neskončili, viď Trümper?“ pobaveně se usměje Georg, a už se chystá ke mě, ale Tom rychle napřáhne ruku, aby ho zastavil.
„Tohle je můj den,“ řekne, aniž by ze mě spustil pohled.
„No jasně,“ řekne Georg napůl naštvaně a napůl jako poklona před bohem.
„Nikdo se ho nedotkne! Osobně se o to postarám,“ mírně se ušklíbne, zkoumavě projede pohledem mou osobu a pak jen kývne hlavou na odchod.
„A zapomeň, Trümper, že se v tomhle někdy svezeš,“ nezapomene si dodat Gustav, naznačujíc na auto, než mi zmizí z dohledu.

Po předlouhých dvou minutách, vypadajících jako věčnost, se konečně nadechnu a jen stěží zadržuju slzy. Jasně, mé očekávání se vyplnilo, tohle nikdy nepřestane! Jak naivní člověk občas může být. Mark se najednou objeví zas zpátky přede mnou.
„Jsi v pohodě? Promiň, šel jsem rovnou, myslel jsem, že jdeš za mnou, a když sjem se otočil, už ty kreténi odcházeli od tebe.“
Lehce přikývnu, a s rychlým bušením srdce se tentokrát skutečně vydám do školy.
„Ok, uvidíme se o přestávce,“ rozloučí se se mnou. Vzpomenu si na sáček se svačinou od Gordona. „Eh Marku? Nechtěl bys mě zachránit?“
„Copak?“
„Potřeboval bych se zbavit svačiny, a zároveň mi je líto ji jen tak vyhodit.“
„Co blázníš? Proč nechceš jíst?“
„Prosím,“ naléhavě na něho kouknu.
„Ok, tak jí sem dej,“ povolí Mark a protočí očima.
„Děkuju,“ maličko se usměju a on mě napodobí.
„Tak teda zatím,“ mávne na pozdrav sáčkem a vydá se směr jeho třída.
S výdechem zalezu do dveří a vydám se ke svému místu. Bohužel jsem se ještě nestal neviditelným.
„Napadlo mě, jmenuješ se vlastně Bill, že?“ s úsměvem dosedne Tom na mou lavici.

autor: Mintam