Only one 2.

autor: Iwča

Bylo samozřejmé, že se Bill okamžitě odtáhnul, šokovaně na svého pána koukal.

„Bille… pojď sem,“ podíval se na něj Tom znovu. Bill zakroutil hlavou.

„P-pane… prosím… j-já… prosím, nechte mě j-jít… vám uklidit, ale nedělejte tohle. Prosím,“ černovlásek věděl, že tohle by si k pánovi dovolit neměl, prostě ho měl na slovo poslouchat a nechat ho, aby udělal to, co chtěl.

„Proč? Nelíbím se ti, Bille?“ Bill zrudnul. Možná neměl chodit hledat práci sem…

„A-ano, pane. J-jste velice pohledný…,“ zamumlal stydlivě, pohled sklopený dolů.

„Tak co je za problém? Proč tě nemůžu políbit?“

„Můžu už jít? Prosím.“

„Ne, Bille. Chci, abys mi to řekl. Já ti přece nic neudělám. Já vím, že je… tohle nezákonné a že v očích Boha je to nepřípustné ještě víc, ale… jeden polibek? Jen jeden,“ Tom na to dokonalé stvoření upřeně koukal, přitáhl si ho zase o kousek blíž.

„Já nemůžu. Ne-nemůžu s nikým… nic… dělat. Bez lásky…,“ Bill znovu zakroutil hlavou.

„Aha. Takže… když se do mě zamiluješ, tak potom tě budu moci políbit?“

Černovlásek přikývnul, i když samozřejmě nevěřil, že by se někdy mohl zamilovat do muže. Byl to hřích.

„Dobře… dobře. Tak jdi. A ráno ať tu v osm jsi, se snídaní, jasné? Anika ví, co rád snídám.“

„Ano, pane,“ Bill co nejrychleji vylezl z vany a obléknul se, aby ho už pán nemohl více okukovat, i když už zřejmě viděl všechno, a utekl k sobě do pokoje.

*

Tím to vlastně začalo. Tím, že mě odmítl. Pochopil jsem to, bez lásky mě prostě nechce. Takže jsem ho musel nějak oslnit, aby se do mě zamiloval. To bylo to jediné, co mě od té chvíle zajímalo. Musel jsem ho samozřejmě nejdřív poznat, což se mi povedlo už po dvou týdnech. Vždycky ráno, když mi donesl snídani, jsem se o něm dozvěděl jednu další maličkost. Byla to taková naše hra. Miloval modré růže, oříšky, čokoládu, pomeranče, večeře při svíčkách; ale venku, nikoli vevnitř; nikdy neměl víno, nikdy se s nikým ani nelíbal a dalších milion věcí. A já je všechny pomalu shromažďoval, abych ho mohl oslnit. Připadal jsem si jako nějaký mladík, přitom mi bylo o deset let víc než jemu. Ale to mě nezajímalo. Ani věk, ani naše pohlaví, ani církev, ani moje žena. Vůbec nic. Jen on. A on se začínal zajímat o mě.

*

„Thomasi?“ Clariss vešla do pokoje svého chotě. Už se ani nevídali, Tom pořád jen pracoval a ona seděla a vyšívala nebo malovala nebo cokoliv jiného. Mohla dělat úplně všechno, co chtěla. Ale to, co chtěla nejvíc, bohužel ne. Být se svým manželem.

„Clariss, pracuju,“ zamumlal Tom okamžitě, jak jeho žena vešla do pokoje.

„Ano, já vím. Pracujete pořád… Co se děje? Proč si mě vůbec nevšímáte? Udělala jsem něco špatně?“

„Ne,“ Tom zavrčel. Tohle nesnášel… nemohl jí říct, co se děje, ale tohle k ní bylo tak strašně nefér. Zasloužila by si vědět pravdu, ale tu se nedozví nikdy.

„Mohu dnes spát s vámi, tady?“

„Clariss…,“ unaveně si promnul čelo. Na dnešek měl doopravdy úplně jiné plány. „Dobře,“ kývnul nakonec. Dokud to byla jeho manželka, měla by s ním sdílet i manželské lože. I když tu skoro nespala, už kvůli Billovým budíčkům.

„Děkuji, pane,“ lehce se poklonila a zavolala svou služku, aby jí pomohla se převléknout ze šatů do věcí na spaní. Tom se zatím vrátil k papírování.

Mít tak rozlehlé panství vážně nebylo jen tak. Trvalo to snad ještě hodinu, než všechno dodělal. Pak se konečně převléknul a podíval se na postel, na které už ležela jeho žena. Došel tam a lehl si vedle ní, co nejdál a otočil se zády. Její ruce okamžitě začaly bloudit po jeho bocích a břichu. Musel se vážně držet, aby znechuceně nevydechl. Nenáviděl takové doteky od žen… Ale neřekl nic. Dnes byla ta noc, kdy měl splnit svoje manželské povinnosti a věděl to. Prostě zatnul zuby a udělal to. Když usínali nazí vedle sebe, nedokázal myslet na nic jiného než na ráno, až jsem přijde Bill a tohle uvidí.

*

Zvláštní, že? Miloval jsem, když jsem otevřel oči a viděl jeho úsměv, který se každým dnem zvětšoval. Bože, miloval jsem jeho. A věděl jsem, že on mě taky začíná mít rád. Ale potom, co u mě Clarissa zůstala spát… tak nějak jsem věděl, že jeho úsměv příští ráno neuvidím. A bohužel, měl jsem pravdu…

*

Ráno Toma probudilo ostré světlo do očí. Někdo roztáhl závěsy. Zamrkal a podíval se k oknu. Byl to on. Samozřejmě, že byl.

„Bille…,“ hned se rozzářil. On byl mnohem lepší a zářivější než to sluníčko, které svítilo do pokoje.

„Dobré ráno, pane. Paní…,“ uklonil se a položil na postel tác se snídaní. Ani se na Toma nepodíval. Okamžitě zmizel a po chvíli se objevil s druhým tácem i pro paní.

„Bille?“ zkusil to ještě jednou, ale Bill nic neřekl a znovu odešel z pokoje. Tentokrát už se nevrátil. Tom shodil tác rozčileně na zem a zvedl se z postele, okamžitě se oblékl, jen do županu, a běžel za Billem. Musel mu to vysvětlit. Možná ani nebylo co, ale on musel vědět, že se na něj nezlobí… Nechal svou ženu nechápavě koukat na dveře otevřené dokořán.

*

Nemyslel jsem. Nemyslel jsem na Clarrisu, na nic, co se netýkalo Billa. Viděl jsem, že se v jeho očích něco zlomilo. Ten malý plamínek, který jsem v něm postupně probudil… zmizel. Byl to zase ten neznámý mladík, který přišel žádat o práci. Už to ani nemohlo být horší. On mě vážně měl rád a já dovolil svojí ženě všechno zničit… Musel jsem mu to vysvětlit, říct mu, že tak to chodí. Že jednou za čas prostě musím udělat svojí ženě radost, že to k manželství patří. Samozřejmě, že to věděl, ale já ho podvedl a na to jsem neměl právo. Nemohl jsem obětovat tolik času na to, aby ho nějaká ženská prostě znovu odtrhla a hodila ho za propast, která mezi námi byla na začátku. Já ho potřeboval. Potřeboval jsem, aby on potřeboval mě.

autor: Iwča