Zeiten ändern dich 7.

Všimnu si, že Gustav s Georgem nejsou ve své třídě, nýbrž u nás, a že díky přítomnosti celého gangu je třída poloprázdná.

„Trümper, to byla otázka!“ tvrdě mě Georg stojící vedle Toma přitlačí k opěradlu židle a neohrabaně mi za bradu pozvedne hlavu tak, abych koukal přímo na něho. Probodávám ho nenávistivě pohledem, a on pohled opětuje do doby, než vejde Andreas se zvoněním do třídy.
„Hej, Kaulitz, kterej jinej vůl by si mohl dát na espézetku svý iniciály, že?“ vejde se smíchem. Georg uhne pohledem a Tom seskočí z lavice. Okamžitě se na jeho tváři vytvoří pyšný úsměv. Georg se však ještě stihne otočit.
„Zkus být někdy takhle milej jako on.“
„To radši chcípnu,“ tiše pronesu. Tom mě sjede pohledem a dál se věnuje Andreasovi.
„Neříkej dlouho!“ procedí mezi zuby Gustav, k čemuž Georg jen přikývne, oba si plácnou s Tomem a zmizí ze třídy.
„Líbí?“ směje se už i Tom.
„Si piš. Mám pro tebe taky překvápko, ale musíš si počkat až po škole, zlato,“ poslední slovo pronese s náležitostí a usedne na své místo.

Už mi to štve! Pokud jsem dobře pochopil, musí mít Kaulitz narozeniny. A to se neobejde jen tak. Taky bych mu nejradši srdečně popřál, s flusnutím do tváře! Proč se jim taky nedokážu postavit? Kde vzal Mark tu odvahu? Co dělám špatně, že vyčnívám z davu? V hlavě mi hraje Gordonův hlas: „Pokud se tě jen dotknou, ukončíme to.“

Když se konečně třída zas naplní, ačkoliv už je po zvonění, započne hodina matematiky. Ne, že bych v matematice byl silný, ale dneska mi to obzvláště nemyslí. Zírám do sešitu na písmena a čísla různě lomená v závorkách, a jsem z toho silně zoufalý. Pozvednu pohled do třídy, ale okamžitě mi dojde, že jsem to neudělal proto, že by mě to napadlo, ale protože mě popohnala intuice. Když totiž zvednu pohled, ihned se střetnu s pohledem Kaulitze! Pod přimhouřenými víčky mě nestydatě pozorují ty dvě hnědé oči a propalují do mého těla díru. Díru, která mi nahání strach. Proč na mě takhle zírá? Řekl bych až zamyšleně a upřímně? Upřímně, jak jinak, pokud totiž má něco v plánu mi provést, myslí to vždy jen upřímně! Najednou ale jeho pohled, jako by ustupoval, sklopí se k zemi a pak se jen zamyšleně stočí zpátky k jeho sešitu.

Srdce cítím až v krku, a jestli se hned teď okamžitě alespoň jednou nenadechnu, skončí dnešek zle. Což asi skončí i tak. Raději vrátím svůj pohled taky na sešit, ale myslím, že teď už nestvořím absolutně nic. Zoufale povzdechnu a hlavu položím na ruce složené na lavici. Pohled zabořený do sešitu. Z toho mě ale zase posadí Sinika, sedící přede mnou, která mě upozorní na papírek, který mi položila na lavici. Papírek si vezmu s očekáváním, že tam bude opět pozvánka na nějakou akci, pod kterou se ten, kdo se bude chtít účastnit, podepíše. S touhle myšlenkou mám chuť papírek vůbec neotvírat, a hned poslat dál. Když ale papírek otevřu, maličko nechápavě na něj zůstanu koukat. Je tam podrobně vypsané řešení celého příkladu, včetně výsledku. Se zamyšlenou tváří zaklepu Sinice na rameno.

„Od koho je to?“ optám se, jen co se otočí. Pokrčí rameny.
„A nemám to náhodou poslat po třídě?“ nedochází mi pořád, kdo by zrovna mně posílal tohle. Sinika se pousměje.
„Nevím, od koho je, ale rozhodně vím, že byl jen a jen pro tebe.“
Porozhlédnu se po třídě, protože většinou sám autor kontroluje, zda dopis byl správně doručen adresátovi, jenomže tady všichni mají hlavy skloněné nad svým sešitem a nikdo se nedívá mým směrem, až na…
„Bille? Nevíte si rady, že si necháváte radit od jiných?“
Prudce se opřu zpět do židle a tiše se modlím, jen ať to po mně nechce vypočítat.
„Ne… já… jen jsem…,“ nevím co vykoktat, ale ona je rychlejší.
„Pokud nepotřebujete radu, pak jste to určitě bez problémů vypočítal, a proto nám to můžete jít ukázat na tabuli. Klidně se sešitem,“ tváří se kupodivu mírumilovně.

Vím, že teď už mě nic nezachrání. Seberu sešit, po chvilce váhaní nepozorovaně sbalím sebou i papírek a dojdu k tabuli. Vezmu do ruky fix, papírek přiložím šikovně na sešit a začnu s opisováním. Když to, ačkoliv s černým svědomím, dopíšu, obrátím se na profesorku. Ta jen zavrtí hlavou s pousmáním.
„Bravo, Bille, doufám, že vám alespoň ten opsaný postup z toho návodu trošku zaleze do hlavy, abyste to příště zvládl sám. Jinak, Tome, příště, prosím vás, si nechte své znalosti matematiky pro sebe a nerozesílejte návody. Můžete se domluvit s Billem na doučování, ale tímhle způsobem ne. Děkuju. A Bille, dám vám výjimečně trojku, alespoň za snahu. Sednout.“

Nevím, jestli tomu, co jsem slyšel, smím uvěřit. Cítím jen, jak se mi rozklepou ruce. Vydám se zpět na své místo s myšlenkou jen na jedno: kdybych věděl, od koho je ten návod, nechám si raději dát pětku. Nejde o to, že mi to pomohlo, jde jedině o to, že pokud mi Kaulitz pomohl, bude chtít nějakou službu i po mně. A ne ledajakou službu, tím jsem si jist. Do háje! Bojím se na něho podívat, ale přeci jen mi to nedá a na vteřinu pohled zvednu. Jediný, s čím se setkám, je Andreas zírající a šťouchající do Toma. Dost rozrušeně dosednu na židli a neustále držím sešit v ruce. Pohledem sjedu pod lavici na sešit a k němu přitisknutý prstem papírek. Mělo mi to dojít hned, nikdo jiný tady nemá takovýhle rukopis! Nikdo jiný by mi neposlal celý postup, aniž by nechtěl, aby z toho taky nedostal něco on sám. Proč jsem nepřemýšlel dřív, než…! Na druhé straně ale cítím cosi, co ve mně vyvolává i dobrý pocit. Nedokážu to popsat, ale jsem si jist, že přesně tenhle pocit jsem cítil už v pátek, když mě Tom nechal jít. Anebo to dobrý pocit není a jen si to namlouvám…

Po matematice si opřu nohy o kraj židle, pevně je objemu a položím si hlavu na kolena. Dobrý pocit sice zmizel, ale naděje umírá poslední.
„Naval to sem,“ vybalí na mě Andreas, hned co dojde k mé lavici. Zamrkám a nejdříve zoufale tápu, co chce, ale pak nějak intuitivně k němu blíž odsunu sešit s matematikou, na kterém stále leží tahák od Toma. Andreas to vezme do ruky a pohledem to sjede z obou stran.
„Tady si ze mě někdo dělá prdel!“ pobaveně řekne směrem k Tomovi, ten ale nijak nereaguje. Papírek mi vletí do obličeje, když ho Andreas trochu neokázalým způsobem vrací.
„To si nezvykej, Trümper. Ode dneška má utrum! Zakážu mu to.“ Otočí se na patě před mou lavicí. Znechuceně vstanu a vydám se ze třídy pryč, doufajíc, že si toho ani jeden nevšimne, ale při vycházení slyším Andrease.
„Přece bys z toho neplakal…? Já to nemyslel tak rázně s tím slovem utrum!“ se smíchem za mnou křičí. Chvilku mám nutkání se zastavit, ale neudělám to. Až když cítím chlad chodby, teprve pak vydechnu a zastavím se. Nevydrží mi to ale dlouho, protože než se naděju, už zvoní na němčinu. Profesor ale zatím nejde, a tak usoudím, že do třídy pospíchat nemusím. Není kvůli čemu.

Velké přestávky nesnáším už jen z důvodu, že mají strašně volného času. Strašně volného času na to, abych já neměl čas se vyhnout gangu. A druhý důvod: všichni kolem vytahují jídlo a ze všech těch pachů je mi vždycky dost nevolno. V tomhle počasí je ale výhodou většinou, že všichni vypadnou ven, až na pár jedinců. A až na mě. Dojdu do místnosti se starými automaty, kde skoro nikdo nikdy nejí. Dost neútulné místo na to, aby tady jídlo chutnalo. Mně to ovšem vyhovuje: žádní lidé, žádné jídlo. Dosednu na jednu starou pomalovanou pohovku z napodobeniny kůže, opřu hlavu dozadu a zavřu oči. Cítím pokles, jak ke mně někdo dosedne. Bleskově oči otevřu, když ale spatřím Marka, s výdechem se zas vrátím do původní polohy.

„Čtvrt dne ve škole za námi. Jak to dnes vypadá?“
„Tom mi poslal o matiku tahák,“ vyslovím jako bez ducha.
„Tom?“
„Průša ho na to upozornila, a on ani nepípnul. Poslal mi tahák. Mně!“
„Takže myslíš, že to vypadá zle? Mě to nepřijde, říkáš mu Tom.“
„Nedovolí mi použít tahák jen tak, aby za to něco nechtěl,“ zavrtím hlavou a pak oči otevřu. Mark mě pozoruje. „Neříkám mu Tom, prostě jen teď jsem řekl Tom. Nechme toho!“ zašklebím se.
„A kromě toho?“
Nejdříve přemýšlím, proč se mě tak hloupě ptá, ale rozhodnu se mu vyhovět.

„Odejdu z téhle školy.“ To trochu Marka umlčí, ale když se na něj podívám, jen chápavě kývne hlavou.
„Takže, po dvou letech konečně moudrá věc?“
„Ach Marku,“ zasténám a sjedu ho přísně pohledem.
„Já vím, já vím. Jen… mrzí mě to, ale bude to pro tebe lepší.“
„Snad ano.“

Mark vytáhne sáček s mou svačinou a strčí mi alespoň jablko.
„Vážně nechci jíst,“ zaprotestuju.
„Aspoň něco. V nové etapě života dostaneš zas chuť k jídlu, uvidíš. Připrav se,“ pousměje se. Vydechnu, jablko si vezmu a zakousnu se do něj.
„Promiň,“ špitnu.
„Bille, můžeš mu říkat třeba Romeo, a víš, že jsem ti i sám už říkal, že by bylo dobré zmizet… všechno je jen tvůj život a nehodí se říkat věty typu říkal jsem ti to. Jen ta doba s tebou, všechno to, že si přeju mít mladšího bráchu, na kterého bych dával pozor a radil mu, to všechno jsi mi splnil a pak přijdeš: odejdu z téhle školy. Jen snad hodně štěstí.“
„Fakt jsem si tě oblíbil,“ usměju se.

„Marku, můžeš na chvíli? Ahoj Bille,“ s úsměvem se ozve u dveří Erika.
„Ahoj,“ úsměv jí opětuju.
Mark mi tvrdí něco o spolužačce, ale mně je jasný, že tohle není jen spolužačka, už jen podle způsobu, jakým na ni kouká. Hodí po mně omluvný pohled a už s Erikou mizí na chodbě. Zadívám se na nakousané jablko v mé ruce a rozhodnu se s ním trefit do koše. Na první pokus!
S úsměvem vstanu a vydám se do třídy. Jenomže za obrovským oknem na konci chodby zahlédnu průvod dětí a domyslím si, že je to asi školka na procházce, proto se rozhodnu jít až k oknu se podívat, zda zahlédnu Nelly. Ovšem osudnými se mi stanou čtyři schůdky při sestupu na plac před oknem. Jak se snažím být u okna co nejrychleji, aby mi průvod nezmizel za rohem, uklouznu na předposledním schodě a slítnu na zadek.
„Au!“ tiše vydechnu. Rychle zvednu pohled, zda mě nikdo neviděl, a krátce na to se zvednu ze země celý.
„Ona ti neuteče.“

autor: Mintam