Nevědět

autor: Luciianka

Můj život je jako karneval.

S tím rozdílem, že po karnevale se masky sundávají. Mně ovšem zůstává.

Ta pomyslná maska, za kterou schovávám smutek, zlobu a své trápení. Ale navedl jsi mě k tomu ty. Nesmím ukázat svoje city k tobě, protože ty mi je už nikdy neoplatíš. Nepochopíš, co pro mě znamenáš.

Jsi život, co žiju.

Láska, co mě doprovází. Tahle slova pro nás už neplatí. Ale ne mojí vinou.

Sedím na posteli, líčení rozmazané, oči červené a prohlížím si naše fotky. Dokumentující dobu štěstí.

Slza za slzou stékají po mé tváři a já se snažím je zadržet. Ukazují mou slabost. To, jak moc jsem tě miloval.

… Proč jsi to udělal? Prosím!

Proč jsi to řekl? Já neudělal chybu. Já byl pořád stejný. Cítil jsem prázdnotu. Připadal jsem si sám, i když jsi byl vedle mě.

Stojím před dveřmi do pokoje. Vidím jako ve filmu vše, co se tady stalo. Láska. To vidím v našich obličejích. Tolik pocitů z nás čiší. To štěstí…

Tvoje doteky, polibky, tělo. Tvoje přítomnost… Moje štěstí.

Stojím tam a po tvářích nové slzy. Chci vědět, kde byla chyba. Chci znát důvod, proč jsem o to všechno přišel.

Pocit odcizení se ti. Toho, že se na mě zlobíš. Prázdnota v duši přichází. Chci vědět proč?! A vzít vše zpátky. Být s tebou.

Jdu ven. Nezajímá mě, že vypadám hrozně. Že by mě asi nikdo nepoznal, budu jedině rád. Obuju se, jen v tričku a kalhotách odcházím ven…

To, co po tobě v domě zůstalo, je tíživé ticho a papír se dvěma slovy na tvojí posteli. Miluju tě!

Prosím! Vrať se dřív, než odejdu úplně…

autor: Luciianka