Phantom of the Opera 18.

Bill:

„Dále!“ ozvalo se zpoza dveří a já tiše se svěšenou hlavou vstoupil do Tomova pokoje. Nemohl jsem ho nechat takhle se mýlit. Nejspíš si myslel, že už pro mě nic neznamená… od té doby, co jsem si našel kamarády. Válel se na posteli, nohy mu volně visely na zem. Neviděl jsem mu do obličeje, protože jej schovával v naducaném polštáři. Stále ještě na sobě měl slavnostnější oblečení než za normální situace.

„Zlobíš se na mě?“ pípnul jsem jeho směrem. Na téhle půdě jsem si nebyl jistý. Všechno, co jsem kdy udělal, bylo kvůli Tomovi. A najednou jsem tu stál a jeho výčitky padaly na moji hlavu jako voda ve sprše. Nemohl jsem se jim nijak bránit, mohl jsem akorát stát a vyslechnout si, jak mě Tom bude osočovat, že beru drogy a podobné věci, kterých bych se v životě nedotkl. Počítal jsem s tím po výstupu, který předvedl venku. Čekal jsem tam na něj, aby mi pomohl s mámou, ale on byl snad daleko větší problém. Máma mě jen objala, byla ráda, že jsem se vrátil. Hubování si prý nechá na ráno, protože je moc unavená.

„Ne, skáču do stropu radostí, nevidíš?“ zavrčel Tom ironicky. Prověsil jsem ramena snad ještě víc a pomalu přicházel blíž k němu. Odsunul jsem nohou stranou nějaké špinavé spodní prádlo na učebnicích proložené měsíc starou svačinou, abych si sedl na koberec na jejich místo. Udivuje mě, že i ten koberec nevypadá jako popelnice. Poslušně jsem na něj dosedl a radši nepřemýšlel, jaké organismy se v něm za ta léta, co tu leží, stihly zabydlet. Chvíli jsem jen tak tiše seděl, a když se nic nedělo, natáhl jsem ruku k Tomově lýtku. Dlouhými nehty jsem mu zaškrábal o riflovinu těsně pod kolenem. Hlasitě vypískl a přetočil se do sedu. Probodával mě pohledem.

„No tak, Tomi! Nebyl jsem doma jedinou noc. I máma to vzala líp než ty. Tak mi prosím odpusť… Neberu drogy, nekouřím, a dokonce ani nepiju. Přísahám! Já a moji přátele… Echrm… skládáme hudbu,“ zamumlal jsem, tentokrát poprvé bez pocitu viny. Vždycky jsem si hrozně vyčítal, že lžu své rodině, i když všechny tyhle pocity ze mě s každou další složenou árií opadaly. Tentokrát jsem nelhal. Jen jsem upravoval pravdu a neříkal všechno.

Tom vykulil oči.

„Skládáte hudbu? Děláš si prdel? Chci něco slyšet!“ zvolal. Po zlosti už nebylo ani památky. To je prostě můj brácha. Skočí vám naprosto na cokoliv, a ještě vás v tom podporuje svojí nadšeností. Občas se sám sebe ptám, kde se v něm ta naivita bere, když jeho slupka působí rádoby drsňácky.

„Nemůžeš něco slyšet, protože… protože to nezáleží na mně. Hlavní z party, David, si nepřeje, abychom něco vypouštěli někam na veřejnost. Je mi to líto. Proto jsem ti o tom nechtěl říkat. Vím, že bys byl akorát zklamaný…“

„Ach jo, to je škoda. Budete hrát někde veřejně? Rád bych tě viděl. Na co vůbec hraješ? Nikdy jsem tě na nic neviděl hrát… Hraješ vůbec na něco? Nebo je jen komanduješ?“ zasmál se Tom a já ho probodl pohledem. No co, tak jsem rád středem pozornosti. Je na tom něco špatného? Každý má přece rád pozornost!

„No… vlastně spíš skládáme pro ostatní, víš? Tady v okolí je spousta menších kapel, které pouze přezpívávají, protože nemají nápady na vlastí texty. A od toho jsme tu my, abychom jim nějaké texty dodali. Ostatní kluci umí hrát na nějaké nástroje. Georg hraje na basovku a Gustav na bubny, David zvládá akustickou kytaru. Já píšu slova!“ nadmul jsem se nadšeně. Abyste chápali… Celou dobu jsem jmenoval kluky, které si pamatuji ze základky. Od té doby jsem je moc neviděl a Tom si je snad nepamatuje. Anebo ať… stejně už dál nebude pátrat.

„Aha… No tak to je fakt škoda. Rád bych si něco poslechl, když už s nimi trávíš tolik času. Mimochodem, nechodil s námi Gustav do třídy? A Georg o třídu výš? Myslím, že si na někoho takového vzpomínám.“

„Jo, tak nějak to asi bude. Nevím. Každopádně chodí na jinou střední, což je docela škoda. Na naší škole je až příliš málo lidí, se kterými by se dalo normálně mluvit.“ Občas mě skutečně mrzí, že se s přáteli ze základní školy nevídáme. Tak nějak na to není čas. Georg a Gustav na základní škole trávili většinu času spolu. Skoro s nikým ze svého okolí se nebavili, ale hodili se, když člověk zapomněl napsat domácí úkol. Tedy spíš Gustav, kterému je údajně dělal Georg. Ale co, vem je čert.

Nastala trapná chvíle mlčení. Tom byl na střední od začátku populární. To já byl ten lůzr, který akorát žil v Tomově stínu. Nikdy mi to nijak extra nevadilo, a teď už jsem s tím smířený úplně. Vždycky jsem měl totiž doma svého hodného brášku, který mi dny plné ústrků a neodmyslitelných urážek vynahrazoval. Ale to už je taky pryč. Teď je to hudba, co odvádí moji pozornost dál od těch zmetků, kteří si říkají moji spolužáci. Tom je stále na vrcholku popularity a nejspíš z něj ani nikdy nespadne. Šťastný to člověk…

Hlasitě zazíval a zakryl si rukou pusu. Vypadal, že kdyby ani jeden z nás nemluvil, za chvíli by se ve spánku zřítil z postele přímo na mě. Ne že by mi to nějak vadilo, ale nějak jsem ještě netoužil umřít… a už vůbec nechci být rozmačkaný vlastním bratrem.

„No, tak já zase půjdu. Ty toho máš evidentně plné zuby. Dobrou noc, Tome.“ Tom jen kývl a nechal mě bez dalšího zdržování odejít. Ještě když jsem zavíral dveře, měl jsem možnost vidět, jak sebou plácnul do peřin.

Jemně jsem zavřel dveře a přešel chodbu k sobě. Až za dveřmi svého pokoje jsem si dovolil úlevně vydechnout. Moje výmluva zabrala, Tom už se o mě nebude dál zajímat. Alespoň ne o mě v téhle podobě. Zamířil jsem k pracovnímu stolu. Přesně, jak jsem čekal… vzkaz byl pryč. Moje hra vycházela a figurky si ani neuvědomovaly, jakou mají roli. Bohužel Tom zřejmě nepřemýšlel, kde se ten dopis vzal v mém pokoji.

Tom:

Byl jsem unavený, to ano, ale něco mi nedovolovalo usnou. Přál jsem si usnout, strašně moc. Všechno se zdálo být konečně v pořádku. Bill šel ze sprchy a prozpěvoval si jako vždycky. Slyšel jsem ho až z jeho pokoje. Takhle večer byl vždycky hlučný. Zpíval si ve sprše, a ani když z ní vyšel, nepřešlo ho to. Občas to bylo fajn. I tentokrát. Melodii jsem znal, dokonce i slova jsem už někde slyšel.

„…but please promise me, that sometimes you will think of me…“ dozpíval Bill. Chvíli jsem tak přemýšlel, odkud bych písničku mohl znát.

…a pak mi to došlo.

autor: Helie