Zeiten ändern dich 8.

Trhnu sebou. Přísahal bych, že nikdo v mém okolí nebyl! Ale nemusím vyhledávat tu určitou osobu, která se stará o mě a mou Nelly, abych nevěděl předem podle hlasu, kdo to je. Podívám se na Toma opřeného o zábradlí nad schody. Přísahám, že bych si ho všimnul, kdyby tam stál předtím. Nějak se mi slova zadrhnou v krku, i když bych strašně chtěl něco říct. Místo toho tady stojím jako trubka a zírám na Kaulitze, který s tím svým známým úsměvem zírá na mě.

„Teda pokud nezůstaneš stát na místě, abys jí dal náskok,“ pokrčí ledabyle rameny, zatočí s klíčky od auta na prstě a vydá se směrem ode mě. To je snad podruhé, kdy se mě ani nedotkl. Ztěžka polknu a zamrkám, stále zírající na Kaulitze mizejícího v naší třídě. Jako na povel se na patě otočím, a konečně se vydám k oknu, stále vyděšen tou situací. Když ale mezi všemi těmi dětskými hlavičkami zahlédnu blonďaté vlásky vlající všude, donutím se k úsměvu. Úplně jsem jí z toho zaspání zapomněl vlasy svázat. Složím ruce na prsou a pozoruju ten dav mizící za hranicí mého výhledu. Z toho mě ale probere zvonek chrčící po celé budově. Ještě ne, ještě nechci jít zas do té neútulné třídy plné lidí. Lidí, kteří po mně divně koukají. Vejdu, a aniž bych vzhlédl, dojdu ke svému místu.

„Hele, Trümper, tak jsme si říkali, že nakonec by tě Tom i svezl… pod podmínkou, že bys mu neumazal vnitřek vlastní krví. A nejenom proto, že by ses nesvezl v klidu, ale taky zčásti, že se obáváme, že míváš menzes jako obyč holka, že? No jo, i holky mívají své dny,“ baví se tou nechutností Gustav a já jen stále se skloněnou hlavou a s neklidným dechem doufám, že ho to brzo přejde.
„Jedinej, kdo se tu nesveze ,jseš Gustave ty, tak zavři klapačku. Nejsem taxík, abych někoho vozil,“ chladně vyrukuje Tom.
„Vidíš, Trümper, nakonec bude chtít vozit jen tebe,“ směje se Georg.
„Tak za prvý, nebudu opakovat, že v tom autě si povezu zadek jenom já. Za druhý,“ periferním viděním shlédnu, že Tom vstal a vydal se k mé lavici, „jmenuje se Bill, a za třetí,“ dojde až ke mě a s jemným úsměvem mi jen prstem za bradu pozvedne hlavu, „by se mnou určitě nikdy nechtěl jet,“ dodá už jen ledabylým tónem. Ztěžka polknu a po chvilce hlavou ucuknu, když strhnu pohled z něho.
„Nebo?“ objeví se za Tomem Andreas a začne si mě prohlížet. „Ptám se, Trümper, nebo?!“ pevně se opře do mé lavice, která se s tvrdým nárazem zabrzdí o mé tělo, které nemá sílu se bránit.
„Ne, nechtěl bych s ním nikdy jet!“ špitnu. Andreas se pousměje, když do třídy konečně dojde profesorka. S lehkým výdechem lavici krapet šoupnu, a když mi pouhé vydechnutí nestačí, dojde mi, že skoro po celou dobu jejich blízkosti jsem nedýchal.

„Schäfer, Listing, co vy tady pohledáváte? Máte už dávno být na hodině. Na své hodině!“ s přísným výrazem sjede ty dva.
„Však my bychom odešli dřív, kdyby se neprotáhla tady školní rozjezdová oslava narozenin toho plnoletého chlapce,“ rádoby hrdě poplácá Gustav Toma po rameni, a vteřinu na to už s Georgem vypadnou ze třídy. Stihnu si všimnout, že Tom protočil oči, než zas sklopím svůj zrak do lavice. Mám pocit, jako bych měl zlomená všechna žebra. Lehce si osahám část těla, do které před chvílí lavice narazila, a s lehkým syknutím přivřu oči. Bože můj, jak jsem mohl Gordonovi říct, že tady chci poslední měsíc zůstat?!

Po půl třetí vylezu ze třídy jako jeden z posledních a vydám se pomalu dolů se přezout a připravit na to, že do tří se musím někde ukrýt, abych unikl gangu, než přijede Gordon. Nechci do toho všeho zatahovat Gordona ještě víc. Jenže než stihnu myšlenku dovést do konce, ucítím, že se mi za pomoci druhého člověka podlomí nohy a já dopadnu na zem s tvrdým nárazem hlavy o stěnu. Na sekundu se mi zatmí před očima, ale když prozřu, dojde mi, že bych i klidně snesl tu nevědomost, než tenhle stereotypní výraz těch blbečků. Kdo jiný. Zamrkám, abych snad odehnal bolest hlavy, ale bez výsledku, a opatrně se rukou dotknu hlavy. Když vrátím dlaň, abych se podíval, splní se moje očekávání. Krev. Super. Tak tohle nestihnu zamaskovat.

„Tak Trümper… s tebou není dneska žádná sranda. Vstávám.“
Začnu až teprve po chvilce vnímat jejich pokřikování. Pozvednu k nim pohled zpět a všimnu si, že opět chybí Tom. Taky díky tomu, že právě přichází, a nevypadá zrovna klidně.
„Kterej idiot?“ prohlídne si celý gang. Strhnu pohled zpátky a snažím se posbírat ze země všechny své věci, abych co nejrychleji zmizel. „Doháje neřekl sem, že se ho nikdo nedotkne?!“
„Jdi sám doháje. Nic sem mu neudělal. Můžeš si ho třeba celého nechat a vycpat si ho a pověsit si ho do pokoje místo kytary.“
„Děláš si prdel, Listing?!“
„Sakra, Tome, sranda. Klid jo. Jen sem ti ho načal…,“ nasadí Georg jemnější tón.
„Ohromně jsme se zasmáli,“ zmlkne. Po chvilce mlčení vrátím pohled, protože ty jejich ucítím na sobě. Všichni mě sjíždějí od hlavy až k patě a nikdo ani nepípne. Ne, prosím, ať to pro dnešek skončí.
„Copak je s tebou?“ pozvedne Andreas obočí.
„Nic, konec zábavy. Pospíchám,“ pronese Tom a otočí se na patě k odchodu.
„Tak sorry, jen sem myslel…,“ začne Georg a se zbytkem gangu se vydají za ním.
„Prostě nemysli!“ zaslechnu ještě, když se s lehkým hučením v hlavě vydám na záchod.

Nechám všechno spadnout na zem, a s mírným motáním hlavy namočím ručník, abych omyl krev stékající z rány. Vyjeknu, když se voda rány dotkne, ale hned na to proběhne ochlazující úleva. Na pár sekund. Jestli na tohle přijde Gordon, nedovolí mi už ani na krok. Nevím, proč mám v sobě tu povinnost ten měsíc dochodit. Bojím se snad, že bych se jim stejně nevyhnul? Ze zamyšlení mě vytrhne prudké otevření dveří a ještě víc mě vyleká osoba v nich.
„Co… co chceš?“ vykoktám ze sebe, když vidím Toma, že shodí batoh ze zad a suverénně se vydá ke mně. Couvnu o krok, ale jeho ruka si chytí mé zápěstí. Nedokážu vnímat nic jiného, než jen bušení srdce.
„Těžko si to vymyješ sám, když si tam nevidíš. Puč mi to,“ chytí si ručník, ale já nejsem schopný povolit. Zírám na něho a on na mě, akorát se oba pohledy od sebe naprosto liší.
„Proč jsi tady?“
„Teď jsem to řek. Pusť to.“
Pravdou je, že ani jeho stisk není tak silný jako obvykle. Ručník po chvilce pustím. Namočí si ho, ale když se s ním chce vrátit ke mně, opět o krok couvnu.
„Ani jsem se tě ještě nedotknul.“
„Zvládnu to sám.“
„Nebuď hloupej, ukaž.“
„Nevěřím ti.“
Vydechne.

„Jak dlouho budeme vést tenhle rozhovor? Unavuje mě to,“ tentokrát jeho stisk nabere na síle. Natolik, aby si mě k sobě otočil zády, a začal omývat mou ránu. Pomalu zase přestávám dýchat a reaguju cuknutím na každý jeho dotyk.
„Proč to děláš?“
„Protože chci. Co je ti do toho?“ zasměje se. Asi mu to přijde zábavné. Snad ho neurazím, když se nezasměju. Bojím se totiž i tak udělat cokoliv, co by mu bylo proti srsti.
„Vypadá to slušně.“
Když chvilku necítím jeho dotyk, přijde mi to zvláštní, a tak otevřu oči, abych se otočil a podíval, co má v plánu. Ze svého batohu vyhrabe sáček, ze kterého vyndá jednu z úzkých náplastí. Paradoxní, že kluk, který ubližuje, nosí takovéhle věci u sebe.
„Ty mi na to dáš náplast?“
„Preventivně. Měl by sis to vyčistit něčím, co ti tu ránu dezinfikuje. Taky preventivně. To u sebe vážně nenosím.“
Jasně, vždyť Gordon mi to přece ochotně vydezinfikuje, až mu řeknu, že jsem se „jen“ praštil! Přelepí ránu náplastí a složí ruce na prsou.

„V pohodě?“
Myslí to vážně? On mi vážně přišel pomoct? Nehledě na to, že vlasy zamaskovaly všechno i včetně náplasti. „Jo,“ špitnu a lehce přikývnu.
„Dobře… tak zatím,“ dost nejistě pronese, hodí batoh na záda a než stihnu vůbec vydechnout, zmizí. Zůstanu přikovaný na místě a nemám odvahu se snad ani nadechnout. Tak za prvý: co znamená „zatím“? Za druhý: pomohl mi, a za třetí: ani se mě nedotkl, dneska. Mám tomu věřit, nebo jsem se skutečně při tom pádu praštil tak silně do hlavy, že tohle všechno je teď jen výmysl mojí fantazie? Ale ať čekám jak čekám, probuzení nepřichází, zato podle zvonění telefonu poznám, že dorazil někdo jiný. Sakra, úplně jsem zapomněl na čas. Rychle naházím do tašky všechny věci a se stálým zvoněním telefonu se rozeběhnu do šatny a ven. S bolestí hlavy sice ten běh není stoprocentní, ale do pár chvilek už docházím k autu s nedočkavým Gordonem a ještě víc nedočkavou Nelly, protože než stihnu dojít k autu, už se rozepíná a vyskakuje, aby mě přivítala.

Vyskočí mi do náruče se smíchem. „Ahoooj, ahooooj.“
„Ahoj sluníčko. Děláš jak kdyby si mě neviděla měsíce,“ lípnu jí pusu do vlásků.
„No, ale ráno už je tak daleko, takže jsem tě dlouho neviděla.“
S Nelly v náruči si všimnu, že mě přeci jen ještě něčí pár očí sleduje, krom těch dvou nedočkavců. Lehce přimhouřím oči, když spatřím Toma opřeného o jeho nové auto, zírajícího mým směrem. Nevím, jestli se to zdá jen mně, ale pousmál se. Určitě se pousmál! Pak teprve je na řadě otázka: co tím sleduje? Má snad něco v plánu, ostatně jako vždy?
„Tak pojď už,“ zatahá mě Nelly lehce za pár pramínků vlasů. Strhnu pohled a vzápětí na to si v duchu musím vynadat. Přece se nenechám unést touhle hloupou myšlenkou, že tu pomoc myslel upřímně. Určitě je za tím něco jiného, přesný opak upřímnosti! Usměju se na Nelly a popoženu ji zas do auta.
„Ahoj, promiň, něco mě zdrželo,“ dosednu na místo spolujezdce a věnuju Gordonovi úsměv.
„Ahoj. Všechno v pořádku?“
„V naprostém,“ přikývnu a ohlédnu se po Nelly, jestli už je připoutaná. Bohužel si po chvilce musím přiznat, že jsem se i ohlédl kvůli tomu, abych se podíval ještě jednou směrem k Tomovi. Není tam. Zmizel ve vteřině, jako už podruhé tento den.

autor: Mintam