Milovat nebo nenávidět 14.

Tom

Políbil jsem Billa, ale ozvala se střelba. Najednou jsem na svém obličeji cítil něco teplého. Otevřel jsem oči, ale v ten okamžik jsem si přál, abych je nikdy neotvíral. V rukou jsem svíral Billův obličej celý od krve. Na čele měl díru od kulky, oči doširoka otevřené.

„Ne… Bille? Bille!! Probuď se! Slyšíš. Lásko!! No tak. Prosím. Prosím… nenechávej mě tu samotného. Prosím. Miluju tě. Miluju tě, prosím. Miláčku.“ Svíral jsem jeho mrtvé tělo, zběsile dýchal, třásl se a vzlykal. Nesmím ho ztratit, ne teď.

„Lásko. Prosím, prosím. Potřebuju tě.“ Tiskl jsem naše těla na sebe.

„Tome? Tome!“ Cítil jsem cizí dotek na svém rameni, otevřel jsem oči a nade mnou se skláněl anděl.

„Umřel jsem?“

„Co? Ty blázínku můj šílenej.“ Začal se smát a políbil mě na nosánek. Zmateně jsem zvedl hlavu a rozhlídl se. Seděl jsem v autě na parkovišti u nějakého obchoďáku.

„Ježiši. Já jsem idiot.“
„Nejsi. Co se stalo, Tome?“

„Já měl děsnej sen. Zdálo se mi, že jak jsi mi řekl o sobě, chtěl jsi, abych i já řekl něco o sobě. Já ti řekl, že jsem nějakej nájemnej vrah nebo co a potom tě zastřelili. Držel jsem tě v náručí a nemohl nic dělat, bylo to tak hrozný. Nikdy se takhle už nechci cítit.“ Po tváři mi stekla slza.

„Tomi, ale to byl jen sen. Škaredej sen.“

„Já vím, ale ta bezmoc. Bille, nesmí se ti nic stát. Já nevím, jak tě ochránit. Nevím, co mám dělat.“ Jemně mě pohladil po tváři a přivinul se ke mně. Zabořil jsem hlavu do jeho ramene a vdechoval omamnou, pro něj tak typickou vůni.

„Tome, ale tím, že jsi se mnou, mi dáváš sílu. Nesmím tě ztratit. Co kdybychom šli něco koupit a pak si najdeme nějaké místo, kde vše naplánujeme?“

„Dobře. Bille, chci, abys věděl, že pro tebe udělám cokoli.“
„To já pro tebe taky, lásko.“

„No ták, Billi. Miluješ mě?“ Kňoural jsem a plazil se za ním. Což on není člověk?

„Miluju tě.“ Otočil se čelem ke mně a čekal.

„Tak proč mě, probůh, chceš zabít?“ Rozesmál se a políbil mě.

„Ale já tě nechci zabít zlato.“
„Né? No tak počkej. Byli jsme v šesti obchodech s botama, pěti s oblečením, dvěma s kabelkami a ve třech s pičovinama.“ Zasmál se, chytl mě za ruku a pokračoval dál.

„No tak, prosíím. Potřebuju jíst, pít a odpočívat.“
„Však už jdeme k autu.“ Jenže to by nesměl být Bill. Sotva to dořekl, hnal se do „posledního“

obchodu. Takových ještě bylo pět. Nakonec jsme vážně došli až k autu, což považuji za úspěch. Unaveně jsem sedl do auta a Bill vyjel. Už se tak nějak stalo tradicí, že řídí Bill.

„Kam vůbec jedeme?“ Odbočil z hlavní silnice a vydal se po méně udržované cestě.

„Mám tu pronajaté jedno skladiště. Je tam i malý byt.“ Projeli jsme sídlištěm, vyjeli na kopec, odkud bylo vidět celé město. Stála tu hala. Velká hala. Bill otevřel vrata a vjel dovnitř. Vevnitř byla ještě větší než zvenku. Vystoupili jsme, vzali tašky a vydali se po schodech nahoru. Otevřel jsem dveře. Byl tam malý, ale velmi moderně zařízený byt. Hned za dveřmi byl malý botník, o kousek dál sedačka s televizí a barový pult, který odděloval obývák od kuchyně. Na druhé straně byly dvoje dveře. Zvědavě jsem k nim přišel a otevřel je. Za jedněma byla menší s koupelna, ovšem s velkou vanou. Za druhými dveřmi byla ložnice. Téměř celá byla bílá. Nad postelí bílá, jemná nebesa, ve zdi skříň a obrovské zrcadlo.

„Líbí se ti tady?“

„Je to nádherný.“ Opravdu. Jen když si představím, co by se tu dalo dělat. Přitáhl jsem si ho k sobě a políbil.

„Co budeme dělat, Billi?“

„Volal jsem pár přátelům. I po nich Chris jde, a navíc se mu chtějí pomstít. Bude to lehké.“
„Chci ti nějak pomoct.“
„No, můžu tě naučit řídit, kdybys chtěl.“ Nemůžu uvěřit vlastním uším. On by mi půjčil auto?

„Ty bys mi půjčil auto?“

„Ne.“ Zasmál se. „Ale můžu ti nějaký vyhrát. Stačí si jen vybrat.“ Mmm tahle představa se mi líbí. Řidičák už nějaký čas mám, ale jiné než mámino auto jsem neřídil.

„Dobře.“ Usmál jsem se a dostal další hladový polibek.

„Kdy mají přijet?“
„Asi za půl hodiny. Proč?“ Chytl jsem ho za zadeček, zvedl a hodil do postele.

„Protože na tebe mám neuvěřitelnou chuť, Bille.“
„Vážně? A jak velkou?“ Přejel mi jazykem po krku.

„Víc.“ Jemně mi skousl ušní lalůček.

„Takhle?“ Přejel jazykem po mých rtech.
„Ne, takhle!“ Dravě jsem ho začal líbat na rty.

Vesele se do mé hry zapojil. Zajel jsem rukou pod jeho triko a začal ho sunout nahoru. Napodobil mě, ale v rychlejším provedení. Vysvlíkl ze mě triko a převalil pod sebe.

„Ale, tady je někdo nedočkavej.“ Zasmál jsem se. Jen se zakořenil a pokračoval v tom, co začal. Jednou rukou mi rozepínal pásek, přitom si hrál s mojí bradavkou.

„Hola hou. Je tu někdo?“ Ozvalo se ze spodu. Leknutím jsem téměř nadskočil.

„To je Andrue.“

„Tak tohle budeme muset asi odložit.“ Omluvně se usmál a podal mi tričko. Natáhl jsem ho na sebe, ale to už mě Bill držel za ruku a táhl dolů.

„Ahoj Andrue.“ Vesele k němu přiskočil a obejmul ho. Tenhle kluk se mi vůbec nelíbí. Až moc se lísá k Billovi.

„Andrue, tohle je Tom. Tome tohle je Andrue.“ Jen jsem kývl na pozdrav. Nemám nejmenší náladu na nějaký kamarádíčkování s tímhle.

„Takže tohle je tvůj?“ Tvůj? Dělá si prdel?

„Přítel.“ Doplnil jsem ho, Bill jen přikývl a jemu zatvrdl úsměv na tváři.

„Myslel jsem, že se chceš i pobavit?“ Pobavit? Sakra, mám já tohle zapotřebí? Tak mám? Nemám!

„No já vás tu nechám, ať si můžete popovídat a pobavit se.“ Než Bill stačil něco říct, svižným krokem jsem odešel. Možná jsem se měl zeptat, s kým Bill spal. Pak bych nebyl za idiota.

Podíval jsem se za roh, přijížděla další auta. Bylo jich asi pět. Skvělý další kamarádi a kdo ví, s kolika spal. Vážně si připadám jako kretén. Asi hodinu jsem se coural kolem. Nespočetněkrát mi zvonil mobil, a dokonce přišlo několik sms. Všechny od Billa. Jen nějak nemám náladu se s ním vybavovat. Když se začalo stmívat, vydal jsem se zpět. Sotva jsem otevřel dveře, všichni koukali na mě. Všichni až na Billa, ten tu nebyl.

„Ahoj, ty budeš Tom.“ Promluvila na mě blondýnka. Vážně pěkná.

„Jo jsem, a vy?“ Koukl jsem se po všech.

„Já jsem Katie, tohle je Mark, Alex, David, Daniel a Samantha. Andrua už znáš.“
„Těší mě.“
„I nás.“ Promluvil Alex a všichni přikývli.

„Bill je nahoře s Andruem.“ Fajn.

„A co tu děláte vy?“

„Připravujeme plán akce. Já,“ pozoroval jsem Samanthu, „jsem přes počítače, Mark a Alex mají různé vynálezy a zlepšováky, David a Daniel mají kontakty u policie, a Katie je přes bojová umění, Andrue a Bill přes auta. Co ty?“ Co já­? Všichni jsou něčím výjimeční. Něco umí.

„Já nic.“ Katie přišla ke mně.

„Něco tě naučíme. Co bys chtěl dělat?“

„Já nevím. Chodil jsem na box, ale možná bych chtěl umět řídit.“
„A máš řidičák?“ Zeptal se mě Alex.

„Mám.“
„Tak fajn.“ Hodil mi klíčky a otevřel dveře od auta.

„Ale já tohle neumím. Neumím to, co Bill.“

„Naučím tě to.“ Sedl si na místo spolujezdce. Sedl jsem si vedle a nastartoval.

Jezdili jsme pozdě do noci a Bill se za celou tu dobu neukázal. Alex mě naučil, jak zvládat auto, a taky trochu draftovat. Potrvá, než budu jezdit jako Bill, ale je to slušný. Závodili jsme a absolutním vítězem jsem se stal já. Vážně tuhle partu žeru.

„No už jsou tři ráno, tak se uvidíme ráno.“
„Jasně a díky za vše.“
„Však nemáš zač. Dobrou.“
„Dobrou.“ Se všemi jsem se rozloučil a s obavami vyšel nahoru. Zhluboka se nadechl a vešel.

autor: Bína