Zeiten ändern dich 9.

Doma oba vysednou, což mi dojde, až když mě Gordon upozorní, že potřebuje zamknout auto. „Aha, promiň,“ rychle sbalím batoh a vystoupím. Začíná se ozývat pekelná bolest hlavy.
„Vážně je všechno OK? Nebo ses s tím měsícem přecenil?“
„Ne, to ne, spíš naopak. On…“ nestihnu doříct, protože mě přehluší příchod Nelly. Ta narozdíl ode mě už je alespoň přezutá, já sotva začal vnímat.
„Mám pro tebe obrázek, Bille. Koukej.“
Já ale spíše při slově koukej zpozoruju, že Nelly klopýtla a než stihnu rychle reagovat, už se válí pod schodama.
„Oh, Nelly, mohlas mi ho ukázat až doma,“ opatrně jí pomůžu zas na nohy.
„Dobrý?“ optá se Gordon a poklekne k ní.
„Ale když já…“ začne lehce natahovat. Gordon ji lehce pohladí.
„Ale ne, andílku, nebudeme plakat. Je to jenom loket,“ opráší jí opatrně kolena. Nelly se podívá na svůj loket a pak si prohlédne nás. Nakonec se ale stejně rozpláče.

„Ale, ale…“ obejme ji Gordon, a pak si ji vezme do náruče.
„Zamkni prosím auto,“ řekne, ještě než s ní zmizí uvnitř. Přikývnu a vrátím se k autu. Nevím, kde se po dnešku ve mně vzala ta touha, udělat si řidičák. Udělala to snad závist vůči Tomovi, že je v autě svým pánem?! Cože? Já nemám přece co závidět Tomovi! Hloupost! Udělám si řidičák, až budu schopný si ho zaplatit, a připravený zaplatit si auto. Dřív by to stejně nepřipadalo v úvahu, takže zaženu své myšlenky a s klíčkama se vydám domů. Při vcházení už zaslechnu jen plačtivý smích. „Já vím, jsem trdlo,“ začne se smát Nelly a Gordon s ní. S úsměvem se vyzuji a nakouknu do koupelny, kde je v pohotovosti lékárnička.

„Nebude to bolet?“ zeptá se, když se jí Gordon chystá loket vyčistit.
„Nebude, neboj,“ ujistím ji s úsměvem. Vzhlédne ke mně. Na tváři se spokojeným úsměvem spatřím poslední zbloudilé slzičky.
„Koukej,“ natáhne neporaněnou ručičku s obrázkem. Dojdu k nim, abych si obrázek vzal a prohlédl. Je na něm spousta lidí a spousta zvířátek.
„Jsi tam ty a taťka a děda a babička a Arga, taky Klárku jsem tam nakreslila a všechny tvoje zvířátka, o kterých jsi mi vyprávěl, žes měl. Nevím, jestli si je všechny pamatuju,“ pokrčí omluvně rameny. Usměju se nad tím, když tam skutečně spatřím mojí kočku Lízu a křečka Bublinu a… „Maminka tam ale není, kouká na nás seshora, a tak velkej papír nebyl, aby se mi tam vešla. Ale je tam určitě,“ připomene mi mé věty, kterými přesvědčuju sebe i Nelly, že maminka je stále tady. Nadechnu se, usměju a lípnu Nelly pusu na čelo.
„Je to krásný.“
„No vidíš, a ani jsi nepostřehla, že jsem něco dělal,“ usměje se Gordon nad vydezinfikovanou ránou Nelly.
„A jo,“ rozzáří se Nelly. S úsměvem si ji prohlédnu. Má naprosto identický úsměv jako mamka. „Pověsím ho,“ vezme mi obrázek z ruky a vydá se do kuchyně.
„Ještě jsi mi neodpověděl,“ upozorní mě s pousmáním Gordon a vstane.
„Všechno v pořádku. V naprostém.“
„Budu ti věřit tvůj úsměv,“ mrkne a společně koupelnu opustíme.

Po zbytek následujícího týdne se můj strach z každodenního dne zmenšuje a zmenšuje, a to jen díky tomu, že si mě gang všímá opravdu výjimečně, a když, mám pocit, že se všechno snaží dělat za Tomovými zády. Nevím proč přesně mi to tak připadá, ale čím dál tím častěji u střetů chybí Tom.

Během jedné páteční přestávky se vydám na záchod.
„Jmenovala se Nelly,“ poznám hlas Listinga a se zatajeným dechem zůstanu stát schovaný za rohem. „No a co je s ní?“
„Doháje, nechte ho bejt!“ okřikne je Andreas.
„Co má bejt s tou malou holkou? Chci to vědět,“ neodbytně naléhá Georg dál.
„Vypadá jako…,“ rozeznám hlas Andrease, ne však už co řekl, díky tomu, že to zašeptal. Kdo vypadá jako Nelly? Respektive, Nelly vypadá jako kdo??! Naléhám na své myšlenky s naivním nárokem na odpověď. Jak to, že se o ní baví? Cítím, že se mi třesou ruce. Nevím, co přesně bych měl dělat, takže zůstanu stát na místě. Smířen s tím, že každou chvilku někdo z gangu může zpoza rohu vylézt a uvidět mě tu.
„No jo, to mě nenapadlo,“ ozve se po chvilce ticha tlumeným hlasem. Ucítím štiplavý kouř z cigarety. Ale vždyť ve škole se kouřit nesmí!?! Ačkoliv, že mě to překvapuje, ani bych se nedivil, kdyby v řádu bylo napsáno, že oni jsou výjimkou v jeho dodržování.

„To strašně letí. Myslel jsem, že už po těch letech to nevnímáš tolik, když Joy…“ zaslechnu náznak věty od Gustava, ale asi nedostal šanci ji dopovědět, protože zaslechnu místo toho hluk, který značí nejspíš souboj.
„Tome, nech ho!“
„Jdi doprdele, Gustave, slyšíš?!“

Pocítím jak se mi rozbuší srdce a i kdybych v daný moment potřeboval sebevíc na záchod, rozhodnu se to ponechat na další přestávku, a co nejrychleji se vrátím do třídy. S neutichajícím tlučením mého srdce dosednu na své místo a hledám ztracený dech. Kdo je Joy a proč Tom Gustava uhodil? Potřebuju slyšet odpovědi na všechny ty otázky v mé hlavě!! Začínám litovat toho, že jsem se na ten záchod vydal. Srdce nepřestává bušit, ani když do třídy vejde zjevně naštvaný Tom a v jeho stopách ho tiše následuje Andreas. Snažím se strhnout z nich pohled, ale nějak mi to nedá. Potřeboval bych se jich zeptat. Měl bych najít přece v sobě odvahu podívat se jim do tváře, protože nemaj nárok se bavit o mé sestře! Viděli ji jednou v životě! Začínám se velmi obávat. Nebyl tam náznak toho, že by snad někomu chtěli ublížit, ale jediný závěr, který teď mám je, že Joy bude asi významná osoba pro Toma. Takže přeci jen má tento tyran své slabé stránky?

„Nechci to slyšet!“

Málem nadskočím na židli jak se leknu, když mě Tomovo zvýšení hlasu probere z myšlenek. Ohlédnu se po nich a vidím jen, jak se Andreas, soudě dle jeho mimiky, snaží Toma něčím uchlácholit. Tom doposud zírající z okna strhne pohled přesně mým směrem. Ne, ne, ne. Prosím, ať si nevybíjí zlost na mně. Raději zas pohled vrátím původnímu místu.
„Tome, je to pět let!“ zaslechnu další hlasitější výrok, a hned za ním následuje odchod Toma s batohem ze třídy a s hlučným prásknutím dveří.

Něco se děje a je mi absolutně jedno, proč se gang nepohodl, ale dělá mi vrásku skutečnost, že v tom zjevně hraje roli i Nelly. Moje malá Nelly. Potřebuju odpověď! S touhle větou se nadzvednu ze židle. Nevím, kde se ta odvaha ve mně vzedmula. Nejspíš mě pohání strach o Nelly. Vylezu ze třídy a s naivitou se rozhlédnu po chodbě. Nikde nikdo. Rozeběhnu se po schodech dolů, abych se podíval po šatnách. Hluk, který od šaten vychází, mi naznačí, že asi nejsem daleko od cíle. Doběhnu jen nad schody, protože zahlédnu Toma, jak silně kopne do jedné ze skříněk, a pak se čelem o ni pevně opře. Se srdcem v krku mi najednou dojde, že jsem veškerou odvahu v ten moment ztratil. Doháje!

„Co chceš?“
Polekám se, když otázka zazní za mými zády. Prudce se otočím. Andreas. Samozřejmě, jak hloupej jsem byl, když jsem si myslel, že budu nenápadnej. Ztěžka polknu a nejsem schopný slova.
„Tak co od něj chceš?!“ optá se mě znova, tentokrát silněji.
„Proč… mluvili jste… o Nelly…“ vykoktám ze sebe jen nesouvislá slova.
„Doprdele, šmíruješ nás?!“
„Ne já, jen jsem šel…“
„Kecáš! Na férovku nás šmíruješ! Jako právě teď!“ strčí do mě poměrně silně, ale podaří se mi naštěstí zastavit se o první schod.
„Nech ho bejt!“ přijde tentokrát ze strany od Toma.
„Tome, ale tohle už přeháníš! Přece se nebudeš zahazovat jím, jenom protože…“
„Drž hubu! On aspoň něco dokázal! Stará se, miluje jí, je tady pro ní ve dne v noci, může jí poslouchat, může s ní mluvit, a hlavně má jí! Má jí!“
„Děláš si prdel, že týhle nule závidíš!?!“

S vyděšeným pohledem a bez dechu jen mlčky jejich slovní souboj pozoruju.
„Tak se podívej na mě! Jsem větší nula! Nedokázal jsem nic! Absolutně nic! Natož jí pomoct!“
„Muselo to tak být! Pochop to už! Opakuje se to každý rok!“
„Dost! Co má s tímhle společnýho Nelly?!“ vykřiknu mezi ně, aniž bych se zajímal o následky. Nastane hrobový ticho. Oba jejich pohledy se střetnou ve mně. Abych neztratil naději na to, že dneska vylezu ze školy živý, nadechnu se a raději vypnu mozek.
„Netýká se tě to!“ řekne pak Andreas.
„Nelly patří ke mně, týká se mě to!“
„Nestarej se o to!“
„Chci slyšet odpověď!“
„Ok, tak mu to řekni, Tome, proč jsme o ní mluvili.“

Pohlédnu na Toma, jehož obličej značí zjevnou bolest. Vydechne, sklopí pohled a vydá se směrem pryč. Ani Andreas se neobtěžuje mi nic vysvětlit jako poslední v mé přítomnosti, a vydá se za Tomem.
„Moment! Nehodláte jí ublížit, že ne?! Klidně mě zabte, ale jí se ani nedotknete! Slyšíte?!“ křiknu jen a do chvilky se vyčerpaně schoulím na schody. Obejmu si kolena a opřu si o ně hlavu.

autor: Mintam