Doppelleben 30.

„Panebože,“ ohromeně jsem zašeptal, vystupujíc z taxíku před naším domem. Vlastně už to nebyl ani dům, byla to jen spousta ohořelých zdí, nic jiného, a bylo téměř nepravděpodobné, že by nám zůstalo něco z toho, co bylo uvnitř, snad jen studio, které bylo k ničemu. Cítil jsem, že mi po tvářích stékají slzy, zatímco Tom stál vedle mě a pevně svíral mé rameno.

„Jdu se podívat dovnitř,“ hlesl a pomalým krokem vyšel k něčemu, co tvořilo většinu našich vzpomínek.

Opatrně jsem nakračoval za ním, hledaje cokoli, co by zůstalo stejně jako před naším odjezdem. Když jsem na zemi našel mou a Tomovu fotografii z naší první společné dovolené, se zoufalým vzlyknutím jsem se sesunul na kolena a snažil se vzpamatovat. Fotografie byla s rozbitým sklem a místy ohořelými okraji, přičemž naše šťastné úsměvy mi připadaly vysoce ironické.

„Bille?“ smutně zavolal Tom z patra. S fotkou přitisknutou k hrudníku jsem se zvednul a vykročil za ním, ale sotva jsem spatřil důvod, proč mě volal, měl jsem chuť otočit se a utéct co nejdál odtud.

„Ne,“ znovu jsem vzlyknul. Pomalu jsem klopýtal do našeho pokoje, který lehl popelem. Nezbylo tam vůbec nic. „Tomi, prosím, řekni mi, že je to jen vážně špatná noční můra.“

„Nic bych si teď nepřál víc,“ pevně mě objal. Cítil jsem, jak se naše slzy míchají a bolestivě křičí, zatímco my jen tiše stojíme a prohlížíme si tu zkázu.

„Co budeme dělat?“

„Dnes půjdeme do studia a zítra vymyslíme, co bude dál. Teď si jdi sednout do taxíku a počkej na mě, zkusím najít všechno, co neshořelo, ano?“

Neochotně jsem přikývnul, a poté téměř se zavřenýma očima vyběhl do auta. Řidič po mně vrhal soucitné pohledy, ale díkybohu nic neříkal, a já tak mohl nerušeně plakat ve svém klubíčku, do kterého jsem se schoulil.

Netrvalo to ani pitomou půlhodinu, když se Tom vrátil a v rukou ochranitelsky držel pár věcí, přičemž měl i plechovou skřínku s našimi fotkami.

„To je všechno?“ hlesnul jsem.

„Hledal jsem účelně. Díval jsem se i po tvých textech, ale nic z nich nezůstalo, Billy,“ lítostivě mě chytil za ruku.

Zakroutil jsem nevěřícně hlavou. Bylo neuvěřitelné, že náš dům je pryč se vším, co jsme mu dali. Jen stěží jsem vnímal, že Tom řidiči diktuje adresu, kam má jet, stejně jako jsem skoro nevnímal, že si mě k sobě přitahuje pro objetí, které by mělo nějak ztlumit mé zoufalé vzlykání.

Co jsme komu provedli, že jsme nemohli mít chvíli klidu? Proč se nám to všechno stalo? Copak je naše láska tak špatná, že jí něco musí neustále vstupovat do cesty?!

Mátožně jsem vystoupil z auta a vzal si své kufry a coural se do studia, které jsem v tu chvíli proklínal.

***

„Ahoj,“ zašeptal ochraptělým hlasem Tom a já se k němu otočil od okna, s kruhy pod očima z nevyspání.

„Ahoj.“
„Spal jsi trochu?“ stáhl si mě do klína a zabořil hlavu do mého krku.

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou. „Přemýšlel jsem. Pojedeme domů do Loitsche, Tomi, s mamkou už jsem mluvil. Také jsem si četl emaily, byl tam jeden od Andyho ze středy. Psal, že všechna práce na domu byla ukončena, že dělníci odcházejí a firma nám fakturu ještě pošle, což znamená, že se to stalo včera. Necháme to prošetřit. Je možné, že se stala chyba někde při práci.“

„Bille,“ umlčel mou palbu slov. „Všechno to zvládneme. Teď pojedeme domů k našim.“

„Auta nám zůstala, měli je půjčené Andy s Chrisem,“ zamumlal jsem.

„No, alespoň něco. Domluvím se s Andym, aby přijel,“ políbil mě na čelo a hrábnul po telefonu, vytáčeje Andyho číslo.

„Přijede v jedenáct,“ mobil jsem mu sebral z dlaně. „Měl jsem spoustu času,“ dodal jsem na vysvětlenou, když se na mě překvapeně podíval.

„Vážně jsi vůbec nespal, viď?“

Zakroutil jsem hlavou a opřel si ji o jeho rameno. Začal mě něžně hladit po zádech, což na mě mělo blahodárné účinky. Mé oči se pomalu klížily a já začínal usínat, když někdo vstoupil dovnitř, ale nemohl jsem přinutit svá oční víčka, aby se znovu otevřela. Jen vzdáleně jsem vnímal, že ten nově příchozí je Andreas a Tom s ním něco rozebírá.

Pak už jsem si jen uvědomoval, že mě Tom někam nese, zřejmě do auta, ale nic víc.

***

Když jsem se probudil, za okny právě svítalo a já se rychle snažil zorientovat, kde jsem a proč u mě neleží Tom. Po pár okamžicích mi došlo, že jsem ve svém pokoji doma v Loitsche, tudíž že Toma musím hledat v protějším pokoji. Mátožně jsem vyšel s naprosto jasným cílem, a to najít svého bratra. Hned jak jsem vyšel ze dveří, mi na krk ale někdo skočil, přesněji máma a pevně mě objímala.

„Panebože, zlatíčko, ahoj! Konečně jsi vzhůru!“

„Jak dlouho jsem spal?“ zachraptěl jsem rozespalým hlasem.

„Dva dny. Tom za tebou často chodil i s jídlem, ale vždycky to odnesl zpátky s tím, že stále spíš. Zůstával u tebe tak dlouho, dokud jsem ho neposlala do jeho vlastní postele,“ něžně mě hladila po vlasech. „Jak ti je, drahoušku?“

„Nic moc,“ zašeptal jsem. „Kde je Tom teď?“

„Ještě spí.“

„Jdu za ním,“ pomalu jsem se od mamky odtáhl a zamířil ke dveřím Tomova pokoje.

Přivítala mě neprostupná tma, která mě obklopovala ze všech stran. Na posteli jsem zahlédl Tomovu siluetu v neklidném spánku, proto jsem se vydal k němu a stulil se po jeho boku. Ze spaní po mně hmátnul a přitáhnul si mě k sobě.

„Tomi,“ zašeptal jsem. „Vstávej, už je ráno.“
„Už jsi vzhůru? Jak je ti?“ neochotně otevřel oči. „Měl jsem o tebe strach.“

„Já vím, lásko,“ jedním prstem jsem jemně obkreslil konturu jeho rtů. „Je mi o trochu lépe.“

„To jsem moc rád,“ opatrně mě políbil. „Potkal jsi už mamku? Pořádně jančila, když jsem tě, úplně mrtvolného, nesl do domu. Ani nechci vědět, co si myslela, že jsem ti provedl.“

„Mám dojem, že mi stanovala před dveřmi, jelikož hned, jak jsem je otevřel, už jsem ji měl za krkem, přičemž mi vyděšeně švitořila do ucha, jak ses o mě staral,“ něžně jsem se pousmál.

„Chtěl jsem u tebe zůstávat i na noc, ale máma mě vždycky vyhodila.“

„Možná bychom odpoledne mohli jednu postel přesunout, třeba k tobě. Nechci spát bez tebe.“

„Máma zešílí.“

„Mámě to může být jedno,“ zavrčel jsem. „Mám jí rád, ale jednou jsme dospělí, tak jí do toho nic není. Nehledě na to, že si co nejdříve musíme najít něco, kam bychom mohli jít. Nechci tu zůstávat déle, než je nezbytně nutné, přijde mi, že jsme tu pod drobnohledem a v nebezpečí.“

„A kam chceš jít?“ překvapeně zamrkal.

„Někam, kde můžeme být sami, kde si můžeme dělat, co chceme.“

„Chceš si koupit nový dům?“

„Ne,“ zavrtěl jsem s povzdychem hlavou. „Už nechci dům, chtěl bych nějaký podkrovní byt.“

„A co uděláme s naším starým domem?“

„Myslím, že tam nejde udělat nic jiného, než ho zbourat, Tomi,“ zašeptal jsem.

„Jo, mě to taky napadlo. Mluvil jsem o tom s Gordonem a říkal, že než se všechno vyřeší, můžeme zůstat tady u nich.

„To je mi úplně jasné, ale půjdeme co nejdříve pryč. Chci být s tebou sám.“

„Já s tebou taky, miláčku,“ s úsměvem se přese mě převalil a něžně mě políbil. Omotal jsem ruce kolem jeho krku ve snaze dostat se k němu ještě blíž. Tom znamenal jedinou možnost, jak zapomenout na všechno špatné.

autor: Saline A.