autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
„Huaah,“ zívnu a protřu si oko. Cesta byla dlouhá a únavná. Letěli jsme přes noc – tak to ubíhá nejrychleji. Prospal jsem skoro celou dobu letu. Byli jsme už venku z letadla. Bill hned došel ke mně a následoval mě.
„Konečně, necítím zadek,“ postěžoval si.
„Hmm,“ zamručím. Dám mu ruku kolem ramen a ploužím se k letištní kontrole. Nejradši bych si tu lehnul a spal až do rána. Nesnáším tak velké časové posuny. Bill se mě drží jako klíště. Všechno si prohlíží a zkoumá. Překvapuje mě, že dodnes nebyl na letišti, ani neletěl letadlem, ale tak co, no.
„Zavoláme si taxi a pojedeme k našim, dobře?“ řeknu mu, když ho pohladím po rameně.
Pokývá hned hlavou. „Máš strach?“
„Z rodičů?“ povzdechnu. „Docela jo… Hlavně se bojím toho, že si nic nevysvětlíme a budou mě dál nenávidět.“ Snad na to ani nechci myslet.
„Není to tak, oni tě mají rádi, Tome. Jen jsou na tebe asi naštvaní, ale mají tě rádi. Věř mi,“ pohladí mě po zádech. Věnuji mu malý úsměv a mlčky dojdeme ke kontrole. Když jí projdeme, jdeme si pro zavazadla. Jakmile se dostaneme z letiště, vezmeme si taxi a jedeme za rodiči.
„Támhle to je,“ řeknu řidiči, když už jsme blízko domu mých rodičů.
„Chcete zastavit už tady?“ zeptá se.
„Ne, ne, jeďte až k tomu domu,“ přikážu mu. Řidič si něco zamumlá a začne zpomalovat. „Klidně vjeďte tou bránou dovnitř.“
„Jasně, šéfe,“ povzdechne znuděně. To je přístup tohle. Tse. Podívám se na Billa, který jen v tichosti sedí a dívá se z okna. Pořád si hraje s prstýnky, což je známka toho, že je nervózní. Nakloním se k němu, pohladím ho po ruce a povzbudivě se pousměju.
„Budeš se jim líbit, neboj se.“
„Ne, nejde mi o to. Chci, abyste si promluvili a bylo vše dobré. Pak už mi jde spíš jen o to, aby mě… přijali nebo spíš, aby nebyli naštvaní za to, že jsme spolu.“ Fascinuje mě, jak po tom všem ještě může myslet na mé problémy.
„To už je moje starost. Ty si s tím nedělej hlavu, jo?“ pohladím ho po tváři.
„Je to naše starost,“ podívá se mi do očí. Vydechnu a usměju se. On je opravdu kouzelný. Jemně ho políbím. Semkne rty k sobě a pak mi to oplatí.
Najednou nevím, jestli bych ho měl líbat, zda o to vůbec stojí. Možná bude nejlepší na nějakou dobu s tímhle vším přestat…
„Ehm,“ odkašle si řidič. „Jsme tu.“ Slyším ten znechucený podtón. Přes zpětné zrcátko na něj hodím hnusný pohled, ale i přesto se od Billa odtáhnu.
„Tak pojď,“ řeknu mu a otevřu dveře od auta. Vystoupím a poté pomůžu ven i jemu.
„Děkuju,“ usměje se trošku a zavře za sebou dveře.
„Počkejte tu,“ řeknu řidiči.
„Za to je příplatek,“ křikne na mě zevnitř. Parchant jeden. Asi se mu strefím do toho jeho arabského ksichtu. Pro sebe zavrčím a rozejdu se ke dveřím. Zazvoním a ohlédnu se na Billa, který už stojí těsně za mnou. Nic se neozve, tak zazvoním znovu. Zaslechnu, jak se Bill zhluboka nadechne. Stiskne mi ruku. Konečně zaslechnu nějaké kroky. Zastaví se mi srdce a přestanu dýchat. Dveře se otevřou. V tu chvíli mi můj žaludek udělá alespoň trojnásobné salto. Máma stojí ve dveřích a překvapeně nás pozoruje.
„Ahoj, mami,“ vydám ze sebe tiše. Ona najednou vydechne a usměje se.
„Tome! Díkybohu, že jsi v pořádku. Měla jsem o tebe takový strach!“ vyjekne a přitiskne se na mě. Obejme mě kolem pasu a pořádně mě zmáčkne. „Jsem tak ráda, že jsi tady, zlatíčko.“ Polknu a přitisknu se k ní. Zavřu oči, abych potlačil slzy, a omotám kolem jejího drobného těla ruce. Není pravda, že mě nesnáší. Má mě pořád ráda i přesto, že ví, co jsem dělal. Moje maminka mě má opravdu ráda a je šťastná, že mě vidí. Měl jsem takový strach, že jsem se jí zhnusil. Bill vedle nás jen v tichosti postává a všechno to sleduje. Vsadím se, že se maličko usmívá.
„Mami,“ zašeptám do prázdna a přitisknu se k ní ještě víc.
„Tomi, ani nevíš, jakou mám radost, že jsi tady. Bála jsem se, že se ti něco stane v té příšerné práci,“ řekne také tiše a pohladí mě po boku.
„Promiň mi to. Měl jsem takový strach, že mě nenávidíš,“ hlesnu. Ucítím, jak se mi po tvářích spustí slzy.
„Nikdy tě nebudu nenávidět. Jsi můj syn, moje největší štěstí, a ty to moc dobře víš. Nezáleží mi na tom, co děláš. Hlavní je, že jsi v pořádku,“ začne mě hladit po zádech. Cítím na rameně její studené slzy.
„Nechtěl jsem to nikdy dělat, mami. Přísahám,“ vzlyknu.
„Já to vím. Vím to, Tomi. Neplakej, miláčku,“ snaží se mě uklidnit. Znovu zavzlykám a schovám se jí do náruče, i když je menší a mnohem drobnější než já. Její náruč mi pokaždé poskytla pomoc a útěchu. Vždy jsem se u ní cítil v bezpečí. Zaslechnu, jak Bill přešlápne a nahlas vydechne. To mě probere ze snění. Ani jsem si neuvědomil, jak mu asi musí teď být, když se tu objímám se svojí mámou a ona mi vyznává svoji lásku, zatímco on ztratil oba dva rodiče. Ona si ho také všimne. Pomalu se od ní odtáhnu a otřu si tváře od slz.
„Mami, tohle je Bill. Bille, tohle je moje máma,“ představím je.
„Těší mě, paní Kaulitzová,“ podá jí Bill ruku. Trošku jí pokyne hlavou a zadívá se jí do očí. Máma si ho prohlédne.
„Mami, Bill je můj přítel,“ řeknu jí. Zmateně vydechne, podívá se na mě a zpátky na něj.
„Přítel jako… přítel?“ ujišťuje se.
„Můj partner. Bydlíme spolu. Promiň, že jsem ti to neřekl už dřív. Tohle je ten Bill. Bill Trümper,“ povzdechnu provinile. Při poslední návštěvě jsem jí o něm říkal, ale nevěděla detaily.
„Počkej, Bill Trümper?“ zasměje se mamka. Obejde mě a přistoupí k němu. Najednou ho obejme. „Tak ráda tě poznávám, Bille. Tom mi o tobě tolik vyprávěl.“ Trapas…
„Oh, vážně?“ pousměje se Bill nejistě a zlehka ji obejme také.
„No… jo,“ přiznám a omluvně se na něj usměju. „Ale to jsme byli jenom přátelé.“
„Vůbec jsem netušila, že by to mezi vámi mohlo být tak vážné. Proč jsi mi neřekl, Tome, že jsi gay?“ podívá se na mě máma nechápavě. Teď se cítím opravdu trapně.
„Já to tak nějak zjistil až s Billem,“ odkašlu si a nervózně přešlápnu.
„Ty jsi takové trdlo,“ zasměje se. „Bože, jsem tak ráda, že jste tady. Bille, jsi tak krásný. Představovala jsem si tě úplně jinak.“ Pohladí ho po rameně a usměje se na něj. No jo, klasická maminka. Ale i přesto jsem rád, jak se na to dívá. S tátou to bude horší. Ale on jen sklopí stydlivě oči a semkne k sobě rty.
„Děkuju,“ vydechne a trošku se pak usměje. „Ale jen nepřehánějte, jsem jen obyčejný kluk, nic víc.“
„Pokud jsi v mém Tomovi probudil něco, co nikdo před tebou, obyčejný nejsi,“ řekne mu s úsměvem. Haló, já jsem tady. Zvedne ke mně pohled.
„No, budu o tom přemýšlet, ale tohle ví stejně nejlépe Tom,“ broukne tiše. Jen se na něj usměju. Nevím, co na to říct. Trochu na tom pravdy bude.
„Tak pojďte už dovnitř. Kde máte nějaké věci?“ zeptá se máma.
„Máme je ještě v autě. Během chvilky jsme tu,“ mrknu na ní a rozejdu se k autu.
„Dobře. Zatím zavolám Gordonovi, aby přijel domů,“ zavolá mamka vesele a zajde do domu.
„Jasně,“ povzdechnu. Bojím se ho a toho, co mi řekne. Bojím se všeho, co udělá, jak bude reagovat na Billa. Máma je jiná, naprosto jiná. Bill se omluví a jde mi pomoct se zavazadly.
„Jsem za tvou maminku tak rád,“ vydechne úlevně. „Co jsi jí o mně řekl, bože?“
„Vlastně nic zvláštního. Jen to, jak jsi úžasný,“ pokrčím rameny. Otevřu si kufr od auta a začnu vyndávat naše zavazadla.
„Chcete pomoct?“ vykoukne ten maník z okna auta.
„Neobtěžuj se,“ odseknu. Vyndám poslední kufr a zavřu mu kufr. „Vezmi tam tenhle kufr. Je na kolečkách. Já zaplatím a odtáhnu tam zbytek,“ povím Billovi a vytáhnu z kapsy peněženku. Kývne, ale nakonec stejně vezme kufry dva. Rozejdeme se k bráně. Vyrovnám se s řidičem, nedám mu ani cent navíc za jeho velkou ochotu a vezmu kufry, načež se vydám do domu. Sice se tu chystáme být jenom krátce, ale asi si umíte představit, kolik Bill táhne věcí, které jsou odůvodněny slovy ‚ale co kdyby náhodou, Tome‘. Tak jsem ho nechal být, ať si vezme, co chce. Když si odtáhneme věci do domu, zavřu za námi dveře. Tam už čeká mamka s úsměvem na tváři.
„Tak pojďte, budete u Toma v pokoji. Ukaž, Bille, pomůžu ti s tím,“ vezme mu jednu tašku. Já jsem tady taky, ale v pohodě, jen běžte.
„Nee, to je dobré, netahejte se s tím.“ Hned si to od ní zase vezme a s úsměvem ji následuje do mého pokoje. Raději nic neříkám a vleču se za nimi. S máti stejně nemá cenu se dohadovat.
Vejdeme do mého pokoje.
„Tak se tu zabydlete. Já jdu pro povlečení a vy zatím začněte vybalovat,“ řekne nám mamka celá nadšená. Pohladí mě po zádech a odejde. Vydechnu, hodím kufry na zem a podívám se kriticky na Billa.
„Kdyby to někdy přeháněla, neboj se ozvat, ano?“ řeknu mu narovinu.
„V pořádku. Víš, jak moc se na tebe těšila, jak jsi jí chyběl? Chce si tě užít a dát ti vše,“ dojde ke mně a pohladí mě po tváři. Opřu si tvář do jeho dlaně a tiše povzdechnu.
„S tátou to bude horší,“ pošeptám.
„Musíš být silný a já věřím, že to zvládneš,“ šeptná skoro neslyšně. Mlčky ho sleduji, až nakonec přikývnu na souhlas.
„Budu s tebou, ano? Jsem tu pro tebe, a ty to víš,“ líbne mě do koutku rtů.
„Děkuju,“ pousměju se. Jsem opravdu vděčný za všechno, co dělá. Už toho pro mě udělal tolik.
„Ne, neděkuj.“ Usměju se a odstoupím od něj. Když nám máma povleče postel, nechá nás vybalovat. Jakmile máme hotovo, přesuneme se dolů. Teď už jen počkat, než přijde táta.
BILL
Tomova maminka nás usadí dole v obýváku a hned nám začne nabízet veškerý obsah ledničky a komory. Nakonec si oba řekneme jen o kávu, abychom se trošku probrali. Ani spolu moc nemluvíme. Tom je zamyšlený a já také. Není ani divu, během pár hodin jsme v Americe u jeho rodičů, kde se budou řešit celkem velké problémy. U mě je to jen pár hodin, co jsem přišel na to, že jsem už naprostý sirotek.
Zajímavé, jak se během pár dnů, hodin, minut, snad i sekund dokáže všechno změnit. Přijde mi to pořád neuvěřitelné. Pořád mám pocit, že musím za tátou jet a být s ním, ale skutečnost, že už mě nikdo nečeká, mi stále nedochází. Vždyť účelem rodiny je, aby rodiče vychovali své děti a pomáhali jim rozvíjet svůj život. Ale potom, když třeba tady mají být děti pro své rodiče, aby jim pomohli ve stáří a oplatili jim veškerou péči, kterou jim v dětství věnovali. Co jsem věnoval tátovi já? Jak jsem se o něj postaral, když to nejvíce potřeboval… Nijak. Je to moje a nikdo mi to z hlavy nedostane. Prudce sebou škubnu, když mě z myšlenek dostane Tomova maminka.
„Tady je ta káva, Bille,“ broukne jemně. Prohrábnu si rychle vlasy a párkrát zamrkám. „Děkuji vám, jste hodná,“ pokusím se o slabý úsměv.
„Není zač,“ usměje se, načež si mě starostlivě prohlédne. „Není ti nic? Jsi nervózní?“
„Ne, vše je v pořádku,“ usměju se a dám si do kávy dvě kostky cukru. Sakra, je to na mně tak moc znát?
„Dobře,“ kývne a posadí se do křesla. Všichni tak trošku mlčíme. Nastává to nejtrapnější ticho.
„A… jak se těšíte na Vánoce?“ vydechnu po chvilce.
„No… nijak zvlášť. Vánoce jsou svátek, při kterém má být rodina pohromadě. A vy už jste tady,“ pousměje se na mě.
„No, to máte pravdu,“ řeknu raději jen. Napiju se trošku kávy a skousnu si jazyk mezi zuby. Jak jinak, opařil jsem se. Jakmile hrneček položím na stůl, zaslechnu zvuk dveří.
„To bude Gordon,“ vyskočí hned Simone na nohy a rozejde se ke dveřím. Projede mnou tak zvláštní pocit strachu. Cítím ten ošklivý pocit v žaludku. Podívám se na Toma a pohladím ho něžně po ruce. Vím, že má strach.
„Mám být tady nebo… mám jít nahoru?“
„Pojď-pojď se mnou,“ podívá se na mě prosebně. „Stejně tě dřív nebo později uvidí.“
„Dobře,“ šeptnu potichu a usměju se na něj. Postaví se a těžce vydechne. Vyšle ke mně zoufalý pohled. Je mi ho tak líto, nejradši bych tomuhle problému čelil za něj, ale to bohužel nejde. Postavím se také a společně s ním se rozejdu do haly. Až u haly mu pustím ruku, za kterou jsem ho celou dobu držel. U dveří stojí starší muž v obleku. Má tmavé vlasy a už od pohledu je to charismatický člověk.
„Ahoj, tati,“ řekne Tom tiše. Stojím za ním, takže jen pokynu hlavou.
„Dobrý den,“ vydechnu tiše. Jen sleduji reakce a pohledy jeho otce. Je tak… zajímavý. Opravdu charismatický a na první pohled temperamentní.
„Ahoj, Tome,“ oplatí mu pozdrav. Dlouhou dobu se mu dívá do očí, až se podívá na mě. Lehce povytáhne obočí, jako by si říkal, co jsem za stvoření. Vážně nevím, zda se představit nebo raději mlčet. Jen se slabě pousměju a sklopím oči.
„Já, uhm… Rád tě vidím,“ vydá ze sebe Tom. Začne vyhledávat moji ruku, aby se mě mohl chytit.
„To já tebe taky. Nechceš nás s Billem představit?“ Přistoupím k němu blíž a ruku mu za zády stisknu, ale jen v rychlosti. Potom přejdu vedle něj, aby nás mohl Tom představit. Nakonec to ale vezmu do svých rukou.
„Těší mě, pane Kaulitzi,“ podám mu ruku.
„Mě taky. Jsi určitě Bill, hm?“ pousměje se a lehce mi ruku krátce stiskne.
„Ano, Bill Trümper,“ šeptnu a ruku mu taky stisknu. Já sám jsem nervózní. Nerad bych udělal něco, co by situaci zhoršilo. Už to, že jsem tady, není nic dobrého, aspoň dle mého názoru.
„…Trümper,“ vydechne zaskočeně a ruku stáhne. Simone se na něj lehce zamračí. Celkem se zarazím. Nějaký problém s mým příjmením?
„Ano,“ vydechnu nechápavě. Podívá se na Toma a poté zpátky na mě. Zadívá se mi do očí.
„Tati, Bill je můj přítel. Bydlíme spolu,“ vyhrkne ze sebe najednou Tom, čímž naruší všechnu tu zvláštní atmosféru. Jeho otec ode mě odvrátí pohled a přesune ho k němu. „Asi jsem vám to měl říct už dřív, ale bál jsem se a… a miluju ho. Já… Chtěl bych s vámi mluvit o mé práci a… o všem,“ vydechne. Nejradši bych mu tu pusu zalepil. Neměl mu to říkat, ne teď. Navíc… proč se tak zaseknul nad mým příjmením? Dalo by se říct, že to jen sleduji. Raději mlčím, je to teď zřejmě to nejlepší, co mohu udělat. Kouknu se na Toma.
„O tvé práci se opravdu nechci bavit,“ odsekne mu opovržlivě jeho otec.
„Už to nedělám. Nikdy bych to nedělal, kdybych nemusel! Jen… jen jsem se vás snažil chránit,“ vydechne Tom zoufale. Simone povzdechne a obejme ho kolem pasu. Gordon na něj ale jenom kouká.
„Ale zabíjel jsi. Zabil jsi spoustu lidí, Tome, a to už nevrátíš. K tomuhle jsme tě nevychovávali,“ řekne mu přísně. Tom mlčí a se slzami v očích se na něj dívá. Tak rád bych mu něco vytknul, ale v tomhle má pravdu. Zabíjel, ale pro jejich dobro. Neudržím se a vkročím do toho.
„Moc vás prosím, i když na to nemám žádné právo. Vyslechněte Toma. Spoustu věcí je možná úplně jinak, než si myslíte. Prosím vás za něj,“ upnu ke Gordonovi pohled. Dlouze mlčí a prohlíží si Toma, až nepatrně přikývne.
„Půjdu se převléct,“ řekne a odejde. Jen pokývám hlavou a pak se podívám na Toma. Společně i se Simone se odebereme zpět do obýváku. Posadíme se. Je mi teď trošku jedno, že je tu jeho matka. Jednoduše ho obejmu.
„On mě nesnáší,“ pošeptá Tom, tiše vzlykne a přitiskne se ke mně ještě víc.
„Ne!“ řeknu rázně, „není to tak, on to jen nemůže skousnout. Dej mu čas a v klidu si s ním promluv. Pššt,“ pošeptám a snažím se ho ukonejšit.
Je mi ho tak zatraceně líto. Nejraději bych za tím drahým panem vlítnul a řekl mu, jaké štěstí má za syna. Ani si neuvědomuje, jaký Tom je. Každý udělá v životě chyby. Velké či malé, ale každý má dostat druhou šanci. Zvlášť, když tohle dělal pro to, aby právě jeho otec i matka byli v pořádku.
„Nenávidí mě,“ začne vzlykat.
„Tome, není to tak. Podívej se na mě,“ zvednu mu hlavičku a podívám se mu do očí. Hned mu setřu slzy a dívám se na něj dál. „Má tě rád, Tome. Opravdu tě má rád. Jen si musíte tohle vyříkat.“
„Ale…“ začne namítat, ale Simone ho utiší.
„Gordon tě má pořád rád, Tome. Všechno mu vysvětlíš.“ Věnuji jí děkovný pohled a obejmu ho pevněji.
„Slyšíš? Tvá maminka má pravdu, tak poslouchej alespoň ji, prosím.“ Tom popotáhne, ale nakonec přikývne. „Neplakej, prosím,“ pošeptám a otřu mu znovu slzy. Nedokážu se dívat na to, jak pláče.
„Promiň,“ špitne. Eh?
„Proboha, za co se mi omlouváš?“ vydechnu nechápavě.
„Chovám se jako idiot, když tobě…“ zavrtí hlavou a skloní pohled. „Promiň mi to.“
„Pšššt,“ přivřu oči a přivinu si ho k sobě.
„Gordone,“ zaslechnu jen Simone. Pak se pootočím za sebe a za mnou už stojí jeho otec. Pohladím Toma po zádech a opatrně jej pustím.
Mám pocit, jako by pan Kaulitz byl Bůh. Jen co přijde, Simone skoro přestává dýchat a Tom se chvěje. Ano, sice spolu mají problém, ale i tak. Je to jeho otec a neměl by z něj mít až takový strach. Vždyť on se ho bojí víc než sto kulek do hlavy. Jak je Tom silný a statečný, strach z jeho otce je silnější než on. Nelíbí se mi to. Sice jsem… s tátou neměl dobrý vztah, ale… ne! Sakra, nebudu na to myslet.
Tom si otře pořádně tváře od slz a podívá se na svého otce, který se posadí se Simone do křesla.
„Takže…?“ promluví Gordon. Simone ho vezme za ruku a začne ji tisknout ve své dlani, přičemž nás s malým úsměvem sleduje.
„Víte, co se stalo tenkrát, když jste se museli odstěhovat,“ začne Tom nervózně mluvit.
„Za to jsi nemohl, Tomi. Nebyla to tvoje vina,“ přeruší ho hned matka. Nevím, zda by nebylo nejlepší, abych odešel. Připadám si tu přebytečný. Tohle je jen jejich věc a já tu nemám co dělat. Raději jen v tichosti sedím a poslouchám.
„Ano, mohl jsem za to,“ povzdechne provinile Tom. „Robert měl klub a dělali špinavé obchody. Snažil jsem se mu všechnu jeho ochotu splatit tím, že jsem pro něj pracoval. Obvykle jsem mu chodil pro různé peníze nebo s ním jezdil na různé schůzky. Já… nikdy jsem nechtěl zabíjet, ale musel jsem. Když se něco pokazilo a začali po nás střílet, musel jsem zasáhnout a… moc mě to mrzí. Kdybych to mohl vrátit, udělal bych to,“ říká Tom chvějícím se hlasem. Bolestně se na něj podívám a semknu oční víčka trošku k sobě.
Chtěl bych tenhle okamžik změnit. Je mi to tak líto. Nechci, aby se cítil takhle špatně, aby se celý chvěl a strachy se mu těžko mluvilo. Ani já se nemohl smířit s tím, že zabíjel. Měl jsem z něj strach, ale pak jsem zjistil, že zrovna on je to nejněžnější a nejhodnější stvoření na světě. Neublížil by člověku, pokud by nemusel. A vždy, když by musel, bylo by to proto, aby pomohl svému nejbližšímu. Nebylo to správné, že takhle Robertovi dělal pomyšlení a zabíjel i nevinné lidi, ale asi to bylo nutné. Tom není žádný vrah a za tím si budu stát.
„Mohlo nám být jasné, že Robertův svět nebude nic pěkného už jenom díky tomu, s kým má styky,“ povzdechne Gordon a začne se na Toma dívat už mnohem vlídněji.
„Chtěl… Jen jsem mu nějak chtěl splatit to, že se o vás postaral,“ sklopí Tom hlavu.
„Ale miláčku,“ povzdechne Simone. Zvedne se a přisedne si k nám. Obejme Toma kolem pasu a položí si hlavu na jeho rameno.
„Kolik lidí jsi musel zabít?“ zeptá se ho narovinu Gordon. Tom nějakou dobu mlčí, až se na mě bezmocně podívá. Podívám se na něj také a těžce oddechnu. Ani já to nevím a snad to raději ani vědět nechci. Jen se na něj vlídně kouknu. Nechci nic říkat.
„Až tak moc ne. Jenom kolik bylo nutno. Většina těch lidí byli překupníci drog a jiní hajzlové,“ řekne nakonec Tom.
„Takže jsi nakonec dělal dobrou věc, synku,“ řekne konečně potěšeně Gordon. „Jen mě mrzí, že jsi musel být mezi nimi. Nemusel jsi tam přece pracovat. Mohl jsi odletět s námi.“
„Nemohl jsem,“ zakroutí Tom hlavou. Podívá se na mě a chytí mě za ruku, kterou sevře. „Navíc bych nepoznal Billa. Jenom díky němu jsem se toho všeho zbavil.“ Zůstanu se na něj dívat. On ví, jak mě tohle dojímá a že si to hlavně nemyslím.
„Ne, tak to není. Zvládnul jsi to díky tomu, že jsi v srdci dobrý člověk a jsi silný. Ne kvůli mně,“ pošeptám něžně.
„Jak jste se vůbec poznali, vy dva? Nikdy by mě nenapadlo, že by se ti mohli líbit kluci, Tome,“ zeptá se zvědavě jeho otec. Uh, kámen úrazu.
„Eeh, no…“ vydechne Tom a kriticky se na mě podívá, jako by si snad nebyl jistý tím, zda jim říct pravdu. Sklopím zrak. Je mi příšerně trapně. Ani já nevím, co říct. Nechci lhát, ale nechci to Tomovi ještě víc přitížit.
„No, my jsme se poznali…“ načne Tom větu. Nakonec to vezmu do svých rukou.
„Poznali jsme se právě v klubu,“ vydechnu nejistě. Lžu? Nelžu. Děkovně se na mě pousměje.
„Jo, v klubu. Nějak jsme si od začátku padli do noty,“ řekne jim Tom. „Já chápu, že vám asi vadí, že jsem gay… Vadí vám na mně nejspíš hodně věcí, ale…“
„Tak to vůbec není, Tomi. Nám nezáleží na tom, jestli jsi homosexuál nebo heterosexuál. Hlavní je, že jsi šťastný,“ řekne mu maminka a dá mu pusu na tvář. On se na ni vděčně usměje. Ucítím, jak si mě Gordon zkoumavě prohlíží. Zvednu k němu pohled. Proč se na mě pořád tak dívá? Navíc to, jak se zarazil při mém představení… Něco mi tu nehraje.
„Děkuju vám, že jste vyslechl mou prosbu,“ řeknu tiše. Nejsem nijak chladný, ale nesnažím se používat ani příliš emocí.
„Je to můj syn, takže…“ pokrčí rameny. Tom začne tiše říkat něco své mamce, zatímco Gordon na mě stále kouká. Pokývám hlavou a trošku se usměju. I přesto si mě nepřestane prohlížet. Vážně nechápu, co na mně vidí. Jako by snad tušil, že něco skrývám. Mám z toho strach a nedobrý pocit. Oči po chvilce sklopím a vydechnu. Napiju se kávy a nervózně hrneček odložím. Podívám se potom na Toma a trošku se na něj usměju. Jsem tak rád, že tohle dopadlo, dalo by se říct dobře.
„Říkal jsi, že se jmenuješ Trümper?“ promluví náhle Gordon. Hned k němu upnu pohled.
„Ano, proč?“
„Tati, už jsi to jméno podruhé řekl tímhle tónem. Nechápu, proč,“ ozve se Tom nechápavě.
„Já nevím. To jméno je mi povědomé. Myslím, že tvůj pravý otec se tak jmenoval. Tedy nevím, jestli otec, ale v rodném listu bylo uvedeno jméno Trümper,“ řekne. Simone hlasitě vydechne. Tom mlčí. Naprosto zdrceně se podívám na Gordona, Simone a nakonec zůstanu viset pohledem na Tomovi.
„To… to bude asi nějaká shoda jmen,“ šeptnu. To je jako naschvál.
„Určitě ano. Byla by to moc velká náhoda. Jen máte s Tomem úplně stejné oči,“ zasměje se Gordon. „To nic. Nechte to být. Jenom jsem se zamyslel.“ Naše pohledy s Tomem se okamžitě střetnou. Díváme se jeden druhému do očí a snažíme se něco vyčíst.
„Můj otec před pár dny zemřel,“ vydechnu, víc to neupřesňuji.
„Oh, ale Billy, to je mi tak moc líto,“ vydechne zaraženě Simone. Ihned si od Toma přesedne ke mně a pořádně mě obejme. „Zlatíčko, musí ti být tak strašně,“ začne mě utěšovat hlazením po vlasech. „Neměli jste sem jezdit. Co tě to napadlo, Tome? Mohli jste přece přijet až někdy jindy, ne, když je Bill v tak strašné situaci,“ vyčte mu.
„Ne, v pořádku. Já jsem byl ten, kdo Tomovi naopak řekl, že pojedeme. On nechtěl jet, když se tohle stalo, ale já chtěl. On je mi jedinou oporou, on je mi vším,“ pošeptám a kouknu se na něj. Smutně se na mě pousměje. Simone mě pohladí znovu po vlasech, jako bych snad byl také její syn. Je to skoro až roztomilé. Je to sice trošku moc, ale i tak. Tomova matka je člověk se srdcem na pravém místě, to se musí nechat. Trošku v ní vidím svou maminku.
„Tvé ztráty je nám opravdu líto,“ řekne mi upřímně Gordon, načež se podívá na Toma. „Možná byste si mohli po té cestě odpočinout.“
„Jo, a já zatím udělám něco dobrého k večeři,“ usměje se Simone. „Copak byste chtěli, kluci?“
„Děkuji,“ řeknu směrem ke Gordonovi. Co se týká večeře, přenechám tohle na Tomovi. Nechci se tu nijak moc projevovat.
„To je jedno, mami,“ odpoví Tom.
„Copak bys chtěl ty, Bille? Co máš rád, pověz,“ usměje se na mě Simone a strčí mi pramen vlasů za ucho.
„Nedělejte si starost,“ pousměju se na ni trošku.
„Máš rád těstoviny jako Tom?“ stále si mě s úsměvem prohlíží.
„Ano,“ usměju se. „Často si je doma vaříme.“
„Super. A jíš maso nebo jsi vegetarián? Jsi alergický na něco?“ zeptá se starostlivě.
„Když mu nedáš játra nebo jiný vnitřnosti, tak sní fakt všechno, mami,“ zasměje se Tom.
„Ne, tak to není,“ uculím se, „to ty sníš, na co přijdeš,“ ohradím se po něm.
„Já to ale přiznám. Jsem hladový tvor,“ řekne se smíchem a Simone se začne smát.
„Dobře, tak já vám něco udělám. Běžte si odpočinout. Proveď Billa po domě, Tomi,“ požádá ho. Pohladí mě ještě po tváři a zvedne se. „A ty mi pojď pomoct,“ odtáhne s sebou se smíchem i Gordona.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
sem to řikala :D.. Bill a Tom jsou sourozenci :DD.. no to mě poser, fakt xDD… jako budou prostě spolu, i když to zjistěj :D.. bude happy end! :DD já nemám bad endy ráda xDD
jinak samozřejmě krásně napsaný x)).. miluju ten váš styl psaní x))
Parádní díl!!!! Zase se tam toho tolik stalo, že nemůžu říct ani slovo…:-) Opravdu nádherné…:-) Opravdu jsou bratři???(tedy pokud jsem to správně pochopila)…:-) Páni, opravdu nedokážu ani slovy popsat, jak moc se mi ten dílek líbil..:-) a jak moc se těším na další…:-)
Musím říct, že Gordon je k Tomovi chladný jako kus kamene….:-( I přes Tomovu práci je to pořád jeho syn…. Přesně jak mu říkala Simone…:-( Ale opravdu nádherné, jsem zvědavá, jak bude návštěva v Americe pokračovat..:-)
No jako doufám že nejsu bráškové….. prosím to ne a jsem moc a moc ráda že je zase Tom s rodiči zadobře!!!! supeeeeer 😀
NO KONEČNE 😀
[3]: blázxniš? šak to je jasné už po prvej vete v tejto poviedke ked dali že majú podobné oči _D
hej cože? 😀 jako.. chápu to dobře? 😀 no to snad.. ne! nesmí být bráchové! 😀 anebo jestli nezná Billova tátu a.. no to je jedno 😀 nechce se mi přemýšlet 😀 krásný díl!!! 🙂
Moc děkuju za nás obě za vaše komentáře 🙂
Mně osobně se od vás vážně líbí, jak se snažíte uvést, jak povídka bude pokračovat a jak se mají jisté skutečnosti, které jsou v ní uvedené :))
No, každopádně.. čeká vás ještě několik dílů, které vás jistě trošku překvapí, ale zároveň vás dovedou k pravdě 🙂
Nenene to jim nemůžete udělat! Nesmí být bratři….Prosííím nekažte to!!Jinak moc pěknej díl jsem ráda, že si to vyříkaly
jj i ta sousedka Billova táty Tomovi říkala, že je mu podobný…asi to tak bude bráškové 🙂
K A W A I!!!!! To je tak moc roztomilá kapitolka.. Jo a takovýho taxikáře jsem nuž taky potkala…Fuj nepříjemná zkušenost!!!!