Zeiten ändern dich 10.

Chvíli tam tak strnule, s myšlenkami poletujícími v hlavě, zůstanu sedět, než se rozezvoní zvonek a s ním začnou kolem mě pobíhat lidi z vyšších ročníků, kteří se chystají ven na tělocvik.
„Bille, v pohodě? Říkal jsi, že už ti dali pokoj, tak co se děje?“ vybafne na mě jeden z probíhajících studentů, který se rozhodne na moment nenásledovat třídu. Mark.
„Ale ne, všechno je v naprostém pořádku,“ okamžitě se vyhoupnu na nohy.
„Skutečně? Vypadáš jak polekaný štěně.“
Pousměju se nad jeho poznámkou a ujistím ho kývnutím. „Jen jsem se tu na dýl zamyslel.“
„Chtěl bych ti to věřit, ale vráska na čele něco značí.“
„Nechtěl by ses po škole vidět?“
„Jasně, že jo. V jednu před školou?“
„Budu tam.“
„Super, tak já se jdu hodit do kondice,“ zasměje se a mávne s odchodem.
„Zatím,“ hlesnu jen s úsměvem a vydám se zpět do třídy.

Po zbytek dopoledne se Tom už neukázal. A ačkoliv se Andreas na mě dost nevraživě koukal po celou dobu, ani nepípl na můj účet. Nevím, jak to, že mám najednou pocit, že s Tomem chci vážně mluvit. Nebojím se ho, a to je o to asi horší. Myslím, že jestli s tímhle sebevědomím ho budu pronásledovat, že tvrdě narazím a budu litovat, že jsem kdy vůbec jen pomyslel na to, že by mohl být ve skrytu duše i citlivý člověk. Nevím, co se to děje.

Pár minut před jednou hodinou se vydám před školu a zalezu si na schody vedoucí k tělocvičně, abych se vyhnul hluku. Vytočím číslo Gordona a přiložím mobil k uchu. Po delším vyzvánění si nervózně začnu pohrávat s řetízkem na krku. Ach konečně.
„Ahoj, promiň, jsem v autě, musel jsem zastavit. Děje se něco?“
„Ne ne, jen volám, že dneska pojedu domů později. Zdržím se s Markem v Magdeburku, jen abys to věděl.“
„Není Mark jen kulisou pro opětné lhaní?“
Vydechnu. „Gordone, budeš mi muset věřit. Prosím.“
„Dáš na sebe pozor a zavoláš mi, kdyby něco. Ano?“
„Slibuju,“ odkývu mu to a usměju se, když ke mně dojde Mark a mlčky mě pozdraví mávnutím. „Snad nebude Nelly naštvaná, že jsem jí slíbil to koupání.“
„Může jít s námi,“ špitne Mark dostatečně tak, abych ho zaregistroval.
„Mohla by?“ pozvednu k němu s úsměvem pohled.
„Samozřejmě.“
„Ok, tak víš co? Vezmu Nelly s sebou, abych jí vynahradil koupání, které můžeme dohnat o víkend,“ řeknu opět Gordonovi do telefonu.
„Takže jí nemám vyzvedávat?“
„Jestli ti to nevadí.“
„Dáte na sebe o to víc pozor.“
„Určitě.“
„A dej vědět, kdy přijedete ano?“
„Rozkaz. Měj se.“
„Užijte si to,“ na druhém konci sluchátko oněmí.

„Nebude to vadit?“ strčím mobil do kapsy a vstanu.
„Blázne, vždycky říkám, že můžeš vzít Nelly s sebou.“
„Mhm jo, promiň. Tak v tom případě dneska začneme školkou,“ usměju se a vydáme se na cestu.
„Tak co se děje s Kaulitzem a spol?“
Pokrčím rameny nejprve. Asi má pravdu, měli bychom začít tohle téma bez Nelly. „Znáš Tomův životopis?“
„Stručně. Ale ten zná snad každej, kdo bydlí v Magdeburku. Já se ptal první,“ upozorní mě s lehkým šťouchnutím.
„Právě že se neděje vůbec nic. Od pondělka je to divný. Tom se mnou vůbec nemluví a zbytek si mě podává jenom v jeho nepřítomnosti.“
„Chceš mi říct, že ti vadí, že s tebou Kaulitz nemluví?“
„Ale to je to, co já právě nevím. Nevím, proč mě to štve. Ale třeba dneska jsem potřeboval, aby mluvil. Bavili se o Nelly a nevím proč.“
„O Nelly?“

„Jak jsem ti vyprávěl o tom ránu, co nás potkali, kde Nelly viděli poprvý. Nevím, co s tím má společného. Právě že ani jeden z nich mi to nechtěl říct, ale jen co se o ní začali bavit, byl Tom jak neřízená střela a šel po všech. Já nevím, co to znamená a ze strachu o Nelly jsem schopný už čehokoliv. Jen kdyby tak zarytě nemlčel!“
„Mluvil jsi s ním osobně, a sám?“
„Přisral se tam Andreas.“
„Počkej, tys měl odvahu se s ním bavit sám? Gratuluju, postupuješ velmi dobře, tahle změna se mi začíná líbit.“
„Ne, dnes jsem tam mluvil jen já, on mlčel. Říkal jsem ti, že si mě nevšímá, což mi dodává trochu víc odhodlání. Je to divný a já chci vědět proč.“
„Moc bych nerejpal, nebo si tě zas všímat začnou.“
„Ale mluví se mezi nimi o Nelly, nemůžu je jen tak nechat.“
„To je taky pravda.“

„Kdo je Joy?“
„Joy? Netuším. Znám jen základní věci o něm, a jen čtyři roky, co jsem si ty věci vryl do paměti. Není úniku před touhle informací. Ale kdo je Joy, to vážně netuším.“
Blikne mi hlavou, že Andreas křičel za Tomem něco o pěti letech. Co se stalo před pěti lety? „Řekni mi o něm něco.“
„Bille, počkej. Doteď jsi byl jeho obětí, a jen se jeden den o tebe neopře a ty už v něm vidíš člověka?“
„Já vím, je to tyran, ale já… Marku, musím vědět, co je zač a přijít na jeho slabé stránky. Chci mu z hlavy dostat konečně mou osobu a hlavně Nelly. Pokud mám odejít odsud, tak s čistým svědomím.“
Mark vydechne a zamžourá do sluníčka.

„Jeho otec je podnikatelem v architektuře. Má firmy po celém Německu a zbytku Evropy, skoro. No, jsou dost zazobaný, ale to je nepodstatný. Jestli mám dobré informace, je to jedináček a odmala žije tady v Magdeburku, stejně tak jako zbytek gangu. Co ještě?“
„Tohle mi asi nic neřekne. Pokud je jedináček, tak o to hůř. Jak vidno, bude i dost rozmazlenej, takže ani mimo školu ne člověkem.“
„Říkám ti, že za nic nestojí.“
„Dneska dokonce přede mnou prohlásil, že je nula,“ špitnu jen tak s myšlenkama v té dané chvíli.
„Cože?“ optá se pobaveně Mark.
„Vážně. A taky prohlašoval, že nic nedokázal oproti mně.“
„Řek ti to do očí?“ začne se smát Mark a až s jeho smíchem mi dojde, jak hloupá celá ta situace byla. Musím se nad tím alespoň usmát.
„Divný, že?“
„Měl si asi to jedinečný štěstí vidět Kaulitze v jeho slabé chvilce. Nebrečel u toho? Já jen jestli se můžu smát ještě víc.“
Rozesměju se už i já. „Bože, Marku, já tam fakt stál jemu tváří v tvář a slyšel od něj tohle. Já!“ užasle se na něj podívám.
„Až se mi chce říct, že ti nevěřím,“ zasměje se a já do něj s úsměvem šťouchnu.

Ve školce je dnes nějaký zástup čekajících rodičů. Co se děje? Jedou všichni na dovolenou, že pospíchají?
„Bille!“ vypískne Nelly, když mě spatří a rozeběhne se ke mně.
„Ahoj,“ vyzvednu ji na okamžik do vzduchu a lípnu jí pusu.
„Jenom si uklidím, jo?“
S úsměvem jí postavím zas na zem a popoženu zpět do dveří. Otočím se k usmívajícímu se Markovi.
„Miloval jsem, když pro mě do školky přišli ještě před tím, než jsme šli spát.“
„Myslím, že tohle milujou všechny děti. Obzvláště pak Nelly v pátek. Vždycky smlouvá tak dlouho,“ usměju se.
„Hotovo,“ přiběhne vysmátá Nelly.
„Super, rozloučila ses i s paní učitelkou?“ pousměju se, když vidím, že jí těsně za zády doprovází učitelka.
„Nelly, zapomněla by sis ten obrázek. Dobrý den,“ mile se usměje.
„Dobrý den,“ opětuju jí úsměv.
„No jo, děkuju,“ vezme si Nelly obrázek, vklouzne do bot a vezme mě za ruku.
„Nashledanou.“
„Nashledanou, Nelly,“ usměje se za námi učitelka a my i s Markem opustíme prostory školky.
„Bille, a my půjdeme plavat už teď?“
„Ne, zlatíčko, tohle je Mark, a my s ním vyrazíme ven. Koupání necháme na jindy, ano?“
„Ahoj,“ usměje se Mark na Nelly.
Ta se jen chvilku tváří nesouhlasně, ale pak Markovi úsměv opětuje. „Ahoj. A kam nás vezmeš?“
Začnu se smát.

autor: Mintam