Genesis 29.

Simone Kaulitzová seděla na malé otočné židličce ve svém ateliéru, když zaslechla zdálky zvonek. Kdo touhle dobou otravuje, proboha, pomyslela si, když se podívala na hodiny a zjistila, že zase celý den utekl jako voda. Bylo půl osmé večer a ona právě dokončila další ze svých depresivních obrazů, které ji poslední dobou napadaly. Nic radostného od zmizení svého syna nenamalovala, nic pozitivního ji nenapadlo, žila od té doby ve stavu smutku a otupění, které se jen občas dařilo rozptýlit Gordonovi, když ji přinutil, aby s ním někam šla, třeba jen do restaurace na večeři nebo na obyčejné nákupy. Pomalu ztrácela naději, že se cokoliv změní, měsíce od začátku vyšetřování běžely a stále nebylo nic nového.

„Andreasi?“ překvapeně vyhrkla, když poznala ve tmě siluetu u branky. „Pojď dál, na co čekáš?“ vyzvala kamaráda svého syna, jehož už neviděla minimálně měsíc.

„Dobrý večer, paní Kaulitzová,“ usmál se blonďatý kluk a vydal se po cestičce ke vstupním dveřím. „Neruším? Malujete, že jo?“

„Akorát jsem tu patlaninu dorazila. Občas je fajn pokecat s někým normálním. S Kazimírem toho člověk moc neprobere,“ usmála se, zatímco se jejich kocour, o kterém byla zrovna řeč, protáhl kolem ní do domu. „Pojď rychle, je zima jak v Rusku,“ popohnala ho, aby mohla rychle zavřít, měla jen tričko s krátkým rukávem, které používala při malování.

„Tak jak se máš, povídej?“ vyzvala Andyho, když ho usadila v kuchyni za stůl a zapnula rychlovarnou konvici. „Kafe, čaj nebo něco jiného?“ zeptala se, zatímco sypala velkou odměrku kávy do svého nejmilejšího hrnku. Dostala ho kdysi k Vánocům od Toma, na sobě měl velké červené srdce a v něm nápis S láskou Tom. Bylo mu deset, když ho nechal vyrobit v místní keramické dílně, utratil za něj tehdy na své poměry celé jmění.

„Když tak čaj, kafe už jsem dneska měl, díky,“ odpověděl, „psali jsme písemku z matiky, tak jsem se od rána dopoval, abych to nezkopal,“ vysvětlil ještě Andy a kývl směrem k pravé ruce, ve které Simone držela krabičku s ovocným čajem. Černý čaj z levé ruky vrátila zpátky do skříňky, vytáhla sáček a zalila oba nápoje právě dovařenou vodou z konvice.

„A jak to dopadne?“ mrkla na Andyho zvědavě, když si sedala ke stolu, přistrčila před mladého muže cukřenku.

„Snad dobře,“ usmál se Andy. „Máma by šílela, kdybych propadl, tak musím zabrat, abych měl aspoň trojku, jinak by mě nevzali na vysokou.“ Simone sledovala, jak si Andy sladí čaj a hlavou jí prolítlo, jak neuvěřitelně rychle se z malého chlapečka, který k nim chodil, stává muž, a neubránila se povzdechnutí, když si uvědomila, že kdyby její život nebyl mrcha, dnes by ve svém domě měla takové muže dva. Její život ale mrcha byl, takže je tu teď sama a snaží se zahnat žal malováním, jinak by se nejspíš ubrečela k smrti.

„Půjdeš na práva jako táta?“ Míchala kávu, aby trochu zchladla, nechtěla si spálit jazyk.

„Jo, budu muset,“ přikývl Andy.

„A ty sám bys chtěl kam?“ pochopila Simone, že jeho volba není jeho.

„Nevím, to je to,“ odpověděl Andy. „Ani o tom radši nepřemýšlím, stejně bych to doma neprosadil. Ale kvůli tomu jsem nepřišel,“ přerušil rozhovor o svém studiu, nerad o tom mluvil. „Mám nové zprávy z Berlína,“ usmál se na Simone.

„Fakt?“ vykulila oči Tomova matka, myslela si, že je to jen zdvořilostní návštěva, když na ni nic nového Andy nevyhrkl už u branky, byla překvapená.

„Fakt,“ potvrdil blonďák a usrkl trochu čaje ze lžičky, malinko si ho přesladil. „Konečně se pohnulo pátrání. Strejda mi včera volal, že se přihlásil nějaký mladý novinář, co sledoval toho manažera, u kterého dělal Tom konkurz. Mají už stopu, kde by mohl být, takže by se mohlo něco pohnout. Není to nic moc, o Tomovi zatím nemají ponětí, ale aspoň něco.“

„No to je úžasné, díky za dobré zprávy,“ nejradši by za novou naději Simone Andyho objala, ale nebyla si jistá, jak by chlapec na takové vřelé gesto reagoval, tak ho alespoň vděčně pohladila po ruce.

„Snad už to bude teď rychlejší,“ usmál se Andy, byl rád, že vidí na tváři Tomovy mamky šťastný úsměv. Neodvážil se dodat to, co mu do telefonu řekl strýc, a co jeho napadlo už alespoň tisíckrát. Museli doufat, že se nenaplní jeho černé myšlenky a Tom je stále někde živý a zdravý.

~*~

„Může mi někdo vysvětlit, na co potřebuje solární elektrárna deset beden vitaminu D?“ pronesl Karl do ticha kanceláře, když ho zarazila jedna z položek, kterou firma nakupovala v posledním půlroce. Měl před sebou výsledek pátrání po obchodních aktivitách fabriky na výrobu elektřiny, jež jim zajistil Finanční úřad přepadovou kontrolou účetnictví. Byla to standardní kontrola, která by neměla majitele továrny nijak překvapit ani varovat, a oni tak měli možnost se dostat do objektu. Nikdo si nevšiml, že se mezi delegaci z finančního úřadu vloudil jeden, který tam neměl co dělat, tlustý hromotluk, zajímající se nenápadně o naprosto jiné věci, než bylo účetnictví. Jenže ačkoliv se opravdu snažil, každou chvíli chodil na dvůr, aby se, jak říkal, nadýchal čerstvého lesního vzduchu, neměl šanci zjistit v prostoru továrny nic výjimečného. Všechno se jevilo naprosto normální.

Mezi zaměstnanci, jak ostatně čekali, žádný David Jost nebyl, tudíž nedostali od státního zástupce povolení k prohlídce fabriky, nebyl pro to zatím žádný oficiální důvod. Tvrzení mladého novináře neměla váhu důkazů. David Jost byl totiž oficiálně mrtvý, a jeho falešné jméno pochopitelně neznali. Zaměstnanci jménem David byli tři, ale všechny tři detektiv Hüne prověřil osobně, žádný z nich to nebyl.

„Mě se ptej…“ reagoval kolega od vedlejšího stolu na Hüneho dotaz. „Asi maj chudáci zaměstnanci toho slunce málo, když ho všechno spolykaj ty solární panely, ne?“ uchechtl se. Jezdil kolem jedné takové elektrárny k příbuzným, kde ty solární obludy zabraly celé pole, jež léta předtím bývalo krásně žluté. Než ho prodali, pěstovali na něm místní zemědělci řepku. Stýskalo se mu po pohledu do žluté záplavy, ale doba je holt taková, s tím se nedalo nic dělat. Spíš šílená, povzdychl si v duchu Manfred.

„Cože?“ otočil se na něj Karl, nechápal, co tím kolega myslí.

„No že maj zaměstnanci asi málo slunce,“ zvedl oči v sloup Manfred. Karl býval přes svůj skvělý mozek občas totálně nechápavý, většinou v obyčejných věcech. Jeho zírání pokračovalo. „Vitamin D berou lidi, kteří nemají dostatek slunce.“ Objasnil radši už bez vtipkování, na Karlovi bylo vidět, že nemá tucha, o čem mluví.

„Aha,“ konečně pochopil detektiv. „Na co ale deset beden, proboha? Zaměstnanců je tam pětatřicet, ty vitaminy maj nějakou expiraci, maximálně tak dva roky… i kdyby to brali všichni deset let, takový množství nikdy nespotřebujou,“ uvažoval nahlas Karl.

„Tak s tím nejspíš kšeftujou,“ pokrčil kolega rameny. „Dneska lidi dělaj různý věci, vitamin D koupíš v každé lékárně bez předpisu, na to asi žádný povolení nepotřebujou. Ačkoliv, nevím to jistě, to bych si radši zjistil, být tebou.“

„Jo, na to se mrknu, díky,“ kývl hlavou Karl. Něco tu smrdělo, to bylo jisté.

Tohle by mohlo být vodítko, museli se chytat všeho, aby konečně vymáčkli povolení k vyšetřování firmy. Díky Saschovi sice věděli, na jakou firmu se zaměřit, ale co s ní má vlastně David Jost společného, a jestli novináři náhodou nefrknul hned ten první večer, co ho sledoval, když se mu podařilo v autě usnout, nikdo nevěděl. Museli doufat, že je to tak, jak si Sascha myslí, a že zesílení ochrany objektu po jeho návštěvě nebyla jen pouhopouhá náhoda, ale důsledek jeho zvědavosti, které si všimli.

Karl byl trochu zklamaný, když nakonec z mladého novináře dostal všechny informace, najednou nebyl pobyt Josta v oné elektrárně vůbec jistý, natož myšlenka, že je jejím zaměstnancem. Sascha ho už podruhé nikdy neviděl. Jenže to bylo to jediné, co měli, tudíž se do toho pustili na plné pecky.

Majitelem elektrárny byl jistý Noe Winkle, který starou továrnu zdědil po svém otci Gerhardovi. Tehdy to ovšem bylo jen pár prázdných starých budov, které musel syn zrekonstruovat, než na vedlejším poli přibyly sluneční kolektory. Všechno bylo legální, nikde ani skulinka, které by se mohl Karl chytit. Sice ho trochu zarazilo jméno majitele, Noe nebylo typické německé jméno, ale bohatí se vždycky chovali výstředně, a dávali svým potomkům divná jména, tudíž to Karl přešel jen jako kuriozitu. Nejspíš byl starej Winkle náboženskej fanatik, proběhlo mu myslí, ale dál se tím nezabýval. Malinko se pozastavil, když si o něm našel pár informací, ve kterých o náboženském zaujetí nebylo ani slovo. Zato byl podle všeho Gerhard nacista, který ale po válce nebyl souzen, nejspíš proto, že byl jen řadovým členem NSDAP a ničeho závažného se nedopustil, jako tehdy spousta bohatých podnikatelů. Z obchodního hlediska bylo členství v národně socialistické straně velice výhodné, jak se zdálo, využil toho i Gerhard Winkle. Na jeho majetku to sice nechalo stopy krve nevinných obětí druhé světové války, ale vzhledem k tomu, že se po rozdělení Německa ocitl na té správné západní straně, nikdo to dál neřešil. Podnikal řádně, a nic jiného o něm Karl bohužel nezjistil.

Nezbývalo, než začít hledat informace o vitamínu D a jeho podezřelých nákupech.

~*~

Dva týdny Clea pečlivě sledovala chování svého bratra, než se odvážila k dalšímu kroku, který pečlivě naplánovala. Naposledy zaváhala, než z ruky pustila obálku, v níž byla zalepena její žádost o návštěvu šéfa. Bill je její bratr, přece jen, vyrůstali spolu, mají společnou pěstounku, ale bohužel… musí jí uhnout z cesty, kterou si naplánovala, nedá se nic dělat. Když bílá obálka zmizela v kovové schránce, bylo rozhodnuto. Teď už musela jen čekat, až dostane zprávu, jestli bude její žádosti o schůzku vyhověno, a kdy. Nebylo časté, že by obyčejní smrtelníci mluvili se svým nejvyšším guru, ale výjimečné situace, jako byla tato, se stávaly, a k tomu účelu byla zřízena schránka, kterou právě teď Clea s úšklebkem opouštěla. Budeš zírat, bratříčku.

~*~

„Já se tak těším, až odsud vypadneme, ani si to nedovedeš představit,“ pronesl Tom do ticha Billovy místnosti, leželi vedle sebe na posteli, drželi se jen tak za ruce a odpočívali před koncertem. Poslední dobou Tom nemyslel na nic jiného, krom sexu a Billa, samozřejmě. Myšlenky na útěk mu zabíraly spoustu času, ale bez Paula zatím neměli šanci nic podrobnějšího plánovat. Tom věděl, že celá akce se připravuje, ale od té chvíle, co u nich Paul byl, se s ním znovu nesetkali. Byli domluveni, že se Katův učeň sám ozve, až bude mít další informace. Slíbil, že jim nechá vzkaz v domluvené tajné skrýši v posilovně, v jedné škvíře za skříňkou s ručníky, kterou od té doby pravidelně kontrolovali. Zatím nic.

Potřebovali mapu podzemí, a hlavně klimatizačních šachet, a tu se teď snažil Paul po nočních službách obkreslit co nejpřesněji, ale trvalo mu to dlouho, protože se bál, aby ho při tom Kat nechytil. Občas se totiž stávalo, že se na Paulově noční zničehonic zjevil a požádal ho, v rámci studia, jak zdůrazňoval, o hypnózu, která by mu pomohla usnout, načež pak zůstal spát na pohovce. Proto si musel jeho žák dávat setsakramentský pozor, kdy se do překreslování pustí. Už druhý měsíc sledoval Kata celé dny, jeho náladu a chování, a odhadoval, jestli bude v noci spát nebo ne. Až poté, co vypozoroval jeho nejčastější projevy a následný průběh noci, a pětkrát mu jeho odhad vyšel, mohl s celou prací konečně začít. I přesto se bál, že se jednou rozrazí dveře právě ve chvíli, kdy bude mít mapu rozloženou na stole a její kopii hned vedle, a ježily se mu vlasy hrůzou na hlavě při představě, co by se stalo. Kdyby měl šanci dostat se ke kopírce, byla by věc vyřešena, ale to bylo pro něho nedosažitelné. Bylo jich málo a všechny někde pod zámkem. Nezbylo, než pomalu a složitě obkreslovat.

„Až ti Paul odblokuje paměť, třeba přijdeš na to, že nahoře někoho máš.“ Bill měl úplně jiné myšlenky než Tom. Jeho představy o povrchu byly matné, znal ho jen z filmů a časopisů, které měl k dispozici, a ani netušil, jak zkreslené jeho vědomosti vlastně jsou. Od svých dvou let nezažil, co znamená zmoknout, jak štípe mráz, jak bílý a studený je sníh, jak pálivé je prudké slunce, co je to vítr nebo povodeň, to všechno se z fotek pocítit nedalo. Největší hrozba pro něj ale teď byla, že se Tom vrátí do svého vlastního prostředí, které dobře zná, a na Billa zapomene.

„Prosím tě…“ zareagoval s úsměvem Tom a zmáčkl konejšivě Billovu ruku, „i kdybych náhodou někoho měl, nebude pro mě znamenat už vůbec nic. Miluju tě, Bille,“ otočil se na bok, aby svého přítele polibkem ujistil o své lásce. „Už se nemůžu dočkat, až tě představím svojí mamce, určitě tě bude mít ráda,“ ujistil Billa, když se od sebe odtrhli. Bill se usmál.

„To nemůžeš vědět,“ pohladil Toma po tváři, „třeba se jí vůbec nebudu líbit. Jsem kluk, nezapomeň. Myslíš, že nahoře není tohle zakázané?“ Narážel na jejich vztah.

„Nevím, ale to se všechno dozvíme, až mě Paul odblokuje, podle toho se pak zařídíme. Jestli se nám povede zdrhnout z tohohle pekla, nic na světě mě už nezastaví, abych dělal to, co chci já. Nenechám už nikoho, aby řídil můj život, to si piš,“ pronesl sebevědomě Tom.

„Musím najít svoji maminku,“ řekl po chvilce mlčení Bill. „Co když se mi to nepovede?“

„Neboj, najdeme ji, a celou tvoji rodinu. Ale neopustíš mě kvůli nim, že ne?“ nadzvedl se Tom na lokti, najednou mu došlo, že Bill mu nepatří. Není jisté, že se jejich cesty na povrchu nebudou muset rozejít. Co když je Bill z úplně jiné části Německa, nebo dokonce z jiné země, a budou to mít k sobě daleko?

„Nepustím tě od sebe ani na krok,“ usmál se Bill. „Bál bych se,“ přiznal trochu smutně. „Budeš můj jediný člověk, kterého tam znám, krom Paula.“

„Postarám se o tebe, neboj,“ dostal další ujišťující pusu od Toma. „Budeme mít skupinu jako tady. Ty budeš zpívat, já hrát na kytaru, někoho k sobě najdeme a budeme slavní,“ fantazíroval Tom. „Škoda, že Gustav a Georg zůstanou tady, mohli by se nám nahoře hodit,“ uvažoval.

„Myslíš, že to půjde?“ posadil se na posteli Bill, tahle možnost ho prozatím vůbec nenapadla. Upřímně, ještě vlastně ani neuvažoval o tom, jak se budou nahoře na povrchu živit, byl zvyklý, že tady všechno dostane, peníze neznal.

„Tebe musí milovat každý,“ ujistil ho rozhodným kývnutím Tom a stáhl ho na sebe. „Zpíváš božsky, a až tě tam nahoře uslyší a uvidí, všichni se do tebe zamilují,“ sevřel Billa v náručí a vůbec neprotestoval, když se na něm Bill uvelebil a přitiskl se mu na rty. Jejich klíny se začaly pomalu o sebe třít, podobně, jako to dělaly jazyky v ústech toho druhého, Tomovy ruce na Billově zadku přitlačily, aby byl jejich kontakt ještě těsnější.

„Musíme za chvíli jít,“ snažil se Bill odtrhnout, když si vzpomněl, že je čeká vystoupení, bude celý večer trpět, jestli toho okamžitě nenechají.

„Máme to dvě minuty daleko, to stihnem,“ ujistil ho Tom, zatímco stáhl z jeho zadku tepláky, které měl Bill na dobu odpočinku na sobě.

„Musím se převlíknout,“ došlo v té souvislosti Billovi a svůj zadek zase zakryl. „Bude mi těsno celý koncert, jestli toho hned nenecháš,“ snažil se vymanit z Tomova pevného objetí. „Holky to uviděj a bude trapas.“

„Nebude ti těsno, pokud ti to hned udělám,“ opáčil Tom zcela logicky.

„Na to ale není čas.“

„Máme třicet minut.“

„Nejsem oblečený ani namalovaný.“

„Pro jednou se to nezblázní.“

„Zblázní.“

„Nezblázní.“

„Já se z tebe jednou zblázním…“

autor: Janule