Who am I? 61.

BILL

Jakmile ti dva odejdou, podívám se na Toma. Přisednu si trošku blíž k němu a vydechnu.

„Zvládl jsi to,“ pošeptám vlídně.

„Jenom díky tobě,“ věnuje mi úsměv plný spokojenosti.

„Ale, ale,“ sevřu mu ruku ve své dlani, „díky mně opravdu ne,“ řeknu.

„Ano, díky tobě. Jsem ti opravdu moc vděčný, že tu jsi se mnou a podporuješ mě i přes to všechno,“ pošeptá.

„Ale no tak, Tomi,“ obejmu ho. „A ty podporuješ mě. Taky jsem ti vděčný, ale… to je přece normální, že lidé, kteří se mají rádi nebo se milují, se podporují.“

„Asi ano. Jen na to nejsem zvyklý,“ pousměje se a jemně mě políbí. „Nepůjdeme nahoru?“

„Klidně,“ brouknu a chytnu ho za ruku. „A prosím, mohl bych si jít omýt ruce?“

„Možná bychom mohli do sprchy,“ navrhne.

„To je výborný nápad. Potřebuju to. Chci se převléknout,“ nakrčím trošku nos.

„To jsme dva,“ usměje se a dá mi na nos pusinku.

„Tak pojďme,“ usměju se trošku taky.

Pomalu vstaneme a rozejdeme se po schodech nahoru. V Tomově pokoji si vezmeme věci na převlečení a jdeme do koupelny. Zamkne za námi, vysvlékne se a vleze do sprchového koutu. Jenom se tak opře o dlaždičky a s úsměvem na mě čeká. Necítím se tu uvolněně. Pořád mám tak špatný pocit, jako by mě někdo sledoval a byl jsem pod drobnohledem. Zřejmě je to pořád tím zvláštním chováním Gordona. Nedovolil bych si proti Tomovým rodičům říct ani slovo, ale něco mi tu nehraje. Nakonec se zhluboka nadechnu a začnu se pomalu svlékat. Když jsem nahý, vlezu si k němu a zatáhnu stěny sprchového koutu. Tom pustí teplou vodu a pohladí mě po rameně. Mám tak strašnou potřebu být u něj. Proto bez jediného slova přistoupím k němu a obejmu ho.

„Pojď sem, broučku,“ pošeptá. Omotá kolem mě paže a jemně mě políbí na krk. Začne mě hladit po zádech a bocích, přičemž se lehce naklání ze strany na stranu. „Jsem tak rád, že jsi tu se mnou.“

„Děkuju,“ šeptnu a přivinu se k němu. „Taky jsem rád, že jsem tu s tebou. I když si tu připadám trošku navíc,“ přiznám.

„Nejsi tu navíc. Všiml sis, jak tě má mamka ráda? Líbíš se jí,“ políbí mě něžně na spánek.

„Máš skvělé rodiče. A tvoje maminka je úžasná. Trošku mi připomíná tu moji,“ zavřu oči a začnu ho hladit po celé linii páteře. Tom smutně vydechne, pohladí mě po vlasech a ještě pevněji mě obejme.

„Jsem moc rád, že mám možnost tvoje rodiče poznat. Ale teď je tu hlavní něco naprosto jiného a to ty,“ napřímím se a podívám se na něj. „Jsem neskutečně rád, že sis s otcem tak promluvil a vyřešil to. Na nic jiného než na váš vztah se teď neohlížej. A hlavně si užívej toho, že jsi tu s nimi, hm?“

„Užívám si toho, že jsi tu se mnou,“ pošeptá, přičemž se mi zadívá do očí. Pohladím ho něžně po hlavě a nahnu se k němu. Políbím ho, ale nakonec podruhé, potřetí… Tom mi každý polibek opětuje a vzápětí hned oplatí. Sjedu mu dlaněmi po bocích a pousměju se.

„Tak šup, šup, umýt,“ líbnu ho na bradu. Lehce se pousměje, skloní pohled a natáhne se po mýdlu. I přes moje protesty to dopadne jako vždycky. Tom začne omývat mě. Když jsem ale dost namydlený, mýdlo mu vezmu a namydlím jeho. Společně se pak umyjeme, opláchneme pod tekoucí vodou a vylezeme ven. Nečekaně se spolu i osušíme. Když už jsme hotovi, Tom otevře dveře od koupelny.

„Chceš jít už dolů, nebo půjdeme ještě do pokoje?“ nabídne mi.

„Ještě do pokoje, jestli ti to nevadí.“

„Nevadí, pojď,“ kývne a přesune se do vedlejší místnosti. V pokoji si poklidím pár věcí, učešu se a navoním.

„Všiml sis, jak se na mě tvůj otec pořád díval?“

„Jo… Jenom není zvyklý, abych tu s sebou někoho měl, natož kluka. Nic si z toho nedělej. On si zvykne,“ ujistí mě.

„Vážně bych nerad, abys kvůli mně měl problémy navíc,“ řeknu upřímně.

„To je dobrý. Berou to,“ posadí se na postel. Natáhnu se ještě pro mikinu.

„Snad ano. Taky tě zarazila ta otázka, jak jsme se poznali?“ dojdu k němu a posadím se vedle něj.

„Ani tolik ne. Spíš jsem nevěděl, jestli chceš, aby to věděli nebo ne,“ podívá se na mě. „Mě spíš zarazilo to s tím Trümperem.“

„Nechtěl jsem lhát a nechtěl jsem říkat pravdu. Ne jen proto, že bych se styděl, ale hlavně proto, že by na mě koukali asi ještě hůř, a hlavně na to, že ses se mnou dal dohromady,“ povzdechnu. „I mě, Tome. Taková náhoda a jak… zabolí.“ Hlasitě povzdechne a přivine si mě k sobě.

„Mám z toho strach,“ broukne najednou.

„Z čeho, lásko?“ pootočím hlavu k němu a přivoním si k jeho krku. Miluju tu jeho osobitou vůni. Je tak silná, a přitom jemná.

„Co když opravdu jsme příbuzní, Bille?“ šeptne sotva slyšitelně.

„Ne, ne, to je hloupost. To není možné. Přece bych o brat… o příbuzném věděl,“ vydechnu. Ani nevím, jak mi přišlo na mysl slovo ‚bratr‘.

„Ale Bille… Vždyť máme úplně stejné oči a i ta ženská v baráku tvého táty mi řekla, že mu jsem podobný. Co, když… Co když moje máma byla nějaký jeho úlet a on o mně ani nevěděl. Co, když…“ Sakra…

„Tome, dost,“ vydechnu a kouknu se na něj. Chytnu ho za ramena. „Klid, prosím, klid,“ pošeptám tiše. Nemůžu se za to na něj zlobit, když mi to samotnému vrtá hlavou. Ale tohle je přehnané. Není to možné, ne, není! Ztichne a na chvíli zavře oči.

„Pššt,“ obejmu ho pomalu a přitisknu si ho na sebe.

„Je toho na tebe teď moc, potřebuješ si odpočinout. Přestaň o tom přemýšlet, je to jen shoda.“

„Jo, máš pravdu,“ povzdechne a vyvlékne se mi. Tak a je to posraným navrch. „Půjdu si dát ven cigaretu. Za chvíli se sejdeme dole, jo?“

„Dobře,“ vydechnu a zůstanu tam sedět.

Nechám ho jít. Tom si vezme mikinu a zavře za sebou dveře. Zřejmě jsem to pěkně posral. To nejde říct ani jinak. Mám z toho strach stejně tak jako on. Hlavně z toho důvodu, že už to vidí i ostatní, jen my dva jsme naprosto slepí a nevšímáme si toho. Možná máme vážně společného více než je normální. Možná… Zhluboka se nadechnu a zvednu se z postele. Vyjdu ven na chodbu, zavřu za sebou dveře a jdu dolů. Tiše dojdu do kuchyně.

„Nepotřebujete něco pomoct?“ zeptám se slušně a postávám bázlivě mezi dveřmi.

„Ne, Bille, jen se posaď, odpočiň si,“ usměje se na mě Simone. Nakonec ji tedy poslechnu a posadím se. Po celou dobu sleduju jakési nic.

„Nedáš si něco? Jídlo bude sice za chvilku, ale klidně bych ti ještě něco malého připravila. Nebo něco k pití?“ všechno tohle slyším jako by z dálky. Vůbec ji nevnímám. „Billy,“ přijde ke mně a pohladí mě po hlavě.

„Promiňte, promiňte, zamyslel jsem se, vážně se omlouvám,“ vydechnu a omluvně se na ni usměju, spíš se o to pokusím.

„Nic se neděje, já vím, jak moc tě to trápí. Ale musíš na to všechno myslet jen pozitivně, jen vzpomínej na to dobré. Vím, že se to snadno říká, ale bohužel je to tak,“ konejšivě mě dál hladí. Je to tak hezké a milé. Prakticky mě nezná, a už se mi snaží pomoct a podpořit mě.

„Jste velmi laskavá a hodná, děkuju vám,“ stisknu jí slabě ruku a usměju se.

Po pár minutách vejde do kuchyně i Tom. Dojde ke stolu, dá mi pusu na tvář a usadí se vedle mě. Uhh, že by na mě nebyl naštvaný? Nebo to jen hraje před rodiči? Trošku se usměju. Pohladím ho po ruce a teprve teď se začnu věnovat něčemu jinému než tomu bodu. Simone si dál povídá s Gordonem a dohadují se, jaké přísady ještě přidají do toho jejich jídla. Klasický manželé. Tom si opře hlavu o ruku na stole a natočí ke mně hlavu. Beze slov si mě prohlíží. Jo, broučku. Běhá nám v hlavě právě ta samá myšlenka. Dělám totéž až do té doby, než ho pohladím po tváři. Pousměje se a opře si hlavičku do mé dlaně. Jen palcem mu přejíždím po tváři.

„Víš, že stále nevěřím tomu, že jsem v Americe a s tebou?“ pošeptám. Přiblíží se až ke mně a beze slov mě něžně políbí. Vážně mi nedělá problém se s ním líbat před lidmi, jen bych nerad, aby jeho maminka nebo tatínek měli infarkt. Ale tak co, vědí o nás, vědí. Hned přivřu oči a oplatím mu to. Přidržím si ho u sebe za tvářičku.

„Jsi můj jeden velký, krásný sen.“

„Pššt,“ šeptne jen a znovu mě políbí. Semknu ty sladké polštářky víc mezi svými a tiše vydechnu. S malým úsměvem se odtáhne a opět si opře hlavu o ruku. Pevně doufám, že tohle není jen přetvářka. Vím, že se často snaží skrýt, že ho něco trápí nebo štve.

„Co budeme dělat zítra?“

„No, to já nevím. To nechám na tobě, já nevím, co je tu za možnosti. Ale co jsem slyšel, tak tady je možné všechno,“ uculím se trošku.

„Zítra se mnou budete, chlapci, péct cukroví,“ zasměje se Simone. Myslí to vážně? Nevadí mi to, ale… tohle bude hodně zajímavé. Už vidím, jak Toma bude plácat přes ručičky jako malé dítě, že takhle se to nedělá. Určitě mu ukazováčkem přejede po nose a on ho pak bude mít celý od mouky. Jen se podívám na Toma a zasměju se.

„Na to jsem hodně zvědavý,“ podotknu.

„Náhodou, pečení cukroví mě baví. Hlavně tvarování rohlíčků,“ ušklíbne se, čemuž se Simone začne smát.

„Vzpomínám si, jak jsi mi vždycky jako malý pomáhal. Místo rohlíčků jsi mi z toho dělal žížaly,“ řekne se smíchem a pohladí Toma po vlasech jako malého. Je na to tak krásný pohled. Na rodiče, který je viditelně šťastný, protože u sebe má svoje dítě. A naopak, jak je dítě spokojené z toho, že má po boku svého milujícího rodiče, který mu dává stále svou lásku a i přesto, že je mu 15 nebo 50 let ho stejně pořád opečovává. Sladce se usměju.

„Asi budeme doma také péct, rád bych to viděl v praxi, jak to umíš,“ uculím se. Jako bych to neříkal. Kdo ví, jestli neupeče hada.

„To ještě uvidíš, jaký Tom umí dělat cukroví,“ řekne mi pyšně a zašklebí se. Poživatelné?

„Nechovej se jako mamlas,“ napomene ho Gordon. Neudržím se a zasměju se.

„Jsem na tebe vážně zvědavý, Tome,“ povzdechnu.

„Každopádně, dost povídání a plánování. Péct budeme zítra. Teď se pořádně najíte. To jídlo, co dávají v letadle, se nedá ani nazvat jídlem. Takže honem do jídelny,“ pobídne nás Simone a Gordon nás s úsměvem popohání.

Rozejdeme se tedy do jídelny a posedáme si. S Tomem sedíme vedle sebe. Gordon si sedne naproti místu, kde bude sedět Simone. Najednou jsem si připadal zvláštně. Před očima se mi zjevil jakýsi okamžik. Seděl jsem na židli u jídelního stolu a mamka pobíhala kolem něj. Po chvilce mi s úsměvem nandala jídlo na talíř a dala mi pusu na čelo. Potom přišel táta a políbil ji. Všichni jsme usedli ke stolu a začali jíst. Mamka se na mě pořád tak hezky usmívala a táta mě škádlil, že pokud to nesním, že nevyrostu. Ucítil jsem v očích slzy. Ihned jsem zamrkal a snažil se soustředit na realitu. Já o rodinu přišel… Po chvilce už kolem stolu Simone pobíhá a dává nám každému talíře a příbory. Všechno jídlo donese a usadí se k nám.

„Tak, dobrou chuť, rodino!“

TOM

Po společné večeři jsme ještě chvíli poseděli v obýváku s rodiči, povídali si a smáli se. Hodně se Billa vyptávali, aby o něm věděli co nejvíce. Zezačátku byl poněkud rozpačitý, ale poté už se uvolnil a vlastně se celkem dobře bavil s námi. Byl jsem za jeho přítomnost opravdu šťastný. Také jsem byl rád, že se všechno vysvětlilo a přijali mě jako gaye, i Billa jako mého přítele. Z té cesty jsme byli poměrně unavení, takže jsme se celkem brzy rozloučili a odebrali se nahoru vykonat hygienu a lehnout si.

Složím si triko do skříňky a jenom v boxerkách vlezu do postele. Po chvilce si ke mně vleze i Bill. Přikryje se a trošku se ke mně přivine.

„Jsi unavený, viď?“

„Nijak zvlášť,“ podívám se na něj a podložím si hlavu rukou.

Usměje se. „Jak se po dnešku cítíš? Jaký z toho máš všeho pocit?“

„Dobrý,“ pousměju se. Jsem opravdu rád za to, jak se to všechno vyvinulo. Pohladí mě po ruce.

„Ani nevíš, jak jsem za to rád,“ vydechne.

„Jak se tu cítíš, Bille? Vadí ti něco? Nelíbí se ti tu? Klidně mi to pověz,“ zeptám se starostlivě a pohladím ho po tváři. Po celou tu dobu se moc neprojevuje, většinu času jen poslouchá nebo si přemýšlí nad svým. Chápu, že to má teď těžké a nic mu samozřejmě nevyčítám. Jen bych nerad, aby se tu cítil nepříjemně.

„Ne, je to v pořádku,“ šeptne a přivře oči. Chytne mě za tu ruku a jemně ji začne tisknout. Skloním se k němu a dám mu pusu na čelo. Nevím, jak se k němu chovat. Jednu chvíli to vypadá tak, že si přeje, abych byl s ním a dotýkal se ho a jindy to naopak vypadá tak, že nechce, abych se ho dotýkal. Nerad bych udělal něco, čím bych mu ublížil nebo ho vystrašil. Musí to pro něj být tak těžké…

„Jen…“ odmlčí se a zavře oči úplně. „…je to pořád moc čerstvé.“

„Já vím. Chápu to,“ pošeptám. Pohladím ho po vlasech a opět se odtáhnu. Připadá mi, že teď je lepší se držet dál.

„Ne, ne,“ šeptne a přivine se ke mně. „Buď u mě, prosím.“ S bezmocným povzdechem ho obejmu. Opravdu nevím, co si myslí, co si přeje, a hlavně jak se mám chovat. Netuším, jak je to pro něj lepší a v jaký daný okamžik.

„Nevadí ti to?“ zeptá se.

„Samozřejmě, že ne. Jen nevím, kdy je lepší být co nejblíže a kdy se tě naopak nedotýkat. Nevím, jak se chovat a jak reagovat. Bojím se, že udělám něco, čím ti… ublížím nebo… Prostě mi musíš říkat, co chceš, ano? Nerad bych udělal něco špatně,“ řeknu mu frustrovaně. Je lepší mu to říct teď, než udělat nějakou kravinu.

„Ale mně nevadí, když jsi u mě. Ty víš, že se u tebe cítím dobře, jedině u tebe,“ pošeptá.

„Někdy mi připadá, že si přeješ, abych se tě raději nedotýkal,“ svěřím mu své pocity. Zůstane se na mě celkem nechápavě dívat.

„Ale tak to není, Tomi, vážně ne. Já jsem vždycky stál o to, abych tě měl u sebe co nejvíc.“

„…chápeš to… trochu jinak. To je jedno. Netrap se tím,“ pousměju se. Zhasnu lampičku a povzdechnu. Bill se hned posadí.

„Vysvětli mi, jak to myslíš, prosím,“ šeptne.

„Ale nijak, Bille, nech to plavat. Jen je toho teď na nás moc, o nic nejde. Lehni si, hm?“ řeknu raději jen. Co mu mám říct? Že se ho bojím dotýkat? Doteď jsme se milovali snad denně, a najednou nic. Nevím, jak dlouho tohle období potrvá. Nemůžu se na něj zlobit. Umřel mu táta, chápu to. Jen to bude asi těžké. Sex s ním je pro mě jako droga.

„Nechci to nechat plavat. Chci to vědět. Já… já jsem nikdy nepomyslel na to, že bych byl radši, kdyby ses mě nedotýkal.“ Jenomže doteky a sex je něco trochu jiného.

„Nezabývej se tím. Pojď spát,“ povzdechnu. Někdy je vážně lepší držet hubu. Ještě se na mě chvíli dívá i přes tu tmu tady, ale nakonec si lehne. Je pochopitelné, že nemá chuť ani myšlenky na sex, když mu umřel otec. Nemá cenu to vůbec řešit. Dám mu ruku kolem pasu a přes tmu ho pozoruji. Jak se mu asi spí, když má v hlavě neustále myšlenky na to, že mu umřel táta?

„Mrzí mě, že si tohle myslíš…“ Ach bože, to jsem mu zas nasadil brouka do hlavy.

„Já si to nemyslím. Jen se zkrátka bojím toho, že udělám něco, čeho momentálně nejsi schopný,“ pošeptám. Sundám z něj ruku, převalím se na záda a poté, co si dám ruku za hlavu, začnu zírat do tmavého stropu nad sebou. Připadá mi to jako scéna z filmu, kde řeší manželé svůj nedostatek sexu. Gah. V mžiku je Bill ale na boku.

„Řekl bych ti to, nebo ti to naznačil. Nic takového jsi zatím neudělal a podle mě ani neuděláš, protože jsi vnímavý.“ Samozřejmě. Tom je vnímavý, má kontrolu nad vším a všechno zvládá na jedničku.

„Jo,“ vydechnu jen. Přetočím se na bok, zády k Billovi. Strčím si ruku pod polštář a zavřu oči. Nevím, zda tohle zvládneme. Musím mu být oporou, a i přesto, že ho miluji, nejsem si jistý tím, že to opravdu dokážu. Je těžké se pořád tak hlídat a nenechat se unést. Nikdy jsem nemusel projevovat takovou sebekontrolu jako poslední dny. Docela mě to popravdě vyčerpává.

„Tvoje přítomnost a každičký dotek mi je oporou, důkazem lásky a je mi to příjemné,“ vydechne smutně. Co mu na to mám říct?

„Ale… okay.“ Zaslechnu, jak si lehne. Nejsem na něj naštvaný, nic mu nevyčítám, ale rád bych dnes spal odděleně. Nevím, proč. Najednou si připadám až moc spoutaný, moc vázaný a mám z toho divné pocity. Nedělají mi takové stísněné pocity dobře. Ale na druhou stranu ho tu nechci nechat samotného. Bojím se ho nechávat o samotě, co kdyby chtěl udělat nějakou hloupost. Navíc bychom řešili, co mi zase udělal, že s ním nechci spát a zbytečně by se trápil ještě víc.

Po chvíli se posadím a sundám ze sebe peřinu. Potřebuju na vzduch a uspořádat si myšlenky. Bude se mi lépe přemýšlet. Cítím na sobě jeho pohled. Vstanu z postele a potmě dojdu ke skříni, kterou otevřu a vytáhnu si kalhoty. Je tak nepohodlné nebýt doma. Nemůžu jít jen v boxerkách na balkon a zakouřit si. Musím se obléknout a jít před dům, jelikož tu balkon v domě není a uvnitř se nesmí kouřit. Tedy, kouřit se tu smí, ale jen jednou. Pak by mě máti nejspíš umlátila nějakou svojí vázou.

„Tome,“ vydechne Bill skoro až bolestně. Bože můj, připadám si jako manžel, který utíká před svojí ženou. Je to jako by byla těhotná, děsně přecitlivělá a já s ní nemohl vydržet v místnosti. Cítím se tak moc svázaný. Potřebuju volnost.

„Co?“ zeptám se jen a vytáhnu první mikinu, na kterou sáhnu. Stejně nevím v té tmě, jaká to je.

„Proč jdeš pryč? Nechoď, prosím…“

„Jdu si jenom zakouřit. Za chvíli jsem zpátky, v klidu spi,“ povím mu. Obléknu si mikinu a seberu krabičku cigaret i se zapalovačem ze stolu. S hlasitým povzdechem si lehne. Vydechnu a mlčky otevřu dveře. Odejdu si zakouřit.

Usadím se před domem na verandě a zapálím si. Přitáhnu si nohy k tělu, načež je obejmu rukama. Bill ve mně stále vidí někoho silného, kdo zvládá vše. Myslí si, že mu stále mohu být oporou, chránit ho a být za každé okolnosti obětavý. Jenomže někdy je to moc i na mě. Mít vztah je pro mě těžké. Náš vztah sice byl vážný už předtím, ale teprve teď je poznat opravdová síla našeho vztahu. A já to přestávám zvládat. Náhle nesu moc velkou zodpovědnost, na kterou nejsem zvyklý. Je na tom psychicky špatně a já musím stále být při něm. Ať se bude dít cokoli, já přiběhnu za svým Billem a budu ho utěšovat. Mám ho rád, miluju ho, záleží mi na něm, ale nevím, zda jsem tohohle schopný. Nejsem ten, za koho mě Bill má. Nejsem hrdina z filmu, ani bojovník v nějakém kresleném komiksu. Jsem normální, zranitelný člověk.

I přes nepříjemnou zimu tam na verandě prosedím alespoň půl hodiny, zatímco vykouřím pár dalších cigaret. Když už mi začnou omrzat i vlasy, rozhodnu se pro návrat. Odeberu se dovnitř, přesunu se nahoru a vejdu do pokoje. Co nejtišeji za sebou zavřu a svléknu si mikinu. Bill se ani nepohne, leží klidně dál, a hlavně ve stejné poloze, jako když jsem odcházel. Nejspíš už spí. Stáhnu ze sebe kalhoty a sklidím oblečení do skříně. Poté opatrně vlezu do postele, abych ho nevzbudil, a přikryju se. Ale to stvoření pod peřinou se pootočí, lehce mě pohladí po tváři se slovy: „Miluju tě“ a zase si lehne. On prostě ví, jak na mě. Povzdechnu, přivinu si ho k sobě a pevně ho zezadu obejmu. Propletu si s ním nohy.

„Jsi krásně teploučkej. Venku je děsná kosa,“ brouknu a jemně ho políbím na rameno.

„Cítím to. Jsi studený,“ pošeptá a začne se ke mně tulit. „Snad ti bude za chvilku tepleji.“

„Neboj. Ty hřeješ,“ přitisknu se až k němu. Pohladím ho po boku, až ho začnu prsty hladit po bříšku.

„To jsem rád,“ šeptne. Pohladí mě něžně přes prsty a spokojeně oddechne. Políbím ho na klíční kost a vydechnu.

„Tak dobrou…“

„Dobrou noc,“ trošku se zavrtí. Zavřu oči a během chvilky se mi podaří usnout. Byl jsem po dnešku vážně vyčerpaný.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne