Doppelleben 32.

S Tomem jsme se rozvalovali na balkóně a probírali se realitními kancelářemi, které nabízely byty na prodej, ale zatím jsme s ničím nebyli spokojení. Byty byly převážně malé, tudíž my dva bychom se do nich rozhodně nevešli. Potřebovali jsme minimálně 3+1, jenže to by někdo takový byt musel prodávat, natož aby byl podkrovní a s terasou. Toma napadlo, že bychom si koupili byty dva, probourali zdi a přidali schody, ale mně to přišlo zbytečné.

„Tohle je nekonečné,“ zafuněl jsem otráveně.

„Něco najdeme,“ konejšivě mě pohladil po stehně. „Co tohle?“ postrčil mi notebook před obličej.

„Nechci tak malou koupelnu, a navíc je to ve špatné čtvrti,“ zamumlal jsem. „Co kdybychom rozšířili území? Podívali se na byty třeba do Hamburgu?“

„Chtěl bys do Hamburgu?“

„Teď už by mi to nevadilo,“ pokrčil jsem rameny a vsunul dlaň do jeho, proplétaje s ním prsty. „Hlavně, že budeme mít kde bydlet a budeme sami. Nechci už být pod dozorem.“

„Tak v tom případě prohledáme Hamburg,“ s úsměvem mě políbil do vlasů. „Vše, co si přeješ.“

„Nevadí ti to, Tomi?“

„V nejmenším ne. Myslím, že hlavní je, že budeme mít kde složit hlavu, budeme v bezpečí a klidu. Víc si, myslím, obstaráme všechno sami. Víš, teď když budeme v bytě, nezabezpečeném bytě,“ upozornil. „Budeme si muset dávat na všechno mnohem větší pozor. Zdi bývají slabé.“

„Máš pravdu. Asi bychom vážně měli koupit dva byty pod sebou a probourat je, pak by toho soukromí bylo přeci jen víc,“ souhlasně jsem zakýval hlavou nad tím nápadem, zatímco jsem otevřel další nabídku, a vzápětí ji zase zavřel – plesnivé zdi mi nikdy nijak neimponovaly.

„Ale bude to znamenat delší prodlevu v nastěhování se, Billy.“

„No jo, vidíš, to mi nedošlo,“ překvapeně jsem vydechl. „No, tak já nevím. Možná bychom mohli zprovoznit jeden pokoj, ložnici a další místnosti dávat dohromady za našeho pobytu?“ navrhl jsem otráveně. Vážně mi docházela síla realizovat naše plány, které se neustále nějak hatily. Chtěl jsem pryč za každou cenu, i kdyby to mělo znamenat, že bychom museli zůstat v hotelu.

„To není špatný nápad. Ale víš, co kdybychom povolali jen řemeslníky, aby udělali vodu, elektřinu, podlahy a tak, a o ostatní se postarali sami? Myslím, že by mohla být sranda, třeba při malování! Mohl bys klidně zužitkovat své ruce a něco si na zeď nakreslit,“ s úsměvem navrhl Tom.

„Znamená to, že tě smím nakreslit nahého nad postel?“ lišáčky jsem zamrkal a něžně stiskl jeho dlaň, v níž jsem stále spočíval svou.

„Znamená to, že můžeš nakreslit, co chceš, co nás bude ve skrytém kontextu symbolizovat, ale ne to, co by na každého mezi dveřmi křičelo: ‚Miluju svého bratra a spím s ním!‘, Bille,“ se smíchem zakroutil hlavou.

„Myslím, že nad krbem by mohl být kousek textu z In die Nacht. Možný by to ještě víc navodilo rodinnou atmosféru.“

S úsměvem znovu přikývnul, než se vrátil k notebooku, kde si rychle něco napsal, načež ho pomalu zaklapnul. Pátravě jsem k němu vzhlédl, vyžadujíc odpověď na jeho chvatné jednání, ale díky mému otřesení z chladna přicházejícího večera jsem nic nestihl.

„Je ti zima?“ starostlivě se ke mně trochu naklonil.

„Jen trochu, to je z toho větru, co tu fouká.“

„Měli bychom jít dovnitř,“ potichu navrhl. „Beze slova jsem vstal s vidinou zahřátého pokoje a pospíšil si dovnitř. Tom přišel hned za mnou, odkládaje notebook mezi hromadu papírů, která přišla kvůli vyšetřování vzniku požáru.

„Wow, neřekl bych, že mi byla až taková zima,“ zamumlal jsem, když jsem si sáhl na prokřehlé paže.

„Už jsem ti řekl, že ti to dnes vážně sluší?“ něžně mě Tom objal.

„Tomi, mám jen tepláky a tričko, vlasy absolutně neupravené a o obličeji se ani nezmiňuju, raději,“ se smíchem jsem se k němu přitulil.

„No a? Možná právě kvůli tomu jsi tak krásný. Přirozený.“

„Jsi úžasný.“

„Pojďme spát,“ s úsměvem mě přivedl před postel, kde ze mě okamžitě svlékl oblečení. Zatímco jsem lezl pod peřiny, Tom se sám svlékl a hbitě si vlezl ke mně. Vášnivě jsme se políbili bez jakýchkoli vedlejších úmyslů, chtěli jsme si prostě jen dát najevo, že si patříme.

***

Když jsem se vzbudil, panovala hluboká noc, mohly být tak dvě, možná tři hodiny, ale mně bylo jasné, že ještě pár hodin neusnu.

Opatrně, abych nevzbudil Toma, jsem se vykroutil z jeho ochranitelského objetí a pomalu se, zabalený v teplém svetru, vydal na balkon. Měl jsem štěstí, že dnes nebyla jedna z těch zatažených nocí, a že hvězdy jasně svítily, umožňujíc mi tak snít s otevřenýma očima.

Přemýšlel jsem o posledním půl roku mého života. O tom, co všechno se stalo, nestalo, o tom, co se stát mělo i nemělo. Myslel jsem na Andrease, Christiana i Toma, myslel jsem na každý polibek, který mi přistál na rtech, i na každý úsměv, který mi byl věnován. Na slzy, které byly prolity a na slova, která byla vykřičena do vzduchu nebo jen zašeptána do ucha.

Spousta věcí, které jsem udělal, mě mrzí a lituji jich, ale rozhodně bych všechno udělal znovu, kdybych se směl vrátit v čase, protože bez mých činů bych tu teď nestál, majíc za sebou v posteli člověka, kterého miluji a který miluje mě. Jen díky mé hlouposti, zbabělosti a sobeckosti jsem se dostal až sem, a oprávněně můžu být šťastný. Nemám dům, dočasně žiju u rodičů, kapela se, přiznejme si to, pomalu, ale jistě rozpadá, ale ani to mi nevadí, jestliže mám Toma po svém boku, protože právě on je člověk, se kterým se dá zvládnout všechno.

Hbitě jsem se otočil na patě a vlezl si k Tomovi do postele, lísajíc se k jeho krku.

„Tomi? Tomi…“

„Spi, Bille,“ neochotně zabručel a otočil se ke mně zády.

„Nechce se mi. Chci se mazlit,“ přitiskl jsem se na něj. Mazlivě jsem přiložil rty na jeho rameno, přičemž rukou jsem ho hladil na břiše.

„Jsi tak moc neodbytný,“ s povzdechem se ke mně otočil. Rozespale mžoural na můj rozzářený úsměv, s nejvyšší pravděpodobností musel přemýšlet, jak moc velký blázen jsem, že jsem uprostřed noci tak rozjuchaný.

„Já vím!“ hlasitě jsem zapištěl.

„Bille, prosím, ještě prakticky spím, nemůžeš takhle pištět.“
„Promiň.“

„Jo,“ odkašlal si. „Proč vlastně nespíš?“

„Nevím, prostě jsem se vzbudil plný energie a tys spal, tak abych tě nevzbudil, jsem šel na chvíli na balkon a ty hvězdy svítily tak krásně! Přemýšlel jsem o uplynulém období, které jsme spolu zažili, a přišel jsem na to, že jsem hrozně moc šťastný, víš?“ nadšeně jsem švitořil, dokud mě neumlčil něžným polibkem.

„Jak dlouho ses nedíval na hvězdy?“

„Naposledy na turné, proč?“ nechápavě jsem nakrčil obočí.

„Protože vždycky, když se díváš na hvězdy, jsi buď naprosto rozněžnělý nebo hyperaktivní, a čím delší rozestupy mezi tím máš, tím silnější to je,“ jemně mě pohladil po tváři.

„To nemůže být možné.“

„Věř mi, mám v tom letitou praxi.“

„Měl jsi letitou praxi s balením holek a stejně jsi skončil v posteli se mnou,“ rozverně jsem ho políbil a obkročmo se na něj posadil.

„Abych pravdu řekl, ono jsi mnohem lepší, než všechny, co mi prošly postelí dohromady,“ vášnivě se na mě vrhl.

„To mi vůbec nemusíš říkat, to já vím.“

autor: Saline A.