autor: Catherine & Kerli
Černovlasé ptáče strávilo celou noc v koupelně nad záchodovou mísou. Bill měl pořád nutkavý pocit zvracet. Žaludek měl podrážděný, bolel ho. Cítil se opravdu špatně. Uvnitř těla měl zlý pocit z toho, že nenapsal do svého deníčku žádnou zprávu pro Toma. Bylo mu to líto, ale v tomhle stavu nemohl. Klepaly se mu nohy, bolela ho hlava, zvracel. Zpráva by byla bolestivá, a to on nechtěl. Nechtěl, aby měl Tom na brášku zlé vzpomínky. Chtěl, aby se bráškovi uschovaly jen pěkné vzpomínky, všech krásných okamžiků…
Bill nyní vyčerpaně ležel na posteli a tisknul k sobě plyšáka, kterého dostal od dvojčátka k narozeninám. Rád by se tisknul k Tomovi, ale ten pro něj vařil čaj. Tom chtěl, aby se Bill alespoň napil, když už nechtěl jíst.
Po několika dlouhých minutách se ozvalo lehké vrznutí dveří od pokoje a tiché kroky zamířily k černovláskovi ležícímu v rozestlaných peřinách. Jeho dredaté dvojče se tiše posadilo na kraj postele a položilo tácek s čajem na malý stolek. Hned potom se otočilo zpátky na černovlasé ptáče a jen tiše obdivovalo jeho krásu. I přesto, jak byl Bill nemocný a následky nemoci na něm byly zřetelně vidět… pořád vypadal jako anděl. Padlý anděl, pomyslel si Tom, ale okamžitě tu myšlenku zahnal.
„Bille? Koťátko…“ pohladil ho Tom opatrně po zádech. Měl strach, že kdyby se svého bratra dotknul jen o trošku hruběji, roztříštil by ho na tisíce kousků. A to on nechtěl. Černovlásek s alabastrově bílou pokožkou se na posteli pomalu posadil. Zesláblou rukou pohladil bratra po jeho svalnaté paži a rozhlédl se po pokoji. Pousmál se, jakmile si všiml porcelánového hrníčku s horkou tekutinou uvnitř. Med, kterým Tom čaj osladil, provoněl příjemně celý pokoj.
„Tomi, že tady budeš pořád se mnou?“ zašpital Bill slabě a bratra objal kolem ramen.
„Cokoliv si budeš přát, maličký…“ věnoval mu dredáč své vřelé objetí a dlouze ho pohladil po zádech. Mírně přivřel oči a vychutnával si tuhle chvíli. Kdoví, kolikrát se ještě bude moct k bratrovi přitulit, obejmout ho a políbit…
„Přeju si jenom objetí, tvojí lásku, tebe…“ odpovědělo mladší z dvojčat a pohladilo kostnatou dlaní po zádech Toma. Byl slabý jak moucha, hubl čím dál, tím víc. Chuť k jídlu ho postupně přecházela a jen z pití tolik živin získat nemohl.
„Jsem tady s tebou…“ zašeptal nazpátek Tom. „… A miluju tě. Jako nic na světě…“ jemně zabořil mladšímu dvojčeti prsty do vlasů a začal mu masírovat pokožku hlavy. Bill zavrněl jako právě nakrmené malé kotě. Miloval tohle bratrovo počínání, miloval svého brášku.
„A já tebe,“ políbil křehkými rty černovlásek bratra na tvář. Sálal z nich chlad. Ne proto, že by nechoval žádné city, nýbrž proto, že ošklivá nemoc zužovala celé jeho tělo.
Černovlásek pohladil svalnatou paži konečky prstů, sjel k její dlani a propletl s bratrem prsty. Podíval se na ně, tak moc se mu spojené dlaně líbily. Na tváři mu pohrával spokojený úsměv.
„Vidíš, jak do sebe krásně zapadají?“ zašeptal Tom, který jejich dlaně také sledoval. „… Jsme jako dva dílky puzzle, které do sebe perfektně zapadají…“ lehce se usmál a líbnul Billa na spánek. Bill kývl a pohladil bratra po hřbetu dlaně palcem.
„Přesně tak. A život je naše celé puzzle. Když nebudeme spolu, nemá život cenu. Stejně tak jako nemá cenu skládačka, když nějaký dílek chybí,“ šeptal černovlásek a bratrovu dlaň stiskl tak, jak jen mu to jeho síla – nesíla povolila.
Dredáček jen mlčky kývl a zadíval se na jejich dlaně. Bill měl pravdu. Nemá cenu tady zůstávat, když ho má bratr zanedlouho opustit… Patří k sobě a tak to taky vždycky bude.
Vždycky si slibovali, že ze světa odejdou spolu, ruku v ruce. Nyní byl čas na Tomovi, aby slib dodržel. Stejně by nedokázal žít bez svého dvojčete, stejně jako by Bill nedokázal žít bez něj. Patřili k sobě, ať živí, nebo mrtví.
Bill jezdil pohledem po místnosti. Všude na zdech byly rámečky s fotkami. Na některých byli ještě jako malí kluci, jiné byly ze současné doby. Všechny byly ale stejně krásné, měly pro oba význam. Každá fotka je táhla k nějakým vzpomínkám. Například… Fotka na houpačkách. V ten den, co byla fotografie pořízena Bill z houpačky spadl a rozbil si koleno. Tom, nejen, že zavolal pomoc, ale i Billa utěšoval.
„Pamatuješ tamhletu fotku?“ ukázal na onen obrázek černovlásek a přitulil se víc do Tomovy náruče. Vychutnával si všechny Tomovy doteky, obzvláště když věděl, že už je brzo neucítí. Ta představa mu naháněla nepříjemnou husí kůži. Pořád se s tím nechtěl smířit a věděl, že se s tím nikdy úplně nesmíří, nešlo to.
Oslovený chlapec přikývnul a víc bratra obejmul. Ale ne tak, aby mu ublížil. Objímal ho s láskou a oddaností. Ctil jeho křehkost. Přejížděl pohledem po všech fotografiích, které bohatě zdobily téměř všechny stěny, které byly zbarveny do příjemné medové barvy. Byly zde nejrůznější fotky. Od jejich raného dětství až po jejich nynější věk. Všechny ty vzpomínky naháněly dredatému chlapci slzy do očí. Zanedlouho už žádné fotky přibývat nebudou.
„Lásko, můžeš… Můžeš mi prosím něco slíbit?“ zadíval se Bill do očí, které byly totožné s těmi, které patřily jemu. Možná byly jen maličko světlejší, ale pro člověka, který jejich barvu nezkoumal blíž, byly naprosto bez rozdílu. Černovlásek si přál jedinou věc. Nechtěl, aby byl Tom po jeho odchodu smutný a trápil se. Ne kvůli němu. Touhle myšlenkou se pořád zatěžoval. Pokaždé byly na trápení dva… Najednou měl být jen jeden? Bylo to nepředstavitelné.
„Samozřejmě, hvězdičko… cokoliv.“ Zašeptal starší z bratrů a opětoval Billovi láskyplný, a přesto bolestný, pohled. Kdyby to bylo možné, snesl by mu Tom všechno modré z nebe. Stáhl by Měsíc a věnoval by mu ho, aby ho spolu mohli pozorovat při horkých letních nocích. Věnoval by mu všechny hvězdy, které by zářily jen pro něj. Chtěl by u toho pozorovat černovláskův oslnivý úsměv. Oslnivější než samotné Slunce.
„Slib mi prosím… Že až…“ černovlásek nasucho polknul slova. Nechtěl říct to strašné slovo, které souviselo se smrtí. Význam slova ho probodával jako ostře nabroušená dýka, krev vytékající z ran byla spalující. Jako by celé jeho tělo obepínala neviditelná záclona, utkaná z nepříznivých osudů. Cítil se uvnitř těla naprosto prázdný. Přesto musel svoji myšlenku, kterou už napůl vypustil z úst, dokončit. „Až odejdu… Na onen svět… Slib mi, že se nebudeš trápit,“ poslední slova téměř zašeptal. Přesto mu připadalo, že je někdo řekl do amplionu a rozezněl tím celou ulici. Tom jen stěží zamrkal slané kapky vody a mírně se roztřásl.
„Billi…“ zachraptil zničeně, „jak se nemám trápit, když mi osud vezme můj jediný smysl života? Mou jedinou víru a lásku? Nevím, jestli tohle dokážu… bolí mě ta představa už teď.“ Zašeptal a nechal slané potůčky slz, aby začaly kanout po jeho jemně narůžovělých tvářích. Roztřeseně se nadechl a tiše vzlyknul. Nic v životě pro něj nebylo dosud tak těžké jako posledních pár dní. Tom neplakal moc často. Jen když byl zničený. Opravdu na dně. A to on je. Kdyby chtěl spočítat slzy, které za posledních pár dní vyplakal, nedopočítal se. Byl si ale jistý, že kdyby se sečetly i s těmi Billovými, mohli by mít na zahradě malý rybník.
Tomův výraz v obličeji černovláskovi ani trošku celou situaci nezjednodušoval. Bylo pro něj tak moc těžké dívat se na to, jak jeho bratr pláče. Odjakživa cítili to, co cítil ten druhý. Nyní tomu nebylo jinak. Tom se cítil úplně stejně jako on. Bezmocný a úplně prázdný. Nebylo ale jak mu pomoci. A pokud ano, on o tom nevěděl, protože kdyby ano, pomohl by svému bráškovi, svojí lásce. Pocity, které cítil v posledních dnech, by nepřál nikomu.
„Miláčku, já si na tebe budu dávat pořád pozor… Budu v tvých snech, ano?“ políbil Toma něžně na plné rty a pohladil ho po tváři. Polibek si vychutnal tak jako všechny ostatní. Byl to neuvěřitelně intenzivní pocit. V podbřišku cítil poletující křídla motýlů, příjemný pocit se mu rozléval až do prstů u nohou.
Dredáček na tom nebyl nijak jinak. Dlouze si sladký polibek vychutnal, i když byl okořeněný o slané slzy, které patřily oběma bratrům. Tom nemiloval nic tak moc jako Billovy doteky a sladké polibky, které překypovaly láskou. Pokaždé, když se jejich rty dotkly, cítili v celém těle příjemné chvění. Kdyby to šlo, lítaly by kolem nich žhavé zlatavé elektrizující jiskřičky. Chlapec se stříbrnou ozdobou ve rtu nedokázal snést tu představu, že mu toto všechno bude ukradnuto. Odporná černá stvůra, zvaná Smrt mu vše tohle vezme a nechá ho na světě samotného. Rozervaného na kousíčky, bez smyslu pro žití a nikdy nekončícím žalem.
***
Bill byl už nachystaný ve společné posteli. Měl na sobě dlouhé žluté pyžamo, s infantilně působícími králíky v raketách jako potisk. Zbožňoval ho, připomínal mu dětská léta. Nikdo si nedokázal představit radost, jakou měl, když ho objevil v jednom zapadlém obchodě. K dětskému pyžámku měl i bačkory, jak jinak než s králičími hlavami. Vypadal maximálně na pět let.
Černovlásek se zadíval na dveře od ložnice, byly zavřené. Tom byl ještě v koupelně, kde si čistil zuby. Věděl, že se brzy vrátí, musel proto jednat rychle. Dost na tom, že zápis do deníčku neudělal už včera.
Otevřel tedy šuplík u nočního stolku a sešit s tvrdými deskami vyndal. Vzal i propisku a deníček otevřel. Chvilku se rozmýšlel, co má napsat. Nemohl si vzpomenout na datum.
Mladší z dvojčat nakonec udělalo nejjednodušší rozhodnutí., Netrápil se nad datumem, prostě nekreslil srdíčko.
Ahoj Zlatíčko
Všiml sis? Dneska jsem už ani nenapsal datum. Nepamatuji si ho. Nevím, co je za den, kolikátého je… Jen vím, že je prosinec. Možná vypadám opravdu jako veliký hlupák, ale já za to nemůžu…
Začátkem se ti ale chci omluvit, že jsem ti včera nic nenapsal. Cítil jsem se opravdu bídně. Dneska je to lepší, ale jen o trošku. Neříkal jsem nic, protože jsem tě tím nechtěl zbytečně zatěžovat, i když vím, co si teď myslíš. Tvá slova by byla: „Billy, ty mě ale ničím nezatěžuješ.“. Nemýlím se, viď?
Víš… Je mi den ode dne hůř. Cítím se slabý jako moucha, kolikrát mám pocit, že se ani neudržím na nohou a spadnu na zadek. Opravdu to nechápu, proč takový osud musel potkat zrovna nás? Udělali jsme něco špatného a někdo se nám mstí?
Méďo, to co jsem ti řekl, chci, abys to dodržel… Netrap se příliš dlouho po mojí smrti. Já budu pořád s tebou, dokud budeš ty chtít. Budu v tvém srdci, v tvých myšlenkách a snech. Neopustím tě napořád. Jen si na mě nebudeš moct sáhnout…
Dnešek byl moc fajn, viď? Jen tak ležet, povídat si… Mně je ostatně jedno, co děláme, hlavně že jsme spolu.
Miluji tě, Bill.
autor: Catherine & Kerli
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
Bola som taka prekvapená,keď sa tu objavil další diel, bála som sa, že táp poviedka skončí bez konca. Keďsomsi prečitala tento diel chcelo sa mi veľmi plakať bol veľmi smutný. Je mi oboch dvojčat veľmi ľúto.
Dúfam, že další diel bude skoro.
Jsem také ráda, že téměř po roce se objevil další díl. Nemám ráda zdrobněliny, to mi zde trochu vadí, ale těším se, jak se příběh bude dál vyvíjet.