The Movie On Your Eyelids 3

pairing: Bill/Brian Molko

Bill

Po nepohodlném nocování jsem si připadal jako přejetý parním válcem. Opatrně jsem si protřel obličej, abych si nerozmatlal stíny, a odkašlal jsem si. V puse jsem měl jako v polepšovně. Ale to bylo celkem fuk, když jsem viděl, že se Brian už probral.
„Jak se cítíš?“ zamžoural jsem na něj.
„Už je mi lépe…“
„Už se ti tohle někdy stalo?“ svraštil jsem obočí. Viděl jsem, jak zaváhal.
„Hm. Ale nevím, o co jde. A zatím jsem po tom ještě nepátral,“ zamručel a zůstal se na mě dívat. Podepřel jsem si malátně hlavu a pousmál se.
„Jinak to ale byla moc pěkná noc. Víš, už jsem zapomněl, co to je, jít jen tak ven, bez toho, aby se po mně někdo sápal, a dělat si, co chci. Bez bodyguarda si nesmím jít ani koupit cigára. Cítil jsem se hezky normálně. Moc to pro mě znamená.“

Brian

„Byl to moc pěkný večer,“ souhlasně jsem se usmál. Venku pomalu svítalo a byl cítit ranní vzduch, který jsem tolik miloval. Všiml jsem si, že Bill pořád sedí na zemi.
„Pojď ke mně nahoru, ta zem musí být studená,“ vyzval jsem ho na své obrovské letiště. S úsměvem se zvedl a rozplácl se vedle mě na břicho, ruce podložené pod bradou. Lehl jsem si na bok, abych na něj viděl, a hlavu jsem si podepřel.
„Já takovou…,“ – polkl jsem slovo ´komerční´- „…popularitu asi neznám. Nejsme tolik propagovaní, a tudíž známí, nesápou se po nás davy fanynek. Na koncert přijdou i dámy věku tvojí matky,“ usmál jsem se. „A stačí jim pár našich písniček, po kterých zase jedou domů. Je fajn to vidět.“

Zamyšleně mě poslouchal a chvíli jsme tak polemizovali o atmosféře koncertů, vypravovali si zábavné historky z after a bavili se o fanoušcích, jejich vzkazech a přízni, ale i nepřízni. Naši debatu přerušilo zakručení mého žaludku, což nás oba rozesmálo.
„Jak přízemní, cítit biologickou potřebu v této zábavné chvíli,“ zasmál se Bill a utřel si slzy smíchu.

Zvedl jsem se a odebral se do koupelny, kde jsem si dal krátkou sprchu, oblékl se do čistého oblečení a vyčistil si zuby. Poté jsem Billovi koupelnu uvolnil, aby se taky upravil, nabídl mu ručník a vanu. Zatímco se sprchoval, připravil jsem v kuchyni snídani. Dal jsem si pozor, aby se v ní neobjevil ani kousek masa. Rychle jsem zaběhl do pekárny pro čerstvé pečivo, a když Bill vylezl z koupelny, na stole čekaly ještě teplé donuty, rohlíky se sýry, máslo, jam a usmažil jsem pár vajíček. Jen dosedl na stoličku, dolil jsem mu šálek kávou.
„Jé, neměl sis dělat škodu,“ zazubil se, ale s chutí se hned do jídla pustil.
„Udělal jsem to rád,“ líbl jsem ho na tvář.
Chvíli jsme jen tak seděli a snídali, do našeho rozhovoru se občas ozvaly zvuky ptačího štěbetání a projíždění auta pro ranní rozvážku mléka. Venku bylo nádherně, ač bylo po půl osmé.
„Máš dnes nějaký plán?“ začal jsem ledabyle.
„Myslím, že ne,“ odpověděl Bill s plnou pusou.
„Co si takhle vyjet na výlet? Je krásně.“
„Proč ne?“ zalesklo se mu v očích. „A co bude v plánu?“
„To nech na mně,“ mrkl jsem a strčil mu do pusy porci vajíček.

Bill

Moje modla si hrála na Pana tajemného. Kolem desáté mě vyslal zpátky do našeho hotelu s tím, ať mu dám adresu a že mě v poledne vyzvedne. Samozřejmě jsem se těšil a nebylo to z pouhé zvědavosti, ale i proto, že cokoliv, co se mnou sdílel, mi dělalo radost.
Svůj band jsem zastihl při snídani, jen se s nimi stručně pozdravil a pokračoval rovnou do pokoje. S permanentním úsměvem na rtech jsem se beze spěchu začal zkulturňovat. O nic jiného jsem se ani starat nemusel, když Brian vzal náplň dnešního dne na vlastní bedra. Jediné štěstí, že jsme měli od Davida nadiktovaný odpočinkový den. Hodně nerad bych ho odmítal, o to víc, když vyvinul vlastní iniciativu.

Upravil jsem si vlasy a líčení a ponořil se do hlubin kufrů, pátrajíc po něčem ležérnějším, co by výjimečně neobsahovalo žádnou umělou kůži či třpytky. Jako základ jsem vzal světle modré úzké džíny a doplnil je černým nátělníkem a červeno – černou kostkovanou košilí s krátkým rukávem. Rozverně jsem zapnul jen pár knoflíčků a nakonec si obul černé Conversky, než jsem vyrazil vyhledat Davea, abych mu poslušně oznámil, že nestrávím dnešek s nimi.
„A kde bys měl být?“ udivil se kolem se ochomýtající Tom, když jsem činil oznámení.
„S Brianem přece,“ zaculil jsem se rozšafně a odvrátil od něj obličej, abych se nemusel dívat na jeho nasupený výraz, pro který, podle mého, vůbec neměl důvod.
O několik minut později už jsem stepoval pod schody vchodu do naší exkluzivní pětihvězdičkové ubikace. Mohl jsem si hlavu vykroutit, jak jsem se bez ustání rozhlížel po ulici a hledal jeho přicházející postavu. Nemohl jsem tušit, že chodce zkoumám zcela zbytečně, protože pan Molko chce překvapit.

Brian

Po Billově odchodu jsem si pustil hudbu a pouklidil byt. Kluci vstali asi v půl jedenácté, a zatímco Stefan koukal jako vrána, Steve zavětřil a s bystrým pohledem si rýpnul, po kterém asi vetřelci uklízím.
„Bill přečkal noc u mě v pokoji, když seděl u mojí postele, aby na mě dával pozor a hlídal, kdyby se mi udělalo znova špatně,“ rýpnul jsem si pro změnu já. To, že ten medvídek usnul jako špalek, jsem zamlčel.
„Mhmm, bez snídaně by ses rozloučit nemohl, co?“ opětoval palbu. Než jsem stačil vystřelit jízlivá slova já, přerušil nás Stefan, kterého probral až studený chlad otevřené lednice. „Kde je všechen jam?“
„A ještě nás vyžere,“ neodpustil si Steve.
„Jednou to bez něj přežiješ, odpoledne koupím jinej,“ odpověděl jsem Stefanovi jen proto, abych nemusel reagovat na druhého záškodníka, který byl na pěst. Když jsem umyl nádobí, posbíral svršky po mých spolukapelnících a vytřel kuchyň, s úlevou jsem se zavřel v koupelně. Vyžehlil jsem si vlasy, nalíčil se a oháknul se do cigaretových černých džín, hnědého trička a přes ramena hodil bílé volné sáčko. Havraní čerň jsem spletl do culíku a navoněl se Fahrenheitem. Ve skříni v chodbě jsem vyhrabal piknikový koš a deku a v kuchyni nádobí. Neobtěžoval jsem se rozloučením, naštvali mě.

Došel jsem o tři bloky dál, do podzemních garáží a po zadání PIN kódu se otevřely automatické dveře. Za nimi stál náš pronajatý kabriolet. Není tak úplně pronajatý, Steve ho splašil pro zvláštní příležitosti přes známého z reklamy, když se u něj nechal jednou vyfotit pro nějaký katalog luxusních vozidel. Nedali jsme ani libru, ale říkat se to musí.
Otřel jsem přední kapotu a nastartoval. Mám auta rád a rád řídím. Vždy se u toho odreaguji. A nemusím řidiče věčně obtěžovat požadavky, vše si udělám sám.
Zajel jsem do obchodu nakoupit pečivo, pití, sýry a nějaké sladkosti, včetně popcornu, který jsem chtěl také využít. Venku bylo pěkně, slunce svítilo okrajově, ale byl cítit čerstvý a příjemný teplý vzduch. Aniž bych chtěl, usmál jsem se při vidině toho, co mě dnes ještě čeká.
Bylo za pět 12 a já přijížděl na křižovatku. Když jsem se zorientoval, spatřil jsem ho už na začátku ulice. Rozohnil jsem motor a on se po nečekaném zvuku ihned ohlédl. Jako největší hvězda jsem přijel až k němu, sundal sluneční brýle (jen pro efekt) a s americkým úsměvem ho přivítal.
„Hello, boy,“ zazubil jsem se a oba jsme se rozesmáli. Šokovaně na mě hleděl a prohlížel si auto.
„Připadám si jako v Beverly Hills,“ zajíkal se smíchy.
Šíleně mu to seklo, takhle civilně, když na sobě neměl ty své oblečky. Byl k pomazlení, a když si sedl vedle mě, ucítil jsem jeho nezaměnitelnou vůni. Neodolal jsem a alespoň ho políbil na tvář.

Bill

Zase jen na tvář? S nelibostí jsem si musel připustit, že se ke mně v porovnání s naším prvním střetnutím chová ohledně fyzického kontaktu stále zakřiknutěji a zdrženlivěji, což bylo absurdní. Byl jsem z toho rozmrzelý. Ale za žádných okolností bych si nedovolil dotírat na něj. Měl jsem ho v obrovské úctě. A proto jsem nasadil sladký úsměv a pohodlně se uvelebil v koženém sedadle.

„Prozradíš mi už, co jsi vymyslel?“

„Jsi zvědavý?“ letmo se na mě podíval a zařadil se do jízdního pruhu.

„Ano,“ uculil jsem se.

„Tak to tě budu ještě chvíli napínat,“ poškádlil mě, a když jsem trucovitě nafoukl tvářičky, zasmál se.

Vypadalo to, že míříme ven z města. Opravdu ve mně hlodal červíček. Co bychom to jenom mohli vyvádět? Brian zapnul přehrávač a já střelhbitě poznal píseň od Jefferson Airplane.

„Somebody to love!“ zatleskal jsem spokojeně a zazpíval refrén, než jsem se nechal slyšet, že miluju oldies. „Smím se podívat?“ kývnul jsem nenechavě k úhledně srovnané hromádce cédéček. Věnoval mi další úsměv.

„Jen si posluž.“

Hned navrchu si samozřejmě hověla deska The Pixies. Beatles byli taky nezbytností.

„Na nich jsem vyrůstal,“ okomentoval jsem poslední album Depeche Mode a vášnivě zajásal, když jsem vyštrachal ještě Bowieho CD Ziggy Stardust.

„Tahle deska…! Měla na mě absolutně destrukční vliv,“ pateticky jsem zakoulel očima. „Kdybych nevěděl, že s orientací se člověk už narodí, myslel bych si, že teplouše ze mě udělal on a jeho hudba. No nic,“ pečlivě jsem srovnal alba zase zpátky. Podíval jsem se kolem sebe, abych taky viděl, kam jsme to dojeli. Příroda. Rovná silnice, minimální provoz. Takhle blízko za městem? Kdo by to byl řekl. Chvíli jsem žvanil a zatím… Nasadil jsem si sluneční brýle, rozvalil se do sedačky a s blaženým výrazem jsem nechal prudký vítr cuchat mi vlasy. Ovládl mě dokonalý pocit svobody.

„Připadám si jako v nějakém kýčovitém hudebním klipu,“ poznamenal jsem. „Slunce, hudba, prázdná silnice, rychlá jízda, vítr ve vlasech, sexy muž za volantem… Akorát mi uniká, jakou úlohu bych v tom měl já. Asi bych byl ta uječená blonďatá zpěvačka…“

Brian vykouzlil úžasně pofidérní grimasu.

„Takhle je to rozhodně lepší,“ mrknul.

„A už jsem na to přišel. Ty mě chceš unést!“ pronesl jsem vítězoslavně. Pobaveně se ušklíbl.

„Měl bych?“

„No, kdyby sis myslel, že za to stojím…“ rošťácky jsem se usmál a čekal, jak odpoví.

Brian

„Stál bys nejenom za únos,“ spiklenecky jsem odpověděl. Úsměv mi opětoval a zadíval se před sebe.

Projížděli jsme krajinou, a po 7 kilometrech jsem odbočil na polní cestu, která dál vedla mezi stromy. Tázavě se na mě podíval a sundal si brýle, poposednul a rozhlížel se kolem. Uvítala nás listnatá alej a já se těšil, až mu ukážu to kouzelné místo. Pro auto cesta nebyla ideální, ale nakonec jsme dojeli až na konec a já vypnul motor. Chvíli jsem seděl a napínal ho.

„Tak?“ nevydržel a prolomil ticho.

„Tak jdeme,“ mrkl jsem a vylezl z auta. Následoval mě. Zatímco se snažil zorientovat, vyndal jsem z kufru koš a deku a chytl ho za ruku. „Teprve uvidíš.“

Kráčeli jsme zarostlou cestičkou mezi stromy a já uslyšel zdálky ryk kachen. Když jsme vylezli ze zákrytu, rozprostřela se před námi pohádka. Velké smaragdové jezero, na kterém pluly kachny a labutě, šlahouny větví si máchaly ve vodě stoleté vrby. Nad námi schované nebe a ptáci, jemný větřík a ta zvláštní magická atmosféra. Na břehu se kolíbala stará lodička, zřejmě nepoužitelná. Byli jsme prostě v ráji.

Bill stál vedle mě a nehnutě pozoroval okolí, netušil jsem, zda šokován příjemně nebo ne. Odvedl jsem ho na plácek porostlý zelení a rozložil deku. Nechal jsem ho kochat se přírodou a rozložil všechny ty dobroty.

Bill

Jakmile jsem přestal tolik třeštit oči, užasle jsem si přitiskl ruce na prsa. Tohle snové překvapení mě celého uchvátilo. Můj zrak neopouštěl průzračnou, sytě zabarvenou hladinu. Vůně jehličí omamovala smysly. A když jsem se opravdu pozorně zaposlouchal, mohl jsem slyšet i konejšivé a tajuplné ševelení listů vrb.

„Ještě nikdy jsem neviděl tak dechberoucí místo,“ špitnul jsem pohnutě. „Je jako vystřižené z nějaké fantazijní představy. Ta lodička…“ ohlédl jsem se na něj a zůstal vyjevený podruhé.

„Jů,“ spontánně jsem předvedl svoje zubiska. „To je rozkošný!“ rozzářený jako sluníčko, dychtivě jsem si kleknul k němu.

„Piknik! Je to hrozně dlouho, co jsem něco takového dělal naposledy. Snad deset let…“ šmejdil jsem očima po dece. Mhmm, sendviče, ovocný salát, máslové sušenky, muffiny… Dokonce vzal s sebou i popelník! Dokonale, perfektně připravené. To se mi líbilo.

Brian

Byl mile překvapen, oddechl jsem si. Nedoufal jsem, že bude na tyhle věci škarohlíd, ale trochu jsem se přece jen bál, jak zareaguje. A to ještě nevěděl o dalším programu.

„Taky už jsem si dlouho nevyjel do přírody. Ale sám to znáš, spousta vyčerpávající práce,“ mávl jsem rukou. Rozlil jsem ovocný džus a rozbalil si sušenky. V tureckém sedu jsem se díval na nebe a užíval si příval energie. Bill si rozbalil svůj sendvič se sýrem. Dal jsem si opět pečlivý pozor, aby se v našem „menu“ neobjevil ani kousek masa. Povídali jsme, kouřili, smáli se, jedli a pili. Bylo to skvělé a já si to moc užíval.
Asi po dvou hodinách lenošení jsem se zvedl a začal balit věci.
„To už?“ řekl trochu zklamaně a líně se otočil.
„Ještě máme jeden cíl dneska.“
Neochotně se zvedl, ale spatřil jsem v jeho očích zvědavost. Zabalil jsem věci, posbíral odpadky a odebrali jsme se cestou zpátky k autu. Nasedli jsme a já vycouval z polňačky zpátky na silnici.

Bill

Podruhé v tento den výprava za překvapením. Měl jsem nádhernou bezstarostnou náladu a byl mu za to strašně vděčný. Několik minut jsme zůstali potichu. Relaxoval jsem a se zavřenýma očima do sebe lapal energii, sálající ze slunečních paprsků. Brian se potom zvědavě zeptal, jak jsem se k nim jako ke skupině vlastně dostal. A tak jsem povídal o tom, jak jsem jako jedenáctiletý náhodně shlédnul jejich plakát a ač jsem nevěděl, kdo jsou, Brian mě na první pohled uchvátil. Když jsem si vzápětí poslechl jejich první desku, byl jsem definitivně ztracený.

„Vaše hudba je jako soundtrack k sebevraždě,“ řekl jsem. „Je mi záhadou, jak to dokážete, ale často se stává, že po poslechu jednoho songu musím prostě zastavit a chvíli počkat, protože jsem tak přesycený emocemi, že bych další nezvládl.“

Zaváhal jsem, jestli mám mluvit i o tom, ale záhy jsem se rozhodl. Zrovna jemu snad nebude vadit, když budu takhle otevřený.

„Víš, nikdy jsi pro mě nebyl jen zpěvák mojí nejoblíbenější kapely. Byl jsem fascinovaný tvými texty, vypjatým zpěvem, tvými názory na sexualitu i tvojí fyzickou krásou. Bylo alarmující, že jsi mě tak moc přitahoval, zatímco o holky jsem okem nezavadil. Nakonec jsem si v poklidu připustil, že tedy asi budu gay. Takže by se dalo říct, že jsi mi pomohl najít mojí orientaci. A ještě jedna věc. Díky tomu, co se o tobě dalo zjistit na internetu, i když tam toho nikdy moc nebylo, jsem věděl, čím sis prošel. Že jsi byl tak jako já taky nežádoucí a šikanovaný, ale bojoval jsi za svůj sen, a nakonec se ti to podařilo. Byl jsi můj důkaz, moje podpora a naděje, že to vážně jde, když se chce, i když ti všichni hážou klacky pod nohy a společnost se na tebe dívá jako na odpad. A díky těmhle důvodům… cítím se opravdu hodně zvláštně, až mimózně, když jsem s tebou, protože si tě nesmírně vážím…“ utichl jsem a kradmo na něj pohlédl.

Brian

Zase jsem si připadal trochu hloupě, když otevíral tyhle moje rány z dětství, dospívání, ohledně šikany, toho největšího opovržení společností. Nerad jsem na to vzpomínal, asi jako každý, kdo si tím prošel. Ale jeho bezelstný pohled mi říkal, že to nemyslí vůbec zle.

„Když můžu, pomůžu,“ usmál jsem se na něj. „Tolik pěkných věcí mi ještě nikdo neřekl. Vážím si tvojí upřímnosti a otevřenosti,“ řekl jsem popravdě.

Potichu jsem přemýšlel. Musí pro něj asi opravdu moc znamenat moje přítomnost. Hřálo mě to na duši, byl jsem rád, cítil jsem z jeho očí a slov obdiv. Pomáhalo mi to postupně se mu otevírat a věřit mu.

„Nebylo to lehký období. Tátův přístup mi hodně ubližoval a máma, ačkoliv – nebo možná právě proto – že se mě snažila pochopit, měla to s ním těžší než já. Brácha byl protěžován a mně předsouván. Ale to už jsem ti říkal… Koneckonců, už je to za mnou. Bohudík. Všichni jsme tak trochu dospěli k moudrosti.“

Frčeli jsme po silnici a zanedlouho jsem zabočoval k lesní mýtince, jíž obklopovaly chatičky a roubenky. Slunce nepatrně zakryly mraky, ale teplý vánek nám pořád čechral vlasy. Po krkolomné cestě plné výmolů jsem ledabyle zajel na volný plácek a vyskočil z auta. Přistoupil jsem k Billovi, pohlédl do temných tůní, chytl ho za šíji a zašeptal mu do ucha: „Zavři oči, teď něco uvidíš.“

Bill

„Když to udělám, tak toho ale moc neuvidím,“ zaculil jsem se a poslušně nechal klesnout nalíčená víčka dolů. Jeho prsty putovaly přes můj krk, ramena a paže k dlaním, které vzal lehce do svých, a vedl mě za sebou. Pod nohama jsem cítil mírné stoupání, zřejmě jsme kráčeli trochu do kopce.
„Opatrně, švihnu sebou…“ varoval jsem ho vesele. Ale nebyl to příjemný pocit. Musí být strašné být slepý…
Náhle jsme zastavili a Brian uvolnil jednu ruku.
„Voilá,“ pronesl hlasem, na němž bylo poznat, že se usmívá a já nedočkavě otevřel oči.
„Wow… no páni. To je bomba!“ překvapeně jsem se usmál a pohledem zvídavě zkoumal každý metr malého údolí, které se rozkládalo pod námi.
„Amfiteátr! Lesní divadlo!“
„A skalní bludiště,“ dodal mimochodem. Opravdu. Na jedné straně údolíčka stálo vysoké pódium, obklopené snad pískovcovým masivem, mimoděk narušeným skulinami a otvory, občas až jeskyněmi, kam by se vešlo několik osob. Na protilehlém svahu pak byly umístěné dřevěné lavičky pro obecenstvo a všechno samozřejmě ohraničovaly stromy.
„To je úžasné,“ vydechl jsem. „Kdo by se nadál, že i v Americe bude existovat něco takového,“ řekl jsem, zakroutil nevěřícně hlavou a cupital jsem dolů.

Brian

Uvolněně jsem se vydal za ním a radoval se. Opět jsem bodoval.
Byl jsem tu před dvěma dny ujistit se, zda to tu ještě stojí, abych ho nezavedl do končin minulosti. Do hlavy se mi vkrádaly vzpomínky dětských let, kdy se naše rodina v nečekaném láskyplném souladu sjížděla na výlety. Viděl jsem svoji matku jako dnes, když chodila ve svém volném čase k poutním hercům a stávala se nespoutanou díky múze. Sedával jsem jako pětiletý v první řadě a nadšeně tleskal při každém skeči. Byla to ta nejlepší léta v mém dětství a životě.
Zatímco se Bill neohroženě procházel po skalním převisu, nenápadně jsem skočil na pódium, kde se skvělo ještě pár starých a zaprášených rekvizit.

„Ach princi! Jak má se Vaše Výsost už tak dlouho?“
„Děkují poníženě: skvěle, skvěle, skvěle.“ Scházel ze zatočených rozpadlých kamenných schůdků ke mně. Chytl se výborně.
„Mám od vás, princi, stále ještě dárky, jež dávno toužím vrátit. Prosím vás, račte je přijmout teď,“ natáhl jsem k němu ruku.
„Kdo? Já? Já nikdy vám nedal nic,“ snažil se s kamenným výrazem a propletl svou ruku s mou.
„Dal, Výsosti. A spolu s dárky slova tak rozmilá, že jeden každý z nich měl jejich vůni. Ta teď vyvanula, a tak je vracím. Dary nejbohatší se mění v tretky, když se dárce mračí. Zde, Výsosti.“ Přitáhl jsem si ho k sobě a šeptal Shakespearovy verše do jeho očí.
„Jste počestný?“ naklonil hlavu na stranu.
„Výsosti,“ usmál jsem se a políbil ho lehce na krk.
„Jste krásný?“ zavřel oči a zaklonil hlavu.
„Proč, Výsosti?“ kroužil jsem špičkou prstu po jeho tváři, šíji, směrem k dekoltu.
„Protože, jste-li počestný a krásný, vaše počestnost by neměla obcovat s vaší krásou,“ vyhrkl a ponořil duhovky do mých tak prudce, až se mi zatočila hlava. Chytl mě za bradu a přiblížil se na vzdálenost pěti centimetrů. Olízl jsem si rty a ucítil, jak mi do týla zabubnovaly dvě kapky, seslány ze samého nebe.

autor: Fee