Phantom of the Opera 22.

„Bille? Hodláš se také účastnit karnevalu?“ zeptala se mě madam Giryová, která mě přišla zkontrolovat.

*

„Páni, vypadáš… fantasticky!“ vydechla madam Giryová, když jsem ve svém kostýmu vstoupil do jejího bytu v internátu. Nechápu, že jsem klesl tak hluboko, abych udělal tohle, ale já toužil být ozdobou večera. Chtěl jsem, aby se za mnou každý otáčel, abych byl středobod všeho. Aby Tom věděl, o co přišel…

Mé kroky mířily k chodbám za kaplí. Potřeboval jsem si nachystat druhý kostým. Co by to bylo za maškarní, kdyby nedorazil Fantom? Teď jsem nevystupoval ani za sebe, ani za Fantoma. Naposledy jsem překontroloval svůj kostým v zrcadle a odešel do víru dění. Výskání a všeobecná radost doléhaly až ke mně.

Všichni v hale Opery tančili, povídali si a bavili se. Kolem zdí stáli muži a ženy ve zlatém oblečení představující oživlé sochy. V rukou svírali svícny ve stejné barvě, jakou mělo jejich oblečení, a odkryté části těla pokryté zlatými třpytkami. Mezi rozličnými maskami pobíhali číšníci v rudých róbách a nabízeli osazenstvu pití, zákusky a jednohubky. Všichni působili naprosto přepychově a úžasně. Najednou jsem začal pochybovat o své kostýmu. Snažil jsem se pominout fakt, že si mě nejspíš ani nikdo nevšimne, a vystoupil jsem na vrchní schod schodiště.

Tom:

Zničehonic hudba ztichla a všichni se otáčeli ke schodům. Ozýval se jen šepot stovky lidí. Stočil jsem pohled ke schodům, abych zjistil, co tak zaujalo pozornost všech kolem. Na patě schodů stála naprosto překrásná dívka v bledě modrých šatech se síťovanou sukní. Tvář jí skrývala maska stejné barvy, jako měla šaty. Rovné černé vlasy měla sepnuté do drdolu a kolem tváře jí splývaly pouze dva zvlněné pramínky. S úsměvem na rtech scházela ze schodů a občas na někoho pokývla hlavou. Nezdálo se, že by ji někdo znal.

Kouknul jsem po Fimrinovi a Andrém. Stáli jako zařezaní a s vykulenýma očima zírali na dívku, která pomalu scházela schody a blížila se ke mně. Nezdálo se, že by o ní ti dva věděli. Když se její levá noha dotkla podlahy pod schodištěm, hudba začala znovu hrát a kolem ní se nastřádalo několik lidí. Snažil jsem se je nevnímat a dál jsem v davu hledal Christine, ale ta se někam zatoulala. Stejně tu se mnou údajně nemohla být, protože přijelo hodně sponzorů podporujících činnost Opery a Firmin se rád chlubil jejím talentem.

*

Alkohol tekl v proudech, nikdo se nezatěžoval jeho účinkem. Hodně lidí se dostávalo do nálady a noc nabírala na vášnivosti. Nejedna maska zmizela s jinou v objetí ze sálu. Všichni se postupně vytráceli. Alkohol jim dovoloval dělat nemožné. Já se nedokázal pořádně bavit. Christine jsem za večer zahlédl sotva jednou, a to ještě z dálky patnácti metrů. Jen tak jsem postával opřený o bar a povídal si s číšníky, kteří poletovali s alkoholem sem a tam. Mary se zdržovala za barem a rozlévala alkohol do skleniček. Hodně jich podstrkovala i mně samotnému.

„Co tu tak sám?“ ozval se hlas za mými zády. Otočil jsem hlavu vzad a překvapením vykulil oči, když za mnou stála ona dívka, která dokázala utišit všechny v okolí pouze svým příchodem.

„Nepůjdeme někam?“ Znovu jsem pokrčil rameny a vykročil po jejím boku vpřed. Řeč rozhodně nezůstala pozadu. Povídali jsme si snad o všem, a přitom vůbec o ničem. Procházeli jsme přes halu Opery, dokud se nezastavila. Zmateně jsem se na ni ohlédl. Klopila pohled ke špičkám svých chodidel.

… Ale je to tradice, zvyk, a to by se nemělo porušovat. Krůček po krůčku jsem se k ní přibližoval, dokud mě v úrovni krku nelechtal její dech. Opatrně, skoro až bázlivě jsem přitiskl dlaň k hebké kůži na její tváři. Palcem jsem zajel pod masku a přejel jím po lícní kosti, než jsem si ji přitáhl ještě o kousek blíž.

Zvony začaly odbíjet půlnoc a všude z Opery se ozývalo jásání. Všichni se vraceli zpátky do haly a ona se najednou odtáhla. V temně čokoládových očích měla snad všechen smutek světa.

autor: Helie