Černovlasý chlapec utíkal vesnicí, cestou mezi křehkými příbytky. Proplétal se mezi obyvateli, snažil se dostat se z jejich hloučku, ale oni ho nevědomky stále drželi mezi sebou. Bill sledoval jejich nadšené tváře. Křičeli a poskakovali v kruhu. Zpívali nádhernou píseň, jejímž slovům chlapec nerozuměl, ale přesto pochopil. Byla to jejich modlitba, poděkování. Pohledy upínali k nebi, jež každou chvílí rozklikatil blesk.
Obrovské kapky se rozprskávaly o nádoby, které drželi nad hlavami. Natahovali ruce k nebesům a radovali se z neobvyklého deště, který tam byl stejně vzácný jako smetanově bílá pleť chlapce, jenž se konečně podvolil davu. On jediný se radovat nedokázal. On jediný držel ruce přitisknuté k tělu. Třásl se pod promočeným oblečením, vlasy si nechal slepit sladkými kapkami. Slzy se smíchaly s potůčky deště. Oči upíral do okolí, hleděl na všechny ty radostné tváře, které v něm vyvolaly ještě větší bolest. Lítost. Smutek. Utrpení. Nemohl se smát s nimi, jelikož jen on chápal tu podstatnou část jejich radosti.
Ublížil mu svým chováním. Nemohl mu jen tak odpustit, smazat to, dělat, jako by se nic nestalo. Nešlo to potlačit ani zahodit. Stále měl před očima výraz v jeho tváři, ztemnělé, ďábelské pohledy, které se krmily z pohledu na jeho tělo. Už se ho nebál, protože věděl, že by mu Tom neublížil. Bál se toho, co se skrývalo uvnitř něj. Vycházelo to na povrch, jen když se tomu chlapec přestal bránit. A to bylo pouze tehdy, kdy se opil. Ale stále to bylo uvnitř něj. Ta lhostejnost, odhodlanost brát si ostatní proti jejich vůli. Kousek Tomovy duše se naučil přesně to, co po něm celé roky jeho otec chtěl. Část jeho já nebyla připravena čelit nabádání a radám, jež mu otec kladl na srdce. A Bill věděl, že si Tom vůbec neuvědomoval, jak nebezpečný ve skutečnosti vlastně je. Kdykoli tomu nátlaku mohl podlehnout. Odmalička viděl lidi umírat, mučit… Snažil se být jiný a také jiný byl, ale někde se na něm musely podepsat právě situace, kdy byl svědkem krutosti lidí tady.
Bill se na něj nezlobil. On ho litoval. Neutekl proto, aby už Toma nikdy nemusel vidět, i když přesně to si přál, když ten chlapec nevědomky rozlomil jeho srdce přesně v půli. Bolelo to, ale Bill se přes to dokázal přenést. Pokud mu Tom srdce dokáže slepit a utěšit. Utekl proto, aby Toma donutil přemýšlet nad svou zlou maličkostí, která dokázala ublížit více, než si sám myslel. Musel si to uvědomit. Utekl před jeho omluvami a prosbami, jelikož je slyšet nepotřeboval. Potřeboval slyšet slib a svolení k pomoci, jež mu Bill toužil nabídnout. Jestli chtěl Tom utéct, musel ho Bill neučit, jaký je svět tam venku, mimo mříže, za kterými lidé tady žili. Musel ho připravit na to, že ani tam to není lehké, a rozhodně jeho život nebude takový, jaký si vysnil. Protože Bill poznal, že svým způsobem je to tam horší. Lidé se nechali snadno obalamutit, jejich starosti byly tak niterné, že je měnily od základů. Lidé byli zlí, často ubližovali nevinným a často se platilo něčím mnohem cennějším, než byly peníze.
Trvalo to dlouho. Celé dva dny Bill seděl uprostřed opuštěného příbytku, ohříval si zkřehlé ruce o plápolající oheň, který rozdělal po hodinách úpěnlivých proseb a naštvaného nadávání. Byla mu zima, počasí bylo stále chladné. Už nespadla ani kapka deště a nepomohlo ani doufání a modlitby obyvatel. Bouře však setrvávala. Vládlo bezvětří, a proto se mraky držely stále nad vesnicí. Pořád se zlobily.
Dva dny Tom seděl na střeše věznice. Svou holčičku nechal u otce, nemusel o ni mít strach, ženy jeho otce se o ni staraly rády a dobře a Asha uvítala přítomnost ostatních dětí. Tom potřeboval být sám. Čelil nebezpečným bleskům, klečel na mokré zemi a bez přestání se modlil ke hvězdám. A přece jen se nad ním nesmilovaly. Raději zůstaly za oponou zachmuřených mraků. Čekaly, až si chlapec sám uvědomí…
A uvědomil. K večeru druhého dne se vydal za Billem. Šel najisto, věděl, kde jej hledat.
„Proč si nesedneš?“ Věděl o něm celou dobu, Tom to poznal podle jeho tónu. Za clonou vlasů skrýval plachý úsměv. Napovídal o tom, jak křehký byl nyní jejich vztah. Jako drobná zrnka písku, nad nimiž se proháněl chladný vítr, který se objevil znenadání a ani jeden z chlapců si jej nevšiml, a snažil se je rozdělit. Ten černovlasý chlapec byl jako jedno z těch zrníček. On však k větru seděl zády a odmítal se otočit a nechat sfouknout. Pokud ten, stojící za ním, ho nedonutí se otočit.
Tom si krátce si povzdechnul. Schoval zkřehlé prsty do tepla kapes, hned nato je ale zase vytáhl. Udělal první krok. Druhý. Třetí, o něco váhavější, než byly ty předchozí. Poslední vyžadoval trochu odvahy, chvíli mu trvalo, než ji našel, ale byla v něm a kypěla ochotou mu pomoci. Posadil se vedle něj tak blízko, až se o sebe jejich ramena něžně otřela při každém sebemenším pohybu. Cítil, jak se jeho křehká panenka otřásá chladem. Chtěl ji obejmout, hladit ji konečky prstů po zádech, tisknout si ji k hrudi, zahřát vlastním tělem…
Zdi hlasitě zaskřípěly, jak do nich vrazil nárazový vichr a ladně proklouzl škvírami dovnitř. Proběhl malou místnůstkou, několikrát ji obkroužil, až se na malou chvilku zastavil u hořících plamenů. Nechal se olíznout jejich jazyky, které se po něm nečekaně natáhly a vyšvihly do výšky. Pak se zase stáhly, zanechaly jen několik jiskřiček, které zvídavě poletovaly ve větru. Studánkové oči překvapeně zamrkaly. Modrá zář se ztratila pod neviditelnými víčky, a když se oči zase ukázaly, už nevypadaly tak jako předtím. Byly ještě chladnější. Ten chlad však znamenal mnohem více, než by si kdo dokázal představit. Nebyl tam, protože chtěl být zlý. Chtěl jen pomoci. Protože pochopil.
Tomova ruka se pomalu posunula. Nenápadně. Chlapec si promnul koleno a zanechal ji tam ležet. Billovy oříškové oči odtáhly pohled od třesoucí se dlaně a zahleděly se opět do ohně. Viděly v něm jeho odraz. Odraz jeho očí. Rychle ty své zavřel. Nebyl to odraz, jelikož je stále viděl. Byla to představa, která se mu vkrádala do mysli čím dál častěji. Vlastně s ním byla neustále. Nikdy neodešla a nikdy ji nemusel volat, protože tam vždy byla. Černovlasý chlapec neměl ani potuchy, jak blízko je svým vzpomínkám.
Vítr slastně opětoval úsměv ohnivým plamenům. Naposledy se ujistil, že odvedl dobrou práci, a pak zmizel stejně chaoticky, jako se objevil. Nikdo mu přes všechno skřípění a žalostné sténání ohně nevěnoval pozornost. Stihl ještě zašeptat dvě slova. Vrátím se, zněly. A plameny se po nich radostně zaleskly. Ale to už je zcela jiný příběh.
Tom Billovi opětoval úsměv a položil svou holčičku opatrně na zem. Hned nato se rozběhla k černovláskovi, stojícímu u zavěšených bylin, jak za Tomovy nepřítomnosti zkoumal jejich lákavou vůni. Poskočil si a zatleskal dlaněmi o sebe stejně jako Asha, a poté se k sobě se smíchem vrhli. Vzápětí se střapatá černovlasá hlava točila kolem dokola a s ní i hnědé malinké copánky, které nápadně připomínaly kroutící se žížalky. Domkem se ozýval smích a nadšené výskání.
Tom jen kroutil hlavou nad tím hlasitým přivítáním, avšak na tváři mu pohrával úsměv. Jak náhle se místnost, kterou tak dobře znal, prosvětlila a rozveselila. Atmosféra uvnitř se smála stejně jako ty dvě děti, ještě pořád spolu na místě poskakující.
„Tomi.“ Vzhlédl k pištivému hlásku a musel se znovu usmát, jak jej dojalo to, co spatřil. Asha se držela Billa kolem krku a na první pohled bylo jasné, že už se ho neměla v úmyslu jen tak pustit. Bill s tím ani nepočítal, držel ji ve své náruči pevně a kdyby mu ji chtěl někdo sebrat, nedovolil by to. „Tomi, chybíš nám tady.“
autor: xoxo_Lady
Nádherné.Nikdy nechci,aby tahle povídka skončila.Ona je tak výjmečná.Musim říct,že se mi opravdu moc líbí,jak píšeš. Tak procítěně. Úplně si s tim hraješ..a to obdivuju. Máš neskutečně velkou fantazii a proto taky vznikaj další další díly tohohle skvostu. Jsi opravdu skvělá a máš talent,jak já nevim co. Maximální! Jinak k příběhu a vlastně dnešnímu dílu. Jsem moc ráda,že je to v pořádku. Nejsem na Toma naštvaná za to,co udělal. On za to prakticky nemůže. Nejenom,že byl opilej,ale hlavně..to,jak jsi popisovala,že se na něj vlastně Bill nezlobí..,že ho lituje,protože je jasný,že se na něm to,kde žije od dětství muselo popsat,tak to se mi strašně líbilo. Je to pravda a taky je mi Toma líto. On se snaží být jiný než všichni ostatní tam a taky z velké části se mu to povedlo..je jiný! Jenom..malinký kousek toho přivlastňování a tak všeobecně těch návyků tam ,v něm je. A to se vážně není čemu divit. Důležitý je,že on Billa miluje. Neskutečně moc ..a to se mi taky líbí,protože to vždycky plyne z každýho tvýho napsanýho slovíčka. Milují se oba moc..a to,když spojili jejich ruce…♥…to opravdu nebylo potřeba už nic vysvětlovat. Jsem ráda,že to Bill tak jako..pozapomněl. Myslim si,že se mu ten zážitek někdy možná ještě vybaví-Tomovy oči plné chtíče a agrese…,ale..Jak jsem psala..on Tom takový není..myslim..doopravdy není. Jen..je fakt jasné,že to v něm prostě i přes velkou snahu malinko je. Ale nikdy by za normálního fungování takový nebyl. Zvlášť k Billovi. No a jak tak koukám,tak to vypadá,že bude muset Tom riskovat a vzít Billa i Aishu s sebou,když si ty dva na sebe tak zvykli..no jsem zvědavá,jak to bude pokračovat. Opravdu se klanim tvému umu. Píšeš fakt dokonale a tahle povídka nesmí…NESMÍ nikdy skončit. Vim,že je to nemožný…,ale já tak strašně nechci konec,takže aspoň doufám,že nás toho ještě hodně čeká.
*VÍC NEŽ DOKONALOST*
Myslím, že Bill išiel dobre. Je pravda, že by si človek mal vážiť maliskostí, ktoré predsa len dokážu urobiť svet krajší. Krásny diel,krásna poviedka.
Bož to je tak bombastickéé <3
Nemusela bych ani nic pořádně psát a ty bys jistě věděla, jak se mi i tenhle díl neuvěřitelně líbí. Je to neuvěřitelně procítěný a líbí se mi každá část věty, kterou si přečtu. A ten závěr? Ani nevíš, jak mi tu bušilo srdce a svíral se mi hrudník, když jsem si představila, jak si pokládá Bill hlavu na jeho rameno!♥ Těším se neuvěřitelně na další díl :-*
[1]: Opravdu hrozně moc, moc děkuju za Tvůj krásný komentář. Úplně mě dojal a jsem ti vděčná, že jsi si dala tu práci napsat mi svůj názor.
Jsem moc ráda, že jsi povídku, vlastně Toma jako takového pochopila přesně tak, jak jsem chtěla, aby jej čtenáři vnímali. Pro mne jako autora je to něco úžasného, když se mu povede napsat přesně to, co měl v hlavě. Měla jsem obavy, že Tomovo nitro ne každý pochopí, ale jak vidím, obavy byly zbytečné.
Tvůj komentář mi dal strašně moc, jsem opravdu vděčná za tvůj názor.:-*
Doufám, že se budou líbit i další díly, myslím, že se to teprve pořádně rozjede!;)
Ještě jednou děkuji!!:-*
[2]: Děkuju za komentář! Ano, právě o tom je tato povídka. Napsala jsi to krásně: I maličkosti mohou udělat život krásnějším. Často si nevážíme právě toho, co je tak důležité a přitom si to ani neuvědomujeme.:-)
[3]: Děkuju. :-*
[4]: Ach, Saji, to si teda umím představit, jak jsi měla sevřenou hruď. Já až do poslední chvilky netušila, jestli Bill Tomovi vlastně odpustí nebo ne.:D Moc Ti děkuji, zlatí!:-*
Asi už je zbytečné cokoliv psát. Nebýt toho, že jsem se k Modlitbám vrátila a chtěla si je znovu přečíst, netušila jsem, že tu je další díl.
Nejhorší bylo to, že se Billy nezlobil, ale LITOVAL Tommyho. To bolí snad ještě víc.
Mě dojal modlící se Tommy, úplně jsem ten okamžik s ním prožívala.
Už jsem psala, co pro mě Prayers znamenají a to je to nejvíc, co můžu vůbec napsat, víc než diamanty či cokoliv jiného…
Krásný den!***