Zeiten ändern dich 12.

Při pondělním vcházení do budovy školy už nemám tolik odhodlání podívat se Tomovi do tváře, ne tolik jako v pátek. Nějak už jsem si zafixoval v hlavě zvuk Tomova auta, takže když ho uslyším i dnes zvenku, rychle se přezuju, vezmu si ze skříňky potřebné věci, a schovám se za roh. Nehodlám ho přepadnout, ale jestli bude sám, možná bych mohl…
„…a pak se zvedla a prej „Nemám čas“! No myslel jsem, že se asi smíchy skacím k zemi,“ nadšeně vypráví Andreas.
„A skácel?“
„Ne.“
„Takže nuda,“ odfrkne si Tom a já už mám jen šanci zahlédnout modrou barvu jeho mikiny, která se mihne kolem mě.
„Hej, není s tebou vůbec zábava,“ utichnou jejich hlasy, když se za nimi zavřou dveře od třídy. Lehce se zamračím. Copak nikdy nechodí sám?! Vydám se pomalým krokem do třídy.

„Hele Tome, proč si nepřišel?“ je první, co slyším, když vejdu.
„Jo, byla to skvělá párty,“ přitaká hned John Monice.
„Neměl jsem náladu ani čas,“ broukne Tom a já dosednu neslyšně na své místo.
„Dobře, ale příští sobotu přijdeš, že jo?“
„Co se děje?“
„Jessica má narozeniny. Musíš si udělat čas, záleží jí na tom.“
„Příští sobotu?“
„Příští sobotu.“
„Přijdu.“
„Super.“
Opět se nachytám, že jsem myšlenkama v představách, jak probíhají párty s Tomem, že je tak nepostradatelný. Ale vlastně musím přiznat: neumím si to představit. A ani pořádně nevím, proč mě ta představa táhne k sobě, když je mi naprosto ukradená, alespoň se snažím o tom sám sebe přesvědčit.

Během třetí přestávky si stihnu všimnout, že Tom ze třídy vychází sám. Váhavě vstanu a vydám se za ním, a zastavím se až tehdy, když se za ním zavřou dveře od toalet. Skvělé, a teď tu mám zůstat stát jak trubka a čekat na něj? Nebo vejít až za ním? Ne, na to přece nemám tolik odvahy. Co mu vlastně chci říct? Na co se chci vlastně zeptat? Proč tu vlastně vůbec stojím? Než ale mé myšlenky stihnou dokončit to správné rozhodnutí, zahlédnu tu barvu mikiny, která mi řekne jen jediné, a to že byl někdo rychlejší než mé myšlenky.

„Proč mě celej den sleduješ? Když ne takhle přímo, tak aspoň pohledem,“ zaslechnu jeho hlas tak sakra blízko, až mi ztuhne krev v žilách. Dojde mi, že mé myšlenky mi zabraly více času, takže už mi žádný nezbyl na to, rozmyslet si, jestli raději neodejít. Rozhlédnu se a trochu nervózně polknu. V zákoutí před vchodem na toalety nejen že právě nikdo není, ale hlavně sem ani z chodby není vidět, takže mi cokoliv může provést. Ach jaké hlouposti dokážu dělat!
Zahledím se na něj a s nádechem přešlápnu. „Já… potřebuju slyšet odpověď.“
„Na co?“
„Na to, co se stalo v pátek!“
„Nepamatuju se,“ strhne pohled a s výdechem se zahledí na zeď za mnou.
„To teda pamatuješ! A já chci slyšet, proč jste se bavili o Nelly, komu se podobá, a proč tě vůbec zajímá! Myslíš, že když se přestaneš všímat mě, že se můžeš začít všímat jí? Zapomeň na mojí rodinu už! Co jsi zač… protože…“ z donucení můj hlas utichne, díky tvrdému setkání jeho rtů s mými. Pevně drží mé zápěstí a lehce tlačí na zeď za mnou. On… on… mě…!
Bez dechu se na něj vyděšeně podívám, když se odtáhne.

„Možná by ses měl prostě naučit… mlčet,“ řekne tiše a s naprostým klidem stále těsně proti mým rtům.
Vteřinu na to ale už jen cítím otlačená místa na zápěstí a se stále nezměněným výrazem sleduju jeho odchod. Stále nějak nechci věřit vlastnímu tělu. On mě skutečně políbil. Přes to všechno, nebránil jsem se, a na druhou stranu, nedostal jsem to, kvůli čemu jsem riskoval tohle všechno. Ani jediná odpověď na jednu z otázek!
Blikne mi hlavou to, co řekl: „Možná by ses měl naučit mlčet.“ Měl na mysli mlčet o tom, že mě políbil, o tom, že přede mnou prohlásil, že je nula, mlčet… o čem?! Zkusím zapnout mozek, a krapet rozklepané tělo uklidnit aspoň na takovou úroveň, abych se mohl vrátit do třídy. Jen zjištění, že teorie se ne vždy dá sloučit s praxí. Lehce jazykem přejedu vyprahlé rty, a hned na to mírně zatřepu hlavou.

„Bille, jste v pořádku?“
Dojde mi najednou, že z toalety vyšel můj profesor němčiny a mluví na mě. Zkouším zaměřit svůj pohled na něj a tvářit se aspoň trochu normálně.
„Já… jsem naprosto… v pořádku, myslím,“ vykoktám.
„Zdáte se mi bledý. A chvějete se. Je vám skutečně dobře, nic se vám nestalo?“
Jediný, co jsem schopný teď udělat, je zavrtět hlavou.
„Víte co? Pojďte se mnou,“ chytne mne za zápěstí a já jen mírně syknu, což mě trošku vrátí do reality.
„Ne, já budu v pořádku.“
„Dal byste si čaj a sedl si, uklidnil byste se, a udělalo by se vám lépe.“
„Skutečně, bude mi lépe,“ odkývu mu to.
„No, já jsem se když tak nabízel,“ mrkne po mně a zamíří do kabinetu.

Do háje, Bille, dej se do pořádku, protože se chováš jako idiot! Zalezu rychle se zvoněním v zádech na záchod a opláchnu svůj obličej studenou vodou. Raději se ale stejně tak rychle zas na patě otočím a vydám se do třídy, nemůžu ukázat, jak mě jeho jednání vykolejilo.
Neslyšně za sebou zavřu dveře, a ještě více nenápadněji se zavrtám na své místo. Trochu mi přejede mráz po zádech, když si představím, že sedí ve stejné třídě a jistojistě naprosto sebejistě neřeší to, co udělal. Jen by si měl uvědomit, že dal vzniknout nové otázce v mé sbírce otázek na něj. Proč to udělal?

Rozhodnu se, že mu prostě nedovolím se mnou takhle zacházet a v hlavě si stanovím plán, co pro to udělám, aby se to neopakovalo. Jenomže když kolem mě při odchodu ze třídy jen prolítne a zmizí mezi davem lidí odcházejících ze školy, stihnu jen vydechnout. Nikdy jsem ho neviděl takhle pospíchat, a natož samotného. Měl bych ale udělat to samé, protože každou chvilku se tu může ukázat jeho parta, a ta nemá naspěch nikdy! Vylezu před budovu a zahlédnu akorát zadek jeho odjíždějícího auta. Rozhlédnu se tedy, jestli spatřím auto Gordona, ale když se shledám s neúspěchem, zalezu za roh školy a vytáhnu mobil z kapsy.

„Co ta matematika?“ zeptá se Gordon, když vylezeme před domem z auta.
„Našla tam prý ještě jeden nepřičtený bod. Asi mi dá čtyřku.“
„Čtyřku?“
Kouknu na něho tak trochu zoufale.
„Já vím, ale čtyřka… Zkoušel jsi to doučování?“
„Ne, když mi dá čtyřku.“
„Nebo si nikoho nesehnal?“
„Myslel jsem, že by mi to vysvětlil Mark, je přeci jen o rok výše a na matiku není špatnej, ale když mi dá čtyřku…?“ zkusím to na potřetí.
„No, pro mě za mě, když jsi spokojenej se čtyřkou,“ pokrčí rameny a pomůže Nelly s věcma z auta. Dneska si ze školky přinesla celou krabici vlastních výrobků, aby to všechno stihla před odchodem do školy.
„Ale líp to stejně nedám. Víš, že mi matika nikdy nešla a nepůjde,“ pronesu kňouravě a odšourám se domů.
„Jsou to nakonec tvoje známky,“ vydechne, když vleze do dveří a odloží krabici.
„Všechno mi kazí jen ta podělaná matika! Všechno! Kdybych jí neměl, tak je svět hned lepší! Jo, bez matiky by byl hned lepší!“

Gordon si mě prohlídne a zasměje se, když se za ním objeví už Nelly.
„Proč se mračíš, Bille?“ zeptá se zvědavě a začne se vyzouvat. Pousměju se.
„Nemračím se, jen bych si přál chodit do školky.“
„Ale školka je pro mrňata.“
„Oh, takže ty už musíš být dáma, když už půjdeš do školy.“
„Ona byla dámou přece vždycky,“ zahlásá Gordon vesele, a vydá se s taškou do kuchyně. Nelly po mně hodí pyšný pohled a zmizí za ním. Zasměju se a dovyzuju si boty.
„Potřebujete s něčím pomoct? Mám dost učení, takže bych…“ nakloním se do kuchyně.
„V pořádku, klidně běž nahoru. Nemáš hlad?“
„Hmm, ne,“ zavrtím hlavou, když zhodnotím svůj stav. Gordon si mě prohlédne a pozvedne obočí.
„Něco málo udělám a pak přijdu,“ řeknu tedy nakonec, a vydám se s výdechem nahoru.

autor: Mintam