Doppelleben 33.

„Jak mohli nasadit tak vysokou cenu za tenhle hrozný byt?!“ naštvaně prskal Tom.

Nechutně předražený byt minimálních rozměrů a plísní všude, kam jen se člověk podívá, dokonce i za zavřenýma očima se jí nedokázalo zbavit. Z všudypřítomného prachu mě začaly svrbět ruce a nepomáhal ani velmi drahý krém s desinfekcí, tudíž momentálně jsem měl ruce naprosto rudé s viditelnými rýhami mých nehtů. Ani to, že mě Tom přes ruce několikrát výchovně plácnul, mi nepomáhalo, prostě to nešlo za žádnou cenu zastavit.

„Potřebuju do sprchy,“ zabručel jsem.

„Chci jít s tebou.“

„Až přijedeme domů, máma už tam bude, to by nám neprošlo,“ s povzdechem jsem se opřel o auto čekaje, než odemkne. Když se tak stalo, posadil jsem se a unaveně se opřel o chladné sklo. „Tohle už mě unavuje.“

„Slyšel jsem, že by tu někde měly být novostavby, tak možná…“ navrhl Tom s nadějí v hlase.

„Dobře, ale… Pro dnešek to bude poslední, hm? Jsem unavený, prošli jsme snad už asi stovku bytů!

„Bylo jich jen sedm, Bille,“ se smíchem se ke mně naklonil. „Doma ti udělám masáž nohou, co na to říkáš?“

„Že jsi můj miláček,“ vtiskl jsem mu rychlý polibek.

„To se mi líbí,“ pohladil mě po tváři. „Takže zkusíme tu novostavbu?“

„Hm, tak fajn.“

***

Zíral jsem na obrovský prapodivný tvar demonstrující dům velmi, ale opravdu velmi nedůvěřivě. Představa, že v něm s Tomem bydlíme, mě zatím nijak nenadchla, ale Tom, se svým sebevědomým úsměvem, mi dodal potřebnou odvahu a jen díky tomu jsem byl schopný stát ve výtahu za realitní makléřkou a Tomem čekajíc, než cinkne zvonek oznamující příslušné patro. Sotva se tak stalo, dostali jsme se do prostorného bytu s francouzskými okny, kterých jsem si zvenčí ani nevšiml.

„Líbí se ti tu?“ s úsměvem ke mně přišel Tom, když jsem zíral na velkou terasu s naprostým úžasem.

„Je to skvělé!“ přitakal jsem.

„V tom případě vítej doma.“

„Cože? Tomi, vždyť ani nevíme, kolik to stojí.“
„No, myslím, že na to už je trochu pozdě, vzhledem k tomu, že už jsem koupil a nechal předělat i vrchní patro, přičemž na střeše si můžeš udělat, co jen budeš chtít.“

„Cože?“ zopakoval jsem.

„Koupil jsem to tu, Billy. Stačí si to tu jen trochu dodělat, nakoupit nábytek a můžeme se nastěhovat,“ s úsměvem mi před nosem zamával klíčky.

Nadšeně jsem mu skočil kolem krku, nehledíc na překvapený pohled makléřky.

„Ehm,“ odkašlala si. „Mám tu pro vás nějaké smlouvy k podepsání, pane Kaulitzi.“

Neochotně jsem se od toma odpojil, a zatímco podepisoval nějaké ty papíry, já jsem se vydal na krátkou průzkumnou akci po našem bytě. Schody jsem vyšlápnul rychlostí pomalejší než šnek, a rozhlédl se. Přede mnou byla chodba s trojími dveřmi. Za prvními byla obrovská koupelna s vanou vsazenou do země i sprchovým koutem, za druhými byla menší místnost vhodná pro hosty a za třetími další velká místnost.

Veliký pokoj se zrcadly po celé jedné stěně byl ideální na naši ložnici, přičemž za zrcadly se schovávala ne o moc menší šatna.

„Vážně se ti tu líbí, viď?“ ozval se za mnou tichý šepot.

„Vybral jsi skvěle,“ souhlasně jsem přikývl. „Nemůžu se dočkat, až to bude hotové a my tu budeme moci zůstat. Vůbec se mi odtud nechce.“
„Můžeme tu zůstat už brzy. Zítra koupíme postel a jídlo, a klidně se nemusíme vracet,“ zezadu mě objal kolem pasu a vtiskl mi něžný polibek na krk. „Vítej doma, miláčku,“ zašeptal.

„Jsem doma všude, kde jsi ty.“

***

„Oh, Tomi, tuhle ne. Je obyčejná a příliš romantická. Myslím, že v poslední době jsme romantičtí a sentimentální až moc, spíš bych si představoval něco mohutného, co by třeba mělo obě čela, víš?“ opatrně jsem zavrhnul Tomem vybranou postel a přešel k jiné, mně mnohem sympatičtější. „Třeba tahle je pěkná, ale líbilo by se mi, kdyby byla trochu víc vyřezávaná a zdobená.“

„A jaký druh nábytku chceš?“

„Myslíš, že bychom mohli použít nějaký masivní nábytek? Nedávno jsem v jednom časopise viděl vážně nádherný návrh, ale to mě nenapadlo, že bychom ho mohli potřebovat, a tak jsem ho jednoduše vyhodil.“

„Tak to’s měl říct dřív, masiv je na druhé straně obchodu,“ rozesmál se a popostrčil mě správným směrem.

Byli jsme tu zhruba hodinu a půl, během které jsme s Tomem vybrali nespočet nejrůznějších doplňků, přičemž já bral věci, které s největší pravděpodobností nikdy nikam nedám, ale byly vážně krásné a člověk nikdy neví, kdy se to může hodit, že?

S úlevou jsem vydechl, když jsme konečně dorazili do části obchodu s nádherným – a lehce předraženým – nábytkem, který jsem od začátku hledal. Nádherně vyřezávané kusy, z nichž přecházel zrak, byly rozestavěné kolem mě a já nevěděl, kam se podívat dřív.

„Bože můj, Tomi! Támhle tu postel prostě musím mít!“ nadšeně jsem vykřikl, když se do mého pohledu připletla postel, dle mého alespoň pro čtyři lidi, a vypadala stejně, jako kdyby odkráčela z mých snů. Čela vpředu i vzadu, vyřezávaná rukama umělce.

„Máš pravdu, je úžasná,“ omámeně přejel po vlaštovce vyřezané na zadním čele. „Vlaštovky mají znázorňovat posmrtné duše, pochází to od slovanského Boha Rujevíta.“

„Koupíme jí?“

„Jestli tuhle postel nebudeme mít u nás doma, odmítám tam spát!“ se smíchem ke mně vzhlédl.

„V tom případě jdeme najít nějakou komodu a další doplňky!“ vesele jsem zatleskal.

„Další?!“

„To, co jsme koupili doteď, se do ložnice nehodí, to všechno půjde do obýváku, Tomi. Ale jestli chceš, můžeš jít domů a já to dokoupím sám, hm? Vidím, že jsi unavený,“ jemně jsem ho pohladil po rameni.

„Nebo to pro dnešek ukončíme, necháme si to dovézt a ty pak zbytek můžeš doobjednat z internetu, hm? Nedivil bych se, kdyby tam měli mnohem víc věcí, než tady.“

„To je fajn nápad,“ vesele jsem se usmál. „Kdo by to byl řekl, že po čtyřech hodinách v nákupních centrech ti to bude myslet tak dobře?“

„Neprovokuj, Bille!“ zaskučel unaveně.

„Fajn, tak aby tě nerozzlobil ještě víc, potřebuju si dojít na záchod, tak co kdybys zatím došel na kasu? Sejít se můžeme u auta.“

„Běž,“ s lehkým kývnutím zamumlal.

Měl jsem sto chutí vlepit mu láskyplné polibek na tvář, ale naneštěstí pro mě, všude kolem bylo až moc čumilů, tudíž jsem si to nemohl dovolit. Pomalým krokem jsem cupital k pánským záchodkům, v kabelce hledajíc labelo, po kterém mé rty vyhlašovaly pátrací akci s nasazením snad všech policejních vozů z Německa.

Vesele jsem vypísknul, sotva jsem mezi rty stiskl malou tubičku s višňovou vůní, a už se hrnul k zrcadlu.

„Tohle jsou pánský záchody,“ zavrčel kdosi od pisoáru.

„Já vím,“ otočil jsem se k němu. „A o poschodí níž je optika. Zkuste si tam zaskočit, mohli by vám pomoci s rozeznáváním mužů od žen.“

„Cože?“

„Že si máte vyšetřit zrak a sluch!“ odsekl jsem. Vztekle jsem zavrčel jeho směrem, než jsem velmi rychlým krokem štrádoval k našemu autu. Skutečnost, že někteří lidé v jednadvacátém století nijak neberou na vědomí to, že se i muži líčí, mě stále dokázala silně rozladit.

Přeci nevypadám jako žena! Nebo ano…?

autor: Saline A.