Pozvedl šálek ke svým rtům, napil se teplé kávy a opět se nadechl, přerušil ticho, jež mezi nimi na chvíli zavládlo.
„A tak jsem skončil tady. Kam až mě dovedla moje láska. Kam až mě dovedla skutečnost, že jsem miloval. Sebrala mi všechno, co jsem měl, rodinu a přátele. Kvůli ní jsem ztratil to všechno. Ztrácel jsem čas s člověkem, který za něj nestál, obětoval jsem mu všechno, aby mě pak mohl takto podvést, zničit.
A pak bych měl hledat pravou lásku? Ta pravá, o které lidi mluví, neexistuje. Je to jen smyšlený cit, kterému jsem tenkrát naletěl.“
„Neměl jste štěstí. Potkal jste špatného člověka, který vás využíval. Nezasloužil si vás, on nebyl ten pravý. Ale ano, pravá láska existuje,“ namítl, promluvil tak poprvé za dlouhou chvíli, vzhlédl k tváři mladíka, jenž stále seděl proti němu.
„Já… už na ni nevěřím.“
Lehce zavrtěl hlavou a sklopil tvář, jeho pohled se upřel do prázdného místa.
Tiše odložil šálek, jenž dosud svíral v dlani, jeho pohled se mlčky, dlouhou chvíli upíral na nedůvěřivé stvoření, jež před ním sedělo ztraceno v myšlenkách.
Jak moc byl vlastně nešťastný. Kolik síly musel vynaložit proto, aby se dostal až sem. A přesto… to nejdůležitější mu chybělo. To, k čemu on již dávno ztratil svoji důvěru.
Jeho ruka se sama pozvedla a podvědomě zamířila blíž, jeho prsty se zastavily a svými bříšky jen jemně, nesměle spočinuly na bílé chladné dlani. Pomalu se po ní rozběhly, věnovaly jí několik měkkých, hřejivých pohlazení.
„Možná proto, že nechcete věřit,“ odvětil šeptem, prsty lehce přejel po natažené dlani, do té chvíle, než si uvědomil svoji nevědomost a smělost.
Pohlédl na své prsty, laskající bílou, chladnou dlaň, jen bázlivě je stáhnul zpět.
Cítil pohled hlubokých, potemnělých očí, jež k němu po malé chvíli vzhlédly.
„Možná jen nejsem ten vyvolený. Možná jen nepatřím mezi ty, kteří by ji měli poznat,“ odvětil, tichý šepot prozrazoval myšlenky prázdně vířící v jeho mysli. Nikdy nad tímto nepřemýšlel.
„Pak by bylo nespravedlivé, aby si lásku nezasloužil někdo tak krásný,“ odpověděl, jeho pohled plaše vzhlédnul.
Zdálo se mu to… nebo v té ledové, chladné tváři opravdu spatřil malý náznak úsměvu? Přelétl přes bílé líce, jen na malý okamžik se zastavil na sametových, růžových rtech, aby mohl v příští chvilce zmizet, ztratit se v jinak krásné tváři, jež se před pohledem chlapcových očí jen nesměle sklopila dolů, lehce se mu tak vyhnula.
A přesto si byl jistý, že jej viděl, spatřil, byť jen na jedinou vteřinku. Ten malý, jemný úsměv by nedokázal nevidět, přehlédnout, ani kdyby tisíckrát chtěl. Vždyť on byl tím zvláštním, nepoznaným teplem, jež na krátký okamžik zahřálo jeho srdce.
„Ale dost už o mně. Teď chci být posluchačem já,“ odvětil a pohlédl do chlapcovy tváře, vybídl jej tak k vyprávění, jemuž chtěl naslouchat.
„Narodil jsem se tady, ve Frankfurtu, a bydlel tu celý život. Můj otec nás opustil hned, jakmile jsem se narodil, proto jsem odmala vyrůstal jen s maminkou.
Nikdy jsme nebyli příliš bohatí. Žili jsme ve skromnosti a nakupovali jen to nejnutnější, nikdy jsme zbytečně neutráceli. Ani jsme si to nemohli dovolit. Maminka chodila do práce, pracovala celé dny i noci, aby nás oba uživila z jednoho malého platu. Pro ni jsem byl na prvním místě vždycky já, kvůli mně si odepírala všechno, starala se, abych mohl mít alespoň kousek z toho, co měli všichni mí vrstevníci.
Odmala jsem si toho vážil a snažil se jí oplácet nejvíc, jak jsem mohl. Učil jsem se a velice pilně, dělal jsem to proto, abych jí udělal radost, abych jí, jako malé dítě, vrátil všechnu její starost, všechnu péči, s jakou mě vychovávala.
Nikdy jsem nepoznal přátele. Děti ve škole mě neměly rády, šikanovaly mě a posmívaly se mi kvůli mým chudým poměrům, ze kterých jsem vyšel. Ty jejich byly úplně jiné, všechny měly oba rodiče, velkou rodinu a spoustu hraček, všechno, na co si ukázaly.
A přesto jsem jim nezáviděl. Já byl šťastný za všechno, co jsem kdy dostal, měl jsem maminku, která mě milovala, a já se snažil její lásku oplácet. Nic víc pro mě v dětství nebylo důležité.
Společnost nás zavrhovala, pohlížela na nás jako na tu nejspodnější vrstvu. Ačkoli jsme byli slušní, maminka pracovala, já jsem chodil do školy a nikdy jsme neskončili na ulici, nikdy jsme se nezapletli do ničeho zlého, přesto se na nás okolí dívalo jako na špínu, chovalo se k nám zle. Nikdy jsme se jejich nařčení nezbavili a žili s ním pořád, celé dlouhé roky.
Dostudoval jsem střední školu a přemýšlel, co budu dělat dál. Brzy mi došel dopis o přijetí na vysokou školu, na kterou jsem se chtěl dříve dostat, ale nenastoupil jsem. Rozhodl jsem se pracovat.
Maminka nebyla ráda, přemlouvala mě, ale já jsem byl pevně rozhodnutý a nechtěl nic měnit. Nemohl jsem dopustit, aby mi z tak malého platu, který jen sotva stačil pokrýt naše základní potřeby, šetřila na školné. Nemohl jsem jít dál studovat a ji nechat dřít celé dny a noci, aby nás oba uživila, to by mi mé svědomí nedovolilo. Konečně jsem byl dospělý a nemohl nechat všechny starosti a problémy na ní. Obětoval jsem vysokou školu, stejně jako mi ona obětovala všechno, po celý můj život.
Kupodivu rychle jsem získal práci, u vás. Nastoupil jsem a byl šťastný, že mi bylo umožněno pracovat.
A pak… pak jste mi nabídl dohodu. Přemýšlel jsem a věděl, že vaši nabídku přijmu. Nejen kvůli sobě.
Ty peníze mohly pomoci nám oběma, mně i mamince. Konečně bych jí mohl vrátit to, co jsem jí dlužil, konečně bych se mohl postarat já o ni. Už bychom nemuseli žít od výplaty k výplatě a neustále si něco odpírat, neustále počítat každý drobný cent. Konečně se náš život mohl po tolika letech alespoň trošku zlepšit, konečně by nám bylo líp. Proto jsem souhlasil.
Chodil jsem k vám a plnil vaše přání. Když mi došla první odměna, byl jsem šťastný. Vypadalo to, že je všechno tak, jak má být.
Před dvěma týdny jsem se dozvěděl, že je moje maminka vážně nemocná. Má nádor na mozku. Zjistil jsem to předtím, než jsem odešel k vám… ten večer, kdy jsem vás rozhněval. Tenkrát jsme se viděli naposled.“
Odmlčel se, bezúčelně mu tak připomenul jejich poslední noc. Tu noc, kdy jej vyhodil ze svého domu.
„Budu pracovat jak jen budu moci, celé dny i noci, abych mohl splatit její operaci. Nenechám ji umřít. Nikdo pro mě neznamená víc. Ona je to jediné, co mám,“ zašeptal a sklopil tvář, cítil podivné úzko, jež jej uvnitř sevřelo.
Úzko, strach a nejistota, jež cítil vždy, když si vzpomenul na operaci, jež se stále více přibližovala. Zbývalo již jen několik málo dní.
Položil šálek a pohlédl do chlapcovy sklopené, nicneříkající tváře. Přemýšlel nad jeho právě vyřčenými slovy, aniž by sám chtěl. Ten příběh se v jeho mysli promítal sám, stále dokola, a on jej nemohl ani přerušit, ani zastavit. Neustále se k němu vracel. Ke všemu, co mu právě řekl.
„Proč jsi tak jiný?“
Odpoutal se od svých myšlenek a vzhlédl k pohledu očí, jenž se na něj právě upíral. Jeho otázka jej překvapila, neočekával ji. Nikdy se jej nikdo na nic podobného nezeptal. Nikdy jej ani nenapadlo se nad tímto zamyslet.
Odmala byl takový, po celý svůj život, nepřišlo mu to zvláštní. Okolí však ano, možná až příliš.
„Možná proto mě lidé neměli rádi. Možná odlišnost byla důvodem, proč jsem mezi nimi nikdy nenašel své místo,“ odpověděl, jeho pohled nesměle uhnul před tím uhrančivým a on postavil svůj prázdný šálek k okraji stolu.
Byl čas jít.
Slunce zapadalo, jakmile oba opustili prostředí kavárny, popošli ještě kousek, než se jejich kroky zastavily a jejich pohledy se střetly, vzájemně se vpili do očí toho druhého.
„Děkuji, že jste šel se mnou.“
Tomův hlas jako první protrhl večerní ticho, narušované jen slabým ruchem ulice, a on vzhlédl, setkal se s pomalým přikývnutím.
„To, co jsem o sobě řekl…“
„Je to tajemství, já vím. U mě bude v bezpečí. Neřeknu jej nikomu, slibuji,“ jeho úsměv stvrdil slib a on opětoval pohled, jenž k němu vzhlédnul.
Pohlížel na něj, v mysli přemítal nad jeho slovy, nad slibem, jenž mu právě dal. Něco v těch hnědých očích u něj vyvolávalo pocit jistoty, nutilo jej mu důvěřovat.
„Tak… dobrou noc,“ přerušil narůstající ticho mezi nimi a udělal krok vzad, naznačil stále stojícímu chlapci svůj odchod.
„Hezký večer. Doufám, že se brzy uvidíme,“ pousmál se a naposled pohlédl do tváře mladíka, než se otočil, pomalými kroky odešel jiným směrem.
autor: Rachel
Jsem absolutně nadšená 🙂
Nevím co mě potěšilo víc..jestli Billův úsměv nebo to že konečně ví proč Tom měl ten poslední večer v jeho domě stávkující chvíle 🙂
A konečně vidím že Bill by byl nejspíš schopen lásky, jen na ni přestal věřit..ale je hlavní že tu je někdo kdo by to mohl změnit 🙂 Oba dva jsou tak jiní ale přes to něčím stejní 🙂
Miluju to 🙂
Tyjo…wau..tak a teď oba vědí o minulosti toho druhého. To je síla! Ten moment,kdy Tom Billovi hladil tu ruku…♥…nebo ten nepatrný úsměv ♥..jinak myslim si,že Billa Tomův příběh docela zarazil.Řekla bych,že o tom bude asi přemýšlet. Jinak jsem celkově tak zvědavá,jak se to bude vyvíjet dál. DOKONALOST!
Wow, to byl naprosto úžasný díl! Tady se konečně něco pohnulo. O Billovi se tady ukázalo, že je to člověk zklamaný a ublížený tím, co mu život přinesl a Tom si tak alespoň potvrdil svoje přesvědčení o něm, že není takový, jak se prezentuje… to už i v předchozím díle, ale tady to už tak nějak dojelo do konce. A Tom zase vyzdvihl tím, co Billovi vyprávěl opět tu svou odlišnost. Líbila se mi ta otázka: "Proč jsi tak jiný?" Na tu je těžko nějaká odpověď. Ale tady jde prostě vidět Tomova nezkaženost, čistota, poctivost a hlavně jeho velký srdce. To, jak vyprávěl ten příběh mě úplně dojalo, hlavně a část o té mamince. Jde prostě vidět, jak je nesobecký a nikdy si nechce vzít nic, na co nemá nárok, nic, co by bylo jen tak zadarmo. A myslím, že v Billovi to něco pohnulo, že Tomovi může věřit, že není schopný toho, aby něco z věcí, které mu Bill řekl někde na ulici vykvačil, jak nějaká stará Keliška×DD Prostě z něj vyzařuje strašně moc pozitivních věcí a není divu, že má pak člověk pocit, že mu může věřit. To rozloučení bylo hezké a snad celá tahle schůzka udělala aspoň malou prasklinku na Billově ledovém obložení kolem toho jeho ublíženýho srdce. Mají společné to, že ani k jednomu nebyl život přliš přívětivý, i když ke každému jiným způsobem. Těším se na další díl drahá, bylo to prostě famózní <3
Jůů jednoduše krásný díl :-* tak už si ty dva navzájem vylili srdíčka, a třeba už se teď budou víc chápat. ¨Tomova nesmělé hlazení Billovi dlaně :-* ooo 😀 Jsem ráda, že Bill už Tomovi nemusel dávat peníze za mlčení 😀 a taky doufám, že se zase brzo uvidí :-*
to byl zase vražedný díl. 🙂 doteky, úsměvy, porozumění.. nádhera. 🙂 myslím, že Billa Tomovo vyprávění hodně vzalo, že mu bude vrtat hlavou a nakonec věřím tomu, že mu prostě finančně vypomůže, aby Tom zvládl zaplatit ty operace.
nejvíc mě ale dostal konec a Tomovo "Doufám, že se brzy uvidíme". 🙂
Skoro ma odviezli keď Tom chytil Billovu ruku … ♥ . Bbaja mali tak povediac nie šťastný život , ale len zatial .. 😛 .
Keď Tom o sebe rozprával som myslela, že sa rozplačem . Bolo to tak …. hnusne nespavodlivé a krásne napísané . Teším sa na ich skoré videnie x) x)
Ta nenadala Billova uprimnost a potreba se se vsim Tomovi sverit mi uprine receno vyrazila dech. Emiliina zminka o sypajicich se shnilych jablkach byla docela na miste:-))
Jsem rada, ze zde byla zminka o Tomove mamince, ktera je pro Toma zajiste stezejnim bodem jeho dosavadniho zivota a tudiz na ni musi myslet, kudy chodi, hlavne ted, kdyz je nemocna…
Myslím, že Billovi sa uľavilo, keď sa dozvedel prečo sa mu vtedy nepodarilo Toma vzrušiť 😀 A som úplne veľmi šťastná, že bol ochotný vypočuť si Tomov príbeh. Nádherné konečne sa ľady topia 🙂