Genesis 30.

„Tome, počkej ještě chvilku,“ zavolal David kytaristu, než mu stačil zmizet ze dveří zkušebny. „Potřebuju s tebou něco probrat.“

„Jo, jasně,“ zastavil se Tom, mrkl na Billa, který jen šeptl, že na něj počká u sebe, a vrátil se do zkušebny. „Co se děje?“ došel až k manažerovi.

„Jen jsem se tě chtěl zeptat, jak jsi na tom teď s trenérkama.“

„Jo ták, zájem o můj sexuální život, jo?“ ušklíbl se frajersky kytarista. „Proč tě to pořád tak zajímá?“ neodpustil si rýpnutí, zvlášť když věděl, že celá ta trapná záležitost s hypnózou je vlastně jeho dílo.

„Proč?“ zvedl obočí David, nějak tuhle otázku neočekával, těžko mohl říct: „Protože se bojím, abys nebyl teplej jako tvoje dvojče.“, ale odpovědět musel. „Protože mi na tobě záleží, jsi něco jako můj adoptivní syn, nemáš tu žádnou rodinu,“ lhal, až se mu od pusy prášilo, nikdy ho nenapadlo o tomhle v rámci Tomova příchodu uvažovat. „Krom toho tě za pár měsíců čeká zasvěcení, takže by ses měl pořádně připravit. Viděls, jak to chodí, musíš podat perfektní výkon. Kdybys selhal, mohlo by to mít vliv i na tvou popularitu, na skupinu, potažmo na mě,“ tady už mluvil pravdu, šlo mu především o sebe a postavení ve společenství.

„No… myslím, že si nemusíš dělat starosti, taťko,“ ušklíbl se ironicky Tom a pokračoval, „už jsem měl tu čest s jednou z místních dam, a nemůžu říct, že by to bylo něco extra, takže se to nechystám v nejbližší době moc opakovat. Moje ruka je lepší milenka,“ uzavřel téma a otočil se k odchodu. „Dám ti vědět, až narazím na trenérku, která bude lepší než tahle,“ zvedl pravou ruku, „a o moje zasvěcení se starat nemusíš, myslím, že to zvládnu v pohodě,“ dodal v duchu svého přidrzlého výstupu. „Sám jsi říkal, jakej jsem byl na povrchu děvkař, ne?“ pozvedl obočí a vyčkával s bradou bojovně vystrčenou, co na to manažer.

„No jen aby,“ zatvářil se pochybovačně David, ale těžko mohl Toma do něčeho nutit. Nemohl ho chytit za ucho a k trenérce ho dotáhnout, aby si to zkontroloval, nezbývalo mu, než Tomovi věřit. „Která to byla?“ zeptal se ještě zvědavě, ačkoliv věděl, že jí se vyptávat na Toma nemůže. Trenérky ze zásady o svých klientech nemluvily s nikým, bylo to společensky nepřípustné, okamžitě by ztratily kredit, kdyby se nějaké intimní podrobnosti dostaly ven. Byla to jejich vlastní ochrana.

„Stefi,“ odpověděl stručně Tom. „Celkem dobře kouří,“ dodal, aby ji zcela neshodil, nemohla za to, že na ni nereagoval a měl hlavu plnou Billa.

David jen vykulil oči, to bylo jedno z nejlepších děvčat, které tu měli, a Tom si klidně prohlásí, že jeho ruka je lepší než ona? Proboha, co ten kluk na povrchu zažil? Musel to být opravdu pěkně protřelý týpek, když má v sobě tolik drzosti prohlásit, že Stefi není nic extra, pomyslel si David.

„Tak jestli ti nestačí Stefi, to jsem zvědav, jak si poradíš s nějakou pannou, co ti strčí šéfka laboratoře do postele. Budeš si muset vybrat ze seznamu, co ti nabídne, a nepočítej s tím, že na něm bude nějak moc zkušených holek. Někdy jsou to jen dvě tři, podle genetiky. Říkám ti, trénuj, nebo na tom pódiu vyhoříš jak papír,“ varoval svého drzého svěřence David.

„Neměj péči, taťko, to zvládnu,“ reagoval kytarista. „Musím jít, Bill na mě čeká, máme něco rozdělanýho,“ dodal ještě, bavil se Davidovým výrazem.

„Krom toho, v září už tady doufám dávno nebudu,“ zamumlal si pod fousy, když za ním zapadly dveře zkušebny, a nechal za sebou Davida s mírně pootevřenou pusou. Rozešel se rychlým krokem za Billem, aby mu převyprávěl právě proběhlou scénku, a div se na chodbě nesrazil s Cleou, která vyšla proti němu zpoza rohu.

„Ahoj, Tome,“ pozdravila ho, bylo na ní vidět, že je ze setkání překvapená, ale potěšená.

„Ahoj, co tady děláš?“ zeptal se překvapeně Tom. „Bylas za bráchou?“ To jediné ho napadlo, když ji tu uviděl. Normálně se v prvním patře neměla proč vyskytovat.

„Ne, mám tu něco důležitého,“ kývla hlavou směrem k šéfovskému apartmánu, než si uvědomila, že měla radši mlčet, aby si pak Tom nedal dvě a dvě dohromady. Ale Tom není zdejší, takže ho určitě nenapadne, že normální smrtelníci k šéfovi nemají tak snadný přístup a musí mít k jeho návštěvě důležitý důvod.

„Aha, jdeš na kobereček, jo? Cos provedla?“ usmál se Tom, nic jiného ho nenapadlo.

„Odmítla jsem to porodit, zjistila jsem, že to bolí,“ zavtipkovala pohotově Clea, ukázala na svoje břicho.

„Hmmm, tak to jo, to je těžkej přestupek,“ zakřenil se jejímu vtipu Tom. „Tak hodně zdaru,“ popřál Billově sestře. „Třeba ho ukecáš, abys nemusela.“

„To doufám,“ zvedla Clea oči v sloup a usmála se. „Měj se,“ mávla na Toma, který už odcházel směrem ke svému a Billovu pokoji. Chvilku za ním ještě hleděla, byl prostě úžasný. Tak krásný, zvlášť když se usmál jako teď, nemohla od něj odtrhnout oči, dokud se neztratil za dalším rohem. Nemít to pitomé břicho, hned by na něj házela oči. Jenže to si teď nemohla dovolit, byla nedotknutelná, sakra. Ale počká si, však on přijde její čas, Tom za to všechno prostě stojí. Povzdychla si a vydala se směrem k šéfovým dveřím.

„Co ti chtěl?“ zeptal se hned Bill, jak Tom vpadl do dveří. Byl nervózní, když na něj čekal, bál se, aby to zase nebylo něco, co by je dva mohlo od sebe odloučit.

„Ale nic zvláštního, jen se mě ptal, jak jsem na tom teď s trenérkama, nejspíš aby si ověřil, jestli hypnóza zabrala,“ odpověděl Tom a v tu chvíli si uvědomil, že Bill o jeho návštěvě Stefi nemá nejmenší tušení. Nechtěl, aby to věděl, tudíž musel honem vymyslet nějakou milosrdnou lež.

„A cos mu na to řekl?“ padla očekávaná otázka, Bill zněl hodně vystrašeně, najednou mu došlo, že Tom v rámci utajení jejich vztahu možná opravdu bude muset nějakou z těch děvek navštívit.

„Nakecal jsem mu, že jsem byl u Stefi. O té mi vyprávěl Gustav, že prý je nejlepší. David mi to spolknul i s navijákem, tak máme snad na čas pokoj,“ rychle ze sebe vysypal a chytil a objal Billa, který se nervózně procházel po pokoji. „Miluju tě,“ zašeptal mu s úlevou do ucha, když se k němu černovlasý zpěvák přitiskl. „Myslím, že by byl David spokojený, kdyby viděl, jak Paulova hypnóza funguje,“ zakřenil se, když si uvědomil, že Billova blízkost začíná mít zase následky. Hladil ho po zádech a byl šťastný, že se mu snad podařilo Billa uklidnit. Stačilo, že si dělal starosti s tím, co bude po jejich útěku, nebylo potřeba, aby se nervoval kvůli nějakým místním děvkám, které Tomovi nestály ani za pohled. Lepší bude, když si ve chvílích volna užijí spolu, aspoň bude mít Bill úplně jiné myšlenky.

~*~

„Tak už jsi přišel na to, k čemu jim byl ten vitamín D?“ zeptal se Manfred při obědě v kanceláři Karla, když si vzpomněl na jejich nedávný rozhovor. Karlova nevědomost o vitamínech ho nijak nepřekvapovala, byl to typický nevzdělanec, co se týče zdravého životního stylu a alternativní medicíny, svými věčnými salámy, klobásami, tlačenkami a podobnými lahůdkami, které snídal, svačil a obědval, Manfreda přiváděl k šílenství. Bylo vidět, že nemá doma hubnutím a esoterikou posedlou manželku jako on. Svým způsobem mu i trochu záviděl, když nořil vidličku do Deborou odborně připraveného zeleninového salátu, postrádajícího jakékoliv kalorie. Alespoň tu zálivku by mohla udělat s trochou majonézy, ten věčný netučný jogurt už mu lezl pěkně na nervy. Jenže Deborah se rozhodla, že její Many bude hubnout s ní, protože mu po čtyřicítce pěkně narostlo bříško, a on byl příliš slabý na to, aby se bránil. Chtěl mít doma klid. Odporovat v tomhle manželce bylo podobné, jako debatovat s Karlem o zdravé výživě, potravní doplňky nevyjímaje. Nemělo to smysl.

„Nepřišel, ale rozhodně je to divný,“ reagoval zamyšleně Karl na položenou otázku. „Představ si, že dokonce kupovali nějakej speciální vitamín D3, strašně silnej, pět tisíc jednotek v jedný kapsli. Říkala ta ženská, že jsou to koňský dávky a že to bylo vyloženě na jejich objednávku. Prej normálně tak silný kapsle v takovým množství nevyrábějí. Jenže víc jsem toho z ní nedostal,“ vysvětlil Karl. „Prej netuší, k čemu to ta firma potřebuje, a nic jí do toho není, kšeft je kšeft,“ dodal. Byl zklamaný, když ho to neposunulo nijak dál, přišlo mu to jako naprosto slepá ulička a přestal se tím zabývat. Musel se soustředit na něco dalšího, ale prozatím na nic nepřišel. Nakonec bude muset udělat totéž, co Sascha, i když pochyboval, že by pod ním větve smrku, na kterém mladý novinář seděl s dalekohledem, nepopraskaly. Už se viděl, jak tam sedí a šmíruje, když si uvědomil, že Manfred něco říkal, a on neví co.

„Cože?“ zvedl k němu pohled.

„Že jsem nedávno četl článek o jedné studii,“ zopakoval trpělivě kolega. „Psali tam, že pokusně zavřeli dobrovolníky do podzemí, byl to nějaký psychologický experiment. Žili tam pár týdnů, měli veškerý dostupný luxus, všechno klapalo, ale pak začali být všichni najednou nemocní. Museli to celé ukončit, a nakonec se zjistilo, že jim chyběl vitamin D, protože neměli pravidelné dávky slunečního záření. Někomu z těch „odborníků“,“ naznačil gestem uvozovky, „co to připravovali, to vypadlo ze seznamu nutných doplňků, čímž zničil celý drahý experiment a zahučelo v tom pár zbytečných milionů. Psali o tom jako o „opomenutí“,“ ušklíbl se nad tím slovem. Jo, pár milionů je jen malé opomenutí. „Když jim chybějící vitamín D dodali ve vysokých dávkách, všechno se zase spravilo. Bylo to někde v Americe, kde jinde dělaj takový kraviny,“ povzdechl si Manfred. Karl byl zase myšlenkami někde v oblacích, řekl si, když viděl jeho zamyšlený pohled. Nabral si další lžíci nechutného salátu, a když ji spolkl, rozhodl se, že se půjde najíst ven. Tohle neměl zapotřebí, dá si někde pořádný kus masa, a Deborah ať si svou dietu strčí někam. „Jdu do hospody, jdeš se mnou?“ zeptal se Karla, když na sebe hodil kabát. Jenže objemný detektiv zíral do blba, nereagoval, tak to Many vzdal a šel sám.

Karlovi z celé Manfredovy dlouhé věty utkvělo jen jedno jediné slovo. Jako by se přímo před jeho očima spojilo s fotkou údajného mraveniště, kterou mu ukazoval Sascha, bylo to slovo podzemí. Zvláštní hučení, které z té podivné mohyly vycházelo, mladý novinář vyhodnotil jako větrání. Nechápal, že ho to nenapadlo dřív. Vždyť to přece bilo do očí. Něco je pod továrnou, tím si byl už téměř jistý. Zvedl telefon.

„Šéfe, na něco jsem přišel,“ pronesl, než práskl se sluchátkem a vydal se rychlým krokem za Benediktem Richterem, aniž by dojedl svůj oběd. Teď měl na mysli důležitější věci. Ani si nevšiml ubohého opuštěného dietního salátu na Manfredově stole a odchodu svého kolegy na pořádný oběd.

~*~

Když za Cleou zapadly dveře šéfovy kanceláře, cítila se divně. Udala svého nevlastního bratra. To nebylo moc lichotivé, a i když jí šéf slíbil, že se nikdo nedozví, kdo byl zdrojem téhle informace, stejně se necítila dobře. Najednou jí došlo, že ačkoliv Bill svou opačnou orientací porušuje zákony společenství, tudíž si nezaslouží nic jiného, než společenskou degradaci na nějakou technickou pracovní pozici, není to až tak úplně jeho vina. Jenže se zamiloval do špatné osoby. A byl na ni hnusný, když ho požádala o pomoc. Tom je příliš krásný na to, aby ho nechala jen tak běžet. Krom toho byla přesvědčená, že o Billových citech k němu nemá kytarista nejmenší tušení, a že je nikdy nemůže opětovat.

Tom je přece jasně heterosexuální, nenapadlo ji ani pochybovat, dává to najevo na každém koncertě, je na něm vidět, jak si užívá zájem svých fanynek, jak na ně dělá jasné posunky, když se svou kytarou provádí oplzlé pohyby simulující sex. Všechny holky na koncertě v tom okamžiku slintaly, a jedna vedle druhé byly přesvědčeny, že přitom myslí právě na ni. Ani ve snu by je nenapadlo, že hlavní sexuální zájem má jejich oblíbený kytarista o svého kolegu z kapely, který k němu každou chvíli přiběhl a zpíval mu do ucha, jako by mu vyznával lásku, otíral se mu o zadek, když se kolem něj vlnil. Jenže toho si žádná z fanynek krom Cley nevšimla, nenapadlo je, že to může mít jiný význam, než jen kolegiální pošťuchování a předem připravenou taneční choreografii. Když tyhle Billovy tanečky na posledním koncertě sledovala, byla to poslední kapka, která ji přesvědčila, že je její bratr do Toma opravdu zamilovaný. Nemohlo to být jinak.

A přesto se Clea cítila špatně. Co se teď stane s Billem? Neměla tušení, šéf jí neřekl, co bude s její informací dělat. Zakázal jí, aby se o tom komukoliv zmiňovala, ale nic víc. Co když mu něco udělají? Mira se zblázní, má Billa nejradši ze svých dětí, což Claudii vždycky vadilo. Je slavný, Mira je na něj hrdá, tak teď asi moc nebude, jestli se to rozkřikne, mimoděk se škodolibě ušklíbla. Stejně už se nedalo nic dělat, svoje oznámení šéfovi už zpátky nevezme, tak se tím přestane zabývat. Bill sem do společenství podle zákona nepatří, o tom nebylo pochyb. Byla její povinnost svoje zjištění nahlásit, taky jí za to Noe poděkoval, ačkoliv nevypadal nijak šťastně, když se s ní loučil, a znovu ji upozornil, že se o tom nesmí nikde zmiňovat. Její bráška byl prostě miláček všech, tak teď se uvidí, jestli mu to vydrží.

~*~

„Ebe, přijď prosím tě na chvíli ke mně,“ ozvalo se z telefonu, když ho Kat zvedl a po vojensku, jak byl zvyklý, se zahlásil slovem „Slyším“.

„Ó, sám velký šéf si žádá mých služeb? Co se děje, nemůžeš spát?“ zeptal se pobaveně Kat, když si podle hlasu uvědomil, s kým mluví.

„O moje spaní si nedělej starosti, rozhodně ho mám lepší než ty,“ opáčil s úsměvem Noe, „je to důležité, tak pojď hned, jestli nemáš zrovna nic závažného na práci.“

„Jen se učíme s Paulem, můžeme si dát klidně přestávku,“ mrkl Kat na svého žáka, čímž mu dal prozatím volno. „Hned jsem u tebe,“ řekl a zavěsil. „Musím k šéfovi, tak si tady zatím něco dělej, nebo si zdřímni, jak chceš,“ oznámil Paulovi, když se zvedal z křesla. „Netuším, jak dlouho mě bude potřebovat,“ ještě dodal, když kráčel k východu z oddělení.

Paul si oddychl, když se dveře za Katem zavřely, byl za přestávku vděčný, a za odchod svého učitele obzvlášť. Zrovna včera v noci dokončil poslední kousek mapy a potřeboval napsat vzkaz klukům, aby ho společně s mapkou mohl strčit do skrýše. Bylo potřeba se konečně domluvit na podrobném plánu útěku. Nechtěl si mapu nechávat u sebe, neměl na ubytovně soukromí a kdokoliv by ji u něj mohl najít, tudíž ji chtěl co nejdřív dostat pryč. Vytrhl papír ze svého sešitu, rychle načmáral vzkaz a vyrazil ho i s mapkou schovat za skříňku v posilovně. Doufal, že skrýš kluci pravidelně kontrolují, jak slíbili, a odpověď najde brzy. Museli se sejít, vymyslet trasu útěku a posunout tak naději na vysvobození zase o krok dál.

~*~

Sascha zrovna, balancujíc na špičkách, sundával z vysokého regálu krabici s vysavačem, když na něj za zády někdo promluvil. Lekl se, až krabici málem upustil, a když ji jen tak tak postavil na zem, otočil se, aby dotyčnému pěkně od plic vynadal. On se tady dře v pitomém supermarketu, aby měl z čeho žít, vydělává pár ubohých drobných, a někdo mu svým obtěžováním bude ještě způsobovat škodu?! Kdyby ten lux rozbil, musel by ho zaplatit, a z celé almužny, kterou v tomhle super hyper nadnárodním otrokářském zařízení dostává, by mu zbyla tak akorát prdlačka.

Otočil se na patě a zarazil se o vysokou postavu detektiva Hüneho. Připravené nadávky v tom okamžiku spolkl, skoro se jimi zadusil, a odpověděl na jeho pozdrav.

„Co tady blbneš, mladej?“ zahlaholil s úsměvem Karl. „Málem ses pod tou krabicí rozplác jak mravenec,“ poznamenal, aniž by si uvědomil, jak o hlavu menšího novináře právě naštval. Podruhé za poslední dvě minuty.

„Každej nemůže mít dva metry a dva metráky,“ odvětil pohotově uražený Sascha, malinko zrudnul v obličeji. „Co potřebujete, děje se něco s naším případem?“ došlo mu, že ho detektiv Hüne asi nenavštívil jen tak.

„Jistě, proto jsem tady,“ přikývl tlusťoch, „a metráky nemám dva, ale jen jeden a půl,“ zdůraznil, aby uvedl věci na pravou míru. Nebyl urážlivý, co se týkalo jeho tloušťky, ale měl rád přesnost. Centimetry své výšky už nechal být, ačkoliv měřil přesně sto devadesát dva.

„Pojďte dozadu,“ kývl na něj Sascha, „tady je moc zvědavých uší,“ podíval se směrem k vedoucímu směny, připlešlému padesátníkovi s přehazovačkou, který už šmíroval, s kým se to jeho zaměstnanec tak dlouho vybavuje, a proč nepracuje, jak má. Okamžitě vystartoval, když sledoval, kam Sascha s tím tlustým chlápkem míří, nenechá si z oddělení domácích elektrospotřebičů dělat nějaký holubník. Cizí člověk vzadu nemá co dělat.

Za minutu už odcházel uraženě pokořen tím arogantním tlustoprdem, který mu zamával policejní průkazkou před nosem a vyhodil ho z jeho vlastní kanceláře. To si se Saschou ještě vyřídí. Bůhví, co má za opletačky s policií, že za ním chodí až do práce, to nebude jen tak.

autor: Janule