Phantom of the Opera 24.

Bill:

V Opeře se pilně připravovali na produkci Romea a Julie. Trávil jsem na zkouškách skoro všechen volný čas. Potřeboval jsem vědět, jak přípravy probíhají, abych mohl v průběhu hry zakročit. Vlastně jsem jim měl pokazit veškeré snahy, ale já jinak nemohl. První dějství nechám v pořádku, v původním obsazení. Druhé dějství už se bude muset obejít bez Christine.

Zkouška se pomalu chýlila ke konci a já vyhledal madam Giryovou. Stála sama v zadní části hlediště a sledovala zkoušku stejně jako já. Beze slova jsem si stoupl vedle ní.

„Co máš za lubem, Bille?“ zeptala se šeptem.

„Nic,“ odpověděl jsem. „Bude to překvapení.“

„Mám strach. O tebe. Firmin a André pojali podezření. Myslí si, že hru nějak ovlivníš, proto sis tam dosadil Toma. Chystají zajistit policejní dohled na premiéru.“

„Já vím. Slyšel jsem jejich rozhovor. Nemějte strach. Bude to můj poslední výstup v Opeře,“ špitl jsem tiše a vytratil se ze sálu.

Procházel jsem chodbou, když v tom jsem zaslechl hlasy. Přitiskl jsem se ke stěně za rohem a doufal, že si mě nikdo nevšiml.

„Mohl bych tu zůstat přes noc? Zítra je sobota, nemusím do školy.“

„Neměl by to být problém. Máme několik volných pokojů. Madam Giryová ti nějaký určitě půjčí.“

Hlasy zamířily chodbou pryč a já si oddechl. Takže Tom zůstane na noc v Opeře… Pak by se toho dalo skutečně náležitě využít. Od jejich prvního polibku má nenávist ke Christine rostla každým dnem stále víc a víc. Pokud tu Tom bude, stálo by za to jí nějakým způsobem ublížit…

*

Už dávno se setmělo a na nebi zářil měsíční kotouč. Postával jsem před budovou internátu a vyčkával. O chvíli později ze dveří vyběhla Christine v černých šatech. Přehodil jsem si přes hlavu černou kápi a vyčkával. Za chvíli si mě všimla a přispěchala ke mně.

„Můžete mě prosím odvést na hřbitov?“ zeptala se a vtiskla mi do dlaně mince. Zamumlal jsem něco na souhlas a posadil se na svoji motorku, která stála kousek ode mě. Nějak se i se svojí sukní nasoukala za mě a chytila mě kolem pasu. Zadusil jsem dávicí efekt a vyjel příjezdovou cestou pryč z areálu.

Tom:

Vzbudil mě zvuk startující motorky. Ten zvuk mi byl povědomý, ale nijak zvlášť jsem se tím nezabýval. Něco mi říkalo, že něco není v pořádku. Mátožně jsem se vypotácel z postele a vyšel na chodbu. Zaklepal jsem na dveře vedlejšího pokoje. Nikdo mi nepřišel otevřít. Čekal jsem pět minut, a když se stále nic nedělo, zkusil jsem zatáhnout za kliku. Dveře se s tichým zaskřípěním otevřely. Pokoj byl prázdný.

Vyběhl jsem na schody a utíkal k východu z internátu. Christine nebyla ve svém pokoji, slyšel jsem startovat motorku, a pak tu byl ten dotěrný pocit, že se něco děje. Myslím, že jsem měl důvod k panice. Zastavil jsem na dvoře před internátem. Potřeboval jsem nějaký dopravní prostředek. A pak se ze stájí po mé levé ruce ozvalo zaržaní…

Bill:

Zastavil jsem před hřbitovem. Christine zamumlala slůvko díku a slezla z motorky. Já jsem jel ještě o pár metrů dál, než jsem motorku zastavil a nechal ji tam stát. Tiše jsem se plížil kolem hřbitova obehnaného zdí, abych objevil nějakou skulinu, kterou bych se dostal na jeho pozemky. Nemohl jsem si to tam napochodovat hlavním vchodem, protože by si mě Christine všimla.

A pak jsem narazil na branku. Nejspíš nějaký vedlejší vchod. Vstoupil jsem na pozemek hřbitova a oklepal se nad jeho nevlídnou atmosférou. Hlavní cestu lemovaly vysoké sochy andělů s obličeji schovanými v kápích. Všude kolem stály rovné i křivé náhrobní kameny. Kousek ode mě byla část hřbitova vyhrazená pro mrtvé děti. Na jejich náhrobcích ležely mrtvé mramorové holubice. Donutil jsem se odvrátit zrak, abych jím vyhledal hrobku Christinina otce. Byl to vážený a významný občan, proto mu bylo věnováno nejvíce pozornosti. Přímo uprostřed rozsáhlého hřbitova stána na uměle vytvořeném kopečku jeho hrobka.

Mezi sochami andělů jsem zahlédl pohyb. Christine se pomalu přibližovala k otcově hrobce a tiše si pro sebe zpívala. Zdálo se, že nevnímá nic jiného, než atmosféru hřbitova, kterou ještě znásoboval její hlas tvořící smutné tóny písničky. S pohledem upřeným k její osobě jsem se pomalu přemístil k hrobce. Její zpěv zněl stále blíž a blíž…

Tom:

Poletoval jsem na hřbetě koně. Už je to nějaký ten rok, co jsem naposledy seděl na hřbetě nějakého koně, a i když se říká, že něco takového se nezapomíná, já to zřejmě zapomenout dokázal. Bolestně jsem se tiskl k jeho krku a modlil se, aby cesta byla u konce. Pokud Christine někam jet chtěla, určitě to byl hřbitov. Snažil jsem se koně navádět zhruba jeho směrem. Stejně si utíkal, kam chtěl. Támhle přeskočil větev, jinde prudce zatočil. Brzy jsem se přestal orientovat v okolí.

Zničehonic zastavil. Dovolil jsem si narovnat se. S překvapením jsem zjistil, že zastavil před branou hřbitova. S výdechem jsem sklouzl z jeho hřbetu a snažil se ignorovat bolest, která se šířila od stehen po rozkrok. S námahou jsem doškobrtal k bráně a vstoupil na půdu hřbitova. Přímo přede mnou stála hrobka na vyvýšeném kopečku. Vedly k ní schody. U paty schodů, pod dohledem dvou vysochaných andělů, seděla Christine v černých šatech.

Najednou se mřížové dveře hrobky začaly otevírat. Až ke mně dolehl hlas, který lákal Christine do zajetí hrobu. Zvedla hlavu a po chvíli dokonce stála na nohou. Zdálo se, že vábivému hlasu věří. Rozutíkal jsem se po namrzlé cestě k hrobce.

„Christine, ne! Nechoď tam, nevěř mu! Není to tvůj otec!“ zavolal jsem. Otočila se čelem ke mně. Stála na posledním schodu. Sotva metr ji dělil od vchodu do hrobky. Bolestně se ohlédla zpátky k hrobce. Slyšel jsem její vzlyky. Nevěděla, jestli věřit mně nebo hlasu.

Otočila se ke mně a scházela dolů ze schodů. Když její noha sklouzla z posledního schodu, zhroutila se mi do náruče. Přidržovala mě za tenkou látku mikiny a brečela.

„Tolik jsem chtěla věřit, Tome. Věřila jsem, že je můj otec zpátky. Že mi konečně seslal Anděla Hudby, kterého mi sliboval, když umíral. Jak jen jsem mohla být tak hloupá a věřit?“ mumlala Christine do mého ramene a po tvářích jí tekly slzy.

„Je to v pořádku, Christine. Pojď, vrátíme se,“ odpověděl jsem a chytil ji za ruku. Atmosféra hřbitova na ni nemohla mít kladný dopad. Bude lepší, když se vrátí zpátky domů.

Popostrkoval jsem Christine k bráně. Když jí prošla, pustil jsem její ruku a ohlédl se zpátky. Mezi bílou barvou sněhu, hrobů a soch jsem viděl probíhat osobu v černém plášti. Než jsem na ni však stihl pořádně zaostřit, zmizela mi z dohledu…