The Movie On Your Eyelids 4.

pairing: Bill/Brian Molko

Bill

Scházelo málo k tomu, aby se naše ústa po nekonečné době opět střetla v polibku, ovšem zřejmě pro to ještě nenastal ten pravý čas. Neboť ve chvíli, kdy jsem již mohl cítit jeho vonný dech, obloha zasáhla a spustila na nás husté provazce vody. S úlekem jsem se od něj odtáhl a zvrátil hlavu do nebe, abych se vzápětí uchváceně rozesmál. Takový déšť jsem už dlouho nezažil. Byla to doslova průtrž mračen a v mžiku jsem byl celý mokrý. Vlasy, ruce, košile se na mě nalepila…

„Honem, pojď se schovat,“ chytnul mě Brian znovu za ruku a já vydal frustrovaný zamítavý zvuk. Vše, co jsem chtěl, bylo dovádět v lijáku jako dítě. Ale tím jsem už nebyl, a navíc jsem si nemohl dovolit být takhle lehkovážný, prochladnout a onemocnět, když jsme měli nasmlouvaných tolik termínů. A proto jsem se bez dalších protestů nechal odtáhnout pod pískovcové převisy. Ukryli jsme se v jedné příhodné jeskyni a hleděli na to boží dopuštění. Pravda, být tam ještě teď, nezůstala by na mně nitka suchá.

„Kurva, teče mi ksicht,“ zavrčel jsem a setřel prstem černou stružičku, která mi utekla od oka.

„Počkej…“ zamumlal a zalovil do kapsy, aby mě následně podaroval papírovým kapesníkem.

„Ty jsi dokonalý. Děkuju,“ věnoval jsem mu malý úsměv a opatrně jsem odstraňoval všechny šmouhy. Pak jsem si ještě otřel mokré paže. Tak jako tak, okamžitě mi začala naskakovat husí kůže. Potřásl jsem vlasy, abych z nich dostal nebeské slzy, a zimomřivě si mnul ruce. Tím deštěm znatelně klesla teplota vzduchu. A durch oblečení tomu taky nepřidávalo. Opřel jsem se zády o skálu a zadrkotal zuby.

„Představuju si kakao,“ informoval jsem Briana.

„Proč právě kakao?“ opřel se vedle mě a povytáhl obočí.

„Protože to je to nejlahodnější a nejteplejší, co mě momentálně napadá.“

„Mhm, a co tohle?“ řekl s tajemným úšklebkem a přitiskl se ke mně. Vyjeveně a odrovnaně jsem se zasmál.

„Ó, jdeš mě zahřívat? Jak milé,“ zaculil jsem se a zavrtal mu obličej do krku. Zajímavé, měl jsem nový poznatek. Vlhko muselo nějak způsobit, že jeho parfém voněl ještě intenzivněji. Mělo to na mě nevhodný vliv.

„Můj nos je díky tobě v sedmém nebi,“ zahuhlal jsem mu do pokožky a neodpustil jsem si uchichtnutí. „Miluju Fahrenheita.“

Hladil mě po zádech a já opravdu začínal mít mazlivou náladu.

Brian

„I já,“ přitakal jsem. „Je to jedna z mých nejoblíbenějších vůní.“

Živelný souboj přírody nemínil jen tak přestat, ale že by mi to vadilo, se říct nedá. Jediné, co mi bylo nepříjemné, byla Billova promáčená košile, která se lepila i na mě. Jemně jsem ho od sebe odtáhl.

„Nepřekáží ti to?“ laškovně jsem nadhodil a košili mu sundal. „Pokud ne, tak mně určitě.“ Měl úplně ledové paže a po bradě mu stékala kapka deště. Neodolal jsem a slíbl ji. Potom jsem dokončil to, na co už mě nebavilo opět dlouho čekat. Naše ústa se setkala, a kdyby nebyla bouřka, řekl bych, že blesk z oblohy patřil spojení našeho polibku. Tak moc to mezi námi jiskřilo. Ledový dech, mrazivé rty a studené doteky bojovaly se žhavou touhou našich myšlenek. Opět tu bylo to spojení živlů, i když trochu jiných než těch za našimi zády. Propletl svou ruku do mých vlasů a jeho vlhký jazyk mi vycházel vstříc. Druhou dlaň položil na mou tvář. V té zimě jsme hořeli láskou a žár naší vášně tančil kolem nás.

Bill

Spojil jsem ruce za jeho krkem a umožnil mu dostat se hlouběji do mých úst. Líbal jsem ho jako o život, vědom si toho, jak moc je tohle prchavé. Ovšem co jsem ani v nejmenším netušil, bylo, jestli to má někam směřovat. V mojí režii nebylo nic. Po té první noci jsem se obával udělat první krok. A i tak, samo o sobě… Jak bych se s čistou hlavou mohl odvážit na něj, na Briana Molka, něco zkoušet? To bylo nemyslitelné. On to musel iniciovat. A také to inicioval. Doteky náhle naléhavě směřovaly na neúnosně důvěrná místa a všechno to začínalo být nějak vážné. Rozrušeně jsem zalapal po dechu. Moje pocity mě katapultovaly do jiné dimenze, když kompletně proboural moji intimitu a spálil tím všechny mosty. Pustou jeskyní se neslo naše trhané vzdychání, a kdybych dokázal ignorovat i trochu nepříjemný pocit uvnitř mě, zapříčiněný nepřítomností lubrikantu, snad bych si i mohl myslet, že se mi to jenom zdálo. Proběhlo to tak rychle a za pár minut už jsem neměl důvod pro to zatínat nehty do pískovce. Roztřesenými prsty jsem si zapnul kalhoty a očima utkvěl na maličkém znamínku, které jsem mu zanechal na krku. Najednou jsem se cítil tolik rozpačitě a strašně, strašně nesměle.

Brian

Proud sílící vášně a touhy mě přepadl v pár vteřinách a já mu nemohl odolat. Spaloval jsem ho doteky a on mi rozrušeně vycházel vstříc. Bylo to neskutečně rychlé a prchavé, bylo to velmi silné a vzrušující. Přemýšlel jsem, zda jsem mu nasucho nějak moc neublížil, a když už jsem se vrátil nohama pevně na zem, bedlivě jsem sledoval jeho výraz, jeho reakci. Najednou jsem měl trochu výčitky; měl jsem pocit, že jsem ho zneužil, a vlastně se ho ani nezeptal.

„Nevím, co to do mě vjelo, ale já se nemohl udržet. Zlobíš se?“ zeptal jsem se zkroušeně a doufal, že ne. Stál tam s rozcuchanými vlasy, červenýma očima a zmateně se opíral o stěnu. Zahlédl jsem nevzhlednou skvrnku na lemu jeho tílka, stopu po mé intimní společnosti. Zastyděl jsem se a přitáhl si ho blíž.

Bill

Přejel jsem si jazykem po vysušených rtech a zamžoural na něj. Nedokázal jsem se ubránit úsměvu. Tón jeho hlasu, výraz v obličeji… působil provinile jako malý uličník, který rozbil mamince nejoblíbenější vázu. Nemohl se udržet… to mi přece lichotilo. Zahřálo mě, že měl strach, že bych byl naštvaný a že to možná pokazil. A způsob, jakým mě objímal kolem pasu a díval se na mě… Nechápal jsem ten podivný pocit v mém břiše.

„Ne,“ odpověděl jsem s mírným zavrtěním hlavou. Ostatně, tohle nebyla jenom jeho vina. Účastnil jsem se toho, neprotestoval, mám na tom vlastní podíl. Ten cucflek na krku mu asi nevyrazil jen tak, že.

„Ale asi brzo zmrznu,“ pípnul jsem, poslepu vyhledal jeho ruce a propletl naše prsty. Uzarděle jsem ho políbil do koutku úst.

Brian

Zamyslel jsem se nad tím, jestli to opravdu chci udělat, a potom jsem mu uloupil jeden vláčný polibek, který mi rozechvěle opětoval.

„Budeme muset počkat, až se to přežene. Nemůžeme jet v dešti,“ upozornil jsem ho něžně a ohlédl se ke vstupu, obhlížeje situaci. Bouřka rapidně zeslábla, vlastně jen obyčejně poprchávalo. Došlo mi, že auto bude plné vody.

Obrátil jsem se zpátky a pohledem utkvěl na jeho krásných kolouščích očích s jemně rozpitými líčidly. Vypadal křehce.

„Měl jsem víc přemýšlet, když jsem tohle plánoval,“ vyčetl jsem si nesoustředěně, protože jsem byl příliš zaměstnaný jeho hypnotizováním. Vinu jsem cítit nepřestal. Byl při tom tak roztěkaný a dezorientovaný. Žaludek mi ztěžknul, jak mi to přišlo na mysl. Co když byl panic a já ho toho takhle nepohodlně zbavil? Vždyť se potom choval tak úsměvně cudně a ostýchavě, a jeho naléhavý polibek… Ale mohl by vůbec panic vypadat takhle hříšně?

„Jak dlouho se hodláte zdržet ve Státech?“ zeptal se náhle a vytrhl mě tak z přemítání.

„Jak budeme chtít, to záleží na nás. Nemáme momentálně žádné povinnosti. Jenom v říjnu mám jednu akci ve Francii, ale to není nic podstatného.“

Zvědavě se rozjasnil.

„Jakou?“

„V Paříži se uskuteční slavnostní koncert symfonického orchestru a národních umělců. Jako host si zazpívám duet s jednou šarmantní dámou,“ usmál jsem se a on mě napodobil.

„Francie tě miluje.“

Neskromně jsem souhlasil.

„Tak to jsem ale vůbec první fanoušek, který o tom ví, že?“ rozradostnil se. Taková maličkost. Zasmál jsem se.

„Zřejmě.“

„A potom se vracíš zase sem?“

Pokýval jsem, ale nebylo mi jasné, proč na to stále tak naléhá.

„Víš, my totiž brzy odjíždíme…“ ošil se.

„Do Německa?“

„Mhm. Musíme do studia.“

To se mi moc nezamlouvalo, ovšem nedával jsem to znát. Když jsem mlčel, pokračoval.

„V půlce října sice jedeme zpátky, ale pojedeme ještě krátké turné po různých státech, než se zavřeme do studia v L. A… Prostě bych rád věděl, jestli budeš stát o to vídat se se mnou i tehdy,“ vyhrkl a trochu znachovatěl. Rafinovaně jsem se ušklíbl. Aha, tak odtud vítr vane.

„No proč ne?“ prohodil jsem ledabyle. Jeho společnost byla příjemně rozptylující. A okouzlující.

Bill

Kdyby jenom tušil, jak nesmírné štěstí ve mně tímhle vyvolal. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že se mi tohle děje; že se jen tak poflakuju s mou modlou, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě.

„Fajn!“ odvětil jsem s megawattovým úsměvem a zahoupal našima spojenýma rukama. „A přestalo pršet, můžeme ven!“

Lesní vzduch omamně voněl čerstvostí, a paprsky slunečního kotouče, prorážející skrz kulisy na jeviště, dávaly najevo, že to nebude trvat dlouho a opět oteplí vzduch na předchozí úroveň.

„A kam teď?“ zeptal jsem se, když jsme kráčeli do kopce pryč z údolí. Tajnůstkářsky se pousmál.

„Čeká nás ještě poslední stanoviště, ovšem to až večer. Pro teď navrhuju zastávku v našem bytě, měli bychom se usušit.“

„Dobře.“

Až tehdy, kdy se v našem zorném poli objevil zaparkovaný kabriolet, jsem drobně vystřízlivěl.

„Doufám, že na nás při otevření dvířek nevyteče rybník,“ zareagoval Brian na můj výraz.

Odemknul dálkovým ovládáním a oba jsme celkem s úlevou hodnotili napáchané škody. Interiér byl naštěstí vyvedený v měděné kůži, a to znamenalo, že se do sedaček nenacucala voda. Brian podal ubrousky z piknikového koše a společně jsme utřeli a usušili, co se dalo. Zbytek bude muset vyschnout.

Rozjeli jsme se zpátky do města a za několik desítek minut už Brian parkoval na sluníčku před domem.

„Kluci jsou pryč?“

„Netuším. Ale doufám, že budou.“

„Proč?“

„Ráno mě trochu naštvali,“ řekl vyhýbavě a usmál se na mě a já do toho víc nešťoural. Jakmile jsme otevřeli dveře bytu, bylo jasné, že minimálně Stefan přítomný je, díky libé vůni jídla, která se linula z kuchyně. Brian se zul a se slovy: „Jdu mu oznámit, že máme strávníka navíc, a to ještě takového, z jakého je celý na větvi,“ se zakřenil a zmizel v útrobách bytu. Uchichtnul jsem se a ohnul se k podlaze, abych rozvázal tkaničky Conversek. Za pár vteřin se v průchodu zjevila vytáhlá vychrtlá postava basáka.

„Tak to si nechám líbit,“ ohodnotil vesele výhled na můj zadek. Věnoval jsem mu rezervovaný pohled a napřímil jsem se.

„Pěkná zástěra,“ ocenil jsem pro změnu jeho kuchařský oděv růžové barvy a bezelstně na něj zamrkal, jak jsem se protahoval kolem. Zalezl jsem za Brianem do jeho pokoje. Už byl v suchém a dál se probíral svojí skříní.

Brian

„Snažím se najít něco, co by ti bylo, ale mám obavy, že máš prostě moc dlouhé nohy na všechny moje kalhoty,“ pověděl jsem, slyšíc jeho kroky.

„Měl bych požádat Stefana?“ zašvitořil škádlivě. Mrška, zaregistroval, že bych je dva držel nejraději co nejdál od sebe.

„Raději ne; po zbytek života by je využíval jako fetiš,“ prohodil jsem a samovolně se usmál při zvuku jeho sametového smíchu.

„Smím se podívat? Není to snad to peříčkové boa, které jsi měl na sobě ve Velvet Goldmine?“ nadšeně k sobě přitisknul ten nestydatý módní doplněk, který ležel v mém šatníku.

„Přesně to. Ty to znáš?“ zahuhlal jsem, pátrajíc po triku.

„Samozřejmě! Měl by sis zvyknout, že znám všechno kolem tebe. Spolu s Bowieho Labyrintem je to můj nejoblíbenější film.“

Otočil jsem se k němu s dvěma objevenými svršky. Peříčka byla omotaná kolem jeho krku a právě do nich s rozkošně koketným výrazem tulil obličej. Pokřiveně jsem se usmál a přitáhl ho k sobě za jejich cípy a odmotal je pryč. Pak jsem mu vtisknul do náruče to oblečení.

„Obleč se už, nastydneš.“

„Tak huš,“ předvedl dolíčky.

Obrátil jsem se na patě a zaplul do své koupelny, abych mu poskytl soukromí k převléknutí se. Mezitím jsem si rozpletl navlhlé vlasy z culíku a rozčesal je. Počkal jsem ještě dvě minutky, než jsem vešel zpátky. Kupička původních svršků ležela na podlaze a Bill si prohlížel mou rozsáhlou a pestrou sbírku trsátek. Jakmile mě zaregistroval, zaculil se a otočil se na mě, prsty zaháknuté za poutka, a předvedl se mi v ohozu ode mě. Obojí, tmavé tričko i delší džínové šortky, mu bylo trochu velké, protože jsem se mu určitě nemohl vyrovnat v hubenosti.

„Vypadám nepatřičně normálně,“ dramaticky rozhodil rukama a smál se.

„To ti právě sluší,“ dodal jsem mimochodem.

„Divím se, že máš v šatníku něco tak obyčejného a neelegantního,“ zatahal za nohavici, a to přitáhlo moje oči k jeho dlouhým nohám, dokonale hladkým. Neviděl jsem nikoho, komu by slušela bledá kůže tak jako jemu.

„Není nad to obléct si tohle, k tomu klobouk, sluneční brýle, několikadenní strniště a vzít Codyho v kočárku na procházku. Takže proto tohle mám,“ uvelebil jsem se na posteli. Bill se ke mně přidal.

„Aww, Cody!“ rozpustile zatleskal rukama. „On je to nejsladší dítě na světě. Aby ne, když je tvůj,“ mrknul na mě lichotivě a já se usmál.

„Jsou mu už tři, že?“

„Ano, už nějakou chvíli.“

„Máš nějakou jeho aktuální fotku? Na internetu se dají najít všehovšudy čtyři.“

Udělal na mě škemravé oči, a tak jsem neodolal a zalovil do kalhot pro mobil.

„Važ si toho, neudělal bych to pro kdekoho.“

„Vážím, vážím…“ zamumlal nesoustředěně, jak pátral ve složce snímků. Důležitě nakrčil obočí a vzápětí vydal několik infantilních zvuků, které pravděpodobně značily to, že se rozplývá. Nemohl jsem z něj.

„Ty kudrnatý vlásky má po tobě nebo po Heleně?“

„Po mně. A ty mi ho moc připomínáš.“

Nevěděl jsem proč, ale náhle jeho radost zmizela.

„Jistě. Asi by mě nemělo překvapovat, že mě považuješ za dítě,“ špitnul lehce roztrpčeně a telefon mi vrátil. Překvapeně jsem sledoval, jak vstal a sebral hromádku svého oblečení. Pak se vydal ke dveřím.

„Bille…“

Chtěl jsem mu povědět, že mě špatně pochopil; že jsem to nemyslel nijak kriticky. Ale on po mně pouze vrhnul zklamaným úsměvem.

„Nech to být,“ odešel a nechal mě tam zaraženého.

Bill

Přesunul jsem se na prosluněnou terasu a pověsil svoje ucourané kalhoty, košili a tílko na prádelní šňůru. To, co se tam teď stalo, pro mě bylo jako dobře mířená facka. ´Prober se´, říkal jsem si. ´Mezi námi je 17 let. To přece nemůže fungovat. Nijak to nemůže fungovat. Jsem mu jenom na obtíž a pouze díky svojí slušnosti mi to nedává najevo.´

Bylo mi z toho docela smutno, ale pak Stefan zavolal „Oběd!“, tak jsem toho nechal a šel do kuchyně. Božsky to tam vonělo.

„Jé, ty jsi udělal lasagne!“ nadchl jsem se okamžitě, jak jsem uviděl, že vytahuje pekáč z trouby, a téměř se mu přilepil na záda. „Na ty jsem si nikdy netroufnul.“

„Copak ty umíš vařit?“ opáčil pobaveně a já si dal dotčeně ruce v bok.

„Ano! Tedy trochu…“

„Aha,“ zazubil se. Ublíženě jsem ho dloubnul loktem do žeber a pak jsme se zasmáli.

„Moje schopnosti náhodou nejsou vůbec špatné,“ pokračoval jsem.

„Copak ty a tvůj bratr už nebydlíte s mámou?“ popichoval mě.

„Ne,“ zaksichtil jsem se na něj. „A když nejsme na tour, kde máme tourkuchařku, staráme se o naší stravu sami.“

„Podej radši talíře, jo? Tam v té skříni,“ utnul mě škodolibě. Vypláznul jsem na něj jazyk. Plníc jeho žádost, koutkem oka jsem zachytil, že jeho pohled zase utíká tam, kam nemá.

„Nekoukej mi pořád na ten zadek… To ti nepomůže k tomu, aby ses do něj dostal!“ poučil jsem ho prostořece. U stolu sedící Brian se rozesmál, já se spokojeně zaculil a Stef přimhouřil oči, našpulil rty a snažil se tvářit se, že nebyl ztrapněn.

„Moc ti jede pusa.“

„A tobě oči.“

Vzápětí vyšlo najevo, že Stefan nevěděl, že nejím maso, a lasagne tomu nepřizpůsobil, a proto jsem si nemohl dát s nimi. Avšak našel mi v lednici uložené nespotřebované těstoviny, takže jsem si mohl udělat alespoň těstovinový salát. A to taky nebylo špatné.

„Brian byl taky vegetarián,“ pověděl, zatímco jsem loupal okurku. Zaujatě jsem povytáhnul obočí, ukrojil si jedno kolečko a strčil si ho do pusy.

„Opravdu? To jsem nevěděl,“ usmál jsem se a Brian přikývnul.

„Jsou to tak tři roky zpátky.“

„Proč jsi přestal?“

„Vrátily se mi zažívací potíže, tak jsem to nechtěl pokoušet. A navíc mi chyběl fast food.“

„Mhm, však mně chybí taky! Byl jsem tam pořád. Ale co. Trochu se omezit se mi zdá lepší, než jíst rozřezaná zvířata,“ prohlásil jsem a medově se zaculil, když Stefan přestal žvýkat.

autor: Fee