Zeiten ändern dich 14.

„Narodila se celkem zdravá, krátce na to jí ale začali nacházet malé nálezy v těle. Říkali, že u malých dětí se rakovina šíří obrovskou rychlostí. A ač jí diagnostikovali rakovinu, která je u dětí těžší, co se týče léčení, Joy to zvládala celkem dobře a my jsme prostě věřili, že se z toho dostane a všechno bude OK. Zkoušeli jsme všechny možné léčby, všechny možné léky, ale…“ odmlčí se.
„Ona… zemřela?“
„V pěti. Bylo jí jenom pět a vypadala tak zdravě. A já jí nemohl nijak pomoct. Nijak.“
„Pět. Jako Nelly. Kvůli tomu…“ chci rozvinout svou otázku, ale nedá mi prostor.
„Ne, není to jen kvůli stejnýmu věku. Nelly je Joy nesmírně podobná. Byla stejně andělsky krásná jako Nelly. Blond vlásky, modrý oči, anděl,“ ztěžka vydechne a mě nenapadá nic, co bych měl říct.
„To mě mrzí,“ řeknu pak a podívám se na něho. Nepřítomně zírá přes hladinu jezera s jemně přivřenými víčky. „Promiň, že nepatrně odbočuju, ale můžu se tě na něco zeptat?“
„Hm.“
„Jak jsi ty tehdy věděl, že já přišel o mamku?“

„Vědí to všichni.“
„Všichni?“
„Když jsi přišel jako novej, všichni o tobě chtěli něco vědět, s nikým jsi nemluvil, mám pocit, žes ani nedýchal. Tak si o tobě lidi nějakým způsobem zjišťovali všechno. Jen jsem nevěděl, že máš sestru.“
On mě sledoval? Sledoval mě jako nováčka ve třídě, nebo už jen vyhlížel oběť?
„Sestra sice jen přes mamku, ale na tom nesejde, pokud…“ chci větu rozšířit, ale pak mi to vzhledem k situaci Toma nepřijde vhodné.
„A ten, co tě sem vozí?“ stočí pohled konečně na mě.
„Gordon, mamky přítel. Přistěhoval se k nám před šesti lety. S tátou už se nevídám.“
„Nám se rozpadla rodina po tom, co Joy umřela. Sice žijeme v jednom domě, ale spíše jen vedle sebe než spolu,“ pokrčí na oko ledabyle rameny a pohled strhne zase jinam.

„Tome, jak to, že mě 2 roky nesnášíš, a najednou tu sedíš vedle mě a povídáš mi tohle?“ zkusím se zeptat, když ale opět nastane to ticho. Myslím, že nejen mě překvapilo, že mezi námi zaznělo jméno jednoho z nás. Nechám ho, ať mlčí, třeba nechce už mluvit.
Jenomže on se najednou postaví a věnuje mi pohled. „Hele, měl bych jít. Neplánoval jsem dneska jít do školy, protože si musím ještě něco zařídit.“
„Neodpověděls mi,“ zvednu k němu pohled.
„Není už nic víc, co bych měl a chtěl říct.“
„Fajn,“ řeknu nakonec poraženě, a když se otočí a vydá zpět ke škole, nemám už taky nic, co bych dodal. Zůstanu ještě chvíli nepřítomně zírat před sebe. Nedostal jsem sice odpověď na všechno, co jsem chtěl, ale už tohle je až dost. A ač znám Toma z té tyranské stránky, musím náhle přiznat, že i tak s ním v tomhle soucítím. Musí pro něj být těžký o tomhle mluvit. Tak jako pro mě.
Stál tu najednou tak křehký a zranitelný, až mi je ho najednou snad i líto a nedokážu ten pocit ze sebe dostat. Proto raději zmizím z toho místa taky.

Když dojdu ke škole, kde už není zaparkované jeho auto, dojde mi, že už se minimálně dnes skutečně ani zbytek odpovědí nedozvím. Cítím se strašně. Strašně, a zároveň jako by ze mě spadla nějaká odpovědnost. Něco těžkého, co na mně leželo už dlouho. A možná díky tomu s lehkostí zatlačím do vchodových dveří školy.

„Ahoj,“ zavolám do domu, když dorazím domů. Odložím batoh a začnu se vyzouvat.
Dneska Nelly končila ve školce o hodně dříve, takže jsem Gordonovi řekl, že dorazím autobusem, ač se mu to nechtělo líbit. Upřímně, byl jsem stále v Magdeburku, ale ne tak úplně ve škole. Krom první hodiny jsem vynechal i poslední dvě a šel se jen tak prostě projít do města. Neměl jsem náladu čekat, až se gang začne opět nudit a udělá si na mě čas. A nějakým divným způsobem jsem tušil, že by to mohlo dopadnout špatně, pokud tam nebyl Tom. Ano, je to zvláštní, ale začínám věřit, že mě chrání. Proč? Na to potřebuju teprve odpověď získat.

„Ahoj,“ téměř se vyřítí oba z obýváku. Odložím tašku a sednu si, abych se vyzul. Gordon si mě nejprve nedůvěřivě prohlédne, ale když nespustím z tváře úsměv, asi ho to nakonec přesvědčí. „Jakpak bylo?“ zvednu k oběma pohled s úsměvem a Nelly jemně pocuchám po vláskách. Gordon nasadí snad ještě rozzářenější úsměv než před vteřinou, a já trošku pozvednu obočí. Ovšem ani jednomu se nechce přerušovat vyprávění Nelly.
„Jo a pak jsme šli ven a já se rozbrečela, že jsem jí ztratila, ale najednou byla u mě v kapse.“
„Cože jsi ztratila?“ strhnu s úsměvem pohled z Gordona.
„Málem,“ opraví mě Nelly a přísně si mě prohlédne. „Ty mě neposloucháš? Vždyť ti to říkám, že tu gumičku s beruškou.“
„Promiň, promiň. Gumičku, rozumím,“ zasměju se a všechno jí odkývu.
„A budeš mě muset poslouchat, protože tady budeme večer jenom spolu, takže ti budu rozkazovat,“ se smíchem si Nelly povyskočí, vezme mou tašku a rozuteče se s ní nahoru po schodech.
„Jak to?“ postavím se a kouknu na Gordona, když už se nestihnu zeptat Nelly.
„Vysvětlím ti to, ale nejdřív řekni, jak ses měl ty.“
„Ty mi pořád nevěříš, viď?“
„Tohle není o důvěře.“
„Ale taky.“
„Tak?“
„Budu k tobě upřímný – zatáhnul jsem tři hodiny. Ale vůbec ne kvůli tomu, že bych před něčím utíkal nebo cokoliv. Vlastně to s nima nemá skoro co společnýho. No, téměř ne.“
„Jak téměř?“
„Jen si skočím na záchod, a ty mi pak řekneš, kde budeš večer, ano?“ mrknu na něho a už mířím na záchod. Chce sice něco namítnout, ale nepodaří se mu to.

Když se vrátím, skočím si do kuchyně pro jablko, kde Gordona i najdu, takže se s jablkem posadím ke stolu a chvilku jen koušu a pozoruju ho. Zato on nezahálí a už začne vyzvídat. Řeknu mu teda jen skutečně stručně, proč jsem zatáhl tu první hodinu. Sice ještě nějak nepochopil, stejně jako já, že jsem s Tomem šel sám, aniž bych se bál, že mi něco udělá, ale já už nevím, čemu věřím. Ani jsem se nezmínil, proč jsem se ptal na jeho malou sestru, jen že jsem chtěl vědět, proč dělá to, co dělá. Ano, uvědomuju si, že opět Gordonovi neříkám vše, ale mám pocit, že kdybych mu řekl příliš, že bych to mohl nějak zakřiknout, nebo že… já vlastně nevím.

„A teď seš na řadě ty,“ nenechám ho v naivitě, že se tomu vyhne.
„Ani Nelly nevyzvídala tolik jako ty,“ mrkne. Stále ho neopouští úsměv, což prozrazuje více, než by chtěl. Už dávno jsem pochopil, že jeho večerní nepřítomnost nebude z nepříjemného důvodu.
„Máš schůzku?“ kousnu do jablka.
Tak trochu znejistí a posadí se naproti mně.

„Bille, já vlastně nevím. Nelly jsem zatím nic konkrétnějšího neříkal, nechtěla ani vědět přesně proč. Nemám asi odvahu. Bojím se, že…“ Okamžitě ho ale přeruším.

„Gordone, to je v pohodě,“ skousnu si spodní ret.
„Určitě? Vlastně to vůbec nic není, jen prostě…“ pokrčí rameny a neví, co říct.
„Je to už dva roky, a jsi jenom člověk. Potřebuješ společnost. Oporu,“ řeknu s řádnou odmlkou.
„Víš, že tvoje mamka tady pro mě bude navždy číslem jedna.“
„Já vím,“ jen hloupě přikývnu a nějak ztěžka polknu.
„Bille, ty pláčeš. To jsem nechtěl,“ vstane, aby došel až ke mně.
Rychle zavrtím hlavou a usměju se. „To není kvůli tomu. Jen mi všechno tak najednou přijde. Jsem rád, skutečně. Jsem rád za mamku, vím, že by byla ráda,“ řeknu a už jen stěží zadržím nával slz. Gordon mě obejme. Asi to momentálně správně nevyložím ani sobě, natož jemu, ale upřímně vím, že tohle jsou slzy štěstí. Najednou po dvou letech zmizí všechno v jeden den, a to se nějak projevit musí.

„Bille, nikam jít nemusím, pokud…“
„Ne, ježiši, Gordone, vážně,“ mírně se odtáhnu a s úsměvem si utřu slzy. „Vážně jdi. A bav se. Postarám se tu o Nelly. A budu v pohodě, slibuju. Tohle je prostě kvůli mamce, byla báječná, a vím, a ona to taky ví, že ty si taky báječnej, a proto by chtěla, abys dneska šel. Vím to,“ utírám slzy a přitom se usmívám. Mám v sobě neskutečný pocit.
„Bille, ona byla, je a bude pro mě výjimečná. Jako ty. A vlastně si vůbec nic od týhle schůzky neslibuju, byla to jen spontánní souhra náhod a…“
„Gordone, po delší době tě zase vidím zářit, takže běž okamžitě sám, nebo tě tam dotáhnu násilím,“ zasměju se už lehce, a jen setřu poslední slzy.
Gordon se usměje a vydechne. „Děkuju.“
„Pomuchlal jsem tě,“ se smíchem upozorním na jeho rukáv trika. Gordon stočí hlavu tím směrem a rozesměje se se mnou. Po schodech jsou akorát slyšet kroky a slabounký zpěv Nelly, která se hned na to objeví ve dveřích kuchyně.

„Co tady děláte? A tati, tys už měl přece jít.“
„Jo, vidíš, běž. Teda až se převlíkneš,“ s úsměvem ho postrčím. Cestou lípne Nelly pusu na tvář a po chvilce už převlečený se s námi rozloučí.
Když za ním zapadnou dveře, Nelly se s úsměvem ke mně přikrade.
„Taťka má nějakou paní?“ šeptne, skoro jako by Gordon měl ještě někde poslouchat.
„A ty bys nechtěla, aby měl?“
„Nechtěla jsem se ptát, protože jsem nevěděla, ale tebe se zeptám. Asi bych… já nevím,“ pokrčí ramínky a rozhlédne se po kuchyni.
„Copak?“
„Koukám se, jestli je tady uklizeno, kdyby ta paní přišla na návštěvu,“ usměje se.

autor: Mintam