Doppelleben 35.

Strnule jsem vystoupil z auta, zírajíc na náš dům. Byla kolem něj natažená policejní páska na znamení toho, že se případ vzplanutí stále vyšetřuje. Zhluboka jsem se nadechl a opatrně ji podlezl, abych se dostal dovnitř. Všechny důkazy byly odebrány, jak nám bylo řečeno, a tak jsem se nebál, že bych něco mohl poškodit.

Zlehka jsem našlapoval po ohořelých troskách, pomalu jsem se loudal chodbami, směřujíc k našemu pokoji. Dnes ráno jsem se vzbudil s naléhavou potřebou sem jít a nechtěl jsem odporovat, přičemž Tomovi stačilo vysvětlení, že bych chtěl být chvilku sám. Můžu být jen vděčný, že pochopil, že vážně potřebuju být sám.

Z úst se mi vydral přidušený vzlyk s absencí slz, když jsem konečně vstoupil do tajného pokoje. Matně jsem rozeznal místo, kde ležely všechny naše hračky, než to shořelo. Na zdech už nevisely mnou kreslené obrazy, stejně jako zrcadlo leželo rozbité na zemi.

Opřel jsem se o rám okna a mlčky pozoroval tu spoušť. Bylo velmi těžké přiznat si, že už nikdy v téhle posteli nebudu usínat s Tomem po boku, zatímco Andreas bude ve vedlejším pokoji. Bylo těžké přiznat si, že nic nebude tak, jak bývalo.

Odlepil jsem se od okna a prstem přejížděl po zuhelnatělých zdech, které toho slyšely tolik, že to téměř nebylo možné. Slzy, smích, hádky, rozchody i vášnivý sex. Všechno, co nějak ovlivnilo náš život, se odehrávalo tady.

„Díky za všechno,“ zašeptal jsem spolu s úsměvem a rozešel se k autu, smířen s tím, že jedna etapa definitivně skončila.

***

Něžně jsem se usmíval na Toma rozvaleného ve vaně, se zavřenýma očima spokojeně relaxujícího.

„Ahoj, Tomi,“ přiklekl jsem k němu a vtiskl mu polibek na spánek.

„Už jsi doma?“ pohladil mě po tváři.

S krátkým kývnutím jsem se opřel do jeho dlaně. „Byl jsem doma.“

„Je to tam nebezpečné, Billy. Může se to kdykoli zbortit.“

„Já vím, jen… Potřeboval jsem se rozloučit, udělat za tím vším tlustou čáru,“ pousmál jsem se. Během několika vteřin jsem se bleskově svlékl a vlezl si k Tomovi do stále horké vody. Ochotně mě přijal do své náruče, do které jsem přesně zapadal, na milimetr.

„A povedlo se ti to?“

„Asi ano. Nevím. Přijde mi, jako bych tam toho hrozně moc nechal, jako kdybych si nic neodnesl s sebou. Myslel jsem si, že to bude jiné,“ upřímně jsem zamumlal.

„Cos čekal?“ jemně mě objal kolem pasu.

„Doufal jsem, že mě to nějak oprostí od všeho zlého, co se tam kdy stalo, ale nic takového se nestalo, tak jsem jen poděkoval za to, co mi ten dům dal.“

„Co?“

„Tebe, ty hlupáčku. Myslím, že nebýt toho domu, nikdy bychom teď nebyli spolu. Já vím, že o tom teď mluvím hodně často, ale to, jak jsi včera mluvil o tom konci, tak mě to hrozně vyděsilo. Musel jsem si připustit, že stále existuje otázka smrti, že nebudeme žít věčně, a že to může přijít kdykoli. Občas mi nedochází naše smrtelnost.“

„To proto, že ty budeš nesmrtelný, Bille. Ty budeš žít věčně.“

„Pouze, pokud budeš po mém boku. Jinak to nejsem já,“ s tichým šepotem jsem s ním spojil rty v dlouhém polibku.

„Víš moc dobře, že tě nikdy neopustím,“ zamumlal, nijak se nevzdalujíc od mých rtů. Spokojeně jsem přikývnul a pevně obtočil ruce kolem jeho pasu. S hlavou položenou na jeho hrudníku jsem omámeně poslouchal, jak mu tluče srdce, násobené vodou. Tom se probíral mými vlasy, které konečně začaly pomalu dorůstat, a nešetřil něžnými pohledy.

„Tomi?“

„Copak?“
„Proč jsme se nedali dohromady mnohem dříve? Všechno mohlo být úplně jinak, třeba bychom nevyhořeli…“

„Protože bychom třeba mohli uhořet, to tě nenapadlo? Nikdy se nic neděje bezdůvodně, to jsi mi vštěpoval do hlavy celý život. Že všechno má svůj důvod, že nás to dovede někam, kam máme přijít. Říkal jsi, že když osud bude chtít, abys byl zamilovaný, přivede ti lásku na tenkém provázku, pamatuješ? Poslouchal jsem tě tak dlouho, až jsem tomu sám začal věřit, a teď už vím, že co se má stát, stane se, bez ohledu na to, zda chceme, nebo ne. Je potřeba to brát tak, jak to je, nehledat za tím nic hlubšího, protože to vyplyne ze situace samo.“

„Kdys takhle dospěl, Tomi?“ překvapeně jsem k němu vzhlédnul.

„Když jsem tě poprvé viděl šťastně zamilovaného. Už jsi nebyl můj malý bráška Billy, ale byl jsi Bill, tak dospělý a šťastný, a já byl tak pozadu.“

„To si nemyslím. Vždycky jsi byl velmi dospělý, jen…“

„Ne tolik, jako ty,“ s úsměvem mi skočil do řeči. „Všechnu inteligenci jsem čerpal od tebe, ale potřeboval jsem dospět a pochopit pravý význam těch slov.“

„Aha,“ chápavě jsem přikývnul. „Jen je zvláštní, že teď jsi to ty, kdo rozdává moudra a já ten, kdo je přijímá. Ale líbí se mi to. A hodně.“

„No, to jsem rád,“ usmál se a políbil mě na čelo. „Pojďme z vody, začíná chladnout a nechci, abys nastydnul.“

Pomalu jsem se vyškrábal a opatrně našlapoval na studenou, kachličkami posetou, zem, dokud jsem nedošel na chlupatý kobereček, který mě přímo prosil, abych si na něj stoupnul. Tom už si to ke mně štrádoval s obrovskou osuškou, do které mě zabalil, načež se rychle oblékl a vklouzl do boxerek.

„Ty z toho ručníku nechceš?“ překvapeně zabručel. Poté, co jsem zarputile zavrtěl hlavou, se hlasitě rozesmál a já se nafouknul. Co je tu kruci k smíchu? „Ne, ne, promiň,“ okamžitě zvážněl, když si všiml mého výrazu. „No, můžeš si půjčit můj župan.“

„Ten plyšákový?“ nadšeně jsem vypískl.

„Ano, ten plyšákový,“ se smíchem mi ho podal. Vesele jsem shodil ručník na zem a nasoukal se do hřejivého žlutého županu, který si Tom demonstrativně pořídil poté, co jsem doma předvedl svůj ultra krátký saténový župánek, jež je spíš pro parádu než zahřátí. „Lepší?“

„Jo.“

„Fajn, tak co kdybych udělal něco k jídlu, a pak bychom si pustili nějaký film?“ krátce mě políbil na ucho.

„A co budeš vařit?“

„Vzhledem k tomu, že jsem něco jako ten zrzavej týpek z Ratatouille, mám v plánu topinky se skořicí a máslem,“ se smíchem mě pomalu vedl do obýváku. „Ale můžu ti k tomu uvařit bílou kávu nebo kakao!“ nadmul se pýchou.

„Tu bílou kávu beru,“ objal jsem ho kolem krku. „Nechceš nějak pomoct?“
„To, že nejsem šéfkuchař, neznamená, že jsem úplný poleno, Bille,“ znovu se hlasitě rozesmál a vtiskl mi letmý polibek na rty. „Máš ještě nějaké speciální přání, které by moje ruce zvládly splnit?“

„Zítra chci Tvou omáčku, dlouho jsme jí neměli a já mám na ní chuť,“ usmál jsem se.

„Tvé přání je mi rozkazem,“ zasalutoval.

Se smíchem jsem od něj poodstoupil a s lehkým plácnutím po zadku ho poposunul směrem ke kuchyni, kde už na něj vesele mávaly veškeré ingredience k našemu budoucímu obědu. Nechápavě zakroutil hlavou, ale s úsměvem se vydal za plotnu, zatímco já se jal vybírat nějaký alespoň trochu poutavý film. Jelikož v televizním programu to zábavou zrovna moc neoplývalo, musel jsem zabrousit do našeho soukromého archívu filmů, který se skrýval pod televizí.

V tureckém sedu jsem se probíral filmy nejrůznějších žánrů ve snaze najít nějaký, na který by se dalo dívat, protože jsme si s Tomem naše společné chvíle chtěli užít i jinak než sexem a rozjímáním nad naší minulostí a budoucností.

„Vybral jsi něco?“ vesele na mě křiknul.

„Zatím ne, ale mohli bychom se třeba podívat na Méďu Béďu? Máme ho tu už hodně dlouho a stále jsme neměli čas podívat se na to,“ otočil jsem se k němu a šťastně zaznamenal, že už nese náš oběd.

autor: Saline A.