Understanding

Uvědomili jste si někdy, jak rychle můžete ztratit věci a lidi, na kterých vám ze všeho nejvíce záleží? Jak je to snadné? Člověk by řekl, že až neskutečné, možná mimo realitu, ale realita je právě jednou z těch věcí, díky které si ten pád vlastně uvědomíte. Můžete na ni nadávat, vidět ji jako největší svini lidstva, ale stále s ní musíte počítat. Bohužel nebo snad bohudík, těžko říct. Člověk je strašně přelétavý tvor, věčně nespokojený. Pokaždé si najdeme něco, s čím budeme nespokojeni. A realita je jednou z těch věcí. Nikdy jsem si nic z toho moc neuvědomoval, nebyl taky důvod, proč se trápit nějakými banalitami. Ale zjišťuji, že kdybych byl více všímavý… tak co? Vlastně nevím.

Myslím, že o tomhle vím, více než si myslíte. Zkusil jsem na vlastní kůži, jak moc je život vrtkavý a podlý. Za všechno se platí, jen záleží čím, a myslím, že peníze jsou to nejmíň cenné. Pro někoho možná ne. Pro někoho jsou peníze více než život, ale pro mě rozhodně ne. Peněz mám mraky, mohl bych se s nimi koupat, dělat cokoliv, ale nemyslím, že mi to k něčemu je. Teď už rozhodně ne. Možná před tím měly smysl, měly i hodnotu, ale teďka jsou pro mě naprosto něčím cizím. Jen kusy papírů nebo kovů, nic víc. Protože v těch nejhorších případech se platí životem. Kdybych mohl, zaplatil bych klidně svým, ale možná, že osud chtěl, abych trpěl za hříchy více než jen svojí smrtí. Vlastně je někdy smrt jako útěk, jako vysvobození nebo jako rozhřešení, a to mi rozhodně někdo dopřát nechtěl. Nikdy jsem nebyl svatý, přiznávám, že jsem udělal mnoho chyb, ale nemyslím, že jsem si zasloužil tohle. Vzali mi bratra, nevím, kdo přesně, realita? Ďábel nebo Bůh? Je mi jedno kdo, jen vím, že už tu není. Ano lidé přicházejí a odcházejí. Narodí se, umřou. Tohle všechno je přirozený koloběh života a nikdo z nás s tím nic neudělá. Bylo mi jasné, že jednou umřít musí, ale nikdy jsem o tomhle nepřemýšlel, taky proč, když nám nedávno bylo pouhých 22? Vlastně tomu nemůžu ani uvěřit. Nikdo nemůže.

Všichni, kdo mě alespoň trochu znali, moc dobře věděli, že Bill je pro mě nejcitlivější místečko. Byli jsme dvojčata, byl druhá půlka mě. Byl více než bratrem, byl více než světem. Pro mě byl všechno. Nikdy se nestalo, že bychom nebyli spolu. Nepustil bych ho nikam samotného, nikdy. Navíc, měli jsme úspěšnou kapelu, která se po jeho smrti rozpadla. Nedokážu si představit, že by Billa mohl někdo nahradit. Možná ano, ale pro mě nikdo dobrý neexistoval a nechtěl jsem to ani zkoušet. Pro mě skončil celý svět, všechno bylo nenávratně pryč. Kluci mě samozřejmě pochopili, i oni byli z jeho smrti dost mimo. Kdo by nebyl? Víte, kdo znal Billa, moc dobře vám může potvrdit, jak moc energický byl. Někdy až příliš, ale to byl prostě on a patřilo to k němu. Trochu egoistický, trochu bláznivý, trochu výbušný. Všechno dohromady. Někdy byl docela problém, aby dům zůstal stát, když byl naštvaný, ale stejně bych na něj nikdy nedal dopustit. A po jednom turné už vůbec ne.

Říká se, že láska je ten nejkrásnější cit ze všech citů na světě. Že láska není špatná. A já si to myslím taky, ale vím, že někteří by si to nemysleli, kdyby se dozvěděli, že chovám k Billovi jiné než bratrské city. Popravdě, já sám jsem s tímhle měl docela problém. Nikdy se mi nelíbil žádný kluk, natož, abych si představoval nějaké praktiky s klukem, spíše naopak, docela se mi to příčí. Ale s Billem to bylo najednou všechno jiné. Jen nikdy jsem nenašel vhodnou možnost mu o tom říct. Spíše jsem nevěděl jak. Nejsem moc dobrý mluvčí, co se týká omluv a dalších jiných pocitů, a vím, že tohle bych celé zvoral. Navíc, bál jsem se. Ale to je přirozené, kdo by se nebál? A teď lituju toho, že jsem to neudělal. Lituju tak moc. Nikdy jsem nenašel odvahu mu to říct a teď už nikdy nedostanu tu šanci. Jestli je to dobře anebo špatně, sám nevím. Jen vím, že zhasla i má poslední naděje být s ním navždy.

Jistě víte, kolik je na světě nemocí a nevím čeho všeho. V podstatě se každý den vystavujeme riziku, že se nějak nakazíme. Je teď jedno, čím přesně. Stačí jenom pitomá chřipka a už jsme kolikrát na umření. To pak můžeme proklínat všechny lidi okolo, jak kýchají a nezadělávají si pusu, jak prskají všude kolem sebe bacily. V podstatě se tomu nevyhneme. Navíc, přispívají i další vlivy okolo nás. Ale některé nemoci nejsou takového původu. Prostě se s nimi narodíme anebo svojí životosprávou přispějeme k tomu, aby nemoc propukla. Ale v Billově případě, nevím. Nevím, co se přesně stalo, protože než jsem na to stačil přijít, bylo pozdě. Kdybych se více zajímal, třeba by se mi povedlo ho zachránit. O tomhle se už můžu jen dohadovat, představovat si, nic víc. Stejně stále něco ve mně věří, že není konec, že… až přijedu dneska na hřbitov a bude proneseno poslední rozloučení, že on se objeví za mnou, usměje se a všechno bude zase jako dřív.

Asi jsem se zbláznil. A popravdě, mám co dělat, abych se přemohl na ten pohřeb jít. Oblečený už jsem, jen sedím v našem domě, který se dneska bude prodávat. Nemohl bych tu zůstat, všechno mi jej tu připomíná, na cokoliv se podívám. Já začnu sám od začátku, někde jinde jako někdo jiný. Mám koupenou letenku do Ameriky, nechci zůstat v Německu. Prostě nemůžu. Kluci se mě snažili přemluvit, ale marně, nejde to, i když bych moc chtěl. Tašky mám sbalené, všechno je v autě. Já se snažím jen se přemluvit a vstát. Jít na ten pohřeb, jít se s tebou naposledy rozloučit a říct ti sbohem. Cítím, jak mi z očí tečou slzy, jak moc bezmocně se cítím.

Ale zpátky k tomu, co se vlastně stalo. Všechno bylo perfektní a slávu jsme si užívali plnými doušky. Jen mi přišlo, že Bill se už tak moc nebaví, že vynechává většinu večírků, a když už se tam s námi náhodou objevil, nikdy nepil. Přišlo mi to divné, tedy ne, že by byl alkoholik, ale většinou jsme popíjeli a bavili si. Přišlo mi, že se něco stalo. Snažil jsem se s ním o tom bavit, ale vždycky se z toho nějak dokonale vykroutil, takže jsem se nic nedozvěděl. Nechtěl o tom mluvit a já se rozhodl ho nechat. Nenutit ho. Stejně jsem věděl, že až bude chtít, přijde za mnou.

Možná to byla ta chyba, měl jsem to z něj vytáhnout a zjistit, co se stalo. V podstatě se to takhle táhlo stále dál a dál, a Bill byl čím dál bledší. Vždycky byl bledý, ale teď vypadal skoro jako Edward ze Stmívání. Přestávalo se mi to líbit. Navíc byl stále tak příšerně unavený. Popravdě, oba jsme chroničtí spáči, ale tohle už bylo moc. Dokázal prospat celý den, nic jej už snad ani nenadchlo. Když jsem se snažil jej dostat na nákupy, jen mě odbyl, že chce spát. A když se zhroutil při jednom koncertě, věděl jsem, že vážně není něco v pořádku. Neptal jsem se ho a odvezl jsem jej do nemocnice. Musel jsem zjistit, co se vlastně stalo. Ihned na příjmu mě celkem zarazilo, že již měli jeho kartu, nechtěli po mně žádné údaje, nic. Ale nebyl čas se ptát, teď šlo hlavně o Billovo zdraví, řekli mi že si jej tam do zítřka nechají. Ještěže to bylo turné po Německu, jinak nevím, co bych dělal.

Všechno jsem oznámil klukům a Davidovi. Měli jsme příšerný strach, nikdo nevěděl, co se stalo. Uklidňovali jsme jeden druhého, že je jen přepracovaný, že si odpočine a bude to v pořádku, ale já v hloubi duše věděl, že půjde o něco vážnějšího. Do hlavy mi vstoupil i fakt z nemocnice. Začínal jsem přemýšlet a uvažovat. Na druhý den jsem tam musel ihned ráno jet. Ale Bill v pokoji nebyl, byl jsem šokovaný a běhal jsem snad po celé nemocnici. Sestře jsem vysvětloval, že tam včera byl, a najednou není, co se stalo a div jsem neomdlel. Naštěstí mi bylo vysvětleno, že je jen na vyšetření a že na něj mám počkat.

Nevím, jak dlouho jsem přesně čekal, stihl jsem si dát dvě kávy z automatu. Hlavní bylo, že jsem uslyšel hlas doktora a spatřil taky tebe, ale… vypadal jsi tak příšerně bledě a vyčerpaně. Odvezli mi tě na pokoj a já s tebou zůstal až do konce návštěvních hodin. Stihl jsi snad milionkrát zvracet. Něco nebylo v pořádku, spíše nic nebylo v pořádku, něco jsi mi tajil, a dokonce i doktor, který mi nechtěl nic říct, ani když jsem se prokázal jako tvůj bratr. Vlastně nevím, jak to celé dlouho trvalo, ale byl jsi stále jen v nemocnici, ztrácel ses mi před očima a stále jsi mlčel, nechtěl jsi se mnou o ničem mluvit. Dal jsi všem doktorům příkaz k mlčení, což mě strašně vytáčelo, ale nemohl jsem proti tomu nic dělat. Viděl jsem tě den co den. Bylo to všechno čím dál horší. A jednou, když jsem za tebou došel a viděl tě takhle, nevydržel jsem to, šel za tvým ošetřujícím lékařem. Musel mi okamžitě říct, co se stalo. Trvalo to dlouho, dokonce došlo i na pěsti, ale řekl mi to. Řekl mi celou tu hroznou pravdu a já nemohl uvěřit. Nemohl jsem pochopit. Jen jsem kroutil hlavou a ustoupil o pár kroků zpět, až se má záda setkala za zdí. Bezmocně jsem se svezl k zemi. Ani jsem nebrečel, nemohl jsem. Chtělo se mi, ale jako by se v tu chvíli cokoliv ve mně zastavilo. Zastavil se snad i čas. Můj zrak se upíral jen na kachličky. V tu chvíli jsem chtěl trpět ztrátou paměti, chtěl jsem nechápat význam slov. Neznat tu pravdu, nechtěl jsem žít. Narodit se. Nechtěl jsem tu celou slávu, nechtěl jsem vůbec nic.

Je těžké se smířit s něčím, před co jste postaveni, ale nedokážete to přijmout. Možná spíše nechcete. Přiznejte se, kolik z vás by si někdy nejraději přepsalo osud. Nebo něco v něm změnilo. A já to teď chtěl více než cokoliv jiného na světě. Upsal bych i duši ďáblu jen proto, aby to nebyla pravda. Abys neumíral. Ale člověk je moc malý pán na tohle všechno. Nezbývalo mi nic jiného, než přijímat a smířit se s tím. Ale copak by se někdy někdo z vás jen tak lehce smířil s tím, že váš nebližší člověk umírá? Začal jsem uvažovat nad tím vším. Nad tím, co bude dál. Co bude se mnou. Byl jsem vždycky silnější než Bill, ve všem. Ale vím, že tohle jen tak nezvládnu. Navždycky má půlka srdce odejde s tebou. A taky odešla. Možná, že nakonec srdce odešlo celé s tebou, ne jen půlka. Nevím, jak dlouho po tom, co jsem se dozvěděl tu krutou pravdu, jsem za tebou nemohl jít, ale byl to tak týden. Chtěl jsem, ale nejspíše bych se ti složil u postele a já musel být teď ten silnější. Nedat na sobě nic znát, i když jsi to věděl. Nechtěl jsem ti to ještě celé více ztěžovat. Už tak to bylo těžké a nejen pro tebe. A pak jednou jsem se konečně odvážil, sebral se a šel za tebou. Neměl jsem moc času se dlouho rozmýšlet, připravovat se. Došel jsem do nemocnice a chtěl jít za tebou, ale doktor mě zastavil. S vážnou tváří se na mě díval. Měl jsem strach, že jsem přišel pozdě, ale naštěstí ne. Doktor mě však varoval před následky chemoterapie, na kterou chodíš už docela dlouho a následkem toho, ti vypadávají vlasy.

Celé to šlo stále dál a dál, za chvíli jsi měl hlavu holou úplně. Asi sis to nechal dostříhat úplně. Musel jsem se kousat do rtu, abych nic neřekl o své bolesti, byla jistě nic proti té tvé. To mi bylo až moc jasné a raději jsem mlčel. Snažil jsem se v tvé přítomnosti být pozitivní. Nechtěl jsem, abys poznal ten neskutečný žal, co mě ovládal všude. Tady jsem si chtěl užívat ty chviličky s tebou. Neustále jsem ti opakoval, že ti sluší čím dál víc. Že vypadáš skvěle. Takhle jsem to znal akorát z těch příšerně romantických amerických slaďáků a já to teďka prožíval na vlastní kůži. Možná, že jsem konečně pochopil, jaké to je. Snažil jsem se nebrečet, ale někdy to prostě nešlo. Někdy, ač jsem se bránil sebevíc, neudržel jsem to v sobě. Nechtěl jsi, abych plakal a já to taky nechtěl, ale nic mě neposlouchalo. Už dávno jsi pochopil, že jsem to nakonec z doktora dostal, nebavili jsme se o tom. Já nemohl. Ani jsem ti nevyčítal, že jsi mi to neřekl. Jak bych taky mohl? Asi bych reagoval stejně. Nechtěl bych, aby ses trápil. Snažil jsem se tě držet nad vodou, pomáhat ti bojovat, překonat to. Vždycky je nějaká šance, že se z toho můžeš dostat. Že tě můžou zachránit. Přál jsem si, abys bojoval. Vždycky jsi byl bojovník, nikdy ses nevzdával. A já se nehodlal vzdát teďka. Spolu až do smrti.

A tak čas utíkal a ty jsi se stále držel. Doktor nezaznamenal zlepšení, ale ani zhoršení, takový mrtvý bod. Ale důležité bylo, že ty jsi to nevzdával, a pak? Jednou, když jsme si trochu povídali, jednoduše jsi mi oznámil, že končíš. Že vzdáváš tuhle předem prohranou hru. Že nemáš už více sil snášet tohle všechno. Chemoterapie nejsou jen tak, vím, že ti to hodně bralo sil, ale bylo to nezbytné. A najednou ses chtěl vzdát? Nechtěl jsem ti to dovolit, nemohl jsem. Moc dobře jsem si uvědomoval, co by znamenalo konec s chemoterapií. I lékař se na mě snažil tlačit, abych s tebou promluvil, ale já věděl, že jestli ses rozhodl, je pozdě cokoliv měnit. Byl jsi tvrdohlavý stejně jako já. Nemohl jsem se smířit s tím, že bys prohrál. Že bychom prohráli spolu. Ale nezbývalo mi nic, než jen smíření se s tímhle tvým rozhodnutím. V tu chvíli jsem nenáviděl celý svět. Proklínal jsem všechno a všechny.

Pak už to šlo všechno ráz na ráz. Lékaři museli akceptovat tvé rozhodnutí a já taky. Nakonec jsem se rozhodl, že si tě vezmu domů. Nebylo už co ztratit a já alespoň chtěl, abys naposledy ještě mohl být šťastný. Abys alespoň ještě mohl být tam, kde jsi to miloval. Doma. Bylo to všechno ještě těžší, než jsem myslel, snažil jsem se tě obskakovat a dělat vše proto, aby ses cítil jako král. Abys byl zase šťastný, když já měl srdce na milion kusů. Snažil jsem se sám se sebou bojovat. Přišli za námi i kluci. Georg, Gustav i David. Snažili se všichni působit klidně a vyrovnaně, ale nešlo to nikomu z nás. Byla to šaškárna, nikdy bych nedokázal zamaskovat tak velkou bolest. Musel bych být čaroděj, a to bohužel nejsem. Byl jsi se mnou stále doma, staral jsem se o tebe, jak to nejvíc šlo. Píchal jsem ti injekce s morfiem, kvůli bolesti. A věděl jsem, jak do tebe dávám tohle svinstvo, blíží se konec. Čím blíže to bylo, tím více jsem odmítal. Odmítal jsem přijmout pravdu. Čas se zkracoval. Hodiny se zdály být minuty, a dny zase hodiny. Všechno najednou utíkalo tak strašně rychle. Tvoje bolesti byly čím dál horší. A já se začínal modlit, padal jsem s každým krokem níž a níž. Nešlo to zastavit. Nemohl jsem hlavně zastavit sebe. Bylo to tak nesnesitelné tě vidět umírat a nemoct nic udělat. A já byl připraven opravdu udělat cokoliv. A pak jednou. Byl prostě konec. Už ses neprobudil, a já věděl, že jsme prohráli. Všechno najednou ztratilo smysl, všechno bylo cizí. Nebyl jsem schopný zavolat nikoho, jen jsem tě držel v náručí a prosil o smilování. Prosil jsem o tvůj život. Brečel jako dítě. Všechno mi to bylo na nic. Všechno bylo marné a já to věděl už od začátku. A tohle byl konec.

Možná, že teď už někteří z vás pochopili, proč chci zmizet a prodat dům. Teda ne chci, udělám to. Už mám koupený menší byt v New Yorku. Vždycky sis tam přál a já tam začnu znovu. Nezbývá mi nic jiného. Tady nechci být, všechno mi tě tu připomíná. Ještě seberu z poličky fotku, kde jsme my dva a šťastně se usmíváme. Zavřu oči a přitisknu si fotku k srdci, zavřu oči, a konečně opustím dům. Nasednu do svojí Audi a jedu směr městský hřbitov. Není to nic velkého, nechtěl bys to a já bych nezvládl všechny ty pohledy lidí. Navíc, tohle není slavnost, tohle je ten nejbolestivější den v mém životě. Už z dálky vidím kluky, nedokážu se jim ani podívat do očí, tak tak držím slzy. Tak tak dýchám, i když se mi dech zadrhává v krku.

Nakonec si stoupnu do první linie vedle Andyho. Přijel jsem jako poslední. Dívám se jen před sebe na černou rakev zdobenou zlatými hlavami andílků obklopenou snad milionem kytic, věnců a nevím čeho všeho. Jsou to rudé a bílé růže s černými šerpami s nápisy vzpomínání a bolesti ze ztráty tak cenného člověka. Obřad začne a kněz začne povídat. Popravdě, nevnímám moc jeho slova, nevnímám je vlastně vůbec. Jen tam v tichosti stojím a přes závoj slz nevidím naprosto nic, jen v mé mysli se rodí čisté obrazy z dob, kdy jsme byli všichni ještě šťastní. Z dob, kdy bylo všechno v pořádku. Snažím se zachovat si alespoň nějakou důstojnost na tvé cestě na věčnost, ale nejde to. Cítím, jak se rozpadám jako domeček z karet. Jak se mi snaží podlomit kolena. Jak ještě stále nedokážu uvěřit tomu, že tohle je naposledy.

Zazní poslední slova, tvá rakev klesne na úplné dno vyhloubené díry. Udělám pár kroků blíž, hodím na víko jednu rudou růži a taky naši fotku. Chci si tě nechat jenom v srdci. Nechci žádnou fotku nic, co by mi tě připomínalo. Chci si tě nechat jako věčnou památku jen tam, kde jsi byl celou tu dobu. Zašeptám poslední rozloučení a odcházím rychlým krokem pryč ze hřbitova. Nechci tu déle zůstat. Už tak mám problém vůbec se udržet, neotáčím se ani za volajícím Georgem, který se mě snaží dohonit. Nasednu do auta a jednu pryč, nevnímám ani to, že mi klepe na okýnko, dupnu na plyn a nechávám ho celého zmateného za sebou. Musím honem na letiště, nesmím se zdržet déle. Strach z toho, že bych nakonec zůstal, je silnější než cokoliv ve mně. Projdu snad všemi kontrolami, a konečně nasednu do letadla. Netrvá to moc dlouho a brzy vzlétne vstříc novým začátkům. Sbohem, Bille, sbohem všechno, co jsem kdy miloval.

Letecké neštěstí ve Frankfurtu

autor: Lauinka