Got’s Clothes 17.

Bill

Celou tu dobu jsem se na Toma neuvěřitelně těšil, a zároveň jsem měl hrozný strach. Neustále jsem přemýšlel, jestli se jeho tátovi budu líbit. Jak bude reagovat, až mě uvidí, a jestli nebude vyvádět. Pak jsem si ale řekl, že to asi musí chtít sám Tomův táta mě poznat, tak to nemůže být tak strašné. Byl jsem nervní, celou dobu, co jsem se připravoval, a jediné štěstí bylo, že máma už byla v práci. Ve sprše jsem málem uklouzl, když jsem si fénoval vlasy, tak jsem si spálil krk, protože jsem znova přemýšlel o dnešním večeru a nedával pozor. Maloval jsem se snad na 10x. Když jsem se nepíchl do oka tužkou nebo řasenkou a musel čekat pět minut, než se vyslzím, tak jsem si přes půl obličeje udělal dlouhou černou čáru. Ještě, že jsem měl tak hodinu čas, jinak bych to asi ani nestihl.

Než jsem nasedl na autobus, tak jsem musel skočit do města koupit něco pro Tomova tátu. Absolutně jsem nevěděl co. Nakonec jsem narazil na zajímavý dárek. Koupil jsem mu v takovém balení dva doutníky. Vlastně ani nevím, jestli kouří, ale může si to nechat vystavené někde jen tak. Popravdě, mě ty dva doutníky stály skoro tolik jako moje kožená bundička, co mám na sobě. A to byla ve výprodeji. K tomu jsem ještě koupil jen symbolicky nějaké čokoládové pralinky. Když jsem vystoupil z autobusu, ještě jsem se upravoval. Neuvěřitelně jsem se těšil, a dokonce jakmile jsem uviděl Toma, ze mě všechna nervozita opadla. Po tom, co mi řekl, se mi ale kolena začala znovu třást strachem.

„Tak… takže mám dělat, že jsem holka?“ nakrčím obočí. Ne, snad to tak nemyslel. „Mám dělat, že jsem jenom tvůj kamarád, nebo co…?“ Nerozumím tomu, tak sleduju Toma a čekám, co z něj vypadne.

Tom

„Ne, to po tobě proboha nemůžu chtít. A ani nechci, aby sis myslel, že se za tebe stydím, to ne. Jenže můj otec počítá s tím, že si přivedu domů přítelkyni, ani ve snu by ho nenapadlo, že bych mohl někdy být s klukem. Chtěl jsem mu to říct během dne, ale neměl jsem odvahu, když jsem viděl, jak je na mě pořád naštvaný a jak se mračí.“ Povzdychnu si a podívám se ti do očí. „Říkám ti to jenom proto, že nejspíš když přijdeme a já se mu to pokusím vysvětlit, bude vyvádět. Jestli ne, tak bude všechno v pořádku, i když… o tom pochybuju, asi… asi mě pak bude nesnášet ještě víc.“ Zašeptám a sklopím oči, během řeči jsem tě chytil za ruku, a teď pomalu kráčíme chodníkem nahoru směrem k našemu domu. „Tak jenom, že… asi to nebude zrovna ta nejlepší večeře, na které bys mohl být.“ Trošku se pousměju, ale pak hned zase posmutním. „Prosím, pochop mě, potřeboval jsem mu vysvětlit, kde jsem celou dobu byl, a on pak trval na tom, že tě musím přivést. Kdyby tento večer skončil špatně, doufám, že to neskončí i mezi námi.“ Zase se ti po očku podívám do těch tvých očí a čekám, co řekneš. Nedokážu rozpoznat tvůj výraz, jsi prostě neutrální s trochu vykulenýma očima a pootevřenou pusou, jenže vyděšeně nevypadáš.

Bill

„Já… já vím,“ vykoktám ze sebe najednou, ale pořád tak divně koukám. Absolutně nevím, co si mám o tom myslet. „Jen… mohl jsi mi to říct hned. Mohl jsem se na to alespoň trošku připravit,“ špitnu a koukám tentokrát na Toma, přímo do očí. On sklopí hlavu, ale pak ji zase zvedne, ovšem nedívá se na mě, ale někam za mě.

„Víš, já jsem myslel, že to tátovi řeknu. Že mu to vysvětlím. Čekal jsem, že přijde správná příležitost, ale nepřišla,“ řekne Tom ještě tišeji než já předchozí větu. Pohladím ho po tváři, a když se mi konečně podívá do očí, tak se lehce pousměju.
„Půjdeme?“ zeptám se a Tom lehce přikývne a přes obličej mu přeběhne něco jako letmý úsměv, ale všiml by si toho jen pozornější divák. Sám mám z toho strach, ale nejhorší by bylo, kdybych to dal najevo. To by mně a ani Tomovi moc nepomohlo.

Když dojdeme dovnitř a Tom zavře vchodové dveře, tak ho ještě lehce políbím na tvář a pohladím zarudlé místo, které si přede mnou venku schovával. Za ruku vejdeme do jídelny a já se začnu mile usmívat.
Tomův táta tam stojí, a jakmile vejdeme, tak má na tváři výraz lehce neidentifikovatelný. I přesto se snažím být milý a vstřícný.

„Dobrý den, já jsem Bill. Moc mě těší,“ řeknu hned, než stihne kdokoli jiný říct něco jiného. Natáhnu ruku směrem k Tomovu tátovi, na pozdrav.

Tom

Sklopím hlavu, raději se nedívám na to, co se bude dít, když už ses představil sám. Asi je to tak lepší, nejspíš bych vůbec nevěděl, co říct, nebo jak reagovat. Ale teď už budu muset, když uslyším otce, jak říká: „Co to má znamenat?“ Hned zvednu oči a trochu se zamračím, když vidím, jak se on vztekle dívá na mě. „To si ze mě snad, Tome, děláš srandu?!“ Už trochu křikne.

„Ne, tati, tohle… Bill je… no, my… chodíme spolu.“ Posledních pár slov už jenom zašeptám.

„Ty už asi vážně sakra nevíš, co z rozmaru dělat, že? Nezbláznil ses snad?!“ Zakřičí otec a vidím, jak Bill bojácně svou ruku stáhne zpátky k sobě a pár kroky se přiblíží zpátky ke mně. Mám strach, ale nechci si před tebou připadat trapně, nechci, aby sis myslel, že jsem nějaký poseroutka.

„Ne, miluju ho!“ Zakřičím zpátky na něj.

„Jenom si to namlouváš… kdyby tak tvoje matka viděla, co ze sebe děláš!“

„Netahej to znovu do toho, mamka by mě jako jediná pochopila, na rozdíl od tebe. Nerozumíš mi nikdy v ničem a potom se divíš, že se nechovám podle tvých plánů!“ Vykřiknu snad až z plných sil a on ztichne.

Začne přecházet po místnosti z jedné strany na druhou, kroutí u toho hlavou, a prsty se hladí po bradě, jako by přemýšlel. Trochu se z toho všeho návalu vzteku vydýchávám, když ucítím, jak mě bereš za ruku. Otočím na tebe hlavu, sám se tváříš smutně, ale strach v tvých očích nevidím, spíš jenom zklamání a bolest.

„Tak… fajn. Pojďme na tu večeři.“ Řekne otec rázně a odejde do jídelny, kde je přichystaný stůl. Oddychnu si, že nedošlo k něčemu horšímu, a za ruku tě tam přivedu. Odsunu židli, která je pro tebe, a když se posadíš, sednu si pak taky. Za chvíli už pomalu jíme, ale všichni jsou zticha. Já sám nevím, co mám říct, abych neřekl něco, co otce ještě víc naštve.

„Takže, Bille…“ tvé jméno řekne otec trochu znechuceně, „na jakou chodíš školu?“

„Už pracuje, tati.“ Odpovím za tebe.

„Ach, a v čem podnikáš?“ zvedne otec oči a zadívá se na Billa.

„N-no, já… prodávám v obchodě s oblečením a s doplňky.“ Zašeptáš a taky se na něj letmo podíváš. Hned potom se napiju džusu, připadá mi trapné o tomto mluvit.

„Aha, takže vlastníš obchod? To je dobré,“ otec se pro sebe pousměje.

„Ne, tati, řekl, že tam pracuje…“ podívám se na něj a trochu se zamračím. Hned na to se i otec zamračí. Dovedu si představit, že se mu honí hlavou, proč jsem s někým ‚chudým‘, že mám na lepší společnost. Nenáviděl jsem tyhle jeho kecy už od malička, když mi zakazoval si hrát s ostatními dětmi ze školy, které nespadaly do jeho peněžní kategorie.

Dalších asi deset minut se nic nedělo, všichni jsme tiše jedli. Viděl jsem, že Bill se tady necítí dobře, a mrzí mě to, jenže nevím, co s tím udělat. Když dojíme, tak vstanu a mám v plánu odejít.

„My asi půjdeme, tati…“ když pak otec zvedne hlavu, tváří se, jako by nad něčím hodně přemýšlel.

„Jsi s ním kvůli sexu? Jsi s ním, sakra, kvůli tomu, že mu to děláš do prdele, a tobě se to líbí?!!“ Zakřičí a taky vstane, bouchne pěstí do stolu. Pohlédnu na Billa, který jenom sklopí oči a tvář schová do dlaní.

„Ne, už jsem ti říkal, že ho miluju, a hodlám s ním být hodně dlouho, tak si na to zvykej…“ snažím se říct celkem klidně.

„Nikdy si nebudu zvykat na to, že můj syn je buzerant!!“ Zakřičí.

„Je mi to jedno, stejně mě nezměníš!“ Křiknu už taky vyšším hlasem zpátky na něj, ale když uvidím, jak jde proti mně rychlým krokem, s vyděšenýma očima začnu couvat, až narazím do židle. Ta se převrhne na zem, když mě otec znovu uhodí do obličeje na bolavé místo, kde jsem si to dneska schytal už jednou. Usyknu a hned se chytnu za tvář, pak už jenom slyším bouchnutí dveří a startování jeho auta.

autor: Clarrkys & Disturbed Angel