Pouliční štěně II – Ve svitu lamp 3.

Říká se, že nejlepším přítelem člověka je pes. Mnozí svého nejlepšího přítele vidí ve smrti…

Jeho víčka začala klesat. Ramenem se opíral o pouliční lampu, hlava mu visela na pravé rameno. Tiše si něco mumlal pod vousy, ale nebyl tu nikdo, kdo by jeho tichým slůvkům naslouchal. Byl naprosto sám. Jen on a černý přízrak, před kterým bázlivě zavíral ustrašené vyrovnané oči. Bál se osoby, která se před ním tyčila v černém rouchu, ale byl se svým osudem naprosto vyrovnán. Už dlouho o ní přemýšlel, a teď tu konečně byla. Tichá a bezbolestná.

Stála metr od něj a sledovala jeho podléhání spánku. Přesně na to čekala. Až Bill zavře oči, schová jej ve své náruči, ze které už nikdy není úniku. Chlapec tiše zasténal. Kdyby jej měl kdo poslouchat, slyšel by v tom zvuku jméno.

Jméno, které opouštělo chlapcova ústa spolu s posledním výdechem…

V každém kilogramu neštěstí se skrývá alespoň drobeček něčeho dobrého…

Tělo černovlasého chlapce sedělo se svěšenými rameny na nemocniční posteli. Tupě zíral na stěnu před sebou, ale každý, kdo mohl vidět jeho nepřítomné oči, poznal, že se na ni vlastně vůbec nedívá. Za prosklenou stěnou jeho pokoje stála Jessica, ani ji nevnímal. Často poznávala jeho flegmatickou část osobnosti, ale až takový nikdy nebyl. Od té doby, co ho převezli do nemocnice, nepromluvil jediné slůvko.

Jessica opatrně otevřela jeho dveře. Čekala by, že se na ni alespoň podívá, ale on stále zíral do zdi, jako by se nikde kolem něj vůbec nic nedělo. Přitáhla si k jeho lůžku židli. Ani to nevyvolalo žádnou reakci.

„Bille?“ zašeptala tiše. I tak se zvuk pokojem rozlehl, jako by křičela. Bill dvakrát zamrkal, ale nic víc. Hlasitě si povzdechla a něžně položila ruku na jeho shrbená záda.

„Bille, doktoři tě pouštějí domů. Prý už jsi dostatečně v pořádku, aby ses mohl vrátit.“ Byla tu kvůli tomu. Zavolali jí po týdnu nekonečného strachu, aby si přijela svého spolubydlícího vyzvednout. Nikoho jiného neměl.

Překvapením ucukla, když se Bill pod její rukou pohnul. Upřel na ni svůj nepřítomný pohled a zlehka přikývl. Chápal situaci a těšil se domů. Šílenství, které k němu doléhalo z ostatních nemocničních pokojů, jej samotného postupně činilo šíleným.

„Sbalíme ti věci a hezky se vrátíš zpátky. A potom spolu oslavíme Vánoce. Něco pro tebe mám,“ promlouvala k němu trpělivě Jessica, dokud jeho bezvýrazné oči spočívaly na ní. Znovu přikývl.

*

Celou dobu spolupracoval s kýmkoli, kdo po něm něco chtěl, ale za celou dobu nepromluvil jediné slovo. Doktoři se zajímali o to, jestli náhodou nemá něco s hlasivkami, ale on jim pouze na kousek papírku načrtl, že by mluvit mohl, kdyby chtěl.

Když s Jessicou opouštěli nemocniční budovu, doktoři pouze nechápavě kroutili hlavou…

*

„Tak a jsme tady,“ usmála se Jessica a donesla Billovu tašku do jeho pokoje. Mlčky přikývl a váhavě se na ni usmál. Oplatila mu úsměv. „Kdybys něco potřeboval, budu v kuchyni chystat večeři. Vybal si, já zatím nachystám něco k jídlu, a potom ti dám ten dárek,“ usmála se a chtěla odejít, když v tom ji zastavilo váhavé zachrčení.

„Děkuji,“ zasípal Bill a znovu pozvedl koutky ve smutném úsměvu. Jessica pouze přikývla a odešla.

*

O dveře Billova pokoje zabubnovaly Jessičiny prsty. Poté vešla dovnitř. Bill už zase seděl na parapetu okna, spánkem se opíral o chladné sklo a něco čmáral do mlhy, kterou na okno nafoukal. Vypadal jako malé dítě, které netrpělivě očekává Santovy dárky, ale už je čekáním příliš znavené. Taková malá hromádka neštěstí.

„Bille?“ zašeptala tiše, ale chlapec jí nevěnoval ani špetku pozornosti. Sevřelo se jí hrdlo a pomalu přemýšlela, jestli se jí jeho děkovné slůvko před nějakou dobou pouze nezdálo. „Večeře je na stole.“

Bill jako na pokyn zvedl hlavu, vykouzlil na rtech nucený úsměv a přikývl. Slezl z parapetu, propletl ruku pod jejím loktem a táhl ji ke kuchyni. Přál si, aby byla spokojená, když už pro ni nesehnal plánovaný dárek. Určitě se o něj celý týden strachovala a on jí to chtěl všechno vynahradit. Jessica si nezasloužila být smutná kvůli němu.

„Je… je to moc pěkné,“ zašeptal Bill, když došli k rozsvícenému stromečku, pod kterým se povaloval pouze jediný dárek. Na jídelním stole stál stojan se svícemi a na stole ležely misky s čerstvě nachystaným zeleninovým salátem. Vypadalo to přehnaně zdravě, ale Bill to přesně takhle naprosto zbožňoval.

Sedli si každý na jednu stranu stolu a pustili se do jídla. Bill se spokojeně usmíval. Už to nebyl hraný úsměv jako před nějakou chvílí. Teď skutečně cítil chuť se usmívat, i když štěstí se tomu stále ještě říkat nedalo.

Když dojedli, Jessica mu nedočkavě podstrčila dárek.

„Jsem strašně zvědavá, co na to budeš říkat,“ prozradila. Ve studánkových očích se jí leskly nezbedné jiskřičky, jako by to měla být ona, kdo dárek rozbaluje a neuvěřitelně se těší na jeho obsah. Bill opatrně zaštěrchal balíčkem vedle ucha… Protahoval to.

Konečně balící papír povolil a on si mohl prohlédnout jeho skrývaná tajemství. Jessica mu dala tlustý blok papírů a jiné potřeby na malování. Nechápavě k ní zvedl pohled. Nikdy nemaloval…

„Když sedáváš na okně, čmáráš cosi na sklo. Vždycky mi přijde, že tě to uklidňuje. Prostě mě napadlo, že bys to mohl zkusit na papír,“ usmála se. Bill chápavě pokýval a sevřel kamarádku v náručí.

Byl to rozhodně ten nejhezčí dárek, jaký kdy k Vánocům dostal. Už jen proto, že nikdy předtím mu k Vánocům nikdo nic nedal…

autor: Helie