Me, Myself and Romeo 56.

Jakmile se ocitnu v předsíni, kam mě přilákaly vzrušené hlasy, neubráním se pocitu, že jsem právě dostal obrovskou facku, již jsem vůbec nečekal. Přesně takový šok pro mě představuje pohled, jenž se mi naskytl. Nezaskočilo mě to, koho jsem tam s Tomem našel, protože ač chci nebo ne, jeho hlas rozpoznám víc než dobře. Způsobila to situace, v níž jsem je zastihnul. Co si to vůbec dovoluje? Copak se nespokojil s tím, že si všichni myslí, že jsme zase pár? Stačilo se pořádně zamyslet, abych přišel na to, jak fáma vznikla. V pár posledních rozhovorech se chlubil, že se mu daří nejen v profesním životě, ale i soukromém životě. Jméno svého přítele však neprozradil. Takže pak stačilo, aby někdo nadhodil moje jméno, nato se Pete usmál a domněnku ani nepotvrdil, ani nevyvrátil, a bylo to. Ovšem tohle mu nestačilo, teď má ještě tu drzost přijít sem!

„Bille,“ osloví mě Tom, který si jako první všimne, do jakých míst směřuje můj pohled. Petova paže, ovinutá kolem jeho pasu, je pro mě stejně dráždivá jako rudá pro býka. Vzhlédnu a spatřím dvojče, jehož ústa se pomalu otvírají, aby mi cosi sdělila.

„Ne, nechci to slyšet!“ Okřiknu jej a o krok k nim přistoupím. Je mi naprosto jedno, co se chystal říci. Počká to. Nejprve si musím vyřídit účty s někým jiným. „Jak se opovažuješ?“ Uhodím na blonďáka po bratrově boku a zamračím se na něj.

„Co přesně máš na mysli?“ Nasadí svůj typický úsměv diplomata, za který jsem mu kdysi býval vděčný, ale dnes bych mu nejraději dal pěstí. Nejen za úsměv, ale i tón, kterým se mě dotazuje. Do výčtu věcí, které opravdu nemám rád, patří i tyto okamžiky. Mluvíte s idiotem a víte, že je to idiot, ale po pár minutách si vy připadáte jako idiot.

„Ty víš! Vykládáš lži.“ Osopím se na něj, a aniž bych mu dal prostor, aby něco řekl, vztekle pokračuji. „Všichni z branže si myslí a řeší, že ty a já…“ V ten moment se zarazím a zrak mi znovu sklouzne k ruce, která ještě před pár okamžiky objímala mého bratra, nyní je však spuštěná podél Petova těla.

„My dva? Víš to jistě, Bille?“ Sotva to dořekne, zaměřím svou pozornost automaticky na Toma, který najednou neví, kam s očima. Co to je za komedii? Jasně, že si jsem… Počkat! No tohle, to je absurdní.

„Ty jsi neuvěřitelný hajzl, Maciewski.“ Nevěřícně zavrtím hlavou a znovu se přesvědčím, že jsem jej podcenil. Netrvá mi dlouho, než odhalím jeho záměry. „Čekal jsem, že se mi budeš mstít, ale že klesneš tak hluboko a budeš si se mnou vyřizovat účty přes…“

„Vůbec nic o nás nevíš, tak sklapni!“ Štěkne na mě, čímž jen podnítí můj vztek. Nikdo si na mě nedovolil zvýšit hlas a on na mě taky řvát nebude. Ba co víc, nebude mi říkat, co mám dělat a ještě tímhle stylem.

„O nás? Já jsem snad špatně slyšel! Tommy,“ uchopím za ruku bratra a přitáhnu si jej k sobě, „copak ti to nedochází? Využívá tě. Podívej se na mě.“ Snažím se jej přimět, aby se mi díval do očí, ale nedaří se mi. Nechce se mi věřit, že by Tom, ten opatrnější z nás dvou, tak snadno naletěl. Naivnější jsem býval přece já, aspoň mi to každý neustále opakoval. On, kluci z kapely, David, prostě všichni.

„Proč máš pocit, že vždy musí jít o tebe?“ Po kratší odmlce ke mně Pete znovu promluví. Když se ohlédnu jeho směrem, mám možnost spatřit jej, jak si mne prohlíží a tváří se u toho, jako by se domníval, že na světě není většího zoufalce, než jsem já. Pomalu pustím Tomovy dlaně, které jsem až doteď křečovitě tisknul, a vykročím k Petovi, abych mu hezky z očí do očí řekl, že nejsem naivní, abych mu uvěřil to, že se do Toma zamiloval. Copak mě má za takového blbce? Když mu stanu tváří tvář a chystám se započít svou řeč, přepadne mě zase ten pocit, kdy se mi nedostává kyslíku, a mám strach, že se každou chvílí udusím. Poslední dobou je to častější a častější a přichází to hlavně, když se rozčílím. Není to sice pravidlem, neboť nejednou jsem to zažil, když jsem byl, dá se říct, v klidu, ale odůvodňuji si to tím, že jsem pod šíleným tlakem a každodenní stres, jemuž jsem vystaven, tomu moc nepřispívá.

„Proč mi to děláš? Proč mě nenecháte na pokoji?“

„Bille?“ Osloví mě můj ex, který si mě zvláštně prohlíží. Řekl bych až s obavami. Nechám naši hádku být a přesunu se ke dveřím, od nichž jsem nucen odstrčit Toma, jenž mi zahrazuje cestu vlastním tělem.

„Počkej, vysvět-„

„Pusť!“ Vyjeknu hystericky a vyškubnu se mu ze sevření. Nechci nic slyšet, vidět ani vědět. Chci odsud pryč, chci být venku, nadechnout se čerstvého vzduchu a být sám. Pokud tady zůstanu ještě chvilku, umřu.

TOM

Než se naději, práskne za sebou Bill dveřmi, na něž zůstanu tupě civět. Co to mělo znamenat? Nejprve tu pouští hrůzu a z toho se promění v ustrašené dítě. Hlava mi to nebere, proto se otočím na Peta, abych zjistil, jak je na tom on. Stačí jediný pohled a je mi jasné, že na tom není o moc lépe. Na mou první otázku, zda viděl to samé, co já, kývne. Druhý dotaz, jestli chápe, co to mělo znamenat, se však setká s razantním zavrtěním hlavou.

„On fakt není normální.“ Konstatuje nakonec a takřka okamžitě je mu věnován rozzlobený pohled. Ať je, jaký chce, stále mluvíme o mém sourozenci.

„Tohle není vtipné!“ Zvýším hlas a podívám se zpět na dveře, jimiž před chvilkou odešlo moje dvojče, které vůbec nebylo ve své kůži. Už když přišel, vypadal, že se s ním něco děje. Jenže nebylo kdy zeptat se jej a zjistit, o co kráčí. Co se odehrálo v předsíni, hádám, jeho stavu také moc neprospělo.

„Já taky nežertuji, Tome. Je zralý pro psychiatra.“ V první chvíli mě znovu ovládne neuvěřitelný vztek na Peta za to, co si dovolil pronést na Billovu adresu. Záhy jsem však nucen položit sám sobě otázku, zda jen nahlas nevyslovil, co se i mně prohnalo hlavou. Mám-li být upřímný, slůvku ‚psychiatr‘ patřila jedna moje myšlenka. Část mě by se za bratrem nejraději rozběhla, část poslouchá rozum, který radí zůstat. Stejně bych ho asi nedostihl. Pokud tu je autem, už je dávno pryč.

„Je jen přepracovaný,“ namítnu a kývnu na Peta, aby mě následoval.

„Jo a z přepracování naprosto ztratil i vkus.“ Když se ohlédnu přes rameno, všimnu si, jak se pošklebuje. Jeho poznámku nechám být. Těmhle věcem jsem nikdy nerozuměl a ani soužití s Billem na tom nic nezměnilo, přestože se mě do tajů paní Módy snažil zasvětit. Nezřídka jsem měl dojem, že to, jestli někdo má nebo nemá vkus, se hodnotí podle šílenosti outfitu. Čím šílenější, tím vkusnější. Kdo byl oděn normálně, byl považován za burana.

„Nemůžu uvěřit tomu, že někdo jako Bill si oblékl tohle.“ Pete, již usazený za stolem, drbe Absintha za ušima a nevěřícně u toho vrtí hlavou. Jelikož jsem byl zvyklý na jeho módní kreace, nějak moc jsem se nepozastavoval nad tím, co zvolil dnes. Prohlédl jsem si jej a dál jsem to neřešil. Mnohem více jsem se zaměřoval na jeho strhanou tvář, zarudlé oči a podivné chování.

„Hele,“ zadívám se na něj, když se posadím naproti, „neříkal ti o něm někdo něco?“ O každém živém se drbe, to je známá věc. Určitě se i o Billovi šeptá v kuloárech. Petovi se nejspíš nechce nic vykládat, neboť se dál mazlí s Absim, což na mě působí, jako by se mě snažil přesvědčit, že mou otázku neslyšel. Posléze se však napřímí a zadívá se mi do očí. V ten samý moment, kdy se střetneme pohledem, se cítím tak, jako bych seděl u lékaře, který mi má v následujících vteřinách sdělit, zda jsem nebo nejsem smrtelně nemocný.

„Nic moc. Akorát Beatrice mi o něm nedávno jednu věc prozradila.“ Beatrice? Na tu si vzpomínám, Bill její jméno nejednou zmínil. Podle jeho vyprávění to byla super drbna, která nemá široko daleko konkurenci a na každého ví nějakou tu pikantnost. Jestlipak brášku napadlo, že jednou bude předmětem jejích klevet on sám.

„Co?“ Vybídnu jej dotazem, když na kývnutí nereagoval. Jsem zvědav, co o něm ta baba roznáší.

„Řekl jsem ti před chvilkou.“

„Promiň, ale…“

„Že ztratil veškerý vkus. Nějak moc na drby nedám, ale tentokrát musím uznat, že měla pravdu. Bill vypadal, jako by na sebe navlékl první, co mu přišlo pod ruce.“

„Mně se zdálo, že byl oblečený jako vždycky.“ Namítnu. Nechápu, co na něm bylo tak divného. Jeho oděv, lépe řečeno hábit, byl klasika. Extravagantní kousky, které by si na sebe jen tak někdo nevzal.

„To tedy rozhodně nebyl.“ Zavrtí razantně hlavou. „Vůbec u toho nepřemýšlel. Bill, jehož jsem znal, měl vytříbený styl a byl inspirací pro mnoho lidí. Ten, co odešel, měl do něj hodně daleko.“ Z toho, co Pete říká a jak se tváří, usuzuji, že se v názoru, co se bratra týče, shodneme. Něco s ním není v pořádku. Nahlas sice nic neřeknu, ale v duchu se rozhodnu co nejdříve s Billem promluvit, zjistit, co se tu děje a taky bych mu měl něco vysvětlit. Pokud ovšem dostanu možnost…

BILL

Probudí mě neuvěřitelná bolest hlavy. Cítím, jak mi pulzuje ve spáncích, a mám strach, že se mi každou chvílí rozletí lebka. Taková rána zažívám poslední týdny pravidelně, avšak dnešek je vůbec nejhorší. S hlasitým zaskučením opřu čelo o kolena a zavřu oči v naivní naději, že se mi uleví. Nic, spíše mi přijde, že jsou ta muka vteřinu od vteřiny větší. Nakonec sebou tedy plácnu zpět na polštář a v myšlenkách se vrátím zpět k včerejšímu dni. Připadalo mi to, jako bych se ocitl v nějakém zlém snu. Ačkoli žádná moje snová představa, ani ta nejabsurdnější, se tomuhle nevyrovná. Nechce se mi věřit, že by se Tom nechal napálit a napadá mě jen jediná možnost, která by jej zaslepila natolik, že by nebyl schopen vidět, co je Pete zač. Právě ona byla tím, co zapříčinilo tu spoušť kolem mě. Abych ze sebe dostal hněv převládající nad ostatními emocemi, začal jsem házet vším, co se mi dostalo pod ruce. Nakonec jsem se zhroutil na postel a během mžiku jsem o sobě nevěděl. Probudil jsem se až ráno, a to jen kvůli třeštění hlavy.

Natáhnu ruku, na nočním stolku našmátrám plato s prášky, a jeden z nich hned spolknu. Bolest sice úplně neodezní, ale o chvíli později jsem schopný alespoň posadit se a vylézt z postele. Hledajíc oporu ve zdi, se přesunu do koupelny, která po dlouhých týdnech konečně získala svou finální podobu. Musím říct, že jsem z ní nadšený. Sice tu nezůstal kámen na kameni, plány jsem několikrát změnil a zaplatil za ni majlant, ale výsledek je fantastický. Původně jsme se s Tomem shodli na tmavších barvách, nakonec jsem ale vybral světlejší, a už tak velký prostor jsem nechal ještě o něco rozšířit, takže nyní jsem majitelem obrovské luxusní koupelny, u níž se ani nemohu rozhodnout, co se mi líbí více. Zda prostorný sprchový kout, velká vana či mnou kompletně navrhnutý design.

Přestanu se kochat místností a přesunu se k umyvadlu. Otočím kohoutkem, strčím ruce pod proud chladné vody, skloním se a několikrát si opláchnu obličej. Když se narovnám a spatřím svůj odraz v zrcadle, zašklebím se. Vypadám šíleně, ale jsem příliš unavený na to, abych se sebou něco dělal. Stejně si zalezu do kanceláře, budu se přehrabovat v papírech a kromě Marion mě nikdo neuvidí. Sluneční brýle to zachrání.

~*~

Vlezte mi všichni na záda.“ Zahučím, ležíc břiše uprostřed kanceláře, když se mi na stole rozezní telefon, a natáhnu se po dalším ze štosu papírů, které jsem si kolem sebe rozložil. Došlou poštou jsem se už prolouskal, přičemž mi u několika dopisů vyletěl tlak. Právě se věnuji tomu, co po mně ta nevděčná banda, jež se nazývá zaměstnanci, chce. Až na pár výjimek mě obtěžují naprostými prkotinami, které by klidně mohli vyřídit sami. Jako by mi to dělali schválně! Ale jen do mě, však já vydržím všechno. Ať se pak nediví, až mezi nimi udělám tu čistku, na kterou se chystám. Takové lidi tu nepotřebuji.

„Co zase?“ Vykřiknu, jen co se ozve zaklepání na dveře. Otočím hlavu a zamračím se na svoji asistentku, která mě od mého příchodu několikrát vyrušila, přestože jsem jí řekl, že si nepřeji, aby za mnou chodila. Pokud ji ovšem sám nezavolám. Marion za sebou zavře dveře, několika malými krůčky se ke mně přiblíží a bojácně se na mě zahledí.

„Tak co se děje?“ Obořím se na ni a o hřbet ruky si opřu hlavu.

„Říkala jsem, že si nepřejete být rušen, ale nedal se odbýt.“ Nejprve se rozhodne objasnit mi, že sama by si nedovolila vstoupit, ale že k tomu byla donucena. Teprve pak se uráčí sdělit, kdo je člověkem, jenž se mnou musí stůj co stůj hovořit.

„V pracovní nebo osobní záležitosti?“ Zeptám se a vrátím se zpět k papíru, který držím v ruce.

„To mi neřekl. Prý to poví až vám.“

„Tak běžte za ním, uvařte mu kávu a vyřiďte, že musí počkat.“ Krátce se na ni usměji a ukážu na dveře, aby pochopila, že jsem s ní domluvil. Marion na mě sice vyděšeně třeští oči, pak se však rozejde a zanechá mě o samotě.

TOM

„Posaďte se, prosím.“ Vyzve mě strojeně Billova asistentka-agentka, když se vrátí od svého šéfa. Otočím se do míst, kam směřovala její dlaň, chvilku hledím na dvě křesílka, pak se však podívám znovu na ni. „Dáte si kávu s mlékem nebo bez?“ Optá se mě nevrle a začne rovnat předměty na pracovní desce.

„Nechci kafe, chci za bratrem.“ Ušklíbnu se a přesunu se k jejímu stolu.

„Pan Kaulitz vás vyzve, až budete moci vstoupit. Zatím se, prosím, posaďte a počkejte, momentálně je velice zaneprázdněn.“ S každým dalším jejím slovem lapu více po vzduchu. Vím, že jsme se v lásce neměli ani předtím, ale tohle je už příliš. Bůhví, jestli mu vůbec vyřídila, co jsem jí řekl. Dobrých pětadvacet minut jsem se s ní dohadoval, aby za ním šla. Sice se mi snažila namluvit, že má přísný zákaz jej vyrušovat, ale nakonec se neochotně zvedla a za šéfem zašla.

„To Bill nechává čekat i svoje kámoše? Třeba dědouše Karla?“ Neunikne mi, že se zhluboka nadechne, když Lagerfelda otituluji dědoušem. Očividně se řadí mezi jeho obdivovatelky. Určitě by mi něco „hezkého“ řekla, ale zachová se profesionálně.

„Pan Lagerfeld svou návštěvu panu Kaulitzi vždy předem ohlásí. I kdyby to neudělal, je to přední módní návrhář a trávit čas v jeho společnosti je ctí každému člověku.“ Jinými slovy řečeno ‚Karl je Někdo, ty jsi nula, takže si sedni na zadek, sklapni a šoupej nohama.‘ Pokud čekala, že přesně tohle udělám, přepočítala se. Rázným krokem vykročím ke dveřím, za nimiž se skrývá Bill, jenž se mnou právě jedná jako s nějakým póvlem. I přes protest jeho asistentky stisknu kliku a vejdu do místnosti, kde najdu bratra ležet na zemi. Sice se kolem něj povalují stohy papíru, ale on vesele listuje nějakým časopisem. Takže tohle je to ‚velice zaneprázdněn‘?! Zhluboka se nadechnu a chystám se mu pěkně od plic říct, co si o jeho chování myslím. Cosi mě však zaujme natolik, že zůstanu strnule na místě a jen zírám na výjev před sebou.

autor: LadyKay