autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Jen jsem nahlas povzdechl a díval se za ním, jak odchází. Co se to s ním jen děje. Stále pláče, je smutný. Jeho oči nejsou tak zářivé, jako bývaly. Jsou to stále ty oči, které tolik miluju, ale kam z nich vymizela ta energie, ty plamínky, které v nich vždy žhnuly? Kam se poděl ten optimistický Tom?
Raději jsem se otočil a posbíral všechny papíry a stužky, které se povalovaly po zemi. Všechno jsem to potom zanesl do popelnice. Když jsem se vrátil, potkal jsem v obýváku Simone.
„Bille, co se stalo?“ položila mi starostlivě dlaň na rameno.
„Já… já nevím,“ sklopím hlavu a bezmocně si zakryju oči dlaní, „já se vám omlouvám, ale já nevím, co dělat. Poklidím to tady a půjdu za ním. Snad se trošku uklidní,“ šeptnu a kouknu se jí do očí. Jsou tak upřímné, ale plné bolesti.
„Věřím, že ty ho dokážeš uklidnit. Jen podle toho, co jsem viděla… On tě miluje, Bille. A já vím, že i ty jeho,“ kývne. I já pokývám hlavou na souhlas.
„Děkuju vám, jste úžasná žena a matka,“ přivřu oči.
„Ale, no tak. Nechtěj mě rozbrečet,“ usměje se. „Nech to tady, vezmi si dárky a utíkej za ním, ano?“ Chvilku kroutím hlavou, že ne. Ale nakonec se pod jejím přísným a výchovným pohledem donutím souhlasit. Posbírám si svoje dárky a rozejdu se nahoru. U dveří našeho pokoje se zastavím, zhluboka se nadechnu a přivřu na chvilku oči.
Co se sakra stalo?! Co když mě podvedl… Možná proto ho tak sebrala ta fotka. Nebo, co když znovu… ale ne, vždyť sem přijel právě proto, aby se otci omluvil a vše mu vysvětlil. Tak moc mu tvrdil, že to dělal jen kvůli Robertovi. To je hloupost. Sakra, už mě napadají hlouposti. Jak můžu vůbec takhle smýšlet?
Plesknu si facku a zatřepu hlavou. Potom se chopím kliky a stisknu, vejdu tiše do pokoje. Zabolí mě u srdce, když vidím, jak to dokonalé stvoření leží na posteli schoulené v klubíčku, v dlaních drží tu fotku, kterou jsem mu daroval, a sem tam mu steče slzička po tváři. Tenhle pohled mi trhá srdce na miliony maličkých kousíčků. Nechci, aby plakal, aby se trápil a soužil. Zavřu za sebou dveře a odložím dárky ke skříni. Dojdu potom k posteli a posadím se vedle něj.
„Broučku,“ pošeptám a pohladím ho po hlavě, „pojď ke mně, hm?“ nabídnu mu svou náruč.
„Vzpomínáš si, jak jsme spolu byli v pizzerii a málem jsme se tehdy políbili, ale přišla ta pitomá číšnice? Myslel jsem v tu chvíli, že se zblázním, když tě okamžitě nepolíbím,“ broukne, duchem nepřítomen.
„Ano, vzpomínám,“ šeptnu a ruce si zase dám k tělu. Jen ho dál hladím, sjíždím mu až ke krční páteři. Vydechne a podívá se na mě. Sjedu mu rukou na tvář. Co když se se mnou chce rozejít? Možná jen neví, jak do toho a trápí ho to.
„Proč o tom přemýšlíš?“
„Někdy je hezké vzpomínat,“ pošeptá a vrátí se pohledem k naší fotce. Co když chce doopravdy už jen vzpomínat…
„To máš pravdu,“ vydechnu. „Tomi, proč ses předtím tak rozplakal?“ Nepatrně zavrtí hlavou a zadívá se do prázdna.
„Dobře, nebudeme o tom mluvit. Chceš ke mně?“ nabídnu mu znovu. Mám strach, že ke mně nechce. Nerad bych mu to nutil. Podívá se na mě, až se nakonec začne pomalu zvedat.
„Ne, lež,“ brouknu a přilehnu si k němu, pomalu si ho přivinu k sobě a obejmu ho. „Je to tak dobré? Leží se ti dobře?“ Kývne lehce hlavou a vmáčkne se mi do náruče. Jen ho jemně hladím po zádech. Potřebuju, aby se uklidnil.
„Jsem moc rád, že s tebou můžu být o Vánocích,“ pošeptám až po chvilce.
„Doma by to ale bylo lepší,“ šeptne.
„Necítíš se tu s rodiči dobře?“
„Ve dvou by to bylo lepší,“ vydechne. Přitiskne se ke mně ještě víc a schoulí se do klubíčka. Obejmu ho o trochu pevněji.
„Snaž se si to užít. Až přiletíme do Německa, budeme zase jen spolu, hm? Oslavíme společně Nový rok.“ Tak rád bych s ním byl i příští rok, i ten další a další.
„Jo,“ hlesne.
„Klidně spinkej,“ přitisknu ho víc k sobě. Vydechne a zavře oči.
„Budu u tebe,“ šeptám mu do ouška. „Hlavně se uklidni, bude dobře.“
„Taky si někdy přeješ, abys mohl vrátit čas?“ zašeptá najednou a otevře oči. Začne pozorovat můj krk. Sklopím k němu zrak. Nikdy mě možná nechtěl poznat. Zatraceně! Co se děje.
„Někdy ano. Ale od té doby, co jsem s tebou, chci jen, aby vše šlo dál a my spolu dál poznávali spoustu nových věcí. I když někdy bych si přál ten čas naprosto zastavit, ale… někdy bych ho opravdu rád vrátil,“ přiznám. Mlčí, jen tiše oddechuje.
„Chtěl bys vrátit čas? Do jaké doby…?“ Opět jen zavrtí hlavou a zavře oči. Víc se ho neptám. Jen ho nechám v klidu ležet.
Po chvilce ucítím na rameně něco mokrého. Kouknu se nepatrně dolů.
„Neplakej, prosím,“ řeknu bezmocně a přitisknu ho k sobě víc. Popotáhne, otře se a obejme mě rukou kolem pasu.
„Ty víš, jak moc miluju tvoje oči a já nechci, aby byly uplakané,“ otřu mu tvářičky.
„Promiň,“ šeptne.
„Ne, neomlouvej se. Já tě chci zase jen vidět se smát,“ přiznám. Povzdechne a smutně se na mě podívá.
„Tome, já…“ povzdechnu. Mám potřebu mu to říct. Jako bych ho o tom měl ujistit. Potřebuju, aby to věděl. „…strašně tě miluju,“ dívám se mu do očí.
„Zrovna jsem ti chtěl říct to samé,“ pousměje se.
„Telepatie,“ pošeptám a trošku se taky usměju. „Jsme jako jeden.“
„Někdy obzvlášť,“ odsouhlasí polohlasem.
„Je to krásný, mám to rád,“ brouknu. Lehce se na mě usměje. Pohladím ho znovu po tváři, a nakonec mu přejedu palcem po rtech. Trošku rty pootevře a přivře oči. Kousek se k němu sehnu a otřu se rty o jeho. Trhaně vydechne. Semknu jeho rty svými a přivřu oči. Tom mi polibek opětuje. S radostí mu dám další. Oddechne a položí hlavu na polštář. Nahnu se nad něj a prohlédnu si ho. Přejedu mu prstem po tváři, sjedu na rty a přes bradu dolů na krk. Pozoruje mě takovým zvláštním roztěkaným pohledem, avšak se nebrání. Políbím ho pomalu znovu. Přivře oči a mělce vydechne.
„Tomi,“ pošeptám vlídně a líbnu ho i s jazykem. Opětuje mi to, ale neoplácí. Přejedu mu dlaní po těle. Líbnu ho ještě jednou. Ani polibky mi neoplácí, ani se mě nedotkne…
„Ne-nepůjdeme do sprchy?“ polkne najednou.
„Jo, dobře,“ odtáhnu se od něj a semknu rty k sobě. Cítím se tak zatraceně trapně. Tom se ode mě odsune a vyleze z postele.
„Chceš jít sám nebo společně?“ řeknu narovinu.
„…sám,“ pošeptá.
„Jo…“ vydechnu a posadím se. Skvěle. Takže teď jsem za úchyla, který se s ním chce už několik dní mazlit. Teď jsem mu nabídnul společnou sprchu a odmítl. Jak mě mohlo napadnout, že by to přijal, když mi neoplácel ani polibky. Proč se mi tak straní? Během pár vteřin už se zamkne v koupelně. Bolestně oddechnu a obličej si dám do dlaní. Je mi do breku a ani to moc dlouho v sobě nedržím. Nikdy mě neodmítnul, a hlavně ne tak tvrdě. Nerozumím tomu, co se to najednou děje.
Raději si otřu tváře. Nechci, aby mě viděl brečet. Jako by to tušil. Konečně se otočil klíč v zámku a dveře od koupelny se otevřely. Tom vyšel ven ve velkém triku a teplákách stejně jako včera. Prohlédnul jsem si ho a smutně svěsil hlavu. Raději jsem se zvednul a šel do koupelny místo něj. Smutně se na mě díval, ale nakonec se pomalu posadil do postele. Zavřel jsem za sebou dveře. Hned jsem se svléknul a zalezl si do sprchy. Potřeboval jsem se uvolnit, ale moc dobře to nešlo. Pustil jsem na sebe proud horké vody. Umyl jsem si vlasy, oholil se a potom osušil. Když jsem se na sebe podíval do zrcadla, jen jsem zakroutil hlavou a obléknul si boxerky. Musím přiznat, že jsem uvažoval o tom, zda si na sebe vzít také tepláky, ale nakonec jsem si řekl, že na to kašlu.
Jen v boxerkách jsem vyšel z koupelny a zavřel za sebou tiše dveře. Tom ležel schoulený do klubíčka až na kraji postele, zády ke mně. Peřina mu sahala až po uši. Jsem mu tak odporný, bojí se mě? Nevěřil jsem vlastním očím, ale přemohl jsem se a došel jsem k posteli.
„Já-já jestli chceš, tak půjdu spát jinam,“ vydechnu.
„Chci, abys tu byl se mnou,“ ozve se tiše.
„Dobře, já jen, že ležíš na samém kraji postele. Chci, abys měl pohodlí,“ řeknu a posadím se na postel. Šoupne se kousek doprostřed, ale nic neřekne. Nahlas vydechnu. Jen tam tak tiše sedím a koukám do tmy. Po chvíli uslyším šustění peřiny. Pootočím se na něj. Jenom se trochu přetáčel. Zůstal však nadále ke mně zády. Po chvíli jsem se zhluboka nadechnul a tiše vstal. Došel jsem zpět do koupelny, kde jsem si nechal oblečení. Chvíli jsem přemýšlel, zda jít nebo ne, ale nakonec jsem se obléknul a vrátil se zpět do pokoje. Tom se pomalu na posteli posadil a tiše mě pozoroval.
„Spi, Tomi,“ pošeptám a tiše se začnu přehrabovat v kabele. Je mi to tak líto. Potřebuju být chvíli sám, prostě jen o samotě přemýšlet.
„Kam jdeš?“ šeptne se strachem.
„Projdu se,“ řeknu tiše, když konečně vyhrabu krabičku cigaret se zapalovačem. Tom na mě zůstane tiše koukat.
„Za chvíli se vrátím. Spinkej, ano?“ dojdu k němu a ukážu mu cigarety. „Chci si dát cigaretu.“ Nikdy jsem od něj nechtěl v noci odejít. Připadal jsem si tak špatný. On ale nic neřekne. Bezmocně mě sleduje. Pohladím ho něžně po tváři.
„Snaž se usnout, prosím.“
Skloní pohled a lehne si.
„Miluju tě, broučku,“ řeknu a pak vstanu. Tom se začne hrabat z peřiny ven. Když se mu to povede, vyleze z ní. Jakmile z ní vyleze, švihnu s krabičkou o zem a otočím se zpět k němu. Nedokážu odejít, ani kdybych se zbláznil. Nejde to. Jenom se na mě podívá a dál stojí. Přivřu oči a obejmu ho.
Nedokážu to.
„Já-já vím, že jsem idiot, že dělám hrozný chyby, ale já tě vážně miluju. Chci, abys to věděl,“ šeptám mu.
„Tak nechoď pryč,“ hlesne.
„Nikam nepůjdu. Nehnu se od tebe ani na krok, i když mi připadá, že mě u sebe nechceš,“ pošeptám. Tom mě najednou chytne a naléhavě mě políbí. Zavřu oči a oplatím mu to. Víc si ho k sobě přitisknu.
„Miluju tě, Bille. A to už nikdy nikdo nezmění. Ať se stane cokoliv, budu tě pořád milovat,“ zašeptá zoufale.
„To já tebe taky,“ vydechnu a rty se otřu o ty jeho. Nasaju jeho vůni a oči jen přivřu. „Mám strach.“
„Já taky,“ hlesne.
„Ale proč, proč máme strach? Co se to děje?“ Nadechne se, ale bezmocně se na mě podívá a zase vydechne.
„Musí to zmizet stejně tak rychle, jako to přišlo,“ šeptnu.
„Nejde to. Já nemůžu,“ vydá ze sebe ochraptěle. Je tak bezmocný a já s tím nemůžu vůbec nic udělat. Hlavně nevím, co s tím udělat.
„Co nemůžeš?“ Nadechne se, ale znovu z něj nic nevyjde. Jeho pohled byl tolik plný beznaděje. Co mi tají, sakra, co?
„Půjdeme si lehnout, chceš?“ zeptám se a raději tak odvedu téma.
„Ale zůstaneš se mnou, že jo?“ pošeptá.
„Zůstanu, slibuju,“ pohladím ho po zádech. Podívá se mi do očí a lehce se přitiskne k mým rtům. Stejně tak zlehka mu to oplatím a rukou mu sjedu po tváři. Pomaličku jej pustím a odstoupím od něj, abych se svléknul. Přesune se do postele a jenom si tam tak sedne, jako by si mě chtěl ohlídat, zda se opravdu svlékám a nikam nejdu. Trošku se na něj usměju a stáhnu si tričko, potom džíny a všechno to dám na hromádku na křeslo. Tom už si lehne a uprdelí se na mojí polovině postele.
„Ke mně, jo?“ pousměju se trošku a lehnu si k němu. Nevinně se na mě usměje. Připrdelí se ke mně a přikryje nás. Zajímalo by mě, co se v něm náhle tak změnilo, že se ke mně sám přitulí. Téměř až děkovně se na něj pousměju a přejedu mu bříšky prstů po ramenu.
„Zítřek už bude lepší. Slibuju,“ pošeptá a jemně mě pohladí po tváři.
„Ne, Tomi. Já nechci, aby bylo cokoli lepší. Já si jen ze srdce přeju, abys byl už ty v pořádku,“ tváří se do jeho doteku ještě opřu.
„Nikdy bych ti úmyslně neublížil, Bille,“ řekne s láskyplným tónem.
„Ale vždyť mi neubližuješ, o čem to mluvíš, ty můj hlupáčku,“ vtisknu mu polibek na hřbet ruky. Smutně povzdechne a jemně mě políbí. Chytnu ho za tvářičku a začnu ho opatrně líbat. Pár polibků mi jen opětuje, dokud tiše neoddechne a nezačne mi je oplácet. Chvilku se líbáme, ale potom se poodtáhnu.
Přijde mi to tak nucené.
„Vadí ti to?“
„Ne,“ odpoví polohlasem.
„Dobře,“ líbnu ho něžně. Polibek mi vzápětí oplatí.
„Chceš už spinkat?“ pošeptám mu tiše.
„Je ještě docela brzy,“ zavrtí hlavou.
„Dobře,“ pousměju se. Políbím ho znovu, jen trošku drze. Nechá se, což je pro mě dobré znamení. Udělám to znovu a obejmu ho. Ucítím Tomovy ruce na bocích. Zdá se, že hodlá spolupracovat. Pousměju se nad tím a začnu ho znovu zlehka líbat. Rukou mu sjedu také na bok a trošku stisknu. Trochu se nadzvedne na loktu a zvýší na intenzitě. Tiše při tom funěl nosem. Přestávám tomuhle všemu rozumět. Ale možná jsem ho odreagoval a bude se chtít mazlit. Přetočím se na záda, aby mohl na mě a měl ke mně i lepší přístup. Chvíli to vypadalo jako by váhal, ale nakonec se nade mnou sklonil. Jazykem mi přejel po spodním rtu a nasál mi horní ret.
„Mhh,“ oddechnul jsem napjatě a lehce mu skousnul spodní ret. Hned jsem mu po něm pak přejel také jazykem a rukama mu vyjel na záda. Lehce se nade mnou prohnul a zabloudil jazykem do mé pusy, aby ho mohl začít proplétat s mým. A hned tomu tak bylo. Jakmile jsem ucítil jeho jazyk, začal jsem ho svým hladit a hrát si s ním. Zajel jsem mu pod tričko. Náhle sebou cuknul a přestal mě líbat. Sáhl si na záda a ruku mi urychleně vyndal.
„Co je, Tome?“ vydechnu nechápavě. „Udělal jsem něco…?“
„Ne, jen… se to nehodí. Je lepší to zastavit, dokud je čas,“ sleze ze mě a lehne si. Pootevřu rty a zůstanu se na něj dívat. Tohle myslí vážně? On se mnou vážně nechce… naprosto nic.
„A… proč se to… to nehodí?“ skoro až koktám.
„Nechci, aby nás slyšeli rodiče nebo brácha. Divně by na nás koukali a bůhvíco by si řekli. Ty dva dny to už vydržíme,“ řekne jen a přikryje se po krk peřinou.
„Jo, ale v té kuchyni ti to vlastně… nevadilo,“ řeknu a posadím se. Prohrábnu si vlasy a protřu i oči.
„Nic jsme nedělali a k ničemu nedošlo.“
„To máš pravdu. Mm, promiň,“ vydechnu a lehnu si taky. Nechci se s ním hádat, rozhodně ne v téhle situaci. Nemám právo se ani rozčilovat. Prostě nechce. Sice Toma, který nechce, neznám, ale asi si budu muset zvyknout.
„O nic nejde. Jen… Připadal bych si blbě, kdyby to slyšeli. Promiň,“ povzdechne.
„Já to chápu. Už to, že máš kluka, není lehké přenést přes srdce,“ pošeptám a hlavu otočím ke straně. Uslyším, jak ke mně pootočí hlavu. Nic však neřekne. Ztěžka oddechnu a pootočím se celý.
„Tak se hezky vyspi a dobrou noc,“ vydechnu.
„…dobrou,“ pošeptá. Ještě chvíli mě pozoruje, až potichu povzdechne a otočí se ke mně zády. Tiše vydechnu do polštáře a raději nic neříkám. Vím, že se naštval, ale nechci, aby viděl, jak mám zaslzené oči.
Tak strašně mě to tu sere! Nikdy jsem si nemyslel, že ho tohle všechno bude tolik ovlivňovat. Prostě má kluka. To je přece divný a asi i špatný. Jo, chápu, že pro jeho rodiče není tak snadné se s tím smířit. I mně by bylo nepříjemné, kdyby mě při tom jeho rodiče slyšeli, ale… asi mám tolik rozumu, že bych byl potichu. Přece se každý umíme nějak ovládat.
Po chvilce jsem se k němu otočil.
„Promiň, vážně to chápu, jen mi to přišlo líto. Ale rozumím ti. Asi nikomu by nebylo příjemné, kdyby ho slyšeli… rodiče,“ vydechnu těžce to poslední slovo.
„O nic nejde,“ pošeptá.
„Jsi naštvaný,“ vydechnu opatrně.
„Nejsem.“ Natáhnu k němu ruku a pohladím ho po boku.
„Tak… dobrou noc,“ šeptnu.
„Dobrou…“ Jak to dořekne, zase se uložím a zavřu oči. Chci usnout, co nejdřív. Chci totiž konečně na chvíli přestat vnímat okolní svět.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Ten Tom je takovej kretén=o(kdyby to Billovi neudělal…ch jo… na jednu stranu bych si přála, aby mu to řekl, ale na druhou aby to neříkal a byli zase štastní… no uvidíme jak to bude dál
Je mi Billa líto, on se tak snaží. Ať mu to Tom radši řekne … takhle se trápí oba, pak by se taky trápili, ale snad se to zlepší.. =)
To nevypada dobre….:-( opravdu se bojim, co to s nimi udela….:-(:-(
Ale tesim se na dalsi takovyhle skvostiik:-):-):-) supem daaaal:-))
bože.. 😀 já jsem tak zvědavá, jestli na to Bill nějak přijde nebo mu to řekne Tom sám.. 😀 a nebo to Tom ututlá a zapomene na to 😀 pane bože, napínáte! 😀 skvělej díl! ♥
Už hodně dílů jsme se tu neozvaly, ale opravdu si vaše komentáře poctivě čteme. Jen na to zkrátka nejde nic říct, protože bychom vám jinak prozradily, co se bude dít dál. 😀
Každopádně moc děkujeme za vaši podporu. Už nám nezbývá moc dílů, ale nebojte. Máme pro vás připraveno plno dalších povídek. Už se nám toho moc nahromadilo na skladě. 😀
[5]: kolik dílů ještě bude?
píšete obě spolu moc krásně, ale tohle je zatím první povídka, co od vás čtu a ani nevím čím, ale uplně si mě získala. bude hodně těžké se s ní rozloučit 🙁
nejsem z toho poznání blížícího se konce nadšená, ale doufám, že ty díly budou mít o to větší grády a že Tom přestane být konečně takový tvrdošíjný mezek. hnusně řečeno, docela mu ty výčitky přeju, kolikrát on předtím ublížil chováním Billovi a jeho výčitky a smutek neřešil? jen at si to užije a doufám, že Billí pravdu, až se ji dozví, unese…