Zeiten ändern dich 16.

„Ahoj babi,“ okamžitě se od dveří vrhnu k babičce, která mě vítá.
„Ahoj Bille. Jakpak se máš?“ s upřímným obejmutím mne lehce štípne do tváře a usměje se.
„Pořád stejně dobře,“ opětuju jí úsměv a prohlédnu si ji.
„Vypadáš… dobře,“ zdravě, ale však ona ví, jak to myslím.
„Taky mi dobře je,“ s lehkým přikývnutím nespouští úsměv z tváře, když už do dveří vchází Gordon.
„Půjdu se kouknout na holky,“ řeknu a poukážu na dveře, za kterými se ozývají holčičí hlásky. Otevřu a nakouknu dovnitř. Všude kolem se válí skřipečky, hřebeny, sponky, gumičky, dětská malovátka, panenky, dokonce i lak na vlasy a spousta dalšího. A uprostřed toho všeho pět malých holčiček, které v mžiku upřou pohled na mě.
„Dobrý den, chtěl bych se objednat ve vašem salónu. Kdy máte volný termín?“ s úsměvem spustím. Holky se začnou smát a Nelly s veselým poskakováním přiběhne ke dveřím, rychle mě obejme a vystrčí mne lehce ze dveří.
„Tak my se připravíme, a pak tě zavoláme, jo?“ s úsměvem přikyvuje, a když přikývnu i já, okamžitě mi zavře dveře před nosem. Super, dostanu alespoň čas se převléknout a napít.

„Bille?“
S leknutím otevřu oči. Po půldenním obléhání a hraní s holkama jsem asi nějak vytuhnul na gauči a vzbudil mne až Gordon, když se vrátil z Magdeburku, kam byl odvézt babičku.
„Měl by sis jít lehnout do pokoje, tady budeš akorát rozlámanej.“
Protáhnu se a vstanu.

„Neměl jsem v plánu tu spát, ale nějak mě to zmohlo,“ ohlédnu se po Nelly, tiše si hrající s panenkama v rohu.
„Nelly, ty dneska nepůjdeš spinkat?“
Nelly se otočí s úsměvem a zavrtí hlavou. „Chtěla bych si ještě hrát.“
Pokrčím rameny a zívnu si. „Půjdu se vykoupat. Kolik je vůbec hodin?“
„Půl osmé,“ ozve se Gordon a usadí se na gauč místo mne.
„Ach jo, zapomněl jsem na úkol z němčiny,“ dojde mi najednou.
„Jak bych ti mohl pomoct?“ starostlivě se Gordon zeptá.
„Děkuju, ale bohužel nijak. Krátkej sloh,“ vydechnu frustrovaně. Oba víme, že Gordonovi nikdy moc psát nešlo, ale nemůžu říci, že by se mi teď pomoc nehodila, když mám pocit prázdného mozku. Prázdný mozek s jedinou blikající myšlenkou. Myšlenkou na něj. Myšlenkou na Toma. Myšlenku, které kdybych měl tu čest potkat, nafackuju. Nafackuju za to, že vůbec v mojí hlavě je a nejde pryč. Jinam.
„Hm, to mne mrzí.“
„Ale díky,“ řeknu s pousmáním, pokrčím rameny a odeberu se do koupelny.

S prvníma kapkama mi po těle přejede mráz. Ne, že by voda byla studená, ale moje myšlenky se nějak nechtějí zastavit a popravdě se moje tělo těch kapek leklo. Slabě se zádama opřu o stěnu a nechám kapky dopadat na mé tělo, dívajíc se do modra zbarvené stěny sprchového koutu. Hlavou mi putuje všechno, ale převážně poslední týden. Poslední týden a divné chování Toma. Jasně, ne že by to, jak se ke mně choval doteď, bylo normální, ale nejspíš se normálním stalo, a když se chová jinak než zle, už je to divný. Takže, jak to, že mne políbil? Jak to, že mi poslal tahák o matiku? Jak to, že mi přestal ze dne na den ubližovat? Jak to, že se mi svěřil o rodině? Jak to, že mne hned na to ale začal ignorovat? Nejdřív mne políbí a pak mne obchází jak sochu. A abych pravdu řekl, ta ignorace z jeho strany mi nějak nedává klidu. Proč? Mírně se zamračím a vydechnu. Můj pohled sklouzne do mého klína, který se mi asi snaží dát najevo, že ho moje myšlenky povzbuzují. Ne ne a ne, přece nemůže reagovat na tuhle situaci tímhle způsobem!

„Nee!“ slabě zakňučím a rychle se snažím myšlenky dostat z hlavy, aby můj penis přešla ta energie. Pevně semknu oči a rychle na sebe začnu dostávat sprchový gel. Když ale moje ruka přejede přes napnutý penis, vypadá to, že ať se snažím jakkoliv, nemohu dostat z hlavy nic! S těžkým výdechem se znovu opřu o stěnu a tentokrát zavřu oči slastí. Nemohu říci, že bych to chtěl nějak urgentně zahnat, ale štve mě, jaké myšlenky to způsobily.
Rukou penis nejprve zlehka obejmu a zakloním hlavu. Po pár pohybech přidám na síle stisku penisu a snažím se trochu utišit dech. Přeci jen mi ještě mé smysly nakazují být ve střehu, co se týče toho, že se vyskytuji v koupelně, kde se vše ozývá s větší intenzitou než z ostatních místností.
Jenomže o pár minut později, s pulzujícím penisem v ruce a mým dechem na kraji možné meze jsem náhle vyrušen. Nelly hlasitě vpadne do koupelny a já jen prudce otevřu oči, abych spatřil její hodně matnou siluetu přes stěnu kouta.

„Bille?“
Snažím se rychle popadnout dech. „Co?“ zmůžu se jen.
„Prej se koupeš dlouho a máš mi napustit vanu.“
Ztěžka pustím penis a snažím se hluboce nadechnout. Opřu se o studenou stěnu za mnou celým tělem, doufající v akutně rychlé zchlazení. „Tak… až se vykoupu.“
„Já bych tu ale chtěla být s tebou.“
„Nelly,“ zakňourám tak, jak mi momentální stav dovoluje, a tak trochu i hraně.
„No jo, ale tak… budeš už?“
Zavřu oči a vydechnu. „Za minutu.“
„Hmm,“ dveře se zase zavřou a já s posledním těžkým výdechem sklouznu pohledem ke svému klínu, který se tváří ne zrovna na to, na co byl připravený před chviličkou. Svým způsobem, možná že to je tak dobře. Za prvé by mi nedělal dobře pocit, že Nelly stojí někde u dveří a za druhé způsobil to Tom a já jsem v tom případě tak trochu ztracen sám v sobě. Spláchnu ještě zbylý sprchový gel z těla, zabalím se do osušky a vylezu. Pustím kohoutek na vaně a vykouknu ze dveří.

„Nelly!“ zavolám a v mžiku to stvoření stojí u mě s úsměvem. Jako bych to neříkal.
„A stejně tu budeš se mnou, viď?“ zeptá se, když si vleze do vany.
„Co mám s tebou dělat,“ s úsměvem jí vodu zas vypnu a kouknu se na sebe do zrcadla. Moje tváře mají stejnou barvu s momentálním zbarvením mých očí. Červenou! Super. Dám si pastu na kartáček a raději se k zrcadlu otočím zády. Pocítím silně podrážděný penis, když se otře o osušku a já jsem donucen jen mírně syknout a zavřít oči. Nejsem si teď zcela jist, zda je to bolest či slast, každopádně oba dva pocity jsou momentálně nežádoucí. Když oči zas otevřu, všimnu si okamžitě zvídavého pohledu Nelly.
„Tebe něco bolí?“

Zavrtím rychle hlavou a raději se otočím zpět k zrcadlu. V rychlosti si dočistím zuby a s výmluvou, že musím udělat ten úkol, zmizím. Opřu se s výdechem o dveře, když vlezu do svého pokoje. Takhle to přece nemůžu nechat! Nemůžu sebou nechat manipulovat myšlenkami na Toma. Na člověka, kterého jsem do minulého týdne nenáviděl. To přece postrádá logiku. Chápu, že v pocitech je zbytečné hledat logiku, ale přeci jen bych to potřeboval nějak a něčím vysvětlit. Nechápu sám sebe, a proto nejspíš nedává smysl nic.
Nechám své tělo jednat, jak uzná za vhodné, a když za pár okamžiků okusím ten slastný pocit vrcholu, přestanu zazlívat mému tělu, že si tohle podvědomě vyžádalo. S posledním těžkým výdechem otevřu oči, abych prohlédl své tělo a zbytky spermatu otřel do ručníku, který pak nasměruju ke koši na prádlo.
Obléknu se a odběhnu do kuchyně svlažit své vyprahlé hrdlo.

„Jak to, že Nelly navádíš, aby mě chodila popohánět do koupelny?“ zeptám se s úsměvem přítomného Gordona a vyndám si skleničku.
„Cože?“ zvedne ke mně pohled od jakési rozebrané krabičky.
„Tos nebyl ty?“ zarazím se, když se v tu chvíli objeví Nelly, jakž takž zabalená v ručníku, s blaženým úsměvem na tváři.
„To jsem si vymyslela sama, ale stejně si tam se mnou nezůstal,“ vyplázne jazýček.
„Ty seš teda!“ zavrtím hlavou se stálým, také téměř blaženým úsměvem.
Nelly si vyleze na židli, opře se lokty o stůl a koukne na Gordonovu práci. „Budeš to umět spravit?“ „Snažím se,“ ujistí ji s úsměvem a já ji jen lehce pohladím po holých zádech, když dojdu k ní. „Měla by ses obléct, než to bude hotové.“
„Přineseš mi pyžámko?“ zaškemrá a ještě si přidá: „A pak mě půjdeš škrábat na zádech.“
„Ne, Nelly, říkal jsem ti, že mám ještě ten úkol. Pro pyžámko si pojď, a o škrábání si řekni někomu jinému.“
„Seš dneska škaredej,“ řekne Nelly, a seskočí ze židle.
„A ty si dneska moc vymýšlíš. A že se vůbec o tebe starám, když jsem škaredej,“ upiju ze sklenice. Nelly na to nic neřekne a odejde do svého pokoje.

Gordon s úsměvem zavrtí hlavou: „Někdy mi přijdeš jednáním, jak když vlastníš stejnej věk, co Nelly.“
„Promiň, ale já nejsem její otec, a ty bys jí měl vysvětlit, že člověk má prostě starosti a zodpovědnost. Za chvíli jí čeká škola, ale nepřijde mi, že bere v potaz, že jí čekaj taky úkoly a povinnosti.“
„Chápu tvou starost, ale nemusíš se strachovat.“
„No jak myslíš,“ pokrčím rameny.
„Tak proč ji nenapomeneš sám, když si myslíš, že s tebou mluví špatně.“
„Protože ty máš být ta autorita pro ni.“
„Cha. Bille, o tomhle si budeme povídat, až budeš mít děti vlastní, jo?“
Pozvednu obočí na důkaz, jestli tuhle větu myslí vážně. „Ha ha ha,“ pronesu pak ironicky a otočím se k odchodu.
„Ježiš, Bille, ty taky můžeš mít děti. A potom, znáš ji, je jinak ohleduplná a chápající, ale pořád je to ještě dítě, které čas od času má svou umíněnou náladu.“
„A jak dlouho se tím ještě smí ohánět? Hlavně že já nikdy nesmím mít jakoukoliv svou náladu,“ mírně se zamračím a tentokrát se fakt vydám k odchodu.
„Ne, ty seš totiž umíněné dítě neustále,“ zasměje se zlehka Gordon. Oba víme, že tohle je pouhé pošťuchování, pouhé ujasnění si věcí. Jen ale oba máme vždy svou pravdu, a tak to dopadá tak, jak to dopadá.

autor: Mintam