The Movie On Your Eyelids 5.

pairing: Bill/Brian Molko

Brian

Čím víc času jsem s Billem trávil, tím víc jsem zjišťoval, jaké je ve skutečnosti šídlo. Stíhal všechno – dělat si oběd, neustále o něčem činorodě štěbetat, prozpěvovat si s naším prvním albem, které jsem mu musel pustit, protože je „tak svěží a bláznivé“, špičkovat se se Stefem a na mě vysílat půvabné úsměvy. Pokračoval v tom, i když si k nám později přisedl. Brebentil, černě nalakovanými prsty na nohou kýval do rytmu a gestikuloval vidličkou tak, že jsem se divil, že mi neskončila za tričkem.

Nastával pozdní podvečer a my debatovali nad kávou. Stefan měl sice schůzku s Joannou, ale nějak se neměl k tomu na ni jít. Právě jsem uvažoval, že ho na to přátelsky upozorním, neboť jsem příliš nesympatizoval s tím, jak z Billa neustále mámil informace o jeho sexuálním životě, když mě oslovil on sám.

„Něco ti vyrazilo na krku.“

Nepřítomně jsem zamrkal a se zmateným „Co?“ jsem si přejel bříšky prstů po pokožce. Bill na mě zaostřil a div se nezalknul dýmem z cigarety. Vzpomněl jsem si, že mi vlastně zůstala památka na naši žhavou chvilku v jeskyni. A to nebylo dobré.

Rovněž Stefan zaostřil.

„Říkám, že máš něco na krku… Ale ale,“ zašklebil se, jak rozpoznal pravou identitu skvrnky. „Co jste vy dva spolu dělali?“

Měl jsem chuť praštit ho.

„O čem to mluvíš?“ zamlžil jsem a nervózně si odkašlal. Bill na mě konejšivě pohlédl, načež nadhodil těžce nevinný výraz.

„Co bychom dělali? Nic jsme nedělali.“

„Tak proč má cucflek?“

Tentokrát nakrabatil čelo. Přiklonil se ke mně a podrobně si předmět dohadů prohlédl. Pak vyklenul obočí ozdobené piercingem a podíval se na mého spolukapelníka jako na blázna.

„Olsdale, jsi nemožně sexistický. A už mi s tím začínáš lézt na nervy,“ řekl mu s ledovým výrazem. Chudák Stef byl zkroušen. „Byli jsme u vody a létal tam nějaký hloupý hmyz. To je všechno.“

„Aha,“ zamumlal pod intenzitou upřeného čokoládového pohledu a provinile se poškrábal na hlavě. „Tak já radši vyrazím za Joannou.“

Počkali jsme, až zajde za roh, než jsme vybuchli smíchy. To tedy byla situace. Nechápal jsem, jak mu Stef takovou stupiditu mohl uvěřit.

„Umíš hezky využívat svého vlivu,“ pobaveně jsem zakroutil hlavou a Bill se zálibně usmál. Elegantně potáhl z cigarety, vypustil dým nosem a jazykem si navlhčil rty.

„Byla to moje chyba, musel jsem to napravit.“

Chvíli jsme tlachali, alespoň dokud se opět neobjevil Stef s úmyslem vzít z kuchyně láhev vína. Bill ztichnul a vytřeštil oči, s hluboce znechuceným výrazem hleděl na jeho oblíbenou sytě žlutou košili. Zacukaly mi koutky. Naklonil se ke mně.

„Tohle myslí vážně?“ pošeptal znepokojeně a vrhnul po něm soucitný pohled, jako kdyby pochyboval o jeho duševním zdraví. Královsky jsem se bavil. „Tohle je ta nejhorší barva na světě!“

„Mám na to stejný názor…“ zazubil jsem se na něj zpátky a vzhlédl ke kolem procházejícímu spoluhráči. Bill bleskově zareagoval a já trochu doufal, že k němu nebude příliš uštěpačný, a částečně jsem to chtěl, protože to byla zábava.

„Stefane? Jsi si vědom toho, co máš na sobě?“

„No… jsem,“ usmál se konverzačně a opřel se o opěradlo Billovy židle. Pootočil se na něj.

„Tak to mi potom vysvětli, jak můžeš nosit něco tak ohavného.“

„Říkám mu to pořád,“ přisadil jsem si, ale on se na nás jen culil ze své nedostižné výšky.

„Vypadáš v tom jako buzerant.“

„Pokud jste si toho vy dva ještě nevšimli, já jsem buzerant.“

Bill se ještě rozohnil po té poznámce.

„Gay a buzerant je rozdíl, to vůbec nemůžeš srovnávat! Buzerant paroduje svojí orientaci, nosí růžovou barvu, kamínky v uších a úzký kalhoty, i když na to vůbec nemá stehna. Jsou ostudou pro všechny homosexuály. Pak nás veřejnost nemá zesměšňovat. Nemluvě o tom, že celá tahle košile je bezostyšné faux pas proti všem módním trendům,“ protočil oči a dramaticky povzdechl.

„Tak to jsem asi ztracený případ, co?“

„Mhm,“ zakňoural. „Pokud to nesundáš, tak ano.“

Stefan si vyzývavě olíznul rty.

„Tak fajn.“

Nepostřehnutelně jsem se zamračil. Nejvyšší čas ho vyštípat.

„Ta Joanna se tě dneska nedočká,“ prohodil jsem nenuceně a připálil jsem si. Bill ke mně uličnicky vzhlédl od svého šálku kávy. Stefan frustrovaně vzdychl, a konečně se tedy vybral k odchodu, přičemž nám nezapomněl zakázat dělat spolu neslušné věci. Pitomec.

„Konečně,“ zahuhlal Bill s obličejem v dlaních. Podepřel si hlavu a usmál se na mě.

„Vypadá to, že jsi ho dočista omámil,“ uchichtnul jsem se. Nafouknul tváře a pak je propíchnul prstem.

„Paráda. Aspoň že v nejhorším na něj můžu poštvat svoje bodyguardy,“ zakřenil se zlotřile. Zasmál jsem se a odložil cigaretu do popelníku.

„Možná bych ho ani nebránil.“

Bylo na čase tu trochu poklidit. Bill mi ochotně asistoval s nádobím, a když pak vyjádřil touhu převléknout se zpátky do svých věcí, vzdálil jsem se uložit deku a koš z našeho vydařeného pikniku. V tichosti, která v bytě panovala, se rozezněla tlumená klavírní melodie. Ani jsem netušil, že máme nějakou takovou desku. Bill byl asi trochu všetečný a pečlivě se sbírkou prohrabal. S tím jsem se vrátil do hlavní místnosti. A tam na mě čekalo překvapení. Bill nepustil desku, kdepak. On sám seděl za mým křídlem a hrál.

Užasle jsem zamrkal. Tu skladbu jsem znal a matně jsem tušil, že je to nějaký Chopin. Byl to dost jiný kalibr, než akordy a noty, kterými jsme aranžovali většinu našich písniček. A právě to mě tak udivilo. Neslyšně jsem přešel ke klavíru a opřel se o něj. Bill vypadal jako anděl, s temnými vlasy roztékajícími se na ramenou, zavřenýma očima a výrazem plným citu. Jeho porcelánové prsty zdánlivě bez námahy tančily po klaviatuře a tiskly klapky tak, až vydávaly divukrásnou souhru harmonie a dynamiky. Poslouchal jsem a ani jsem nedutal. Byla to nádhera. Vůbec bych to do něj neřekl, že by něco takového mohl umět. A to bylo to, za co jsem sám sebe kajícně pokáral. Měl bych si vyhodit z hlavy poslední zbytky svých předsudků. Myslet si, že to, že se pohybuje na komerční scéně, znamená, že nic neumí a nemá žádný talent, bylo pod mojí úroveň. Tohle byl zatracený talent.

Pozoroval jsem ho, jak lehounce mihotal řasami a laskal motýlími dotyky každou klávesu, naprosto pohlcený hudbou, kterou vytvářel. Když za několik chvil klavír utichl a on složil ruce do klína, bylo to, jako by skončil sen. A Bill teprve tehdy zaregistroval moji přítomnost. Velmi zrozpačitěl.

„Já se moc omlouvám, že jsem se ani nezeptal, ale neměl jsem šanci hrát, co jsme na turné, a když jsem tu viděl to dokonalé křídlo tak nevyužité, nedokázal jsem překonat nutkání,“ vyhrkl s vážnou tváří a mnul si ruce.

„To přece vůbec nevadí. Bylo to překrásné!“ vyhrkl jsem také a dal do toho celou svoji uchvácenost. Bill se zapýřil radostí.

„Děkuji,“ špitnul s jemným oparem stydlivosti na lících.

„Nevěděl jsem, že hraješ.“

„Totiž, on to neví skoro nikdo. Jenom rodina a lidi z týmu. Před fanoušky to tutlám, protože… no, asi se snažím sám sobě namluvit, že nejsem před celým světem úplně odhalený. Že mám pár malých tajemství,“ zadrmolil rozrušeně a mně ho bylo strašně líto. Vždyť je ještě dítě. A přitom nese na bedrech takovou tíhu.

„Rozumím…“ vydechl jsem soucitně a dovolil si špičkami prstů chlácholivě pohladit jeho tvář. Mlčky smísil naše pohledy.

„Zahraj ještě něco…“ požádal jsem. A on znovu pozvedl ruce a zavinul přítomnost do líbezných tónů.

„To je ale moc dobrý klavír,“ řekl pak a na jeho hlase bylo poznat, že už je zase v pořádku.

„Petrof…“ pokusil se přečíst název značky se svým německým přízvukem. Zašklebil jsem se, znělo to vtipně. „Vůbec tu značku neznám. Odkud je?“

„Z Česka.“

„Ah, Česko. Naše sousední země. No vida.“

Bill

Postavil jsem se a zvědavě jsem se začal probírat notovými papíry, ležícími na sklopeném křídle. Většinou šlo o náčrty vyvedené Brianovým charakteristickým notopisem. Podařilo se mi objevit jednu hotovou práci, ale než jsem si jí stačil byť jen trošičku prohlédnout, Brian po listu chňapnul a schoval ho za záda.

„To je pro novou desku.“

Našpulil jsem rty.

„No a?“

„Takže nic pro tvoje oči,“ pověděl poťouchle. Nechtělo se mi věřit tomu, že to myslí vážně. Takhle mě týrat. Naklonil jsem hlavu na stranu.

„Ale no tak. Jsem VIP fanoušek. Musím mít přece nějakou protekci!“

Ovšem můj zbožňovaný zpěvák pouze pobaveně zakroutil hlavou na nesouhlas. To mě dopálilo. Dravě jsem přimhouřil oči, nečekaně se na něj přitisknul, stlačujíc ho k piánu, a snažil jsem se sebrat mu ty noty.

„Ty potvoro!“ vyjekl s předstíraným pobouřením a se smíchem se se mnou chvíli pral, než mě odstrčil a já skončil s prázdnýma rukama. Teď už zbývala jenom poslední finta, ta nejúčinnější. Neodolatelná roztomilost.

Semknul jsem dlaně a třel jimi o sebe jako škemrající dítě.

„Briane, prosím! Chci si to jenom zahrát. Nebuď na mě zlý…“ trochu jsem vysunul spodní ret a nasadil kolouščí oči. V tom jsem měl roky praxe, už jenom kvůli Tomovi. Viděl jsem, že se mu zachvělo chřípí.

„Takhle se na mě vždycky dívali kluci jako ty.“

„Předtím, než jsi s nimi souložil?“ troufnul jsem si poznamenat vlivem informací z jeho minulosti, které jsem o něm měl. Zamyšleně se pousmál.

„Ano. Ale to už je dávno. Teď už to téměř nedělám.“

„Co neděláš?“ škádlil jsem ho.

„… nezávazné užívání si,“ usmíval se na mě spiklenecky a já mu to oplatil.

„Neřekl bych.“

Skousnul jsem si ret a ovinul mu paže kolem pasu. Mohlo to nějak vypadat, ale o to mi nešlo. Chtěl jsem pouze svůj objev. Brianův pohled pomalu, delikátně přejel po mém obličeji a ustálil se na ústech. Uvědomoval si vůbec, jak mě vábil k polibku? To jeho perfektně účinné ležérně – svůdné působení. ´Odolej´, doporučil jsem sám sobě a v prstech letmo sevřel noty, jenž držel za zády, a tentokrát si je bez nejmenšího odporu nechal uzmout. Čtverácky jsem na něj zamrkal, paže zase stáhnul a šel jsem se usadit za piáno. Umístil jsem papír na opěrku a koncentroval se na noty v něm obsažené. Nebylo to vůbec těžké, to zvládnu přehrát z listu. Posunul jsem pravé chodidlo na pedál a prsty na správné klávesy a ponořil se do toho. Prakticky se jednalo o mollové akordy rozložené v arpeggio. Konečný výsledek s vázaným zastřeným efektem pedálu byl jednoduše snový. Píseň tak teskná, melancholická, láskyplná. Byl jsem z ní úplně v tranzu. Vnímal jsem, jak se zvláštním způsobem dotýká mé duše a obestírá ji, a byl jsem z toho zmatený, a tak jsem přestal hrát, ačkoliv do konce zbývalo ještě několik taktů.

„Je nádherná…“ zašeptal jsem pohnutě. Brian se přiklonil blíž, předloktími opřený. Měl radost.

„Jen jí schází text.“

„Ale hudebně je opravdu melodická. Jestli se k tomu můžu vyjádřit… připadá mi, že by byla škoda, kdyby v tom songu hrála pouze doprovodnou roli ke zpěvu.“

„Ano, chápu, kam tím míříš. Ještě uvidím, jakým směrem se s ní vydám. Mám jí napsanou teprve dva dny, takže…“ pokrčil rameny a prohrábnul si vlasy. Připadal mi tak atraktivní.

„O jakém tvém milenci pojednává?“ zaculil jsem se. Byla tak cituplná, že to prostě muselo být tak. A navíc bylo známo, že Brian vypráví v písních o svých reálných vztazích.

„Tentokrát mě neinspirovala žádná zamilovanost. Ale to se ještě může změnit. Přece jen – není ještě hotová,“ významně na mě mrknul a já se nápadně zatetelil. Zabrnkal jsem několik tónů.

„Pojď mi něco zazpívat. Doprovodím tě.“

„Ok,“ usmál se, převrátil očima, jak zapřemýšlel, co to bude, a potom spustil veselou Special Needs. Její text se mě teď vlastně týkal. Bylo to milé. Zpíval jsem spolu s ním, ale bezhlasně; jen jsem artikuloval, abych nenarušoval jeho hlas, který jsem miloval k zbláznění.

Piáno se stalo naším styčným bodem i pro průběh večera. I když jsme právě nehráli a nezpívali, zůstali jsme sedět u něj. Brian vyštrachal víno, které si Stefan neodnesl, a teď mohlo vhodně doplnit náš příjemný rozhovor. Chvíle strávené s Brianem měnily mé pojetí jeho. Místo idola a dlouhodobého hudebního vzoru jsem jej začínal vnímat jako člověka, snad i přítele, a teprve nyní jsem dokázal posuzovat jeho prosté lidské vlastnosti a osobnostní rysy. Byl nadevše úžasný. Jednal se mnou jako se sobě rovným a naslouchal mi a živě se zajímal o to, s čím jsem přicházel do diskuze. Právě teď jsme přetřásali moje letošní těžkosti s hlasivkami. To bylo něco, co se samozřejmě mohlo stát aktuálním i pro něj.

„Jeli jsme dlouhé turné, odzpíval jsem spoustu koncertů bez oddechu. Byl jsem nachlazený a přecházel jsem to bez léčení, protože jsem si nepřál anulování vystoupení, když fanoušci čekávají před halami i týden předem…“

Překvapeně pozvedl obočí. Usmál jsem se.

„No ano. Tohle je u nás normální. Jsou velmi oddaní. A já jednoduše nechtěl být nositelem zklamání. Byl jsem nezodpovědný sám k sobě. Začalo to v Marseille, vyprodaná hala. Najednou mi selhával hlas, skoro jsem ho nemohl ovládat. Tracklist jsme zkrátili o 11 songů a i tak jsem koncert dokončil s velkými obtížemi. Bylo mi mizerně a začal jsem do sebe lít sirupy a bylinky, ale k ničemu to nebylo. Pár minut před dalším koncertem mi hlasivky kapitulovaly úplně. Měl jsem chuť se jít střelit. Nedokázal jsem vydat ani hlásku… Bože, ani když mě na škole dennodenně mlátili, neprolil jsem tolik slz jako tehdy,“ trudomyslně jsem hleděl do svého klína na sklenku zaplněnou karmínovou tekutinou. Tichý povzdech.

„Myslel jsem si, že jsem nám všem zničil kariéru. Že zůstanu němý, že už si nikdy nezazpívám. Měl jsem vždycky sklony k dramatizování,“ střelil jsem po něm vysvětlovacím úsměvem. „Tom mě nacpal do letadla a letěli jsme do Německa za odborníky. Našli cystu a udělali operaci, s reálným rizikem, že se mi navždy změní hlas, ale to se díkybohu nestalo. Všechno dopadlo super,“ uvolněně jsem se usmál a vychutnal si jedno potáhnutí z nikotinové tyčinky. „Máma byla spokojená, protože mě měla na rekonvalescenci doma, Tom byl spokojený, protože se o mě mohl starat,“ vypočítával jsem na prstech „… fanoušci byli spokojení, protože mi Tomovo vykrmování vlezlo do tváří a oni z důvodů, které nechápu, milují můj ´otylka´ vzhled, a vlastně úplně všichni byli spokojení, protože jsem 14 dní nesměl říct ani písmenko, takže bylo taky konečně jednou ticho a klid.“

Brian se rozesmál svým atypickým smíchem, některými novináři označovaným za chladný a cynický, avšak mnou zbožňovaný.

„Ještě že se cysta nedá způsobit uměle, protože tohle by kluci stoprocentně uvítali.“

„Tak to bych je asi zabil,“ zakoulel jsem očima. „Tvůj hlas je osmý div světa, musí být opatrovaný.“

Potěšeně se usmál a automaticky odklepl cigaretu do popelníku.

„Neplánoval jsi třeba po tom zákroku přestat kouřit, aby sis lépe chránil ten svůj?“

„Ano, jenže jsem už během těch 14 dnů abstinence zjistil, že jsem na tom jaksi příliš závislý. Do té doby jsem se nijak nepokoušel přestat. Necítil jsem, že bych to měl zapotřebí. Kouřit jsem začal v šestnácti, abych dokázal lépe zvládat stres, a v tom mi to pomáhá dodnes, takže…“

„Mám to naprosto stejně. A snažil jsem se s tím několikrát seknout, protože to mému hlasu citelně neprospívá, ovšem po tolika letech…“

„A čím víc stresu, tím víc cigaret,“ zaculil jsem se. Beze všeho se ke mně připojil.

„Neřest, které se nedá odolat.“

Usmívaje se, napil jsem se vína, odstavil sklenici na boční desku klavíru a nechal jsem prsty skotačit po klaviatuře.

„Jak dlouho hraješ?“ přišla zaujatá otázka zprava.

„Odmala, od devíti let. Ale jsem samouk, a proto to není tak dobré, jak by mohlo být. To ale vlastně vadí jenom mně. Tom tak jako tak s oblibou veřejně vypráví o tom, jak jsem vždycky byl moc líný na to naučit se ovládat nějaký nástroj a díky tomu že zpívám.“

„Fakt? To by mě štvalo.“

„Občas mě to zamrzí, ale v rámci udržení nevědomosti společnosti ho to nechávám dělat. Skutečně až obsesivně lpím na tom, aby mi zůstalo něco, o čem si nikdo nebude povídat na netu.“

„Takže je asi zbytečné se tě ptát, jestli pro vás něco skládáš.“

Podíval jsem se na něj. S malým úsměvem sledoval, jak si hraju s tóny.

„Odrazuju se od toho celou dobu… Ale teď jsem něco složil. Je to hodně osobní záležitost, a proto uvažuju o tom, že bych ten klavírní part naučil Toma, i když by to byla dřina.“

„Báječné, tak mi to ukaž.“

Nedůvěřivě jsem na něj zašilhal. Ztěžknul mi žaludek nervozitou. Jistě, samotný jeho zájem mi byl pochvalou, jenže zpívat před ním?

„No ale já nejsem ani rozezpívaný…“ vykrucoval jsem se. Udělal netrpělivé gesto.

„To je fuk. Předveď mi to…“

„A víš to jistě? Není to nic světoborného.“

„Tak příšerné jako Fred Durst z Limp Bizkit to určitě nebude,“ odfrkl a oba jsme se rozesmáli. Brian měl na toho chlapa už celé roky averzi.

Vzduch se trochu pročistil. Dodal jsem si odvahy a s veškerým procítěním mu představil mou schovanku Zoom, kterou zatím neslyšel nikdo jiný než já. S obavami jsem očekával verdikt. Brian si přejel dlaněmi po stehnech.

„No,“ řekl s nečitelným výrazem „Durst by mohl závidět,“ zazubil se a já zajásal.

„To už je hodin! Pojď, musíme jít,“ pobídnul mě obratem. Nechápal jsem. „Čeká nás ještě jedna akce,“ vzal mě za ruce a vytáhnul z polstrované klavírní židle. Začal jsem se usmívat.

„Úplně jsem na to zapomněl…“

Vzali jsme auto a vydali se do nočního města. Zajímalo mě, jestli budeme venku, a když to potvrdil, požádal jsem, abychom se ještě zastavili v našem hotelu, kvůli teplé mikině, kterou jsem si chtěl vzít.

„Dej mi 10 minut,“ hlesnul jsem a spěchal dovnitř, přes vstupní halu k výtahům a do pokoje. Vydal jsem se rovnou ke skříni. Můžu to vzít z jedné vody na čisto, tohle oblečení je beztak zmuchlané. Z Tomovy části apartmánu se nesl známý smích. Natáhnul jsem na sebe nové kalhoty a s páskem v ruce odtáhl spojovací dveře. Bráška s Georgem seděli na gauči ve společnosti piva a jídla a hráli ty jejich stupidní závodní hry.

„Kde jste nechali Gustava?“ oslovil jsem je.

„Spí, vždyť ho znáš,“ zahuhlal Georg a nacpal si do pusy plnou hrst křupek. „A co ty tady děláš? Nedopadnul ti sex?“

Zašklebil jsem se a ovinul si koženou ozdobu kolem boků.

„Geoušku, ty nevíš nic o gay sexu.“

„Vím!“

„Jo?“ opřel jsem se vedle něj s hranou zvědavostí. „A co?“

„Strkáte si to do zadku,“ zachechtal se s dávkou hrdosti a já pobaveně obrátil oči v sloup a poplácal ho po rameni. „A kde bych našel Davida, netušíte?“

„Snad na baru.“

Protáhl jsem obličej. Tam se mi nechtělo.

„Mohli byste mu když tak říct, že jsem tu byl? Potřebuju ještě odejít.“

Georg, pohlcen hrou, souhlasně zamručel. To mi stačilo. Musel jsem pohnout; nechtěl jsem Briana nechat dlouho čekat.

„Kdy se vrátíš?“ ozval se doposud mlčící Tom. Zněl trochu zklamaně.

„Nevím, Tomi. Někdy během noci.“

Dal jsem mu pusu na tvář a počkal, až se na mě usměje, a teprve potom jsem se vrátil do pokoje a dokončil převlékání. Vzal jsem si žvýkačku, stříknul na sebe čerstvou dávku parfému, zběžně se okouknul v zrcadle, abych zjistil, že moje vlasy jsou v katastrofálním stavu a nespokojen sám se sebou jsem se vrátil ke svému dokonalému společníkovi.

autor: Fee