autor: LilKatie
Návrat domů
Tom se nikdy nebavil víc než dnešní noci. Smál se z plna hrdla a do očí se mu hrnuly slzy. Nebyl si jistý, jestli to jsou slzy z toho, jak vesele se smál, anebo slzy z toho, že musí odejít. Na Billově obličeji to bylo také znát, snažil se usmívat, ale bylo vidět, že je čím dál tím víc ztrápenější.
„Nechci jít pryč,“ zamumlal Tom, když se spolu váleli na fialové louce a on prsty projížděl Billovi jeho hedvábné vlasy.
„Taky nechci, abys šel pryč. Až moc vtipně jsi padal na to, abych to už nechtěl vidět znovu…“ zahihňal se tiše Bill a přitulil se k němu blíž, vtiskl mu jemně polibek na čelist. „Jsi takový huňatější, než jsi býval dřív…, poznamenal.
Tom se na něj podíval s nakrčeným obočím. „Huňatější? Jak to myslíš?“
„No… Prostě máš víc naducané tvářičky.“ Tom na něj vyplázl jazyk. „Ale to bude asi tím, že jsi mladší, než jsi byl předtím, než jsi umřel… Pokud to nějak dává smysl.“
„Nic tady nedává smysl, Bille, to se mi líbí.“ Usmál se Tom a objal Billa pevněji, zavřel oči.
„Bille?“ vydechl Tom po chvilce mlčení. „Můžu se tě na něco zeptat?“ špitl.
Bill mlčky přikývl.
„Když… jsem tě dnes poprvé uviděl, odbila půlnoc a tobě tekla krev z hrudníku… tam, kde by měl živý člověk srdce… proč to?“ promnul si nervózně rty Tom.
Mrtvý se slabě zasmál. „To proto, že sem nepatřím… a jelikož sem nepatřím, je mi to dáváno najevo. O půlnoci se vždycky všem, kteří nemají plné vízum k tomu, aby zde žili, spustí krev z jejich smrtelné rány…“
Tomovy oči byly velké otazníky.
„Oh… nepamatuješ se… můj otec… můj otec tě zabil… Jednou v noci, byl jsi u mě v pokoji a utekl jsi oknem, když se moji rodiče vrátili dřív z plesu… Běžel jsi po zahradě, on věděl, že jsi to ty, věděl, že jsi byl u mě v pokoji a…
„Miluju tě.“ Usmál se Bill a jemně Toma políbil na rty, leželi v posteli u Billa v pokoji a mazlili se. Tom se tiše zasmál a sundal ze sebe Billovy nenechavé ruce. „Co to děláš?“ zamračil se nespokojeně.
„Počkej tu, něco pro tebe mám,“ políbil Tom Billa na čelo a dal mu vlasy z očí, zvedl se z postele a odešel ke křeslu, na kterém měl položený svůj kabát. Vyndal z kapsy malou krabičku a schoval si ji do dlaně, pomalým krokem se přesunul k posteli. Bill se posadil a zvědavě se na něj díval. Tom trošku roztřeseně vydechl a poklekl před postel, vzal ho za ruku a zadíval se mu do očí. Tiše si odkašlal.
„Je mi jedno co si lidé myslí nebo co si budou myslet, miluju tě. Chci být s tebou až do skonání a chci s tebou být i poté, navzdory všemu zlému, co nás v životě může potkat. Bille,“ polkl, „vezmeš si mě?“ zašeptal nejistě a Bill zamrkal, roztřeseně přikývl a vrhl se mu rovnou do náruče.
„Ano, ano, ano, tisíckrát ano!“ líbal ho na rty a pevně se ho držel. „Utečeme spolu, někam daleko… Někam pryč od rodičů… Někam, kde nás nikdo nezná, budeme spolu… Budeme-“ dole cvakla klika a otevřely se hlavní dveře do domu. Služka už spala. „Rodiče…“ vydechl Bill poplašeně a Tom se rychle vyškrábal ze země.
„Pojď, utečeme, oknem, pojď, Bille… Máme šanci, prosím, pojď!“ Táhl Tom Billa za ruku k oknu, on ale brzdil. „Prosím, pojď!“ díval se na něj prosebným pohledem.
„A šel jsi?“ zašeptal Tom. Bill však zavrtěl hlavou, po tváři mu stekla slza.
„Bál jsem se…“
„Já nemůžu, Tome, nemůžu jít… Rodiče by mě zabili, bojím se… Opravdu nemůžu jít… Přijdu za tebou, počkej na mě u tebe doma, ráno přijdu a odjedeme, slibuji… Teď jdi, šup šup…“ strkal ho k otevřenému oknu. Tom maličko přikývl, naposledy Billa políbil na rty a oknem vyskočil na stříšku, kterou pak seskočil na zem a zahradou utíkal pryč. To už ale do Billova pokoje vešel jeho otec, který s sebou pohotově nesl i svou milovanou zbraň, jelikož slyšel v jeho pokoji nějaké hlasy a řekl mu, že zdali u něj někdo bude takhle pozdě v noci, pak toho nebožáka na místě zastřelí. Bill zalapal po dechu, když jeho otec rozrazil dveře, a vyjekl, když se vrhl k oknu.
„Ne, otče, ne! Prosím!“ jeho otec už ale nabíjel pušku, a než k němu Bill doskočil, vystřelil. Ozvala se rána a tupé padnutí na zem. Neminul. „Tome!“ Billův výkřik proťal podzimní noční vzduch jako čepel. Bill odstrčil otce na stranu, z očí se mu hrnuly slzy, vyskočil z okna a běžel tou samou cestou jako před tím Tom.
„Wilhelme! Okamžitě se sem vrať!“ Bill se ale nevracel, běžel dál, až doběhl k ležícímu tělu.
„Tome, lásko!“ zlomil se mu hlas, když k němu poklekl.
„Co jsi dělal pak? To přeci nevysvětluje, proč ta krev.“
„Ale ano, vysvětluje, Tome… Zlomilo mi to srdce,“ pousmál se maličko a pohladil ho po ruce. „Ležel jsem tam, objímal svého mrtvého milého, když jsem si vzpomněl, že Tom u sebe vždycky nosil nůž… Noční ulice byly tehdy nebezpečné, obzvlášť pro smetánku, vždycky nás chtěl někdo přepadnout a okrást… Sáhl jsem do jeho vnitřní kapsy a vytáhl kudlu, kterou jsem mu věnoval po tom, co ho chudáčka jednou přepadli… Vzal jsem a-…Vrazil jsem si ji přímo do srdce…“
„Ale proč?!“ nechápal Tom.
„Protože už bylo stejně k ničemu. Bylo zlomené, rozbité na kousky, nikdy by už nebylo schopné fungovat tak jako dřív…“
„Oh…“
„Rodiče na to ale také doplatili. Tomův otec byl velice rozzlobený, a tak se jim pomstil. Matku zastřelil a otce upálil za živa. Šel za to do vězení a byl odsouzen k trestu smrti.“
„Oh bože, takže všichni zemřeli?“
„Ne… všichni ne, Tomova matka jediná žila dál. Ale teď už je také mrtvá… Oh! Teď mě napadá, pojď, honem!“
„Kam zase, Bille? Chci ležet…“
„No přeci za tvými rodiči, hlupáčku!“
**
„Tome! Drahoušku! Srdíčko! Broučku! Bonbónku! Jsi to vážně ty?!“ nahrnula se k Tomovi paní, která zřejmě bývala jeho matkou. „Oh, ano jsi to ty!“ vzala mu tváře do dlaní a začala se nad ním všelijak pitvořit, Tom nevěděl, co říct a co dělat, a Bill? Ten se velice dobře bavil.
„Jak jsi ho sem dostal?“ ozvalo se najednou za Billem, ten se otočil a pousmál se.
„Oh, zdravím, pane Trumpere… On přišel sám…“ pousmál se.
„Sám? Proboha… To je ale smolař…“ zavrtěl hlavou Tomův ex otec. „No… Rádi ho tu ale vidíme… Ahoj synku,“ přešel k němu. „Nech ho, ty ženská bláznivá…“ protočil oko. „Tome, rád tě tu zase vidím… Jsem opravdu rád, že ses na nás přišel podívat, ale jak jistě víš, nepatříš sem. A jelikož sem nepatříš a já nerad vidím, když někdo porušuje pravidla, musím udělat to, co někdo,“ podíval se na Billa, „měl udělat hned, jak tě tu našel…“
„Ale ne! Ne, Pane Trumpere!“
„Sbohem, Tome, uvidíme se, až bude tvůj čas…!“ poplácal ho po rameni, Bill se rozeběhl, chtěl Toma chytit, obejmout, Tom se mu ale rozplynul před očima.
autor: LilKatie
betaread: Janule
Hezky napsaný ,ale jaksi ten díl vůbec nechápu :))) .. Těším se na další dílek :)Už teď sem napnutá 🙂
Nee…!! Doufám že se rychle vrátí zpátky!
Ale jinak je to moc hezký..jen ten Billův otec mě naštval..xD
Ehe? 😀 Sakra no tak, nenapínej mě! Já chci další díl ='(( Tohle je tak úžasná povídka, že pro ni nemám slov 😀
Trošku zamotaný… ale celkem to chápu jen ten konec už je složitější…. úžasný… co nejrychleji další díly! :))))))
Eh! Co je to za závěr! :O 😀 Jsem tak napjatá, jak to bude dál, vůbec si to nedokážu představit. Krásná povídka, Katie, děkuju za ní. 🙂
ten výraz 'ex otec' se mi vážně líbí… ale je smutný, že se Bill s Tomem nemohl ani pořádně rozloučit… doufám, že to nebylo jejich poslední shledání 😉 těším se na další díl 😉
hej coze???? On se Tom vratil mezi zivy? Jako tamten Tom…. no tvl me to hlava nebere…. husty jen tak dal.
ten slash back..já málem brečela… 🙂 vážně… a štve mě, jeho ex otec, že Toma poslal hned pryč
Tak jsem moc zvědavá,jak tohle bude pokračovat honem dál
Jsem zvědavá,jak to bude dál. Ten konec je hustej…
skvělá povídka 🙂
Maličko, zametané, ale zauímavé. Rychlo ďalej.
*zamotané
Já prostě miluji atmosféru téhle povídky :)Ovšem ty Billovi vzpomínky jsem trochu proslzela..jsme holt hrozná cíťa no 🙂
Miluju to 🙂
Ale? Oni ho poslali domov? Billov príbeh bol hrozitánsky smutný 🙁