Najednou si připadal zase jako ten malý chlapec, který se vzdal domova… Však copak to neudělal zase…?
Byla temná noc a chlapec seděl na okně ve svém pokoji. Po tvářích se mu jako tolikrát hrnuly slzičky a on jako by nebyl schopen je zastavit. Věděl, že přišel jeho čas. Na posteli ležel batůžek s pár věcmi, které si sbalil. Ve dlaních naposledy svíral malou knížečku vázanou v kůži. Na kůži občas dopadla jedna, dvě slzy, které zase stekly dolů a nechaly na kůži o poznání temnější cestičku. Chlapci bylo těžko u srdce, ale už dál nemohl zůstat. Věděl to. Všichni to věděli.
Sklonil hlavu, černé vlasy mu napadaly do obličeje. Políbil knížku na obal a vrátil ji zpět na její místo – do šuplíku u svého nočního stolku. Tam měl jistotu, že bude v bezpečí. Ani nevěděl, proč ji tam nechává, stejně jako většinu svých věcí. Asi chtěl, aby na něj v dětském domově měli nějakou památku. Neměl rád, když na něj lidé zapomínali. Doufal, že ten, kvůli kterému utíkal, na něj nezapomněl.
Vedle něj ležela na parapetu malá obálka, která ho tížila jako kamení po celý jeho život. Byl rozhodnutý nechat ji tady, aby mu dál neotravovala mozek. Seskočil z parapetu a vsunul ji pod polštář. Poté popadl svůj malý batůžek a vyšel z pokoje. Všichni v dětském domově, včetně madam Benethové, spali tvrdým spánkem. Všichni až na chlapce, který se jako temný stín plížil chodbou. Dovolil si na chvíli zastavit až u vchodových dveří. Tam mu z oka vyklouzla další osamělá slzička, která dopadla na podlahu. Chlapec rozhodně otevřel vchodové dveře a utekl z domova do nespoutaného světa plného nebezpečí.
Procházel nočním městem a obdivoval zářivá světla, která rušila mlčenlivou tmu. Hledal své štěstí v ulicích, ale unikalo mu mezi prsty jako voda. Nakonec zabloudil až k místu, kde se spolu křížily dvě ulice. Tam na rohu stála budova, jejíž světla převažovala nad všemi ostatními. Okouzleně sledoval růžové neony a vyhledal zapomenutou lavičku, na kterou složil své tělo. Ještě dlouho do noci pozoroval proměnlivé blikání růžového neonu, dokud se plně neztratil ve vášnivých tónech hudby…
Bill si povzdechl. Neony neztratily ani kousek z krásy, kterou v nich viděl před osmi lety. Stále ho okouzlovaly a stále se v nich dokázal ztratit, i když v denním světle rozhodně neměly tak omamné kouzlo jako v noci. Měl pocit, že neony budou pronásledovat celý jeho život. Že nápis, který zuřivě blikal, vlastně značí celý jeho život. Zlomeně sklopil hlavu a po tváři mu znovu sklouzla slza.
*
Po několika hodinách strávených venku se vracel domů. Jessica pobíhala po bytě a uklízela. Jen se na něj usmála a pokračovala dál. Poznala, že Billa něco trápí, ale věděla, že je lepší se neptat. Bill si zalezl k sobě do pokoje, posadil se k oknu a tiše zíral ven, jako by to byla ta jediná důležitá věc na světě. Připadal si jako ten malý černovlasý chlapec, který tolikrát unikal z reality na parapetu okna ve svém pokoji v dětském domově. I teď by se reality rád vzdal, protože on zapomněl schopnost víc.
A nejhorší na tom bylo pomyšlení, že není jediný, kdo pouze přežívá. I on se trápil. Bill nikdy nechtěl vidět jeho smutek a byl nešťastný, že za to mohl on sám. To on přece odešel… Tak nějak doufal, že on na něj zapomene a bude zase žít svůj šťastný život, který měl, dokud do něj nevkročil Bill.
*
Na druhé straně města právě přišla Bella domů. Tak jako každý den okamžitě zamířila do ložnice svého bratra a stejně tak jako každý den ho našla sedět u prosklené stěny. Zoufale zarýval do skla nehty volné ruky a v druhé držel poloprázdnou láhev rumu. Bella už se mu ani nesnažila alkohol brát. Tiše k němu přistoupila a položila mu ruku na napjaté rameno. Bez jediného slova si prohlížela copánky, které už dávno ztratily svoji původní krásu, jak postupně odrůstaly.
Tom nepřítomně hleděl z okna ven, pohled měl rozostřený. O Belle snad ani pořádně nevěděl a jestli ano, nedával to najevo. Zvednul ruku s lahví a hlasitě si přihnul. Bella přivřela oči. Nelíbilo se jí, že se snaží léčit alkoholem.
Nechala ho tam samotného s jeho myšlenkami, které nemohly přes rumový opar pořádně fungovat. Nemohla vidět, jak Tom sklonil hlavu a opřel se čelem o sklo. Po tváři mu stekla jedna samotinká slza. Nechal ji jen tak stéct, až dopadla na podlahu. Postavil lahev rumu mimo dosah a pevně se objel pažemi. Nikdy neměl dovolit, aby se něco takového stalo. Měl být šťastný s Bellou… měl nechat štěně na ulici a zapomenout na minulost.
Měl přesně to samé udělat i teď. Zachytil se stěny, aby mu pomohla vstát. Vypotácel se z pokoje, a aniž by něco řekl Belle, klopýtal dolů ze schodů. Jen tak v domácím oblečení vyšel na chladný vzduch, který mírně pročistil jeho hlavu. Jeho nejisté kroky vedly do parku. Vedly k jedinému cíli, kde všechno mělo začít. Pod podrážkami jeho bot křupal sníh, když vybočil z vyznačené cesty.
Tam stála… osamělá stejně jako on sám. Stála tu, aby lidi činila šťastnými, aby je obírala o jejich strach, aby lámala kouzlo tmy. Nikdo už se neptal na to, jestli ona sama strach ze tmy nemá. Zima si na ní vybrala svoji daň a oděla ji do jemné vrstvy jinovatky. Tom okouzleně položil ruku na studený kov tvořící celé její tělo. Klesl na kolena do sněhu a hlasitě se rozbrečel, zatímco prokřehlýma rukama objímal pouliční lampu…
autor: Helie
Už aby se ti dva potkali…je smutné, že se oba trápí, ale ani jeden nedělá nic proto aby nešel toho druhého.
[1]: Máš naprostou pravdu…. Jen mě mrzí že si Tom léčí všechno chlastem….
teda představa Toma jak v sedě objímá pouliční lampu je fakt vtipná:D:D
ať už se konečně potkaj a všechno bude zase dobrý;)
pěknej díl:)
z tohohle přímo číší zoufalost 🙁 ach jo.. 🙁 Bille, sakra! utíkej za Tomem!!
Chudák Tomi… snad to Billovi odpustí…
No, v to nejlepším prostě konec. Už aby se ti dva potkali!
Děkuji moc za komentáře =)) Slibuji, že tohle trápení nebude trvat věčně.. a dokonce už ani dlouho ;))
Já tuhle povídku zbožňuju.
Helie… proč nám tohle děláš..:( Chudák tom, tohle si nezaslouží… Asi za nima přijdu a dotáhnu Billa zpátky k Tomovi… Je mi jich tak líto..:( Obou.. Těším se na další díl a doufám, že už se to brzo alespoň trochu zpraví..:)
[8]: Tak to jsme dvě ;D
[9]: Ale no tak, neboj ;)) Všechno má svůj čas a věř mi, že Bill bez Toma a Tom bez Billa dlouho nevydrží =P