Who am I? 68.

BILL

Když se najíme, vezmu špinavé nádobí a dám ho do myčky. Potom poklidím kuchyňskou linku a zbytek jídla přendám do menší misky. Uložím to do ledničky, aby si když tak mohli vzít i ostatní.

„No, a co budeme dneska teda dělat? Chceš jít na tu procházku?“ usměju se.

„Čerstvý vzduch nám prospěje oběma,“ přistoupí ke mně a vezme mě za ruku.

„Souhlasím,“ usměju se a ruku mu stisknu. „Tak, půjdeme se převléknout?“ Kývne na souhlas a odejde nahoru. Jakmile dojdeme do pokoje, jdu ke skříni a hledám, co bych si na sebe vzal. Nakonec vyndám černé džíny, černý rolák a můj oblíbený kabát.

„Tak pojď,“ uvolním mu rychle místo u skříně. Vybral si nějaké triko, kalhoty a mikinu. Hodil je na postel a nechal ze sebe spadnout tepláky, co měl na sobě. Já už jsem tam postával jen v boxerkách. Nasoukal jsem se do džínů a zapnul si pásek. Potom jsem si vzal rolák a otočil se na Toma.

„Jdu se ještě učesat,“ usměju se a zmizím v koupelně. Chtěl jsem se mu líbit. Proto jsem se hezky učesal a poté vytáhnul i kosmetickou tašku a začal se líčit. Během chvilky Tom postával už oblečený vedle mě a voněl se svým parfémem od Armaniho. Usmál jsem se na něj a dokreslil si černou linku nad řasami. Odložil jsem šminky a také se navoněl.

„Tak, hotovo?“

„Už si vezmu jenom bundu,“ přesune se zpátky do ložnice.

„Okay,“ zhasnu za námi a zavřu dveře od koupelny. Obléknu si kabát a naházím si do tašky jen to nejdůležitější. Když jsem se podíval na Toma, zápasil se svojí šálou a nešikovně si ji snažil nějak omotat kolem krku.

Je tak roztomilý, jak je nešikovný. Má hezký styl oblékání, i když můj styl to opravdu není. Jemu to ale sluší, sedí to k němu. Jak je perfektně vystylovaný a upravený, tak šálu si vzít neumí. Brouček.

„Ukaž,“ řeknu a chytnu mu tu šálu. Sám mu ji upravím tak, aby mu bylo teplo, a zároveň to dobře vypadalo.

„Díky,“ broukne.

„Za nic, broučku,“ usměju se a chytnu ho za ruku. Sejdeme dolů do haly a obujeme se. „Je tam velká zima?“

„Ještě jsem venku dnes nebyl. Nevím,“ pousměje se a otevře dveře.

„Uhhh,“ vydechnu, když vykročím ven, „asi zmrzneme,“ zasměju se.

„Budeme se zahřívat v nejhorším o sebe,“ poví mi pobaveně a zamkne za námi dům. Strčí si klíče do kapsy, a poté mě vezme za ruku. Stisknu mu ji a nechám se jím vést dál.

„To není vůbec špatný nápad,“ zasměju se.

„Ale nikde si nebudeme sedat. Nerad bych, aby nám umrzly zadky,“ podívá se na mě s úsměvem.

„Ne, nebudeme,“ zasměju se. „A kam půjdeme?“

„Jen se projdeme městem, ne?“ navrhne. „Nemá cenu zbytečně v takovéhle zimě někde mrznout.“

„Dobře,“ usměju se sladce.

Vyndám si z kapsy balzám na rty a párkrát si s ním přejedu po rtech. „Na,“ nabídnu mu, „nepopraskají ti rty,“ usměju se.

„Hmm… Vezmu si od tebe,“ skloní se ke mně a políbí mě. Oplatím mu to a hezky se mu otřu o rty, abych mu dal trošku balzámu. Po těchto dnech mě potěší i tahle maličkost. Každý jeho polibek nebo pusinka je pro mě vzácná.

„No, tak to si ty rty budu mazat častěji,“ uculím se. Trošku se pousměje, a ještě jednou mě něžně políbí.

„Mhh,“ vydechnu spokojeně a pak se poodtáhnu. Chytnu ho kolem pasu.

„Není ti zima?“ zeptá se starostlivě.

„Ne, ne a tobě?“ kouknu se na něj. Zavrtí hlavou na znamení, že není.

„Dobře,“ pousměju se. Rozejdeme se maličko rychlejším krokem. Vládlo mezi námi poměrně ticho, což bylo nezvyklé. Rozhodně ne s Tomem. Vypadal zamyšleně, ale už se netvářil tak smutně a zoufale jako včera.

„Pozor,“ stáhnu ho víc k sobě, aby nešlápl na led. Naštěstí mu to neuklouzne. Ujdeme asi dva metry a podjede to mně. Tom mě okamžitě chytne, jenomže tím uklouzne taky a spadneme oba. Nevím, jestli se začít smát nebo se ptát, co se vůbec stalo.

„Ah, sakra! Není ti nic?“ vydechnu a kouknu se na něj, leží na mně. „Nebolí tě nic? Já… promiň,“ zasměju se. Větší trapas se mi stát nemohl. Jdu s ním po dlouhé době na procházku, seknu sebou a ještě ho stáhnu na sebe. Mám pocit, že mám prdel na cimprcampr.

„To je dobrý. Já spadnul docela do měkkýho,“ zasměje se se mnou. „Co ty? Co zadek? Dobrý?“

„Já nevím,“ rozesměju se ještě víc, „asi mám prdel na několik kousků,“ položím si hlavu do sněhu a dál se směju. Tom se usměje. Místo toho, aby se ze mě zvednul, naopak si na mě ještě lehne a políbí mě. Chytnu ho kolem krku a oplatím mu to.

„Nenarazil sis něco?“ brouknu potom do polibku a sjedu mu po těle něžně dlaněmi.

„Ne. Ty jsi dopadl hůř. Můžeš se hýbat?“ pošeptá.

„Zatím ještě nevím,“ zasměju se tiše. Bylo by mi to snad i jedno, jestli mám něco natlučeného nebo zlomeného. Ten pocit, že ho mám u sebe, přehluší veškerou bolest.

„Tak to zkusíme, hm?“ navrhne, ale nezdá se, že se ze mě hodlá zvednout.

„Hmm,“ pošeptám a přitáhnu si ho za týl. Začnu ho líbat, ale opravdu něžně a jemně, jako bych se bál, že mu tím ublížím. Nehodlám ho teď pustit. Tentokrát nemusím na odezvu čekat už tak dlouho. Obejme mě kolem pasu a začne spolupracovat. Sice asi promrznu, ale je mi to teď jedno. Užívám si to a dávám mu to značně znát. Tiše funím nosem a vpíjím se mu do rtů, jak to jen jde. Zajede mi rukou pod kabát, pod svetr, a nakonec i pod triko. Studenou dlaní mi začne třít bok, zatímco jazykem bloudí v mých ústech a pohrává si s mým jazykem.

„Mhhh,“ oddechnu hlasitěji a podzvednu hlavu ze země. Začnu ho líbat o trošku intenzivněji. Zachvěju se pod tím jeho ledovým dotekem. Tiše zafuní. Líbne mě a odtrhne se.

„Za chvilku mi zmrzneš. Pojď,“ pošeptá a začne se zvedat.

„Ani mi to nevadí. Vím, že bys mě rozmrazil,“ usměju se a nehýbu se, aby se mohl v pohodě zvednout. Jakmile se postaví, skloní se pro mě a začne mi pomáhat na nohy.

„Ne, počkej,“ zasměju se a posadím se, „ohhh, to bude zlý,“ zaúpím se smíchem. Potom se ho chytnu a zvednu se.

„Dobrý?“ šeptne se strachem a začne ze mě ometat sníh. Miluju na něm tu starostlivost, která není ani příliš nutná. Je tak hodný. Ometu ze sebe taky trošku sněhu a prohnu se v zádech.

„No, jo,“ povzdechnu, „jen mám zadek v háji,“ zasměju se.

„Ale… To se zahojí,“ šeptne a opatrně mi ho omete od sněhu.

„Jo, to nic,“ usměju se a pohladím ho po tváři. „Ty jsi v pohodě? Vážně tě nic nebolí?“

„Nic mi není,“ potvrdí mi. Vjede mi rukama pod kabát a pohladí mě po zadečku. Přivinu se k němu a přivřu spokojeně oči.

Bože, děkuju ti, že je mráz a všude je to namrznuté. Jen díky tomu mi to podjelo, a konečně se mě dotýká.

„Tak to jsem rád. Bál jsem se, aby sis něco neudělal.“ Když vyjede výš až na kostrč, trošku usyknu.

„Večer ti to trošku promasíruju. Dám ti na to něco teplého,“ pošeptá a jemně mě políbí na čelist.

„Mm, dobře,“ vydechnu a líbnu ho pod ouško, kde mu končí šála. Trošku se zatetelil a zavrněl.

„Tak, půjdeme?“ usměju se potom a dám mu ještě pusinku na rty.

„Nerad bych tu umrznul. I když… byly by z nás pěkné ledové sochy,“ pousměje se. Nesmál se tolik jako dřív, ale smysl pro humor se mu pomalu vracel. I za to jsem byl rád.

„Možná bychom na tom dost vydělali. Určitě by nám házeli kolemjdoucí peníze,“ zasměju se. Pohladím ho něžně po tváři a pak už si majetnicky chytnu jeho ruku.

„A víš, že to není tak špatný nápad?“ koukne se na mě pobaveně a rozejdeme se.

„Od té chvíle, co jsem upadl, mi to asi začalo myslet,“ zasměju se a poslušně jdu vedle něj dál.

„Asi se ti tam něco rozsvítilo,“ pronese.

„Je to možný,“ usměju se. Pomalu jsme si vykračovali dál. Bylo to tu hezké. Nebylo to do města daleko, jelikož jsem už v dálce viděl centrum, ale byl tu klid.

Přivine si mě blíž k sobě a jdeme dál. Povídali jsme si klidně, vymýšleli jsme, co budeme dělat na Nový rok. Vyrušilo nás až něčí volání Tomova jména. Zastavili jsme se a oba se otočili za tím pro mě neznámým hlasem. Přes silnici se k nám přihnal nějaký černovlasý, namalovaný kluk.

„Tome, ahoj,“ řekne radostně a skočí mu kolem krku tak, že mě od něj odstrčí. Zůstanu se jen dívat. Zřejmě nějaký jeho kamarád, kterého dlouho neviděl.

„Christiane,“ vydá ze sebe a poodstrčí ho. „Co to tu děláš?“

„Viděl jsem tě, tak jsem tě přišel pozdravit,“ odpoví ten kluk. Viděl jsem, jak se v Tomově tváři střídaly různé výrazy. Byl zaskočený, ale zároveň rozčílený. Udělal jsem krok stranou a jen je tiše sledoval. Tohle bylo jen mezi nimi. Jen jsem nechápal Tomův výraz, vážně mi přišel naštvaný.

„Bille, dej nám chvilku, ano?“ řekne mi Tom bez tónu. Čapne ho za ruku a táhne ho pryč, jenomže ten kluk se na mě podívá.

„Jé, ty jsi Bill? Já jsem Christian,“ pozdraví mě s úsměvem.

„Ahm, ahoj, jo… Bill,“ vydechnu nechápavě. Vůbec tomu nerozumím. Zůstanu tam stát jako socha a dívám se, jak ho Tom táhne pryč.

Když jsou dobrých 20 metrů ode mě, Tom mu trhne za ruku a začne na něj něco vrčet. Byl vážně rozčílený. Svraštím obočí. Tohle se mi nelíbí. Nikdy se Tom nechová tak výbušně. Ani toho kluka nepozdravil. Skoro hned na něj vyjel. Tady něco nesedí.

Christian mu něco klidně říkal, ale Tom ho okřikl, aby držel hubu. To jsem slyšel i já. Jenomže to už se naštval i ten kluk a něco na Toma štěknul. V tu chvíli Tom ztichl a jenom na něj zaraženě koukal. Téměř jsem mu ze rtů mohl odezřít: „To neuděláš…“

Chris se k němu přiblížil a něco mu tiše povídal. Tom se na něj se strachem díval. Zabloudil najednou pohledem ke mně. Bezmocně vydechl a zadíval se zpátky na Christiana. Ten mu pak dal pusu na tvář a rozešel se pryč. Tom tam zůstal stát a díval se za ním, jak odchází. Pootevřel jsem pusu a sklopil pak oči. Zhluboka jsem se nadechnul a rozešel se k Tomovi.

Musím být klidný, i když se mi to nelíbilo. Hlavně nevím, co si o tom myslet. Vypadalo to, jako by mu ten kluk vyhrožoval. Ale proč?

„Co to… bylo?“ vydechnu nechápavě a chytnu Toma opatrně za ruku. Ani se na mě nepodíval. Všechen náš pokrok, který jsme dnes uskutečnili, byl pryč. Jeho výraz byl opět stejně prázdný.

„Půjdeme domů…“ řekne jen tiše. Sakra, co to s ním ten kluk jen udělal? Jako by mu sebral veškerou energii. Jako by zničil všechnu tu snahu, kterou Tom dneska vynaložil.

„Dobře,“ kývnu a rozejdu se s ním pomalu k domu. Za celou cestu neřekne jediné slovo.

Když jsme dorazili domů, zul se a šel beze slova nahoru. Udělal jsem totéž. Bál jsem se ho na něco ptát, nerad bych ho nějak naštval, ale měl jsem snad právo vědět, co se stalo. Zavřel jsem za sebou dveře a došel k posteli, na kterou se posadil.

„Nechci, abys mi říkal, co jste si řekli. Nic mi do toho není, ale aspoň mi maličko nastiň, co se stalo,“ vydechnu ztrápeně.

„Nic se nestalo,“ řekne jen. Rozepne si bundu a hodí ji na zem. Začne si rozvazovat šálu, jenomže mu to nejde.

„Kurvafix,“ trhnul s ní a začal ji rvát. Vydával při tom zvláštní zvuky, až toho nakonec nechal. Zahlédl jsem v jeho očích slzy dřív, než si stihl schovat obličej do dlaní. Byl skoro až nepříčetný a já se ho až trošku bál.

„Tome, prosím,“ vydechnu a chytnu ho za ruce, „uklidni se, no tak,“ přitáhnu si ho opatrně k sobě.

„Nic mi není!“ křikne na mě rozrušeně a zvedne se. Udělám několik kroků od něj a sklopím hlavu. Nikdy na mě nekřičel. Rychle si setřel slzy z tváří a zašel do koupelny. Posadil jsem se na postel a dal si obličej do dlaní. Byl jsem vysílený a zmatený. Jakmile se dveře zabouchly, otočil klíčem v zámku a sjel po dveřích. Pustil vodu, ale i přesto jsem ho slyšel vzlykat.
Tolik to bolí, slyšet jak trpí. Zavřel jsem oči a tiše vzlyknul taky. Chtěl jsem mu nějak pomoci, ale on se nenechal.

Chci už odsud pryč! Chci zpátky do Německa. Chci, aby se tohle všechno zlepšilo a Tom byl zase v pořádku. Usouží mě to. Pořád pláče, je smutný, křičí a je vynervovaný. Tohle není Tom, jako býval. A já, do prdele, nevím proč.

Nakonec přestal brečet, ale nevyšel.

„Tome,“ řeknu nadějně. Kdyby mě k sobě alespoň pustil. Nic bych mu neříkal, na nic se neptal, jen mu utíral slzy a držel jej. Nechci, aby byl sám. On na to není sám. Bylo ticho. Smutně jsem jen svěsil hlavu a dál seděl. Čekal jsem, že se otevřou dveře a já ho budu moct obejmout, ale marně. Proseděl jsem takhle asi tři hodiny. Stále nevyšel. Už jsem se i zvedl a tiše poslouchal za dveřmi, ale bylo to k ničemu. Slyšel jsem ho, ale jen slabě. Neplakal, nevzlykal, jen nahlas oddechoval, jako když je opravdu hodně naštvaný. Už nevím, jak tohle změnit, co s tím udělat, aby vše bylo dobré. Ale myslím, že výlet do Ameriky nebyl zrovna to nejlepší. Přineslo to ovoce, to ano, ale napáchalo to více škody, než jsem si jen myslel.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne