Zeiten ändern dich 18.

Druhý den se neděje nic jiného než dosud, takže se po škole s čistou hlavou, batohem s věcma na víkend, a úsměvem vydám k babičce, abych se pak vydal rovnou do útulku.
Když do mne babička nacpe celý oběd i s dezertem, a dokonce cestou přes město ani nezabloudím, stojím už tváří v tvář paní Möllerové, Markově tetě, se kterou jsem byl seznámen již včera.
„Dobrý den.“
„Oh, Bille, ahoj. Už jsi tady. To je moc fajn, mám pro tebe hned práci.“
„To je dobře, nepřišel jsem jen koukat,“ s úsměvem jí okamžitě pomůžu zvednout velký pytel se psíma granulema. Kolem nohou mi proběhne jakési prťavé stvoření. Jakmile mám zas volné ruce, natáhnu se po tom klubíčku, které se mezitím schoulilo u nohy stolu. Paní Möllerová se usměje a pohladí štěně jezevčíka již v mém náručí.

„To je naše hvězda. Moc toho nesní, ani se nechce moc kamarádit, ale jak koukám, s tebou asi velký problém nemá.“
„Jak se jmenuje?“
„Říkám jí, jak mě zrovna napadne. Uznávám, že to zrovna není nejlepší, ale můžeš zkusit prosadit Markovo pojmenování Malá dáma. Musím uznat, že se to k ní i hodí. Zatoulala se a někdo nám ji sem přivezl před čtrnácti dny.“
„Vždyť je to ještě miminko.“
„Lidi jsou prostě lidi. Narodí se jim štěňátka, ale oni ne všechny udaj, tak je odvezou třeba do lesa a tak. To je úplně běžnej případ.“
„Ach bože!“ prohlédnu si to malé stvoření, které si opře hlavičku o mou dlaň a pohledem bruslí po podlaze.

„Obecně platí pravidlo, že si pes vybírá pána, a ne naopak, a mám takové tušení, že ona si vybrala právě teď. Já když jí chovám, vydrží mi v náručí sotva pět minut a už kňučí, že chce na zem, a pak se ihned běží schovat. Mark to má podobně. Máš na ní nějaký dobrý vliv,“ usměje se. Úsměv jí oplatím a štěně, které se mi vejde ještě téměř do dlaně, zvedne svá očka ke mně.
„Strašně rád bych jednou měl spoustu psů. Zatím si to nemůžu dovolit, ale jednou určitě.“
„Jsem ráda, že Mark přivedl někoho, jako jsi ty. Vypadáš, že se budeš líbit všem tady, jen co ti je představím. Malým i velkým. Tak pojď.“
A já jsem rád, že za mnou Mark přišel jako za první volbou, protože psy fakt zbožňuju, a vždycky jsem chtěl nějakou takovou dobrosrdečnou činnost provádět, nebo právě alespoň nějak vypomáhat, a podporovat. Málo věcí má takovýhle upřímný smysl jako právě tohle.

Po čtyřech hodinách mi Markova teta, která mi dovolila jí říkat Helgo, oznámí, že je pro dnešek padla a já jsem nucen rozloučit se s Malou dámou. Ta sice vrtí ocáskem a chvíli ke mně zdvíhá pohled, ale nakonec se rozuteče schovat do kouta svého pelíšku.
„Ona zůstává tady?“
„Zavírám ji sem, protože tady nemá co rozkousat. Hračky tady má, ale ona je stejně zvláštní štěně. Vypadá už plná života, na rozdíl od toho dne, kdy nám ji sem přivezli, ale stejně si věcí kolem ní nijak nevšímá, a spíše všechno obloukem obchází. I jídlo do ní dostat je problém, jak jsi sám viděl. A přitom vypadá zdravě.“
„Možná, že ji chápu,“ s úsměvem si ji ještě jednou prohlédnu, když se uvelebí v pelíšku a téměř okamžitě zavře oči. Je tu plno psů, a nejraději bych si všechny odvedl hned domů, ale tahle mi něčím učarovala. Možná je to právě tím, že mi připomíná mne samého.
„A jak to uděláme zítra? V kolik můžeš přijít?“
„Klidně hned ráno. V osm?“
„Dobře. Budu tady tenhle víkend s tebou, ano, ale ten příští, jak ti říkal Mark, bych potřebovala v sobotu odjet. Vrátila bych se v neděli odpoledne. Myslíš, že by to nebyl problém? Zvládnul bys to tady?“
„Jestli mi už natolik důvěřujete? Klidně, kdykoliv řeknete, když budete potřebovat někam jet nebo si něco vyřídit. Mark mi říkal, že o víkendu to tady má na starost spíše on,“ s úsměvem přikývnu.
„Mark se za tebe zaručil a já se sama přesvědčila, že seš šikovnej, takže máš mou plnou důvěru.“
„Děkuju.“
„A říkám, že mi můžeš klidně tykat.“
„Nezvyknu si, ale pokusím se. Takže zítra v osm jsem tady.“

Víkend strávený u babičky, a zároveň v útulku, mi natolik pročistil hlavu, že najednou v pondělí vstupuji do školy nejen s přesvědčením, že matematiku prostě zvládnu, ale hlavně že se přestanu starat o gang a Kaulitze samotného. Dokonce i když vidím zaparkovat před školou tu jeho Audi, donutím se pohled strhnout jiným směrem. Nechci nic podcenit.
Avšak toto přesvědčení mi vydrží do doby, než mi během třetí hodiny matematiky přistane na lavici písemka, a já shlédnu celé zadání. Mám pocit, že až tak jednoduchý, jak mi to přišlo ráno, to nebude. Nicméně pokusím se do toho vložit vše, co jsem od Marka získal, a to způsobí, že i pondělí ve škole mohu nakonec zakončit s čistou hlavou.

Vydám se tím směrem, jakým jsem si už za ty tři dny zvykl. Jenomže než úplně opustím školní pozemek, vleze mi do výhledu Andreas.
„Všiml jsem si tě v sobotu s nějakýma čoklama. Co tu pohledáváš?“
„Nic, co by tebe muselo zajímat.“
„Ptám se, takže mi odpovíš,“ řekne jen tak, jako by se nechumelilo. Ohlédnu se, zda nezahlédnu Listinga nebo Schäfera, a popravdě v dohledu není ani Tom.
„Tak bude to?!“ pevně sevře mou bradu a otočí můj pohled zpět na něj.
„Vypomáhám tady. O co ti jde?“
„Tobě o něco půjde, jestli okamžitě nepřestaneš dolejzat za Tomem a dělat si z něho štít, jasný?!“
„Nic takovýho nedělám,“ nesouhlasně zavrtím hlavou a nechápavě si ho prohlédnu.
„Však ty víš moc dobře sám, co děláš. Varuju tě.“
„Nemám potřebu za někým, jako je on, dolejzat.“
„On si to nemyslí.“
„Ach tak, poslal tě on?! Bojí se mi to říct do očí sám?“
„Slyšels mě?!“ chytí mne pevně pod krkem.
„Jo,“ přikývnu jen a jeho ruka mne pustí stejně rychle, jako on zmizí.

Se zrychleným dechem se ohlédnu na parkoviště školy a zhluboka se nadechnu, abych zahnal jakési chmury, které se mi snaží zhatit tu ranní víru v ignoraci celého gangu. Tomova Audi tu stále je. A moje mysl si usmyslí, že udělá ještě jednu blbost, a to, že se naposledy postaví tomu, co se bojí postavit mně a posílá za sebe kamarádíčky.
Jsme téměř jediná třída, která má v pondělí déle školu, takže až na ty dva kluky, kteří se baví na lavičce zády ke mně, tu nikdo není. Posadím se na lavičku také, poblíž jeho auta, abych ho nepromeškal, a pohledem projíždím jednotlivá okna školy, když mě vyruší zvonění telefonu.

„Ahoj, Gordone.“
„Ahoj, tak jak dneska? Právě jsme s Nelly u školky. Nelly se ptá, jestli máš ještě školu, nebo tě můžeme vidět.“
„No, večer pro mne přijeď určitě, kolem osmé. Ale jsem teďka ještě ve škole, kvůli té matematice, kterou mi Mark skvěle vysvětlil, takže se nemusíš strachovat snad té čtyřky. Nicméně, vyřiď Nelly, že se uvidíme až večer, ano?“ Jedna část ve mně momentálně křičí, že už celé tři dny Nelly ani Gordona neviděla, ale druhá je pro malou lež, která snad bude mít smysl.
„Dobře. Tak v osm jsem u babičky. Holt si tedy řekneme všechno večer.“
„Nezlobíš se?“
„Ježiš vůbec ne, je to tvé vzdělání. To je důležitý. Tak zlom vaz a večer.“
„Dobře, zatím,“ s úsměvem zaklapnu telefon a s výdechem pohlédnu na čas. Mám asi ještě 40 minut, než budu muset odejít, aniž bych někam přišel pozdě.

Jenže když se ani dalších dvacet minut nic neděje, a já mám pomalu chuť to vzdát, otevřou se pomalu vchodové dveře školy, což mne okamžitě zvedne na nohy. Nestihne se ani pořádně rozhlédnout, protože jsem téměř hned u něho.
„Tak abys věděl, snažím se tě ignorovat! Aby taky ne, jsem rád, že ses mě přestal totiž všímat ty. A vůbec všichni ti tví kamarádi. Já nejsem ten, co mě jenom tak políbil, aniž by to vysvětlil, já nejsem ten, kterej mi bezdůvodně posílá o matiku taháky, a nepřizná se k tomu, já nejsem ten, kterej mě ošetřuje po tom, co mě zmlátí idioti na jeho doporučení, kteří patří k němu do party, já nejsem ten, kterej mě odtáhne za školu a pak vypráví všem, jak ho obtěžuju a lezu za ním! Já ne, to totiž děláš ty! A až zas příště budeš chtít na mě hodit něco, co má co dělat jen s tím, že máš najednou problém se mnou a se sebou samým, tak to alespoň neposílej po Andreasovi a řekni to do očí mně. Jasný?!“ zhluboka se nadechnu a teprve si uvědomím výraz jeho tváře. Vypadá dost zaskočeně, a snad i trochu pobaveně. Když se trochu vzpamatuju, na patě se otočím, a kdyby mne jeho ruka prudce nechytila za loket a neotočila k sobě, byl bych odešel.

autor: Mintam